Terezínské česko-německé zamyšlení

12.8.1994

Na téměř dva týdny zčeřila terezínská výtržnost hladinu pozornosti veřejných sdělovacích prostředků avšak dosud bez jasného závěru. Republikáni, jak později vysvětlil jejich bývalý poslanec, protestovali „proti tomu, aby pohrobci fašistů zneuctili tato posvátná místa“, aby „hajlovali na památku několika esesáckých katanů a hlásali své rasové a národnostní nadřazenosti celému světu“. „Za každou cenu zabráníme příchodu Němců!“ dodal a nezbývá než jeho varování vzít zcela vážně – na 24. září v Chebu Kluby českého pohraničí se sympatisujícími stranami (personálně propojené s republikány, kteří se považují sami za vlastence, kteří jednali z lásky a oddanosti vlasti) nyní připravují manifestaci nazvanou „Za suverénní Českou republiku bez nových německých protektorů a jejich domácích přisluhovačů“.

Mnozí přispěchali s odsouzením způsobu, jímž republikáni vyjádřili svůj protest (házení vajíček, rozkopání kytic, výkřiky „Běžte domů vrahové!“, „Hanba fašistům!“ atd.).

Byli i tací, kteří kromě toho (ovšem formou v demokracii obvyklejší) vyjádřili nesouhlas se samotným konáním pietního aktu.

Tak například představitel KSČM pan M. Grebeníček, který zároveň podotknul, že jeho strana na riziko podobných reakcí dávno upozorňovala a že bude prosazovat uchování důstojné památky obětí nacismu avšak „nelze dopustit, aby jejich katani pokládali na pamětní místa věnce“.

Představitel Českého svazu bojovníků za svobodu generálmajor ve výslužbě V. Fládr současnou situaci ze srdce vystihnul: je velmi těžké zapomenout, co hitlerovci Čechům za druhé světové války provedli. Předseda svazu J. Čermín kromě nesouhlasu s konáním terezínské akce dodal: „Toto místo nesmí být znesvěcováno tím, že se na něm bude uctívat památka těch, kteří nás persekvovali a vraždili naše bratry a sestry.“

Závažnější výhrady ovšem vznesl i president Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, bývalý poslanec ČNR (OF) Walter Piverka, jehož shromáždění se pietní akce nezúčastnilo, protože „porozumění nelze hledat shora“. Podle pana Piverky organisátoři terezínské vzpomínky neuvážili, že může vyznít jako protiněmecká provokace. Zároveň pan Piverka vyzval k otevřenému poznání historických událostí. Na poznání minulosti on sám a jeho Shromáždění pracuje mimo jiné formou kulatých stolů a diskusí, což je forma nepochybně kulturnější.

Trochu zarážející je váhavý přístup policistů, který však byl brilantně dořešen na ministerstvu vnitra. Možná se někde v hloubce kohosi přihlížejícího mohlo ozvat: bránit vlast je přece chvályhodné. Vždyť přece již Palacký napsal, že „dějiny české zakládají se vůbec hlavně na sporu s Němectvem, čili na přijímání a zamítání způsobův a řádův německých od Čechův“. Ovšemže výrok národního dějepisce dostává v souvislosti s terezínskou epizodou několik významových rovin.

Jenže tady jsme u metody: ne těmito prostředky se vede náš tisíciletý dialog. Palacký zároveň označil náš národ za „lid bystrý a jemný“, „národ počtem neveliký veliké předce někdy uměl získati sobě jméno“. Kdykoli jsme v dějinách zvítězili, bylo to více silou ducha, než hrubou silou fyzickou. Proto je republikánský příspěvek do dialogu nemístný, navíc pletoucí si antifašismus a antiněmectvím. Takto bychom nepokročili, leda do slepé uličky. Pouze bychom z Masarykovy otázky české udělali otázku německou.

Masaryk k tomuto tématu píše: „Nacionalismus ohrožuje nás více, než se domníváme. Díváme se na naše národní žití příliš negativně, pokládáme za svůj historický cíl věčný antagonismus proti Němcům a nedovedeme pochopit a cenit poslání vlastní, positivní, nedovedeme pracovati bez ohledu na cizinu.“

Mají-li naše vztahy s Německem dospět k usmíření, čímž bychom připsali významnou kapitolu do vlastních dějin, musí být založeny na pravdivosti. Za slova, která zazněla – „vrahové“, „fašisté“, „katani“ – by se jejich autoři měli omluvit a připomínám, že autoři nebyli pouze z řad terezínských výtržníků. Obávám se totiž, že tato silná slova nemohou dokázat (pokud ovšem mohou, pak podle našeho práva věc není promlčena).

Na druhé straně jako politikové si musíme být vědomi skutečnosti, že obavy Čechů žijících v pohraničí mohou získávat na významu. Nezáleží, zda jde o důvodné obavy či nikoli. Lze pochopit, že pro pamětníky událostí druhé světové války, kteří celý život prožili na naší straně železné opony a neprošli dlouhou cestou usmiřování jako například jejich vrstevníci ve Francii, je obtížné přijmout fakt, že znovusjednocené Německo usiluje o stálé členství v Radě bezpečnosti OSN a přitom vůči těm, kdo trpěli přehlédlo nevyrovnaný účet. Mohou v tom vidět pokusy přehodnocovat dějiny – revidovat výsledky druhé světové války. Paradoxní shodou okolností ve stejné době německé sdělovací prostředky referují o soudně projednávaném případu pokusu popřít některé historické skutečnosti z druhé světové války.

Avšak ani s tímto zhodnocením celé události nemohu být spokojen. Doktor Otakar Motejl vyzval, aby se z této epizody stal návod či vzor, jak by se v budoucnosti mělo jednat. Pokusme se o to a to právě z pohledu právního, což předseda nejvyššího soudu mohl mít na mysli.

Prokáže-li se, že v Terezíně byl porušen zákon a budou-li potrestáni ti, kdo tak učinili, měl by být možná vzorový návod doktora Motejla doplněn o posouzení skutečnosti, po mém soudu závažnější než sám incident, že vedení SPR-RSČ následně vydalo prohlášení jímž protestuje proti obvinění vznesenému na jednoho člena jejich předsednictva a v němž vyhlašuje, že pro tzv. „obranu České republiky jsou připraveni přinést jakékoli oběti a že ze svých postojů neustoupí“.

Podle zákona o sdružování v politických stranách, nedávno novelisovaného, může být pozastavena činnost strany, která směřuje k potlačení rovnoprávnosti občanů, jejíž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů. Pokud by se ukázalo, že činnost nějaké strany u nás překročila některé ze zmíněných ustanovení zákona, pak právě proto paragraf o pozastavení činnosti politické strany byl vtělen do zákona, podobně jako jej mají v jiných zemích.

Přiznám se, že pietní akty příliš v lásce nemám, mívají náboženský kolorit a přitom zhusta chybí náboženský obsah. Možná proto někdy připomínají slavnosti doby minulého režimu a možná jsme také ovlivněni písní neznámého vojína. Přes to můžeme hledat dvojí poučení z aktu terezínského: v česko-německých vztazích je třeba ještě něco udělat, jak pravil ministr zahraničí, a naše demokracie potřebuje vzor či návod, jak postupovat proti nedemokratickým silám, jak naznačil předseda nejvyššího soudu.