Friedrich Ludwig Jahn (1778–1852), přezdívaný Turnvater Jahn, se věnoval studiu teologie, německého jazyka a studiu výchovných a pedagogických zásad Johanna Heinricha Pestalozziho. V roce 1816 vypracoval tělocvičnou studii Die deutsche Turnkunst („Německé tělocvičné umění“). Brzy poté se myšlenka turnerského hnutí šířila po celém Německu. Základní myšlenkou Jahnových turnerů bylo sjednotit obyvatele jednotlivých německých států, posílit jejich národní sebevědomí a vytvořit základ německé armády, což se pozitivně projevilo při Napoleonských válkách, kdy mnoho turnerů válčilo na straně Pruska. V roce 1847 existovalo na území Německa kolem 300 turnerských spolků se 120 000 členy. Po Metternichově pádu došlo v habsburské monarchii k nové vlně zakládání. V roce 1845 byl založen DT v Salzburku, Bregenzu, Dornbirnu, Innsbrucku, Riedu, v roce 1848 ve Vídni a v roce 1849 v Aši. Jako první německý tělocvičný spolek po nevydařené revoluci z let 1848/49 byl v Rakousku-Uhersku úředně schválen 1. června 1861 „Erster Wiener Turnverein”. V roce 1868 se turnerům podařilo ve Výmaru založit zastřešující centrální organizaci „Německé turnerstvo” (Deutsche Turnerschaft), které již sestávalo z 15. krajů (Turnkreis). Německá turnerská organizace DT v té době zastřešovala i německé tělovýchovné spolky na území Čech, Moravy a Slezska.

První pokus o společná cvičení na území Čech se objevil v roce 1837 v Jablonci pod vedením akademického malíře Kajetana Jäckla. Před revolučním rokem 1848 se o založení českého tělocvičného spolku pokoušeli pražští studenti v roce 1847 (Akademický tělovýchovný spolek), který byl navštěvován českými i německými studenty. Od roku 1843 fungoval na Malé Straně zásluhou zemských stavů privilegovaný tělovýchovný ústav podle soustavy Friedricha Ludwiga Jahna vedený berlínským učitelem tělocviku Rudolfem Stephani (Stephany), navštěvovaný jak českými tak i německými cvičenci. V roce 1844 uspořádal Stephani se 100 cvičenci první veřejnou tělocvičnou slavnost. K jeho žákům patřil v letech 1844–1845 Friedrich Emmanuel Tirsch/Miroslav Tyrš. Stephaniho po jeho odchodu vystřídal učitel tělocviku Friedrich Gustav Stegmeyer a posléze Jan Malypetr.

Jan Malypetr se stal roku 1849 na staroměstském gymnáziu v Praze prvním českým učitelem tělesné výchovy, kde byl Tyrš jako student podruhé konfrontován s tělovýchovou. V roce 1851 zřídil Malypetr tělovýchovný ústav, který již Miroslav Tyrš aktivně navštěvoval. Po roce 1848 se rozběhla také společná cvičení Čechů a Němců v ortopedickém ústavu dr. Ferdinanda Schmidta na Václavském náměstí čp. 780. Zde také započal Tyrš v roce 1856–1857 svoji tělovýchovnou dráhu placeného skupinového cvičitele (Turngruppenleiter). Oba ústavy cvičily podle tělovýchovy Friedricha Ludwiga Jahna a Ernsta Eiseleneho. Schmidtův ústav se stal kolébkou cvičenců německého spolku „Prager Deutsche Turnvereien” a českého „Pražská tělocvičná jednota Sokol”.

Zhoršující se zdravotní stav Ferdinanda Schmidta způsoboval odliv cvičenců a postupný úpadek ústavu. To byl také hlavní důvod proč se čeští i němečtí nadšenci rozhodli pro založení vlastního utrakvistického tělocvičného spolku. Dne 29. července 1861 došlo ke konstituci přípravného výboru (obchodník Rudolf Müller, Dr. Cornelius Schäffner, účetní Josef Kutzer, bankovní úředník Theodor Chertek a prokurista Paul Stadler), který pro nedostatek financí požádal ředitele pražské bankovní filiálky „Kreditanstalt für Handel und Gewerbe” Eduarda Seuttera von Lötzen o finanční podporu. Seutter byl svolný vznik spolku zafinancovat pouze v tom případě, že by se jednalo o spolek německý. Miroslava Tyrše takové chování pobouřilo a odmítl přeložit předložené německé stanovy do češtiny. Spor mezi českými a německými tělovýchovnými nadšenci nakonec vyústil v založení českého a německého spolku. Němečtí cvičenci ze Schmidtova tělovýchovného ústavu založili 16. ledna 1862 „Deutscher Prager Turnverein” a po obdržení 950 zlatých spolek zahájil 1. března 1862 v tělocvičně v Bartolomějské ulici vlastní provoz.

Dr. Miroslav Tyrš, profesor estetiky na pražské universitě, byl výborným znalcem antických dějin,
studoval tělesnou výchovu různých národů, zahloubal se v naši národní povahu a na těchto základech vypracoval tělocvičnou soustavu,
která dosud je považována i od cizích odborníků za nejlepší tělocvičnou soustavu světa.
 

Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner se chopili iniciativy a 16. února 1862 došlo v Malypetrově tělocvičně české reálky v Panské ulici v Praze k založení českého spolku „Tělocvičná jednota Pražská” se znakem sokola v letu. Jako předloha pro tvorbu spolkových stanov posloužily Tyršovi stanovy německého turnerského spolku „Deutscher Prager Männerturnverein”. Ideovou inspirací byla Darwinova teorie druhů, Tyrš předpokládal, že národ tělovýchovně vycvičený lépe obstojí v konkurenci mezi národy. Z toho důvodu byl také první název Prager Turnverein. Tyrš přidal do českých stanov šerm a k vycházkám do přírody zpěv. Teprve v roce 1864 došlo po úpravě stanov ke schválení spolku s novým názvem „Pražská tělocvičná jednota Sokol”. „Sokoly” se členové spolku označovali až od roku 1870. U zrodu této první jednoty stála celá řada tehdejších významných osobností, jako například spisovatel Jan Neruda, filozof, básník a anatom Jan Evangelista Purkyně, malíř Josef Mánes, národopisec a mecenáš Vojta Náprstek nebo novinář a politik Emanuel Tonner. Název Sokol jako symbol síly a volnosti navrhl poslanec Českého zemského sněmu Emanuel Tonner podle vzoru jihoslovanských hrdinů. Historicky první prapor spolku namalovaný Josefem Mánesem zobrazuje sokola v letu a heslo „Tužme se“ – patronkou praporu byla spisovatelka Karolína Světlá. Jeho originál je dodnes zachován v depozitáři Národního muzea v Praze jako součást sbírky Oddělení dějin tělesné výchovy. Mánes byl rovněž autorem sokolského kroje, který v roce 1882 upravil malíř František Ženíšek.

Vztahy mezi pražským Sokolem a pražským Německým tělocvičným spolkem se jevily nadále přátelské. Dne 25. února 1862 se Sokol zúčastnil turnerské výroční slavnosti, Sokol je na oplátku pozval na taneční zábavu na Žofíně, 13. července 1863 společně vyprovodili zemřelého pražského starostu na jeho poslední cestě, 22. května 1864 se delegace Sokola účastnila slavnosti svěcení nového turnerského praporu, na kterou dorazili i turneři z říše. Černo-červeně-žlutou trikoloru Německého Turnvereinu nahradila vlajka žluto-bílá. Na žluté straně byla vyobrazena spolková orlice a na bílé český lev v zeleném věnci s nápisem „Deutscher Turnverein. Prag 1862.“ DT z Berlína a Lipska přijal pak pozvání na veřejné cvičení Sokola. V roce 1870 sokolové turnery pro změnu žádali o radu ve financování nářadí (kozy, koně a bradel) a jeho nákupu. I když počáteční kontakty postupně odeznívaly, Sokol činnost turnerů nadále sledoval, zejména průběh německých „turnfestů”.

Na vznik českého Sokola měli od samého počátku značný vliv zastánci českého národního uvědomění a radikální mimoparlamentní politici. Tento vliv byl nepřehlédnutelný i při prvním složení spolkového výkonného výboru. Na zakládající valnou hromadu se dostavilo 75 členů. I když byl starostou zvolen Jindřich Fügner a místostarostou (později náčelníkem) Miroslav Tyrš, přesto ve výboru od začátku převažovali vlivní politici a národovci: mladočeši hrabě Rudolf Thurn-Taxis (zakladatel Hlaholu a mecenáš českého národního života), Emanuel Tonner (politik), MUDr. Eduard Grégr, JUDr. Julius Grégr (hlavní postavy Národních listů), Rudolf Skuherský (profesor a bojovník za zrovnoprávnění češtiny s němčinou), dále vlastenec Ferdinand Fingerhut (Náprstek), JUDr. Tomáš Černý (politik a obhájce v politicky motivovaných trestních řízeních proti redaktorům Národních listů a Pokroku), kteří se snažili Sokolu vtisknout charakter nacionálního hnutí. Z dvanácti členů rady mohl prokázat tělovýchovné zkušenosti jen Miroslav Tyrš, Jan Kryšpín, František Písařovic a Tomáš Černý. U zrodu Sokola stáli i Josef Mánes, Jan Neruda, J. E. Purkyně či Karolina Světlá. První veřejné vystoupení - národní pouť na Říp (1862) - zorganizované mladočechy za účasti Thurn-Taxisova Hlaholu mělo silný politický podtext. Tyrš s Fügnerem se museli na přání všech členů podvolit a zúčastnit”.

Cvičení Sokola pod vedením Tyrše a jeho cvičitelů se rozběhla v soukromém ústavu Jana Malypetra, potom v budově Apolla v Ječné ulici a po výpovědi nájemní smlouvy v dubnu 1863 se Jindřich Fügner rozhodl zakoupit pro spolek parcelu, na které architekt Vojtěch Ignác Ullmann navrhl novorenesanční budovu tělocvičny. V prosinci 1863 byla tělocvična v Sokolské ulici čp. 1437 uvedena do provozu a Fügner uzavřel s výborem tělocvičné jednoty nájemní smlouvu o každodenním užívání od 18 hodin do půlnoci. Po své smrti ji pak Sokolu odkázal.

Tyršova tělocvičná soustava vycházela z antiky, proto se také její součástí od počátku staly běh, skoky, hod diskem, hod oštěpem, box a zápas. V letech 1867 – 1869 přidal Tyrš soutěže v atletice (běh, skok do výšky, skok o tyči, skok do dálky) a ve vzpírání. Nářaďové cvičení přibylo až v roce 1871. V roce 1865 se objevilo u dvou jednot plavání, veslování a boxování, v jedenácti se zápasilo, sedm jednot zavedlo šermování a jedna se věnovala bruslení. Postupně přibyla střelba v pěti a jízda na koni. Úpolové cvičení mělo značnou oblibu. České tělocvičné názvosloví a tělocvičnou soustavu vydal Tyrš v roce 1873 v díle „Základové tělocviku”.

Historický sál v budově Pražského Sokola
První starosta Sokola Jindřich Fügner postavil svému spolku velmi pěkně vypravenou tělocvičnu,
která záhy se stala Čechům hledaným útulkem probuzené touhy po české síle tělesné a duševní.
 

Neoficiální sokolské ústředí „Sbor pro pěstování vzájemnosti tělocvičných spolků slovanských” zahájilo činnost sice až v roce 1863, ale už od roku 1862 Tyrš při svých setkáních s cvičiteli inicioval i zakládání sokolských jednot v dalších městech, což odporovalo stanovám a Sokol se tak hned dostal do hledáčku rakouských policejních úředníků. Ještě tentýž rok vznikly jednoty v Jaroměři (1. červen 1862), Kolíně (25. červen 1862), Nové Pace (4. červenec 1862), Turnově, Příbrami (18. srpen 1862), Jičíně (5. listopad 1862) a v Kutné Hoře (1. prosinec 1862). V roce 1865 čítaly spolky celkem 1 949 členů.[9] V roce 1867 už existovalo na Moravě a ve Slezsku 13 sokolských jednot. Jako první byl na Moravě založen Sokol v Brně (2. leden 1862), dále například v Olomouci (1862), ve Valašském Meziříčí (1864), ve Velkém Meziříčí (1868), Tišnově (1870), v Dačicích (1871), Hodoníně (1872), v Třebíči (1863, podruhé 1872, nakonec až 1882), ve Znojmě (1883), v Telči (1890), v Moravské Ostravě (1891), Jihlavě (1892), v Prostějově a ve Slavkově (1889).

Za jeden z hlavních cílů považoval Tyrš vytvoření takové tělovýchovné organizace, která by se mohla stát základem armády. Za výchovou dorostu stál předpoklad, že každý český muž do třiceti let bude branně připraveným sokolem. V tehdejších intencích Rakouska-Uherska nemohl sice ideu brannosti prezentovat okázale, ale o to více ji vyslovoval v souvislosti se sokolskými úkoly. Zrovna tak využíval celé řady symbolů, kterými prodchl nejen veřejná cvičení. V době prusko-rakouské války podal Miroslav Tyrš na valné hromadě 9. května 1866 návrh k zavedení branného výcviku a nabídl vládě vojenskou podporu, která se měla týkat ochranných hlídek bez účasti na bojích. Na začátku roku 1867 Sokol zřídil branný výbor a Tyrš výcvik rozpracoval do dvou etap: v zimním období (říjen–duben) probíhala teoretická výuka v pořadovém cvičení, v nauce o zbraních, v polním boji, ve stanování, v hlídkování a bezpečnostní službě, v letním období (květen–září) došlo na praktický výcvik ve střelbě, stanování, pochodování, pořadová cvičení a zacházení s bajonetem.

V roce 1867 požádal Tyrš na místodržitelství hraběte Lažanského o zřízení vojenských jednotek k obraně státní hranice. Císařská vláda nezpochybnila loajalitu českého spolku Sokola, ale na zřízení sokolského vojska nereagovala. Zdůraznila, že si váží nabídky bránit monarchii se zbraní v ruce a poděkovala za vzornou službu sokolských hlídek, zejména za uchránění Clam-Gallasova paláce před rabováním rozlíceného lidu. V roce 1848 vypracoval Alvin Burian „Pravidla vojenského cvičení“ s vojenskou terminologií. Tyršova vojenská terminologie „České velení a názvosloví vojenské” (1867) vycházela nejen z momentální válečné situace, ale také z Jungmannova česko-německého slovníku, který už Burianovu vojenskou terminologii obsahoval. Ministerstvo zeměbrany vydalo na podporu střeleckého výcviku v roce 1909 „výnos o podpoře dobrovolné střelby”. Na to zareagovala ČOS v lednu 1912 žádostí u velitelství zeměbrany v Praze o propůjčení střelnice, střeliva a zbraní pro výcvik sokolstva, což bylo povoleno jak ČOS tak i pražské jednotě. Branný výcvik probíhal až do vypuknutí války. Není tedy divu, že se branná zdatnost sokolů v bojích za první světové války prokázala. Tyršovo vojenské názvosloví převzala po roce 1918 Československá armáda.

Veřejné cvičení Sokola Pražského na Rohanském ostrově v Praze dne 19.5.1867

Tak jako u německých turnerů, pod jejichž spolky vznikaly uskupení „Turner-feuerwehr”, docházelo také v českém Sokole ke slučování sokolství s hasičstvím. Zejména v době, kdy se v Sokole projevila krize a zájem o cvičení upadal. V roce 1868 schválil výbor pražského Sokola pod heslem „Kdo hasič, ten sokol“ hasičská cvičení do své činnosti. V roce 1875 bylo evidováno 71 sokolských jednot se 7 812 členy, z nichž cvičilo pouze 1 156 sokolů. Některé jednoty se v letech 1874-1876 přetvořily do spolků hasičsko-tělocvičných. Od roku 1876 vycházela v časopise „Sokol“ rubrika „Hasičství“. Miroslav Tyrš proti tomuto spojení později ostře vystupoval a v roce 1882 se hasičství od Sokola oddělilo. Zrovna tak jako turnerské spolky světily sokolské jednoty své prapory (90 %), účastnily se církevních slavností, procesí ve svátky Božího Těla a Vzkříšení, vítaly biskupy, světily své tělocvičny. Obrat nastal až za vlády Eduarda Taaffeho, po Badeniho volební úpravě a jazykových nařízeních, zejména po roce 1897. Jazyková nesnášenlivost, vyvolaná tím, že by se němečtí úředníci měli naučit češtinu, vyvolávala zejména v pohraničí agresivitu vůči českému obyvatelstvu. To se promítlo i do náboženských sporů. Náboženská nesnášenlivost sokolů nakonec vyústila v založení katolického tělovýchovného spolku Orla.

Tělocvičná jednota pražská obdržela v roce 1864 na návrh Emanuela Tonnera nový název Sokol Pražský. Dne 1. června 1862 předala Karolina Světlá v sále Apolla sokolskému spolku prapor Sokola, dar českých dívek a žen, navržený Josefem Mánesem. Na bílé straně, olemované slovanskými motivy, Mánes umístil velký nápis Sokol. Druhá červená strana praporu nesla obraz bílého sokola v letu s heslem Tužme se. Spolek proklamoval rovnost, volnost, bratrství a Jindřich Fügner navrhl tykání a oslovení „bratře“. Původní pozdrav „Zdař Bůh“ byl v červnu 1862 zaměněn za pozdrav „Nazdar“.

Slavnostní převzetí praporu v Sokolu Pražském od Karoliny Světlé

Sokol užíval již od svého vzniku různých propagačních citátů a hesel:

Silou lví, vzletem sokolím.
Ni zisk, ni slávu!
Kde stanutí, tam smrt!
Tužme se!
Jen ruchem žijeme!
Tam se svět hne, kam se síla napře!
Věčný ruch, věčná nespokojenost!
Co lid nezná, nikdo nezná, co lid nedoveď, nikdo nedoveď, co lidem se nestalo, nikým se nestalo!
Lví silou.
Ni zisku, ni slávy.
V zdravém těle zdravý duch!
Buďte věrni sobě, pravdě a spravedlnosti.
Pravda vítězí!
Kupředu, kupředu, zpátky ni krok!
Vzhůru na svou stráž!
Spějme dál, za sokolským praporem!
Za národ, drahou vlast.
Čechie, máti naše drahá.
Jedinec nic, celek vše!

Sokolskou brannost prezentoval i všudypřítomný kroj: rudá garibaldovská košile, černohorská čapka bojovníků za svobodu a nebo kajda, která připomínala kožený kabátec polských kozáků. Původní návrhy Josefa Mánese nahradily úpravy Františka Ženíška a Františka Kožíška.

Pozdější podoba kroje

Části kroje sokolského jsou: Čapka černá s pérem ne přes 16 cm dlouhým, nad levým okem ležatě připnutým červenou kokardou s monogramem sokolským. Kajda (kabát) a spodky jsou barvy šedé. Kajda má obyčejný střih vpředu zakulacený, v zadu se šůsky. Na prsou jest 13 šnůrek a knoflíčků čamarových. Kolem krku otočena jest pletená šnůra. Rukávy jsou opatřeny čtyřmi šňůrkami a knoflíčky. Na levé straně prsou na kajdě přišita jest červenobílá páska 7 cm, dlouhá a 2 cm široká s nápisem sídla jednoty. Spodky jsou přiměřeně široké a zapadají, přehrnuty jsouce přes okraj, do botů. Košile jest červená; znak to svobody. Střih košile jest tentýž jako při košili obyčejné. Kolem krku uvnitř límce nosí se límeček bílý, úzký a bez nákrčníku. Kolem pasu jest řemen černě lakovaný se sokolským monogramem. Boty buďtež lehké. Kdo nenosí bot, užívá holení, které dají se snadno k perkám připraviti. Členové v kroji za chladu nebo prachu nosívají též pláště bez rukávů, tak zvané haveloky sahající do polovice lýtek. Nošení svrchníků nebo vlněných pokrývek (plaidů) se nedovoluje.

František Ženíšek: Alegorie Sokola - Zasvěcení služeb sokolských vlasti
Historický sál v Žitné ulici

Základním nedostatkem sokolských jednot byla chybějící organizační struktura. V roce 1884 se konala regionální shromáždění, která se zabývala zavedením župního zřízení podle vzoru německých turnerů. Ještě téhož roku vznikly první tři župy v Čechách, v roce 1885 následovaly další čtyři a v roce 1889 už fungovalo deset žup. V roce 1901 vzrostl počet žup v Čechách na 25, na Moravě a Slezsku na 11, přičemž Praha a Vídeň tvořily samostatnou župu. Nové vesnické sokolské jednoty vznikaly jako sokolské čety pod patronací některé mateřské jednoty. Župní organizační systém se okamžitě odrazil na vzrůstající členské základně a počtu sokolských jednot. Pozitivní dopad na nárůst členské základny měla i nově zavedená přednášková činnost a vzdělávání cvičitelů. V roce 1889 se podařilo župy se sokolskými jednotami (Krkonošská župa, Podkrkonošská župa, župa Havlíčkova, župa Plzeňská, župa Podřipská, župa Fügnerova, župa Tyršova, Středočeská župa, Východočeská župa, župa Žižkova a Sokol pražský) zastřešit pod centrální organizaci „Česká obec sokolská” (první starosta JUDr. Jan Podlipný), v roce 1892 vznikla centrální organizace „Moravsko-slezská obec sokolská” a v roce 1904 se obě organizace spojily do „České obce sokolské”. V listopadu 1869 si ženy pod záštitou Miroslava Tyrše založily „Tělocvičný spolek paní a dívek pražských” v čele se Sofií Podlipskou, ale na všesokolském sletu cvičily ženy teprve až v roce 1901. Na začátku 90. let 19. století se započalo v Sokole s tělesnou výchovou žactva a dorostu.

Dne 18. června 1882 se konala na Střeleckém ostrově „Jubilejní slavnost Sokola Pražského“, jejíž součástí byl i průvod Prahou. Slavnost se stala pro sokolské hnutí povzbuzením k další činnosti. Aktivním členem Sokola se stal po svém příchodu do Prahy v roce 1882 také Tomáš Garrigue Masaryk. Do začátku první světové války uspořádal Sokol šest sletů (1882, 1891, 1895, 1901, 1907, 1912). Významné byly i slety župní.

Po roce 1897 se Sokol začal vymezovat zejména vůči rakousko-uherským úřadům, německým spolkům a pod parolou českého nacionalismu sílil i sokolský antiklerikalismus. V roce 1897 se oddělila Dělnická tělocvičná jednota. V roce 1909 se tělocvičné odbory při katolických organizacích sdružily pod křesťansko-sociální organizací Orel. Dalším spolkem, vůči kterému se sokolové vymezovali, bylo komunistické křídlo, které se roku 1921 oddělilo od Dělnické tělocvičné jednoty a konstituovalo vlastní Federaci dělnických tělocvičných jednot. Ze Skautingu, který patřil zrovna tak k sokolským rivalům, se v roce 1926 názorově oddělili Spartakovi skauti práce. Naopak přátelský vztah udržovali sokolové s dělnickými tělový­chovnými jednotami DTJ. Jejich později vytvořený svaz Dělnické tělocvičné jednoty evidoval v roce 1919 již 900 jednot se 122 000 členy. Poměrně podobný vztah udržoval Sokol s agrární Selskou jízdou. Samozřejmě kladné vztahy pěstoval s Československou obcí legionářskou a dalšími legionářskými organizacemi. Německé obyvatelstvo se sdružovalo nejprve v turnerských spolcích Deutscher Turnerbund. Po vzniku Československa museli turneři přetrhat vztahy k zahraničním centrálám a založili Deutscher Turnverband, který pod taktovkou Henleina již v 30. letech pomalu směřoval do Říše.

Rakousko-Uherské úřady před válkou činnost Sokola neomezovaly. Všechny veřejné akce a výlety musely sice jednoty předem hlásit u příslušných okresních hejtmanství, ale tak činily všechny spolky, včetně německých. Na každém policejním povolení se uvádělo: „Podotýkám, že při výletech těch veřejné a politické řeči míti dovoleno není.“ Policejní hejtmanství zakazovalo z obavy před nepokoji většinou výlety do oblastí s německy hovořícím obyvatelstvem. Po vypuknutí války narukovalo mnoho sokolů do armády. V sokolských jednotách zůstali jen starší muži, ženy, dorostenci a žáci. Ústředí ČOS si uvědomovalo, že za podporu monarchii nepřátelským Jihoslovanům se Sokol dostane do hledáčku rakouských úřadů. Svoji loajalitu Rakousku-Uhersku se snažil dát najevo zapůjčením sokoloven pro vojenské lazarety Válečnému pomocnému komitétu, pečováním dámského odboru o raněné vojáky v lazaretech a přípravou mládeže pro vojenskou službu. I když došlo v souvislosti s Maffií 24. listopadu 1915 z výnosu rakousko-uherského c. k. Ministerstva vnitra čís. 25037 ve smyslu § 24 a 25 odst. I zákona z roku 1867 k rozpuštění sokolského ústředí ČOS, činnost sokolských jednot jako samostatných právních subjektů pokračovala dál. Řízení převzal časopis Sokol. Ostražitost monarchie se brzy ukázala jako opodstatněná. Roku 1914 tvořili sokolové ve Francii významnou část české vojenské skupiny Nazdar, která se stala součástí francouzské cizinecké legie. Hodně sokolů se zrovna tak nacházelo v československých legiích, ve kterých mimo jiné vládl sokolský duch, sokolský řád, oslovení bratře a sokolský pozdrav „Nazdar”.

Sokolská jednota fungovala v letech 1918–1920 mimo své tělovýchovné činnosti také jako polovojenský sbor a v prvních dnech po převratu sehrál Sokol jednu z nejvýznamnějších rolí. I když byla spolupráce Sokola a Ministerstva národní obrany oficiálně potvrzena zákonem o vzniku sokolských stráží až v roce 1919, přesto vlastnili sokolové zbraně již mnohem dříve. V září 1918 se konala tajná porada starostů pražských jednot, na které se probírala možnost brzkého převratu a zapojení Sokola. Ten byl znovu obnoven v podvečer 28. října 1918. Vedení ČOS ustanovilo 28. října 1918 „Ústředí sokolské stráže” a ještě ten den se po dohodě s DTJ, studentstvem a pražským policejním ředitelstvím zakládaly po celém území Čech a Moravy „Národní stráže”. Členové katolického Orla do Národních stráží nebyli připuštěni. Starosta ČOS Josef Scheiner se stal členem Národního výboru a v listopadu 1918 byl jmenován vrchním správcem Československých vojsk (od 1. ledna jejich generálním inspektorem). Členové Sokola se podrobovali zdravotním prohlídkám a někteří podstupovali dobrovolný vojenský výcvik. Sokolové měli v nové republice demonstrovat: „…železnou ukázněnost a pohotovost před celým světem a hlavně před nepřáteli našimi a před nepřáteli naší svobody a republiky”.

„Když ještě před stopadesáti lety český člověk spočíval na bídném lůžku krise očekávaje v bezcitných mátohách, bez jakéhokoliv odporu osudově smrtelný skon, poslal mu duch velikého Mistra řadu přešlechetných lékařů, kteří nalezše správnou diagnosu, ihned ho začali léčiti léky slavné minulosti. A když ten churavějící český člověk se z choroby probral a otevřel svůj matný duševní zrak, začal se starostlivě ohlížeti po slící stravě a tu mu v hojné míře poskytovali věrní jeho přátelé. Jungmann, Šafařík, Palacký a jiní připravili chorému skutečné hostiny z vlastní veliké minulosti, v níž táborství bylo chutným jádrem. A když dále Havlíček předložil českému lidu své poctivé myšlenky o politickém a občanském životě a lid náš po této živné dávce vypjal svoji hruď, přišel Tyrš se svojí prozřetelnou injekcí, plnou životních vitamínů, kterými chtěl vyvolati pro nové poměry nové boží bojovníky, kteří by lidu mohli zajistiti bezpečnou budoucnost. A již nový, vlastní český stát je také složen z atomů Tyršových ideálů!“           Fr. Šubrt 1935

Myšlenka sokolská vychovati národ k zdraví, k duševní a tělesné ušlechtilosti, jest úzce spjata s naší národní povahou; vyrostla z našich dějin a proto brzy našla mnoho opravdových a vynikajících šiřitelů nejen doma, ale v celém Slovanstvu. U kolébky Sokolstva stáli tehdejší nejpřednější mužové národa a podobně jest tomu dodnes. Významní činitelé národní a státní, tak jako mnozí spisovatelé, umělci, učenci, poslanci, senátoři, ba i sám president T. G. Masaryk hlásí se do sokolských řad. K povinné činnosti organizace náleží: pravidelné tělesné cvičení mužů, žen, dorostu (mužského i ženského) a žactva, péče o vzdělání všech těchto spolkových členů přednáškami, proslovy, vzdělávacími školami pro nové členy, knihovnami, pěstováním hudby a zpěvu, dramatickými kroužky, loutkovými divadly a příležitostně i jazykovými kursy. Světové pověsti nabylo Sokolstvo pořádáním sokolských sletů a zájezdy sokolských družstev do celého světa, kde často cizinci považovali jméno Sokol za jméno našeho národa. Dnes jsou sokolské tělocvičné jednoty rozšířeny téměř po všech českých a moravských městech i vesnicích; na Slovensku a v Podkarpatské Rusi se stále pilněji zakládají.

Masopust je časem šibřinek

Byly doby, kdy se bez Šibřinek masopust neobešel. Je to zvláštní slovo, i dnes málo frekventované. Před více než sto třiceti lety bylo oprášeno, oživeno a s nově stanoveným významem se neobyčejně rychle rozšířilo v běžném užívání.

Stalo se tak o masopustě roku 1865, tedy v době zimní společenské sezony. Zakladatelé Sokola, existujícího tehdy necelé dva roky, přišli s nápadem uspořádat kostýmovaný ples ve stylu maškarních zábav. Jindřich Fügner, originální osobnost, překvapující a dráždící usedlé pražské měšťany svými názory, životním stylem i oblékáním, se nehodlal spokojit s obyčejným plesem v konvenčních maskách. Hledal pro svůj bál i nový neotřelý název, a tak použil skoro zapomenuté slovo, které v dřívějších staletích označovalo žert nebo frašku. Domníval se, že jde o slovo českého původu (něm. Schabernack - škodolibý žert)

Pražské paní a slečny rozpačitě obracely kartičku pozvánky tištěnou navíc obráceně. Zvědavost a zájem byly vzbuzeny, a přestože se jednalo o ples neveřejný, pouze pro členy spolku a pozvané dámy, široká veřejnost přípravy živě sledovala. Šibřinky se konaly 25. února ve slavnostně vyzdobené tělocvičně nově postavené Sokolovny (v dnešní Sokolské ulici). Byl tu zřízen výčep, bufet, cukrárna, podium pro hudbu a dámská šatna. V celém areálu se svítilo plynem, tak že výsledný efekt byl pro současníky oslňující. Ulice přilehlé k Sokolovně byly už z večera téměř ucpány davy zvědavců a kolonou kočárů, přivážejících hosty. Ta se táhla Žitnou ulicí a po Karlově náměstí téměř k Novoměstské radnici. Pamětník vzpomíná na všehochuť různých maškar: „Byly tu národní kroje slovanské, románské, německé, tam kostýmy starého věku a středověku, renesance a doby parukové, tu typické figury městské, tam zjevy fantastické nebo groteskní, jinde zase osoby z dramat, ano i masky politické.“

Irena Štěpánová

Šibřinky se rychle staly nedílnou součástí pražského společenského dění. „Tyto české maškarní plesy sokolské měly od svého počátku nesmírnou, přímo kouzelnou přitažlivost. I jinak už bylo tehdy plesů dost, ale pověst o veselém reji šibřinkovém brzy tak se rozšířila, že kdekdo chtěl jich být účasten,“ napsal ve svých vzpomínkách spisovatel Ignát Herrmann s tím, že na pražské šibřinky jezdili ve velkém počtu i venkovští zámožní statkáři, lesníci, úředníci z panství a továrníci se svými manželkami a dcerami.

Miroslav Tyrš začal v roce 1862 používat slovo 'výlet' pro vycházku do přírody, jakoby sokolové vylétali.