Obec Páleč (Gross Paletch) patrně odvozuje svůj název od založení obce ve 13. století na vypáleném lese, nebo od strážných ohňů. Gotický kostel Narození Panny Marie kostel postaven v letech 1333 až 1338. Již roku 1384 byl tento kostel farním. Opraven byl slohově r. 1891. Po straně epištolní vede do chrámu vchod, nad nímž v trojhranném, koso položeném štítě je vytesán znak biskupa Jana IV. z Dražic – haluz se třemi révovými listy.  Presbytiář 8,20 m dlouhý a 5,50 m široký, pozůstává z pěti stran osmiúhelníku a klenbou rozdělen jest na paprskovitý závěr a obdélníkové travée s křížovým klenutím, v obou polích jsou svorníky hladké, kulaté. Žebra klínového profilu vybíhají z vkusných konsol dubovým listům podobných. Prolomen je pěti podvojnými okny, stojnou a jednoduchou kružbou opatřen. Ze strany severní přiléhá sakristie s jedním okénkem.  Vítězný oblouk má rozpětí 4,28m a loď je 16,70 m dlouhá a 9,50 m široká. V koutě sakristie stojí krásná, z růžové opuky vytesaná, gotická křtitelnice, v podobě osmihranného kalichu. Její výška je 0,96 m a dolejší průměr je 0,48 m, hořejší pak 0,52 m.

Poprvé je ves Jarpice písemně doložena roku 1318 (někdy 1316), kdy odtud píše Hron z Pálče. Historik August Sedláček uvádí ve stejné době na zdejším vladyčím sídle vedle jmenovaného Hrona ještě Držkraje, druhého Držkraje a Bohuslava, mezi které bylo vladycké sídlo rozděleno. Vladykové z Pálče (vladykové z Jarpic měli ve znaku chrta ve skoku) vystavěli zřejmě již ve 13. století nad obcí tvrz s palácem a s válcovou věží, obehnanou hradbou a chráněnou valy a příkopy. Pro dluhy ale museli Matouš, Volkmar a Smil, synové Volkmara, větší část vsi s tvrzí prodat ve 30. letech 14. století (až 1340?) pražskému biskupu Janu IV. z Dražic za 190 kop grošů. Již tehdy byl v Jarpicích mlýn. Ten ji daroval nově založenému klášteru řeholních kanovníků sv. Augustina v Roudnici (augustiniáni). V seznamu zmíněného kláštera z roku 1338 se uvádí kostel Panny Marie v Pálči s poznámkou, že tam probošt a kanovníci z Roudnice mají patronátní právo. Pálečská tvrz se pak stala správním centrem zmíněného kláštera na Slánsku.
Na menší části Pálče hospodařili původní vladykové z Pálče a je možné, že žili v pronájmu na dnešní tvrzi. Na konci šedesátých let 14. století se vladykovi Adamovi z Pálče narodil syn Štěpán, pozdější Mistr Štěpán z Pálče.

Klášteru zbraslavskému odváděla jeho jarpická část ročně 13 kop grošů a z nichž dával klášter na výroční mše svaté, dále 1 kopu na hlídače, 2 kopy na poklady.
Klášter roudnický držel svou část Jarpic ke dvoru pálečskému a budenickému a bral odtud ročně 15 hřivny a 12 grošů. Každá dědina platila 7 lehkých věrduňků, mlýn 3 věrduňky a groš, člověk poddaný 13 grošů. Na zboží klášterském roudnickém seděl tu Václav řečený Jarpic s bratrem Závišem na dědině půldruhého lánu. Dědinu tu převzali již od svého otce. Byli z nižší šlechty, poněvadž pečeť svou k listům přivěšovali a možná, že od nich ves jméno dostala.

Zlonice jsou od r. 1352 uváděny v rejstříku desátek papežských.

V roce 1379 se dovídáme o knězi Benediktovi z Jarpic. Rozdělení Jarpic mezi dvě vrchnosti mnoho k pokoji obyvatelům nesloužilo. Proto roku 1415 byl nucen probošt kláštera roudnického Jan a opat zbraslavský Fridrich přikročiti k vyrovnání rozličných pří a stesků, které jejich lidé v Jarpicích mezi sebou vedou. Zvolili k tomu dva nestranné rozhodčí ubrmany – Petra Bradu z Malvic a Vítka z Maršovic, kteří 6. června do Jarpic se dostavili a spory urovnali. Klademe sem celou listinu o narovnání proto, že jest nám jako mapa, z níž poznáváme Jarpice z roku 1415. V listině shledáváme se opět s Václavem z Jarpic, který se již stal nápravníkem proboštovým, snad rychtářem.

Záznam listu: „Já Petr řečený Brada z Mlazic, seděním v Libkovicích a já Vítek z Maršovic, seděním v Jílovištích, ubrmanové vydání od kněze Frydrycha, opata zbraslavského a od kněze Jana, probošta roudnického o meze, stezky a dráhy mezi jich lidmi z Jarpic, vyznávámy tímto listem všem ktož jej číst budou, že po pilném a plném uptání od starých a svědomitých lidí, pod zaručením poslušenství pod základem sta kop strana k straně, která by strana nedodržela, aby druhý straně sto kop propadla, zjednali jsme a vykřikli my svorně a jednovolně přede vší obcí tej vsí Jarpice a před svrchu psanýma preláty, před knězem opatem a před knězem proboštem. Nejprve, že ke dvoru do Budenic a ke vší potřebě mají a mohou svobodně v obci Jarpickej kámen lámati a voziti a toto jim nemá brániti. Dále vykřikl, že voda v hlubokém rybníku nemá nad ty ploty státi na škodu lukám a lidem kněze opatovým. Také stezky pěší z obou stran tohoto rybníka v lukách nejsou spravedlivé a mohů jich brániti ale čeleď Václava Jarpicova, nápravníka proboštova i toho ktož místo jeho bude, ta má míti svobodný průchod k rybníku pod sád rychtářov. Dále voda hostinná a přívalová, jenž přichází a pole vedle domu Václava má svobodně téci, kam se obrátí, a nemá jí žádný překážeti ani jí nikam obrátiti. Také tu strůhu jenž skrze luhy do kopaného rybníka teče, ti lidé mají cíditi a opravovati. Ale druhů strůhu obecnů, jenž dříve mlýn Tekla, tu má opravovati taky ve vsi Mařík, jenž na mlýništi sedí a jeho po něm náměstci. Most prostřed obce vsi všecka obec má opravovati. Také vrbi, které jest vysekáno pod nivů Matěje Strýky, nemá tu víc potom sázeno býti. A na svědectví a potvrzení toho všeho k tomu listu pečetí své kázali smy přivěsiti. Dálo se toto léta božího narození 1415 ve čtvrtek v ouchtáb Těla Božího v naší vsi Jarpicích na obci.“

Po dobytí a tím i zrušení roudnického kláštera augustiniánů v počátcích husitských válek zanikla i fara v Pálči a celý zdejší klášterní majetek přešel na dlouhá tři století do rukou světských. Roku 1420 zastavil císař Zikmund Páleč Kernkovi ze Sulevic, který ji držel ještě roku 1445. Jako zápisnou ves, pak čeští panovníci propůčovali Páleč až do roku 1538 dalším majitelům. Roku 1538 dává král Ferdinand I. Páleč, ves celou, s dvorem kmecím, s tvrzí sešlou Janu Mikšovi z Hrobčic, měšťanovi Starého města Pražského, který byl ještě téhož roku povýšen do šlechtického stavu. Jan Hrobčický a jeho syn Adam přikoupil později budenické panství od kapituly pražské, která se prohlásila za právního nástupce kláštera roudnického a Páleč k němu připojili.

Adam Hrobčický z Hrobčic nechal pálečskou tvrz při poplužním dvoře přestavět do renesanční podoby a značně ji rozšířil. Adam měl čtyři syny: Jana, Racka, Jiřího a Daniela. Po Adamově smrti r. 1594 rozdělili se synové tak, že Jan dostal Šlapanice, Racek Budenice, Jiří Páleč a Daniel Jarpice a Úděsice. Daniel Jarpice prodal bratru Janovi. R. 1594 připojeny Jarpice k Hospozínu a s ním připojeny k Zlonicím.

Jiří se spolu se svým bratrem Adamem Danielem angažoval ve stavovském povstání v letech 1618-20 a byl za to dne 4. února 1623 odsouzen ke ztrátě polovice jmění a byl mu zkonfiskován statek Páleč/Oudešice. Páleč byla ke správě a opatrování postoupena nejvyššímu hofmistru království Českého Adamovi z Valdštejna a potom 5. prosince téhož roku prodána cizozemci Arnoštu hraběti de Monte-Cuculi.

Daniel Hrobnický na Budenicích byl 2. října 1623 odsouzen ke ztrátě třetiny svého jmění. Budenice s Jarpicemi a Bakovem byly odhadnuty na 11.730 kop míšenských a za tutéž cenu prodány od komory královské 22. prosince 1623 nejvyššímu hofmistru království českému Adamovi z Valdštejna. Válka švédská se svými hrůzami neušetřila našich dějin r. 1639 vůdce švédský Banner vtrhl do Čech. Vraždili katolíky a plenili jejich statky. Poněvadž obyvatelstvo bylo skoro veskrz katolické, jsou Čechy celé zhubeny. Mimo města a městečka bylo na 6000 vesnic spáleno. Lid utíkal před loupežnou sběří do lesů a hor, kde hynul hladem a morem 13. srpna 1647 partaj loupežných rejtarů švédských vyplundrovala Budeničky, Zlonice, Klobuky a jiná místa. Obyvatelé jarpičtí, patřící tehdy duchovní správou do kostela ředhošťského, měli odváděti faráři na živobytí ročně 22 strychů žita a pšenice. Jarpičtí rádi by dali ale neměli. I stalo se vyrovnání tím, že místo desátků sypacího složili 6 kop grošů. 15 usedlíků hospodařících na jedné polovině až dvou lánech polí do roku 1694 na gruntech nevydržel ani jeden.

V kronice města Vraného se píše: „Ve válce třicetileté bylo městečko Vraný zničeno ze dvou třetin a mnoho tvrzí v okolí zaniklo vůbec, jako třeba Lukov, Údešice a mnoho jiných.“

V roce 1630 prodal Monte-Cuculi získaný statek Matyáši Arnoldýnovi z Klarštejna. Matyáš byl císařským dvorním radou a v roce 1627 byl přijat za obyvatele království Českého. V Berní rule z roku 1654 je majetek Velký Páleč s filiálním kostelem uveden spolu se Šlapánicemi a Jarpicemi ke statku Oudešice patřící Dorotě Alžbětě Hartmanové z Klarštejna. K tomuto roku se v Pálči uvádí 24 strychů orných, jeden sedlák a osm neosazených statků, žádný chalupník ve 12 stávajících chalupách a žádný zahradník.

Její syn Matěj Ondřej Hartman z Kairšteina, držel Budenice a Údešice v letech 1664-1693. Byl dlouhý čas hejtman kraje slánského. Pán z Kairšteina byl mužem nábožným a cti Boha dbalým. Roku 1673 postavil při silnici vedoucí z Budenic do Zlonic sloup kamenný se sochou sv. Isidora. Na čtverhranném kamenném sloupu stála pozlacená soška, kolem sloupu do čtverce ohrada kamenná se sedaly. Sv. Isidor byl španělský rolník, prohlášený roku 1662 za svatého. Ve Španělsku byl velmi uctívaný jako ochránce polí a Budyně, Velvar a jiných vzdálených míst, za vyprošením deště, nebo požehnání úrody zemské. Pan Hartman z Kairšteina vida, že na Budenicích vzniklo poutní místo, pojal myšlenku, že na kopci tom vystaví kostel ke cti sv. Isidora. To se tak stalo v r. 1680, kdy v Čechách vypukl hrozný mor. Někde zvony pukaly od stálého vyzvánění. Staviva na kostel poskytovalo nejbližší okolí, zejména červený pískovec jarpický, z něhož na žlutou hlínu vyvedeny zdi, a bílý pískovec na římsy a ozdoby. Z r. 1680 pochází svatoisidorská studně v lese. Vodu hledali na stavbu kostela, kterou našli na tomto místě s bohatým pramenem. Studně byla zdobena a vytesán nápis a rok. V roce 1781 vichr porouchal stavbu tak, že ji skoro rozmetal. Kníže Josef Kýnský dal pramen znovu přikrýti, ale již né tak nádherně. Roku 1680 z jara studně při zemi zabetonována a voda od té doby vede se vodovodem podzemním do zámku v parku. Hartman Budenice prodal hraběti Jiřímu Adamovi z Martinic, tajnému radovi a od roku 1703 nejvyššímu maršálu dvorskému, který je držel až do své smrti roku 1714 ke Smečnu. Rovněž obce Jarpice, Šlapanice, Úděsice, panství míšenské připadli dědicům ze smlouvy 2. dubna. 1726. Ves Jarpice měla roku 1694 potažných usedlostí 11, panskou hospodu a chalupy. Při každé události byly mimo polí zahrady a louky. Na selských usedlostech byl Šebestián Zákostelník maje 30 kop záhonů, louky a zahrady, dále pak Adam Freigang, Václav Homolka, Tomáš Macháček, Jiří Koníř, Matěj Otava, Tomáš Vokáč a další. Z největší usedlosti Šebestiána Zákostelníka vzala r. 1713 vrchnost 10 kop a dala je mezi chalupníky. Od Poštovic k Pálči byla řada rybníků, z nichž 10 náleželo panství budenickému. Červený u Šlapanic, bělovský v Budenicích, v Jarpicích na třetí, rybník nad zahradou Šebestovou, pod skalami podskalský, pastuší kde ovce před střiží koupali, v Houdešicích a v údolí k Pálči šticí. Mimo to byly v Budenicích dva malé rybníčky u zámku pro okamžitou potřebu kuchaře. Červený rybník byl zrušen roku 1772 a vysázen míšenskými jabloněmi. Z Jarpických rybníků, šticí, pastuší a malý byly roku 1820 již užívány jako louky. Podskalský a Šebestův byly v témž roce naplněny, první však silně rákosím zarostl, v druhém koupány ovce. Také bělovolský byl zrušen a ryby se chovaly v mlýnské nádržce. Roku 1740 vystavěn byl nový pivovar, když starý již znovuzřízený se nehodil. Vystavěn byl s víškou u zámku blíže mlýna proto mu říkali nový zámecký.

Matěj Ondřej Hartman z Klarštejna prodal r. 1669 Páleč rytíři Janu z Goltze na Maršově, jako samostatný statek i s nově osedlým jedním chalupníkem a se dvěma zahradníky. Roku 1706 se Páleč vrací do majetku církevního a koupí se dostává do držení metropolitní kapitoly Pražské. Roku 1715 je obec připojena ke kapitolnímu panství Vraný, s nímž pak sdílela jeho další osudy.
K roku 1700 se dle zprávy faráře Hoye sídlí v Pálči 132 duší schopných svatého přijímání. K roku 1889 se v Pálči uvádí 71 domů s 431 obyvateli českými a katolickými – 214 můžu a 217 žen.

V Údešicích (Oudešicích)  u Jarpic stála původně opevněná tvrz, rod Kinských poté, co zakoupil panství, dal tvrz zbořit, z usedlosti se stal poplužní dvůr.

Pálečská tvrz utrpěla ve 30leté válce a po ní zřejmě zanikla (byla vypálena) celá usedlost. Její zbytky a valy, hodně zarostlé zálety, jsou ještě dnes zřetelné na návrší zvaném Na hrádku nebo Hrad, za někdejší panskou stodolou, u hospodářství bývalého JZD. Půdorys stavby ale již zjistit nelze. Ještě v roce 1928 bylo ale možno pozorovat asi 40 m široké a 36 m dlouhé původní zdivo základů vlastní tvrze.

Sládek Jan Stránský vařil pivo pro všechny hospody a to ročně 33 várek, každou po 11,5 sudech a sypal do ní v létě 14,5 libry, v zimě 15 liber chmele domácího míšenského. Chmelnice míšenská dávala bohatou úrodu, tak že načesáno v roce 1740 – 120 strychů chmele po 4 librách. Roční spotřeba byla tak kryta. Sladu dával na várku 20 měřic. Na pivo budenické bylo mnoho odběratelů. V první řadě to byla vrchnost v Praze, na důkaz, že bylo dobré. Brala ročně 56 sudů.Úředníci hraběcí měli pivo deputátem a to správce i písaři obroční každch 10 sudů ročně. I v pěti hospodách na panenství čepovalo pivo budenické. Roku 1735 vyčepoval bělovolský šenkýř 6 sudů, slapánský 40, jarpický 24, míšenský 63 a vrbický 43 sudů. Roku 1740 se pilo už více. V Budenicích vypili 16, Šlapnice 60, Jarpice 28,  Mšeno 86 a Vrbice 39 sudů. Sud šenkýři se počítal v osmi zlatých. I ten komu na pívo nezbývalo, časem hojnému napití přišel. Když paní hraběnka zavítala do Budenic a poddaní ji přívítali, dala jim jednou na dobrou chvíli vola z Oudešic a několik sudů piva. Sládek měl vedle deputátu ročního platu 20zl, bednář 24 zl. Nad Budenicemi byly též vinice, které však obrácena v pole roku. 1556 zanikla. Revíry panské obsahovaly hojnost zvěře. Jmenovitě revír míšenský a posílána vrchnosti do Prahy neb doma prodána. Roku 1744 střeleno 5 srnců a posláno vrchnosti do pražské hraběcí kuchyně a s nimi 61 zajíců, doma prodáno 80 zajíců, 30 bažantů, 165 koroptví, 2 divoké kachny, 150 skřivanů. Myslivci dostávali střelné včetně lišek, kterých bylo dostatek. Když roku 1740 paní hraběnka přijela do Budenic, dodáno z domácích pramenů do kuchyně 30 štik, 38 kaprů, 22 bažantů, 2 strychy pšeničné mouky, švábské kroupy a žejdlík soli. Žádná válka se nevyhnula naší osadě. Roku 1741 vtrhla vojska bavorská a francouzská k Plzni, saské k Litoměřicím, pruské k Mělníku a všechna táhla na Prahu. Tak zvanou saskou silnicí od Ředhoště táhlo 40 000 mužů a v pátek 16. listopadu navečer se ubytoval jezdecký pluk generála Saxhausena v Jarpicích včetně pluku pěchoty, která byla po okolních vesnicích. V následujících dnech táhlo vojsko saské neustále našimi osadami a obyvatelé byli nuceni opatřiti mu jídlo a koňům obrok.

Dne 20. srpna 1813 konala se přehlídka vojska, které se opstavilo do šesti šiků na polích mezi Lukovem, Vraným, Černochovem, Ječovicemi, Ředhoští a Louckou. Přehlídku konali císař rakouský František, car ruský Alexander a král pruský Vilém Bedřich. Pak následovalo Budenicemi 100 000 mužů vojska pruského a ruského. Obyvatelé Budenic, Jarpic, byli donuceni za malou odměnu odebrati se k vyhazování náspů a příkopů od Libochovic k Litoměřicům a Mělníku. Sedláci museli se vypraviti se svými koňmi, voly, a vozy k dopravě zboží za vojskem a někteří se vrátili až po 8 týdnech a to bez koní a vozů o které přišli.

Obyvatelů bylo v roce 1790 v Jarpicích 228, roku 1807 – 312, r. 1819 – 317, r. 1838 – 334, r. 1848 bylo v Jarpicích 18 usedlostí rolnických, 46 domkařských. Při sčítání lidu roku 1900 v katastru jarpickém jest 18 čísel popisných, kostel sv. Isidora s domkem č. 14 v nichž bydlelo 138 lidí. Napočítáno dále 52 koní, 416 kusů hovězího dobytka, 32 koz, 35 vepřů, 32 úlů, 255 slepic a 56 hus. Jarpice mají památnou kapličku sv. Jana Nepomuckého na kopci nade vsí. Pochází z počátku XVIII století, vystavěna slohem herokovým. V Kapličce byl malý zvon, který po deseti letech byl ukraden. Roku 1772 vytryskly pod kapličkou prameny a zdivo se rozpustilo. Roku 1782 sedlák Hora kapličku opravil, v pozdější době péči převzali majitelé statku č. 36. Roku 1789 hromem omráčena byla dvanáctiletá Marie Tajčová z Jarpic č. 59 a chromou učiněna tak, že celých 18 roků na jednom místě ležela. V prosinci 1814 zemřela. Roku 1801 obec svým nákladem postavila kříž na cestě k Lukovu. 14 června 1814 se utopil v Šebestově rybníce desetiletý František Záveský. 17 června 1819 Jan Prokop, 43 letý rolník z Jarpic č.2 ohněm hromové moci zasažen s potahem domů ten samý den skonal. Roku 1825 si jarpičtí obyvatelé vystavěli kapličku na návsi. Kněžna Karolína jim darovala obraz sv. Isidora z budenického zámku. Na kapličku zavěsili zvonek. Roku 1832 od 3. března do 6. vypukla v Jarpicích cholera. Vyžádala si 21 životů. V roce 1862 založena v Jarpicích beseda, ve které se scházeli občané pro zábavu a poučení, kdež si i knihovnu založili. Prvním představeným byl Matěj Loucký. Dále starostové Runza, Zíma, Jirát, Prokop, Komeda, Hrudka, Ant. Loucký, Průša, Bulant, Šrámek. Roku 1889 dne 19. května založen na podnět obecního zastupitelstva sbor dobrovolných hasičů. Roku 1902 založena Politická organizace sociálně-demokratická. Čítala v roce 1911 členů 38. Roku 1896 stavěna silnice k Vyšínku. V roce 1899 k Lukovu. Roku 1920 dne 1. března usídlena poštovna v Jarpicích. Po šesti letech přidělena ke Šlapánicím. Roku 1908 3. srpna počala těžařská firma Marková z Libochovic Na Bělkách u Jarpic kopati uhlí. Po několika týdnech zastaveny pro malé množství. V roce 1910 shledáno při sčítání 110 domů, 474 obyvatel. Spočítáno 34 koní, 260 kusů hovězího dobytka, 86 koz, 356 prasat, 51 úlů, 1144 slepic, 194 hus, 11 kachen.

Ves Budenice je poprvé doložena v r. 1318 jako majetek Záviše z Budenic. Po něm je zde uváděn vladyka Boleslav z Budenic (též z Rožďalovic), syn Bořity z Ředhoště. Boleslav prodal v r. 1334 Budenice biskupu Janu IV. z Dražic, jenž je postoupil nově založenému augustiniánskému klášteru v Roudnici nad Labem. Při této příležitosti je poprvé jmenována i zdejší tvrz. Stávala na mírném návrší nad Vraným potokem, její obytný palác s věží chránil vodní příkop, suché příkopy a valy. Přístup umožňoval od západu padací most.

Augustiniáni drželi Budenice až do počátku husitské revoluce. Někdy před r. 1437 se Budenic zmocnil bývalý hejtman sirotčích vojsk Jan Šmikovský ze Žďáru, jenž přešel po Lipanech do služeb císaře Zikmunda a Albrechta Rakouského. Ti mu jeho držbu potvrdili. Šmikovského vdova prodala Budenice pánům z Illburka, kteří je udrželi až do počátku 30. let 16. století. Budenice pak koupil Jeroným Šlik z Holíče, ale už v r. 1541 je prodal Petru Chotkovi z Vojnína. Ze zamýšlené přestavby tvrze, s kterou počítal Šlik v r. 1545, sešlo a určená suma 1000 zl. byla vynaložena na stavbu mlýna, rybníků a vodních struh. V r. 1551 prodal Chotek Budenice svému sousedu Janu Mikšovi z Hrobčic a jeho synu Adamovi.

Adam Hrobčický z Hrobčic (zemř. před r. 1587) přestavěl v druhé polovině 16. století starou gotickou tvrz v Budenicích v renesančním slohu na dvoupatrovou čtyřkřídlou budovu s dvorem; gotická věž zůstala zachována, ale octla se v zástavbě. Renesanční tvrz byla chráněna příkopem, překlenutým mostem, po němž se vjíždělo branou s vížkou. Přízemí tvrze sloužilo hospodářským potřebám (kuchyně, spižírny, lázeň apod.), první a druhé patro s pavlačí obytným a reprezentačním účelům majitele.

Hrobčičtí z Hrobčic udrželi budenickou tvrz až do třicetileté války, kdy byla Adamu Danielovi Hrobčickému z Hrobčic zkonfiskována pro účast ve stavovském odboji z l. 1618 – 1620. V r. 1631 koupil Budenice hrabě Matyáš Arnold z Klarštejna a po něm je v r. 1644 zdědil Matěj Ondřej Hartman z Klarštejna († 1693). Ten dokončil přestavbu zámku a dal postavit rovněž barokní kapličku sv. Matěje v zámeckém parku, která se dochovala dodnes. K zámku přiléhal barokní francouzský paark, dvě štěpnice, bažantnice a hospodářský dvůr. Na park navazovala kaštanová alej vedoucí až ke Zlonicím. Klarštejnové byli katolíky a na svém panství horlivě prováděli protireformaci. V tomto duchu také upravili budenickou goticko-renesanční tvrz: v prvním patře dodatečně zřídili prostornou kapli a na věž umístili zvon a kříž.

Pojem tvrz označuje ve středověku a raném novověku drobné opevněné feudální sídlo budované obvykle v těsné návaznosti na venkovské osídlení a hospodářské zázemí. Od hradů se tedy liší svojí polohou a velikostí. Stavebníkem byla především nižší šlechta, bohatí měšťané a církevní hodnostáři. Tvrze vznikaly v českých zemích od 13. století do třicetileté války. Toto období zahrnuje sloh románský, gotický a renesanční. Stavební podoba se lišila podle postavení stavebníka. Vznikala široká škála objektů, od prostých dřevěných až po výstavné kamenné stavby. Postupně se vyvinuly tři základní dispoziční typy tvrzí: věžové volně stojící tvrze, tvrze s obvodovou zástavbou často palácového typu a tvrze s rozvinutou obvodovou zástavbou. Obytná budova byla zpravidla vícepatrová. Přízemí a případné sklepy sloužily k uskladnění zásob a různého nářadí, obytné prostory byly umístěny do vyšších pater. Poslední patro bývalo často lehčí dřevěné konstrukce a vysazené na krakorcích. Součástí obytné stavby mohla být i zateplená roubená komora a prevéty. Opevnění bylo tvořeno zděnými nebo palisádovými hradbami, často v kombinaci s vodním příkopem a valem.