MUDr. Bohumil Bouček

Oddaně ve stopách Františka Boučka kráčel i jeho syn MUDr. Bohumil Bouček. Narodil se 5. ledna 1850 jako páté z deseti dětí a nejen mládí, ale i celý svůj aktivní život prožil v rodném domě na Nymburském předměstí. Rozlehlou usedlost č. p. 33/II., kterou získala věnem jeho matka, ani obytný dům, přistavěný otcem v roce 1840, už nenajdeme. Obojí bylo zbořeno kolem roku 1980. Dnes je v těchto místech park, sahající od Husovy ulice proti Vinici až k Humanitě.
Bohumil Bouček dokončil svá medicínská studia také ve Vídni. Bylo to v roce 1873, poté tam zůstal praktikovat. O rok později si při pitvě poranil ruku tak, že mu hrozila amputace. Tehdy si otec přivezl Bohumila domů a sám ho vyléčil. Nedlouho poté se mladý Bouček rozhodl odjet na Balkán, aby jako lékař pomáhal Černohorcům v jejich vlasteneckém boji proti Turkům. Domů se vrátil v červenci 1875. Tentokrát už v Poděbradech zůstal natrvalo.
„Často jako student jsem míval sladkou, blaženou touhu, abych jednou byl na prospěch rodnému městu…,“ napsal dr. Bohumil Bouček ve svých „Pamětech“.
A když se v pokročilém věku ohlížel za celým svým životem, sám se upřímně podivoval, jak to vše mohl zastat. O tom, že stál u kolébky poděbradských lázní jako jejich iniciátor a první lázeňský lékař, se psalo v poslední době v Poděbradských novinách několikrát. Bylo připomenuto i to, co vykonal pro místní obyvatelstvo v oblasti sociální – vždyť lékařské povolání, na rozdíl od jiných, přinášelo nejtěsnější styk s lidmi a jejich holým životem, utrpením a často i tragickými osudy. Stejně obdivuhodná a mnohostranná byla také jeho činnost v oblasti hospodářské, společenské a hlavně kulturní.
Jako jedenáctiletý chlapec viděl v Poděbradech v bývalé hradní kapli první ochotnické představení a od té doby ho láska k ochotnickému divadlu provázela po celý život. Až teprve později si uvědomil, jakým je divadlo důležitým prostředkem osvětového působení na probouzející se národ. V mládí sám často hrával a později, když se stal lékařem, dělal většinou režiséra. Byl také jednatelem ochotnického spolku, na čas i předsedou, staral se o výběr her (vždy dával přednost klasice před lacinými líbivými kusy), napsal „Letopisy ochotnického spolku“ (1879) a měl nemalou zásluhu na tom, že po odchodu vojenské posádky z Poděbrad do Vysokého Mýta v roce 1885 předala obec budovu bývalých kasáren poděbradským ochotníkům. Tak vzniklo jedno z prvních stálých venkovských divadel nazvané Jiříkovo (vyhořelo v r. 1937).
Přestože ochotnickému spolku věnoval hodně času a energie, stačil dr. Bouček aktivně pracovat ještě v dalších spolcích. Vědom si důležitosti české písně v životě tehdejší české maloměstské společnosti, pokračoval po otci ve vedení místního zpěváckého spolku Hlahol. Horlivě se také zapojil do práce ve spolku „Studující Poděbradska“. „Všeobecné vzdělání bylo na nízkém stupni, studentů také málo. Za svou osvětovou činnost byli ctěni a obyvatelstvo se těšilo na jejich prázdniny a pobyt doma. Snažili jsme se o povznesení lidového vzdělání. Hlavně divadlem a přednáškami jsme působili…,“ napsal dr. Bouček o spolku obecně a sám vždy stál v popředí studentských akcí. Když končil svá studia ve Vídni v roce 1873, iniciativně zorganizoval okázalé oslavy 100. výročí narození Josefa Jungmanna v Oboře. Měl pak velkou radost z toho, že čistý výtěžek slavnosti doplnil sumu 1 000 zlatých pro nadaci spolku, určenou na podporu nemajetných studentů a ještě byly zaplaceny poslední dluhy váznoucí na divadle. V pozdějších letech rád přednášel pro širokou veřejnost o pokroku v medicíně, populárně seznamoval s odbornými medicínskými problémy a ve stejném duchu psal i různé články do krajinského tisku.
Mezi Boučkovy kulturní zájmy patřilo také založení a budování místní veřejné knihovny v roce 1871. S Janem Hellichem jsou podepsáni pod první výzvou k založení knihovny a ke sběru starožitností. Knihovnu pak dr. Bouček sám řídil dalších 15 roků a získané knížky obětavě stěhoval na různá místa tam, kam se tehdy knihovna stěhovala.
Podobně bychom měli zmínit i Boučkův podíl na založení a činnosti místního Sokola. Byl také iniciátorem a místopředsedou prvního poděbradského „Okrašlovacího spolku“, sám vlastním nákladem založil park u Havířského kostelíčka a zasloužil se o to, aby místo smetiště u bývalého hřbitova v Jiráskově ulici vznikl nový městský parčík. Nikdo už by nespočítal, kolik okrasných a užitkových stromořadí z vlastních zdrojů nechal po městě i okolí vysázet.
Do výčtu Boučkových činností pro kulturní povznesení Poděbrad patří také zásluhy o vybudování a odhalení pomníku krále Jiřího na poděbradském náměstí. Vždyť autor pomníku sochař Bohuslav Schnirch byl Boučkovým švagrem a přes dr. Boučka šla všechna jednání mezi sochařem a místním Spolkem pro postavení pomníku.
Na konci 19. století reprezentovaly sílící českou společnost dvě velké výstavní akce – v roce 1891 Všeobecná zemská výstava (Jubilejní) a v roce 1895 Národopisná výstava českoslovanská.
Dr. Bouček, jako málokdo druhý, si byl vědom jejich významu pro náš národ. V obou výstavách se stal členem výstavního výboru a horlivě se účastnil sběratelské práce i propagace. Na Jubilejní výstavě dostal první cenu za své ovoce, ale především prosadil, aby na ní, v průčelí hlavního paláce, byl předveden i právě dokončený Schnirchův pomník krále Jiřího. Socha na pražském výstavišti přetrvala ještě přes Národopisnou výstavu a po jejím skončení v roce 1896, kdy byla převezena do Poděbrad, stal se dr. Bouček jedním z hlavních organizátorů velkolepých oslav provázejících její odhalení.
Selské rodové kořeny a vztah k zemědělství, zděděný po otci, měl dr. Bouček v sobě po celý život. Sám přiznával, že mu „zrající lán obilí byl vždy zdrojem zážitků přírodní krásy…,“ a také měl na co navázat. Vždyť dr. František Bouček jako první zavedl na Poděbradsku pěstování řepy cukrovky, měl na svém hospodářství první parní mlátičku a první secí stroj. Když se pak jeho syn dr. Bohumil Bouček stal jednatelem a později i předsedou Hospodářského spolku v Poděbradech, i on zaváděl další novoty – např. orání o závod, výstavy ovoce, kurzy ovocnářské, sýrařské, máslařské ad., zval odborníky k přednáškám pomologickým, z oboru meliorací, sám jako první zkoušel na Poděbradsku pěstovat čekanku, znovu zaváděl pěstování lnu a propagoval zavedení lnového plátenictví. Dodnes jsou v muzejních sbírkách uloženy vzorky koudele i příze z Boučkových výpěstků a hedvábné vlákno od bource morušového z jeho chovu. Dr. Bouček po tři roky sám na svůj náklad vydával Hospodářský list, v němž popisoval všechny získané praktické zkušenosti a dával rady.
Aby byl výčet veřejně prospěšné činnosti úplný, je třeba se zmínit i o tom, že po několik let byl dr. Bohumil Bouček také předsedou místní Občanské besedy, byl funkcionářem Řemeslnické besedy (vykonával lékařskou službu pro podpůrný a pojišťovací fond) a tři roky zasedal ve výboru Občanské záložny, v letech 1884–1906 zasedal i v obecním zastupitelstvu a byl členem místní školní rady.
Z titulu této funkce prosazoval moderní názory zdravotnické a hygienické, zejména v případě stavby nové chlapecké školy (dnes gymnázium), pro kterou vybral vhodné místo a prosadil všechny hygienické požadavky. Už tehdy sledoval např. výšku a váhu školní mládeže, propagoval zdravé bydlení, správnou životosprávu, tělesnou výchovu ve školách, vycházky s dětmi do přírody apod. Podporoval mimo jiné zřízení elektrárny a měl první telefon ve městě. Bylo už dříve zmíněno, že se přičinil o zasypání příkopů ve městě, o zřízení kanalizace, regulačního plánu města a zřízení požárního telefonu.
Určitě v této vzpomínce nedošlo na všechno, čím dr. Bohumil Bouček přispěl k blahu města a jeho obyvatel. Ale i tak je toho dost, co musí vzbudit úctu a velký obdiv k člověku, který se dokázal v tomto maloměstském prostředí povznést a přes nepřízeň poměrů vykonat mnohem víc, než si ve svých mladických touhách předsevzal.