Z Hradce jezdíval Jirásek pravidelně domů vlakem přes Josefov a to z nádraží hradeckého.  

„Jednou však až z předměřické stanice, kam jsem doběhl z Hradce pěšky, a to kvůli Máchovi, abych viděl jeho bratra. Již od bratrance Adolfa jsem věděl, že bratr Máchův je na té staničce. Zastával tam službu hlídače, byl však zároveň jakoby přednostou té onoho času nepatrné stanice, t. j. vydával také jízdní lístky. A tak jsem uviděl Máchova bratra v tmavomodré železniční uniformě, muže slušně vysokého, přismědlé, ne plné tváře, tmavé a již prokvetlé, plné, husté brady. Zdál se mi zachmuřelý a málomluvný. A tak jsem se neodvážil, tenkráte kvintán, tuším, na něj promluvit, zeptat se na slavného bratra jeho; jen jsem mu o lístek řekl. Snad pak už tam dlouho nebyl. Zemřel-li tam, nevím; jen to jsem slýchal, že vdova jeho s dětmi přestěhovala se do Hradce a že dost klopotně živila rodinu.“ (podzim 1867)

Alois Jirásek: Paměti
O dva roky mladší bratr Karla Hynka Máchy Michael Ignác (Hynek) se stejně jako otec vyučil mlynářskému řemeslu a několik let vandroval. Nevíme, kdy a proč opustil mlynářské řemeslo. Jedním z důvodů mohly být dluhy, které vznikly v roce 1845 při jeho pokusu vydávat bratrovo dílo. Zdá se pravděpodobné, že to byl čtyřiadvacetiletý Michal, kdo Máchovy rukopisy shromáždil pro opisování, sháněl peníze na opisovače a později na tiskárnu, a také po ztroskotání vydávání Spisů ručil za finanční ztrátu. Zásluha mlynářského tovaryše Michala o uchování díla Karla Hynka Máchy je těžko docenitelná.

O své dosavadní životní dráze psal Michal nastávajícímu tchánovi v září 1851: Já jsem v Praze zrozen, můj otec byl tamtéž měšťan a vedl krupařský obchod. Byli jsme sami dva syni; bratr vyštudovav práva, šel na venek do praxe za amanuensistu, kdež se na rigorosum připravoval a za rok doktorát odbýt mínil, kde jej ale smrt po šestinedělním pobytí uchvátila. [...] Já mladší syn jsem si oblíbil po otci řemeslo mlynářské; podle něhož jsem některé kraje v zemích rakouských procestoval, pak co do oboru jeho sahajících v výrobkách obchod vedl, a jak se někdy stává, že je člověk sem tam osudem zmítán, ocitl jsem se k železnici a nyní již půl páta roku u těch samých pánů, co Vaše milá panna dcera v službě stojím a písařskou službu zastávám.

Po roce 1846 Michal už pracoval jako figurant na stavbě pražsko-kralupském úseku Severní státní dráhy, jejímž vedením byl pověřen stavitel železnic Josef Emanuel Schnirch, otec tvůrce bronzových trig na budově Národního divadla – sochaře Bohuslava Schnircha. Ještě než byla trať z Prahy do Drážďan v roce 1851 dokončena, byl Schnirch v roce 1849 jmenován vrchním inženýrem a odeslán na jih, aby spolupracoval na projektu i na stavbě železnice Lublaň – Terst. Hlavní stavební kancelář byla zřízena v Sežaně (Sesana – Slovinsko), kam si inženýr Schnirch vzal Michala Máchu za písaře. Michal Mácha odešel ze Sežany v srpnu 1852 ještě před dokončením stavby a jeho další osudy patří již do historie železnice severovýchodních Čech a bývalé staničky Předměřice na trati Hradec Králové – Jaroměř.

U Schnirchů v Poděbradech se Michal seznámil se svou budoucí, o dvacet let mladší ženou Annou Marií Kneblovou (* 7. 2. 1832 † 25. 11. 1918), která byla v rodině zaměstnána jako kuchařka. Po několikaleté známosti se vzali dne 6. února 1853 v Českém Brodě.
 

V roce 1856 byla vydána koncese pro podnikatele Johanna Liebiga, Vojtěcha Lannu a bratry Kleinovy na výstavbu a provoz železnice z Pardubic do Liberce. Trať se stavěla a zprovozňovala po etapách. Michal Mácha byl zaměstnán na různých úsecích budované trati jako „dohlížitel na c. k. železné dráze“. Po krátkém působení v Českém Brodě, byl zaměstnán čtyři roky v Borovničce na stavbě železničního úseku mezi Jaroměří a Horkou u Staré Paky, dokončeném v roce 1858. Železniční zaměstnanci byli vybíráni v této době často ze stavitelů trati nebo dohlížitelů a po dokončení stavby a před zahájením provozu byl přibližně týden vyhrazen jejich výcviku. Tak se pravděpodobně Michal Mácha, po krátké epizodě v Železném Brodě, stal po zprovoznění josefovské trati prodejcem jízdenek a výpravčím vlaku v Předměřicích nad Labem. Původní budova nádraží (dříve „dražiště“, „dražen“ či „dražín“) označeného číslem 29, kde Máchovi žili a pracovali, podlehla v roce 2015 demolici.

Protože Michalův plat nestačil a děti se rodily jedno po druhém, provozovala Anna na stanici traktérství (lidovou kuchyni). Z manželství Máchových se narodilo více než osm dětí, jen pět z nich se dožilo dospělého věku: Eduard (zámečník, 1853 – 1875); Alžběta, provdaná Vočková (1856 – 1947); Ivan (truhlář, 1859 – 1910); Ludmila (švadlena, 1864 – 1916); Václav (nadstrážník, 1868 – po roce 1953).

Michala Máchu dne 1. září 1871 při službě na nádraží ranila mrtvice. Pohřben byl na hřbitově v Lochenicích, jeho zaniklý hrob připomíná pamětní deska na zdejším kostele Narození Panny Marie. Pozůstalá rodina se přestěhovala nejprve do Hradce Králové, kde se vdova živila jako pradlena, později do Prahy. Podle dobových vzpomínek se s rodinou „stěhovala“ v prádelním koši i pozůstalost Karla Hynka Máchy.

Mgr. Yvetta Dörflová