1991
Konečný termín pro registraci kupónových knížek se blíží. Propagační kampaň ve sdělovacích prostředcích je v plném proudu. Jako nevýstižnější z televizních propagačních šotů lze asi vyhodnotit slovenskou scénku s Karlem Marxem, nešťastným z kupónové privatizace. Ministři průběžně vyhodnocují počet zaregistrovaných. Není malý, ale zdaleka nedosahuje prorokovaného počtu, i když jistě ještě vzroste.
V čem se odhady zmýlily? Proč nejsme ochotní přijmout tak kulantní nabídku, při níž se s minimálním rizikem nabízí podíl bývalého socialistického vlastnictví? Patrně to nebude přehnané vědomí odpovědnosti, stanovené ústavními zákony, podle nichž vlastnictví zavazuje. V mnoha jiných případech, jde-li o chalupu či auto, vlastnická odpovědnost mnoho netíží, ačkoliv po vlastníkovi požaduje mnohem více času a energie, než vlastnictví akcií.
Kdysi jsem musel složit státní zkoušku z marxismu-leninismu. Nevzpíral jsem se tomu s vědomím, že je třeba dobře znát protivníkovy názory, abych jim mohl oponovat. Četl jsem po knihovnách Marxe a Lenina víc než bylo třeba, i když jsem se zároveň musel naučit bojovat se špatně položenými otázkami, což je těžší, než vyrovnat se se špatnou odpovědí.
Dozvěděl jsem se o vzniku tříd v prvobytně pospolné společnosti, jenž byl historickou nutností. Dočetl jsem se o vidině budoucnosti, kdy beztřídní komunistická samospráva překoná nesmiřitelný třídní antagonismus a bude vytvářet pouze kladné hodnoty bez společenského útlaku. Dočetl jsem se, že jedině cesta diktatury proletariátu vede k vytčenému cíli. Měl jsem dojem, že se jedná o Marxův žert, který se stal historickou tragikomedií.
Jenže nyní mi začíná vrtat v hlavě obava. Co když skutečně třídní vidění společnosti bylo správné? A tak jsem nalistoval ve slovníku definici tříd: „Třídy jsou velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým místem v historicky určeném systému společenské výroby, svým (většinou zajištěným a vytyčeným v zákonech) k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce, a tudíž způsoby nabývání onoho dílu společenského bohatství, jímž disponují.“ (Lenin)
Je-li tomu tak, pak zřejmě značná část obyvatelstva odmítá stát se příslušníky kapitalistické třídy a vykořisťovat své spoluobčany. Odmítá přijmout podíl rozdělovaného společenského vlastnictví ve velké privatizaci. V malé privatizaci to dovedu pochopit, ne každý dovede vést obchod nebo živnost. Ale ani tak lákavou nabídku nepřijmout? Začal mi běhat mráz po zádech. Oni měli pravdu, pracující lid odmítá z ideologických důvodů stát se třídou kapitalistů. Běda nám.
A tak jsem listoval slovníkem dál a hledal jsem útěchu. Padlo mi do oka heslo „kriterium pravdy“, poprvé zavedené marxismem, buržoazní teorií neuznávané, podle něhož „kriteriem pravdy je společenská praxe“. Je-li teorie úspěšně aplikována v praxi, je pravdivá. A tu jsem se zaradoval. Existuje někde na světě země, kde by byl marxismus úspěšně zaveden do společenské praxe? Osvědčila se někde politická ekonomie? Marně jsem pátral prstem po globusu. Není taková země. Historický experiment, pořádně drahý, nikde neprokázal správnost Marxových teorií. Není možné, aby třídní vidění společnosti bylo pravdivé. Uklidnil jsem se. Ještě jsou tři týdny čas na to, abychom i my dokázali v praxi, že se Marx zmýlil, a zakoupili si kupónovou knížku. Věřím, že i v tomto „kupónovém referendu“ ukážeme, že jsme nepodlehli komunistické ideologii. K tomu nám dopomáhej Bůh.