8.4.1996
Přidat jednoho dalšího českého ombudsmana k doposud známým dvaceti třem celostátním, třicetipěti regionálním a devíti městským se rozhodl jeden parlamentní výbor, proslulý zejména tím, že v něm má rozhodující převahu opozice.
Ombudsman by měl být nástrojem parlamentu ke kontrole státní správy, měl by být univerzálním oddělením přání a stížností a zároveň informačním centrem pro občany. Z více než dvou set zemí jej má asi deset procent. To však stačí na to, abychom měli před sebou celou škálu různých možností _ od původního skandinávského modelu k pozdějšímu dánskému pojetí, od francouzského k britskému, kde je s parlamentem nejsilněji spjat. Prozatím neproběhla v dostatečné míře zásadní debata, která by naznačovala jak bude vypadat naše veřejná správa. Proto si myslím, že nemůže být ani jasné, který model by případně vyhovoval české správě a zda vůbec nějaký model budeme potřebovat.
Je jistě chvályhodné, že se snažíme využívat zkušeností ze zahraničí. Při tom je však třeba jistá obezřetnost. Jediný smysluplný argument na odůvodnění existence veřejného ochránce je, že to mají jinde. Připomíná mi to logiku, podle níž bych si měl pořídit boty velikosti 41, protože bezvadně padnou mému sousedovi, ačkoli dobře vím, že sám mám velikost nohy 43. Takové boty mi prostě nepadnou.
Za šokující a zcela absurdní odůvodnění považuji tvrzení předkladatelů, že „Ústavní, správní a obecné soudnictví poskytuje sice významnou, nicméně neúplnou ochranu lidských práv a základních svobod.“ Jsem si jist, že odpovědí je možnost podání ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu. Ten na rozdíl od veřejného ochránce disponuje rozsáhlými pravomocemi, takže může skutečně zjednat nápravu a občanovi skutečně pomoci. Na rozdíl od ochránce, jemuž není explicitně ani uloženo řídit se zákony (snad považují předkladatelé za postačující dobrou vůli), Ústavní soud je naštěstí proti svévoli při vyšetřování a jednání pojištěn procesními předpisy.
Jak mohou být předkladatelé tak nespokojeni s garancí dodržování lidských práv? Vysvětlení je prosté – pod lidskými právy si představují něco zcela jiného, než je mezinárodně obvyklé. Ombudsman by měl naplnit jejich nesplněné politické ambice, s nimiž nemohou uspět ve volbách. Tak podle předloženého návrhu za novinky mezi lidskými právy najdeme právo na ochranu zdraví, právo na „ochranu majetku nezbytného k zabezpečení potřeb celé společnosti“, právo na příznivé životní prostředí, právo na odškodnění obětí trestných činů, právo na „katastrální věci“, právo nápravy omylů úřadů. Patrně je novinkou i pojetí práva na vzdělání. Navrhovatelé si slibují, že tohoto všeobecného štěstí bude ombudsman dosahovat buď nadpřirozenými schopnostmi, nebo se pokoušejí pod jinou značkou obnovit rétoriku komunistické ideologie a možná komunistický režim jako takový.
Vedle stížností a informační činnosti by se měl veřejný ochránce věnovat státní správě. Zde se patrně také odlišuje představa navrhovatelů od obvyklého pojetí.
Státní správa demokratického státu musí být centrálně řízena. Státní úředník se stejně jako voják nesmí dostat do dvojí podřízenosti.
Pamatujeme, jak podle komunistické ústavy byly jednotlivé části státní správy samostatně odpovědné parlamentu. Ten měl například pravomoc vyjádřit nedůvěru jednotlivému ministrovi či zrušit jednotlivou vyhlášku. Komunistický stát nepotřeboval ani ústavní soud, ani státní správu. Sjednocujícím prvkem odpovědnosti byla komunistická strana a té se naopak hrozba odvolání jednotlivého funkcionáře náramně hodila jako prostředek k udržování stranické kázně. To jsme naštěstí odstranili: podle Ústavy jsou jednotliví ministři součástí vlády a jsou jí odpovědní a za vládu jako celek odpovídá Parlamentu ministerský předseda.
Podle předloženého návrhu by mohl veřejný ochránce dle vlastní úvahy vyžadovat důkazy, vést šetření, nahlížet do spisů, vyžadovat vysvětlení od jednotlivých úřadů v jím stanovených lhůtách, klást otázky jednotlivým pracovníkům, navrhovat opatření k řešení (podnět pro trestní nebo disciplinární řízení, náhradu škody, přezkoumání rozhodnutí). Měl by tedy mít pravomoci větší, něž současný Parlament a toto pojetí se téměř blíží pravomocím, které známe z bývalé ústavy.
Po zřízení ombudsmana by byl úředník ve dvojí podřízenosti: svému nadřízenému a veřejnému ochránci. Zatímco služební předpisy práva a povinnosti státního úředníka, vůči ombudsmanovi se ocitá v naprosto bezprávné pozici. Zatímco dnes je úředník odpovědný Parlamentu pouze prostřednictvím politické odpovědnosti vlády, vůči ombudsmanovi by byl odpovědný přímo bez jakéhokoli procesního vymezení. Možná, že opozice doufá, že by se dal ombudsman s nejasným postavením jednou využít k převratu únorového typu.
V mnohém se nám podařilo změnit socialistický systém státní správy a moci, ale víme dobře, že důkladná reforma veřejné správy a správního řízení je stále ještě před námi. V novém systému by měl Nejvyšší správní soud občanovi garantovat kvalitu, správnost, včasnost a přesnost státní správy, jak to předpokládá Ústava v čl. 91. Bez celkového pojetí reformy veřejné správy je debata o ombudsmanovi přinejmenším předčasná.
Pokud však již nyní debatujeme o nové podobě veřejné správy, pak se jednoznačně hlásím k rakouské tradici státní správy, která má být „přesná jako hodinky“ a na její chod dohlíží soudní moc (Nejvyšší správní soud) a nikoli zákonodárná moc. Bojím se totiž možnosti, že by Parlament měl zasahovat do výkonných pravomocí a spoluvládnout.
Je totiž pozoruhodné, že na rozdíl od jiných zemí, kde typickým vybavením ombudsmana je nezávislost a neodvolatelnost, podle podaného návrhu je ochránce odpovědný Poslanecké sněmovně. Kárné řízení proti němu dokonce provádí sám navrhovatel _ právě ten výbor, který zřízení funkce ombudsmana navrhuje. Nejenom to, může být dokonce za jistých okolností odvolán. Je to stará známá odvolatelnost, kterou tak dobře pamatujeme z doby komunistické nesvobody.
U některých politických návrhů se setkáváme s velkým očekáváním a slabými výsledky. To platí i v tomto případě. Od ombudsmanů se očekávalo, co všechno vyřeší, čemu napomohou, co zajistí. Zkušenosti však naznačují, že jejich vliv je nepříliš prokazatelný. Našel jsem v souvislosti s ombudsmanem dokonce jízlivé tvrzení, že jeho jediný nesporný přínos je přednášková činnost a články v tisku. Zpravidla jsou však ombudsmani natolik vytížení, že sami příliš nepublikují.
Domnívám se, že politická kontrola nad výkonem státní správy je především úkolem opozice. Měla by připravovat kvalifikované dotazy na ministry, podávat promyšlené návrhy, interpelace, upozorňovat na příklady, které svědčí o nutnosti změn. Chápu, že je to příliš mnoho práce a že to opozici nebaví. Jistě by bylo mnohem pohodlnější, aby za ně opoziční činnost vyvíjel veřejný ochránce, zatímco opoziční poslanci by mohli mít docela volno.
Přes množství věcných námitek vůči tomuto poslaneckému návrhu hrozí, že bude schválen. Pokud si klade někdo otázku proč by měl získat tak nekvalitní návrh podporu poslanců, dospěje k odpovědi, že hlavním argumentem pro schválení je nenávist vůči ODS. Předpokládám, že u komunistů je nenávist v duchu marxismu projevem nesmiřitelného třídního boje. U KDU_ČSL je podle jejího předsedy příčinou hledání nástrojů, aby „omezili moc a vliv ODS“. Rozumí se nástrojů jiných, než je soupeření a úspěch ve volbách. Možná je v tom vzpomínka na to, jak se podařilo uchopit moc v Národní frontě. Nenávist vůči ODS zůstává společným jmenovatelem.
U jiných stran bude mít podpora veřejného muže možná složitější příčiny. Liberálové by chtěli za každou cenu minimalizovat stát. Považují stát sám o sobě za zlo, které je třeba omezovat. To je alespoň poctivé politické přesvědčení.
Jsem si jist, že ODS nenabízí zázračný recept k uskutečnění všech nesplněných politických přání. Co však nabízíme je s využitím osvědčených zkušeností vytvořit efektivní státní správu na principu přesně vymezené odpovědnosti a jasně stanovených možností odvolání. Taková je totiž tradice naší správy.