Mistr Štěpán z Pálče
český kněz a teolog
* 1370? Velký Páleč u Rakovníka (u Jarpic) † 1423 Kalisz Polsko

Jednou z nejvýznamnějších postav v dějinách obce byl bezpochyby Štěpán z Pálče, syn místního vladyky, který byl přítelem mistra Jana Husa.  V době svých studií jezdili společně do Pálče na prázdniny. Narodil se na místní tvrzi ke konci 60. let 14. století. Jeho rodiče (otec Adam z Pálče) patrně byli v závislosti na roudnickém klášteře.

Rakovnický rodák získal vzdělání na pražské univerzitě. První veliký úspěch byl pro něho určitě rok 1386, kdy dosáhl gradu bakaláře na artistické fakultě, roku 1391, získal titul mistra svobodných umění, v roce 1399 se stal na téže univerzitě děkanem artistické fakulty a hned následujícího roku byl už jejím rektorem (1400). Ve vzdělání stoupal stále výš. Kněžské svěcení přijal v roce 1394, bakalářem theologie byl v roce 1402. Mistrovského gradu v oboru theologie dosáhl v roce 1411 (někdy se uvádí jako titul doktora teologie - navíc ve variantě k roku 1412).

Byl typickým představitelem duchovního své doby: zastával řadu církevních prebend (arciděkan chrámu v Kutné Hoře, farář v Kouřimi atd.), ale jejich správu ponechával na svých vikářích (zástupcích). Sám pobýval především v Praze, kdy roku 1400 dosáhl funkce rektora univerzity.

Náležel k výrazným myslitelským osobnostem, k představitelům předhusitské University Karlovy. Léta byl aktivním a zaníceným vyznavačem viklefismu a oporou realistického křídla univerzitních mistrů, blízkým přítelem Husovým, kterého učil. Viklefovo učení začal jako první vykládat spolu se Stanislavem ze Znojma na artistické fakultě už asi r. 1397, hájil je i ve sporu o Viklefovo učení 1403. Problémům, které hýbaly jeho dobou, se Štěpán věnoval s příkladnou autorskou a polemickou pílí.

Byl také blízkým přítelem Stanislava ze Znojma, kterého v roce 1408 doprovázel na jeho cestě ke kurii do Říma jako vyslanec ke kardinálskému sboru v Pise (1408), kde se oba měli vyjádřit k obhajobě svých názorů. V italské Bologni ale byli přepadeni, zajati a uvězněni, k propuštění došlo až po několika měsících.

Štěpán se v roce 1412 připojil na stranu Jana Husa v otázce prodeje odpustků a spolu s ním proti těmto odpustkům silně vystupoval. Na církevní problematiku měl svůj názor, a proto se rozhodl, že vše sepíše do díla pod názvem De ecclesia (O církvi). V roce 1413 se stal kanovníkem kapituly Všech svatých.

Po čase si proti sobě popudil krále Václava IV. a byl ze země vyhnán a zbaven všech úřadů.

Zásadní názorový i politický odvrat od viklefismu a rozchod s Husem a Husovou stranou u něho nastal v r. 1412, po odpustkových pražských bouřích, při nichž se Štěpán přidal na stranu arcibiskupa. Po dramatických osobních zkušenostech nabytých v konfliktu s oficiálními církevními místy neměl již odvahu hájit důsledky svého dosavadního ideového postoje a přidal se k papalistické straně. Na kostnickém koncilu patří k nejtvrdším odpůrcům a žalobcům Husovým. Označil jej za nejhoršího kacíře.

Vlastní koncilové jednání jej však posléze přimělo k opětné revizi stanoviska a k přijetí ideologie konciliarismu a vnitrocírkevního reformismu. V Kostnici se také sblížil s polskou delegací a v mnohém se ztotožnil s jejími zájmy.

Po upálení Jana Husa (1415) odešel do Polska (již v Kostnici spolupracoval s polským poselstvem), působil od roku 1418 na krakovské univerzitě (Z té doby pocházejí také jeho eklesiologické traktáty De auctoritate Romanae ecclesiae, De potestate clavium, De portis inferi.) a věnoval se také církevním záležitostem (arcijáhen v polské Kališi). Hájil církevní hierarchii proti husity vyzdvihované autoritě Písma. V Polsku nakonec zemřel (poslední zpráva o něm pochází z období 1422 - 1423).

Po skončení jednání odešel do Polska, kde do své smrti působil v církevních a učitelských funkcích (od r. 1418 přednášel i na krakovské univerzitě). Patrně zemřel v polském městě Kalisz (asi 100 km severovýchodně od Wroclawi).

V Husově kvodlibetu (1411, přezdívka Isokratés) zodpovídal kvestii Utrum deus, qui creavit mundum sensibilem in primo instanti temporis, potuit ipsum prius producere et cummunicare creanciam alicui creature (Zda mohl Bůh, který stvořil smyslový svět v prvním okamžiku času, stvořit svět dříve a předat tuto svou tvůrčí úlohu jinému stvoření). Jsou známy i jeho další filozofické a teologické kvestie: z blíže neurčeného kvodlibetu před r. 1409 Utrum universalia habeant solum nude pure esse in intellectu divino vel preter operacionem intellectus creati subsistant realiter in propria forma (ed. R. Palacz: Medievalia philosophica Polonorum 14, 1970), De esse eterno- utrum omne dependens habeat esse eternum in prima causa (Praha UK X E 24, fol. 309 aj.) a kvestie spjaté se čtením lombardovských Sentencí: Utrum deus super mundum architipum seu multitudinem idearum, que sunt raciones et cause rerum mundi sensualis, eternaliter dominetur (Praha UK X E 24, fol. 362a aj.), Utrum de necessitate salutis sit hominem confiteri solis presbiteris omnia sua peccata tam mortalia quam venialia (Praha UK IV H 7, fol. 10a aj.), Utrum sub pena peccati mortalis semper sit exsequendum, quod consciencia dictat esse faciendum (Praha UK V F 9, fol. 3b aj.), Utrum ad hoc, quod operacio est bona moraliter, fides recta intencione ordinans in finem ultimum requiratur (Kraków Jag. 1700, fol. 34a) aj.

Bibliografie (z díla):

Disputata confusionum (Praha UK X H 9, fol. 76a);

Lectura super epistolam ad Romanos (Praha Kapit. B 43/2, fol. la aj.);

Tractatus contra quattuor articulos Hussitarum (ed. K. Höfler: Geschichtschreiber 2, 1856);

Tractatus gloriosus (ed. J. Loserth: Beiträge z Geschichte der hussitischen Bewegung IV, 1889);

Tractatus de Romana ecclesia (ed. J. Sedlák: Hlídka 1912);

Replicatio Quidamistarum (ed. J. Loserth, Hlídka 1912);

Antihus (ed. J. Sedlák: Sbírka příloh Hlídky 1912);

Articuli 42 M. St. Páleč e processu M. J. Hus (ed. J. Sedlák);

Tres tractatuli de ecclesia contra Husitas (Praha UK IV H 17, fol. 67a aj.);

De maturanda ecclesiae reformatione (Kraków Kapit. 213);

Sermones (ed. J. Sedlák: Hlídka 1911);

XVIII argumenta de universalibus realibus (ed. F. Šmahel: Studia mediewistyczne 1978);

Commentarius in De universalibus Wyclif, ed. I. Müller, 2009.

 

 

Pověsti o Štěpánovi z Pálče

Zajímavé jsou pověsti v lidu vzniklé a udržované o konci Štěpánově. Jedna z nich vypráví, že bratři Pálčovi (dohromady i s Pálčem jich mělo být pět) prý za husitských válek přijali jiné jméno. Když prý r. 1425 sirotci dobyli Slaný, upálili prý zajaté nepřátele na hromadné hranici. Jeden ze sirotčích bojovníků prý byl bratrem Pálčovým a mezi zajatými na hranici poznal své tři bratry. Při zapálení ohně skočil do plamenů ke svým bratrům a s nimi společně uhořel.

Jiná pověst se přímo dotýká neblahého konce Štěpánova a zániku pálečské tvrze. Lidé si vypravovali, že matka Pálčova těžce nesla zradu svého syna na Husovi a českém národě. Odešla prý z tvrze a zmizela neznámo kam. Podle pověsti pak tvrz pustla a přespávali v ní jen nejchudší žebráci a chuďasové. Jednoho večera přišel sešlý, starý člověk, jdoucí jako tulák světem a vyptával se na osudy vladycké rodiny, která tu do husitských válek bydlela. Pověděli mu o tom, o čem jsme se již zmínili. Rozplakal se prý nad osudem rodičů a bratří a prosil ostatní na tvrzi bydlící, aby ho nechali v poloprázdné tvrzi vyspat. Stalo se, jak si přál. Ale v noci vyšel znenadání oheň a tvrz chytila v plamenech. Ostatní obyvatelé tvrze vyběhli a cizince, kterému poskytli nocleh, domnívajíce se, že on je žhářem, hodili ho do plamenů, takže bídně zahynul. V tomto zestárlém, zbídačelém starci pověst zpodobuje bídného zrádce Štěpána z Pálče a přidává k němu spravedlivý trest.

Do třetice si lidé vypravovali o pálečském tvrzišti, že o velikonocích při čtení pašijí, kdy zelené plaménky označovaly zlato a poklady ve zříceninách hradů a tvrzí, na tvrzišti hoří jen rudé plaménky pocházející z prolité krve a bídné zrady.

 


Kostnický koncil

Ottův slovník
 

Páleč Štěpán pocházel ze vsi Velkého Palče v kraji rakovnickém. Byl vrstevník Husův, snad o něco málo starší. Studoval v Praze, r. 1386 stal se tu bakalářem svobodných umění a r. 1390 mistrem. Učil potom na artistické fakultě, v zimním běhu r. 1399 zastával úřad děkana fakulty a v létě r. 1400 byl rektorem. Vedle toho měl rozličné praebendy duchovní. Od r. 1394 byl farářem v Suchdole, potom v Košici, kteroužto praebendu směnil r. 1403 za oltářnictví v arciděkanském chrámě kutnohorském. K tomu přibyla r. 1406 fara v Kouřimi. Podle zvyku doby nespravoval své fary osobně, ale skrze svého vikáře. Sám dlel ustavičně v Praze; asi r. 1403 stal se bakalářem v theologii a někdy kolem r. 1410 mistrem. R. 1408 nacházíme jej také jako člena kolleje krále Václava. V prosinci toho roku jel spolu se Stanislavem ze Znojma do Italie s poselstvím krále Václava ke kardinálům, kteří byli svolali koncil Pisánský. V Bononii byl však jat od legáta Baltazara Cossy (pozdějšího papeže Jana XXIII.) a oloupen o všechen majetek. Z vězení vyprostily jej jen důrazné přímluvy university a krále Václava. – Až do té doby P. byl oddaným přítelem Husovým. R. 1412 nastala však mezi nimi roztržka; když Hus postavil se na odpor odpustkovým bullám Jana XXIII., P., který byl v tom roce děkanem theologické fakulty, hájil tu pravomoci papežovy udíleti odpustky a v pozdějším průběhu polemiky postavil se na stanovisko papežského primátu. Účastnil se jednání na Žebráce, kde král chtěl mezi oběma stranami zjednati smír, i únorové synody pražské v roce následujícím. V té době vznikly jeho polemické spisy Tractatus gloriosus, Replicatio contra Quidamistas a De ecclesia, v kterémžto posledním hlásí se k hierarchické definici církve. Když pokoj nenastal, král Václav vypověděl Pálče s třemi jinými mistry theologie ze své říše. Ještě r. 1414 P. přibyl do Kostnice a stojí zde v čele celé akce proti Husovi. V Kostnici setrval po celou dobu trvání koncilu. Když r. 1417 propukl známý spor o prioritu, hájil 27. čvna účinnou řečí přednost reformace před volbou papeže. Poznávaje, že do Čech vrátiti se nemůže, navázal styky s polským poselstvem v Kostnici a po skončení koncilu odešel jako mnoho jiných českých katolických kněží do Polska, kde obdržel brzy po zvolení Martina V. arcijáhenství v Haliči. Ve svém úřadě působil horlivě proti husitství, které v letech dvacátých také v Polsku začalo se vzmáhati. Učil také na krakovské universitě; pod vlivem jeho stojí znamenití bohoslovci polští z doby Basilejského koncilu. Kdy zemřel, není známo; poslední zprávu o něm máme z r. 1422. Jako theolog stojí úplně na stanovisku orthodoxního katolictví. Učení církevní má záruku své pravosti v autoritě církve a touto církví, která určuje, co se má věřiti, a korriguje bludy, jest mu hierarchie, určitěji řečeno, papež s kardinály. Důkazem jest mu apoštolská sukcesse. Odtud staví se proti thesi husitské o důkaznosti jediné Písma svatého a hájí práva papežského udíleti odpustky. V pozdějších letech – je to nejspíše vliv doktrin hlásaných na koncilu Kostnickém – jeví se nám jako stoupenec konciliární theorie, tvrdí superioritu koncilu nad papežem, o němž připouští, že může se mýliti, ano i v haeresi upadnouti. Co má společného se soudobým náboženským hnutím českým a co ho s počátku také spojovalo s Husem, jest úsilí o mravní nápravu kleru. Tu věc ani později nespustil se zřetele a v tom směru pracoval – ovšem marně – také na Kostnickém koncilu.

 

Jeho spisy – latinské traktáty obsahu theologického – otištěny jsou jen částečně Loserthem (Tractatus gloriosus, De ecclesia a Contra Quidamistas) a Hardtem, jiné jsou dosud v rukopisech. Monografie o Pálči nemáme. Srv. Palacký, Dějiny III.; Tomek, Dějepis města Prahy III.; Loserth, Beiträge zur Geschichte der hussitischen Bewegung (v »Arch. f. öst. Gesch.« 75.); Fijałek, Studya do dziejów uniwersytetu Jagiełłońskiego; Bidlo, Čeští emigranti v Polsce (ČČM., 1895). J.F.

 

 

 

lfancy1.gif (1168 bytes)

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku