Politická hra

22.11.1992

Ve složených státech je podstatným úkolem federálních orgánů koordinovat v zásadních věcech všechny části státu tak, aby byla zaručena jednotnost státu. V Československu však již od dob „haluškového“ zákona, jímž se federace vzdala části nezbytných koordinačních kompetencí, nejsou federální orgány schopny koordinovat obě republiky a svou autoritou zabezpečovat nadřazenost federálních zákonů nad republikovými. Zvláště když federace nezasáhla ve chvíli, kdy si Slovensko přivlastnilo některé další federální kompetence ve své Ústavě, dala tak mlčky souhlas k rozebrání státu. (Proti tomu je usnesení ČNR o vůli zachovat kontinuitu státní moci na svém území pouze přirozenou reakcí na nedostatečné garance z federální úrovně.)

Opoziční politické strany maskují svou politickou hru, směřující k destabilizaci, tím, že se odvolávají na svůj volební program, v němž o rozdělení federace nic nestálo. Není to náhoda, protože před volbami většina politiků doufala, že se podaří nějakým způsobem naší federaci zachovat ve fungující podobě. Pokud však s takovou alternativou některé strany vůbec nepočítaly, pak nutno konstatovat, že byly dost neprozíravé.

Ostatně každý poslanec a každá strana musí činit rozhodnutí, pro která nemá ve svém volebním programu přesný návod. Kdyby bylo možné do volebních programů zahrnout všechny otázky, které bude třeba během volebního období rozhodnout, pak by nebylo potřeba mít parlament a stačilo by uzákonit kombinaci vítězných volebních programů. Také by nikdy nemohlo dojít k parlamentnímu kompromisu, takže se to vlastně rovná popření parlamentní demokracie.

Kromě toho základem naší federace je podle zákona „dobrovolný svazek rovnoprávných národních států českého a slovenského národa, založený na právu na sebeurčení každého z nich“. Obě republiky tu již tedy regulérně existují více než dvacet let.

Proto je zarážející, když opoziční politické strany odmítají vzít tento úvodní článek zákona o federaci na vědomí a požadují konání „ratifikačního“ referenda. Přitom je vlastně nepoctivé vyžadovat pro občany právo vyjádřit se v referendu k otázce, která je již dávno rozhodnuta a to požadavkem ze slovenské strany.

V zemích, kde mají s přímou demokracií více zkušeností, se snaží většinou zabránit konání referenda v případech, kdy by rozhodnutí mohlo být neproveditelné a to přinejmenším od dob, kdy v kterési zemi si v referendu odhlasovali zrušení všech daní. V Dánsku dokonce občané v referendu rozhodli, že nehodlají být součástí Maastrichtské unie, ale výsledek referenda se stejně tak trochu považuje za omyl.

Když naši opoziční politikové hovoří o ratifikačním referendu (které navíc podle našeho zákonodárství není možné), pak je zřejmé, že to nemyslí vážně. Také jim asi uniká, že po vyhlášení výsledku referenda se podle našeho zákona musí jeden rok čekat a že rok trvání této nefungující federace by znamenal tragedii přinejmenším ekonomickou, nebereme-li v úvahu zkušenost z Jugoslávie.

Dokonce není jasné, podle jakých pravidel, jak tvrdí opoziční politikové, je přímá demokracie demokratičtější, než zastupitelská.

Myslet si, že referendem lze zachránit naší federaci, která dávno ztratila svou autoritu, je politické diletantství a tak zbývá jediné – předpokládat, že jde jen o nebezpečnou politickou hru.