Jiří Payne

Aktuálně

Zákon o provozu na pozemních komunikacích

Jiří Payne 21.6.2006

Tisk 833 ve 4. volebním období; zákon 411/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony

Hlavní důvody, proč se domnívám, že zákon není dobrý, lze rozdělit na závady generické, filosofické, věcné a právní.

I. Závady generické

 

1. Vláda předložila v uplynulém volebním období návrh s obdobným obsahem 28. 1. 2004 (tisk 576), který v závěrečném hlasování podpořila jednoznačně jen KDU-ČSL. ČSSD a US-DEU z velké části, KSČM jen částečně. ODS hlasovala jednomyslně proti. V kritické rozpravě zazněly téměř všechny zásadní výhrady, které platí dodnes. Byly podány stovky pozměňovacích návrhů. Zákon po přerušeném prvním čtení a po opakovaném druhém a opakovaném třetím čtení nakonec získal v závěrečném hlasování jen 93% potřebného kvóra. Po odmítnutí zákona nešťastný ministr Šimonovský vymáhá podporu pro zákon prostřednictvím koaličních dohod ve vládě.

2. Vláda předkládá 1.12.2004 podobný návrh ministerstva dopravy znovu. To je samo osobě něco, co by mělo být ve slušném demokratickém systému nepřípustné. Pokud se ministr cítí s nějakým návrhem takto úzce spojen a parlament mu jej zamítne, slušný člověk v ministerské funkci podává okamžitě demisi. Ze Sněmovny odchází pod tlakem politických koaličních dohod nekvalitní návrh a Senát má k němu vážné výhrady. Sněmovna pod tlakem koaliční kázně s podporou komunistů prohlasuje svůj návrh proti Senátu (133% potřebného kvóra, všichni kromě ODS).

3. Vážné a kupodivu dobře formulované připomínky zejména ODS jsou ignorovány (Sehoř aj.). Věcná argumentace je likvidována politickým tlakem. Z obavy před nechtěnými důsledky zákona stanoví Sněmovna účinnost od 1.7.2006 tak, aby nepoškodil lidovce a koalici ve volbách.

4. Po volbách premiér Jiří Paroubek konstatuje, že schválení zákona byla politická chyba, za níž ovšem nese spoluodpovědnost. Ve slušné zemi, když je předseda vlády přesvědčen, že je něco špatně, nebude přesvědčovat poslance své strany, aby to podpořili. Ve slušné zemi poslanci přemýšlejí a nejsou jen loutkami politických bossů. Paroubek prohlásil: 3.7. 2006 v televizi řekl: „Zákon je příliš drastický, je chyba, že byl přijat. Vláda by proto mohla poskytnout amnestii na přestupky.“

5. Skutečnost, že Parlament schválil zákon, proti kterému hned na počátku jeho účinnosti je 60% veřejnosti svědčí o tom, že poslance a senátory nezajímá názor jejich voličů a že Sněmovna nereprezentuje občany. Je nutné to klasifikovat jako fatální selhání demokratického systému.

6. Skutečnost, že se schválí špatný zákon s tím, že potom bude čas nějakými novelami jej dopracovávat, je selháním politiků v chápání smyslu zákonodárství. Zákony přece mají předvídatelným způsobem stabilizovat vztahy mezi lidmi. V současné době pracuje několik skupinek poslanců a senátorů i ministerstvo dopravy na další novelizaci. Všichni zároveň upozorňují, že napsat dobrý zákon je práce na rok, tedy že se jedná zase jen o dílčí novelu na přechodnou dobu. Zatím není publikována žádná informace, že by někdo začal pracovat na nějakém finálním znění. Stabilizace pravidel tedy nenastane.

7. Skutečnost, že zákon takto všeobecné povahy je schvalován proti jednoznačné vůli druhé nejsilnější strany (ODS jej nepodpořila v žádném hlasování ani jedním hlasem) znamená, že se bude měnit vždy po volbách podle toho, kdo je zastoupen ve vládě. Popírá se tím smysl a poslání zákonů. Ve slušné zemi si něco takového nedovolí žádná vláda u kodexů takto obecné povahy.

8. Fakt, že v den začínající účinnosti zákona již existuje organizované sdružení, které si klade za cíl dosáhnout zrušení či změny právě přijatého zákona, svědčí o tom, že se zákon opravdu nepovedl.

9. Zákon se pokusil donutit řidiče k přísnému dodržování dopravního značení. To se v praxi pod vlivem mediální kampaně chápe jako dodržování rychlostního omezení. Teprve když zákon způsobil kalamity, začalo se přemýšlet o tom, že značení je tak nesmyslné, že jeho dodržování v mnoha případech ohrožuje bezpečnost. Až 10. 7. se k nesmyslnému značení vyjadřuje ministr vnitra a uznává jej alespoň částečně. Zákonodárci, vláda a ministerstvo měli dbát na to, aby se napřed provedla revize dopravního značení, aby se vytvořily podmínky pro dodržování zákonů a teprve potom aby nastala účinnost nových pravidel. Problém nejsou jen dopravní značky omezení rychlosti, ale například konflikty vodorovného značení se svislým, ‚pozor zatáčka‘ na místech, která nevyžadují zvýšenou pozornost a sníženou rychlost, zatímco jinde jsou nebezpečná místa bez jakéhokoliv označení. Aby bylo dopravní značení respektováno, musí být nesporné a musí mít stejný systém a stejnou citlivost na celém území republiky. Řidič by měl vědět, že systém značení mu sděluje důležitou informaci. To ale zatím neplatí, respekt k zákonům mizí a vzniká pocit křivdy a nespravedlivého státu.

10. Zákon polarizuje a vyostřuje napětí mezi státem a občany. Po šesti týdnech mnozí konstatují, že se jezdí stejně jako dřív. Faktický příspěvek pro bezpečnost je sporný. V důsledku zvýšení limitu pro povinnost hlásit nehody Policii z 20 000 Kč na 50 000 a při úrazu se o většině nehod vůbec nedozvídáme. Je pravděpodobné, že neurotizovaní řidiči sledující tachometr způsobí více malých dopravních nehod, než dříve, ale vyřeší si to raději mezi sebou, aby se vyhnuli dalším sankcím. Proto statistiky vykazují neuvěřitelný pokles počtu nehod. Spravedlnost si tak musí občan na silnici vůči jinému řidiči vymáhat sám, stát rezignoval na svou úlohu spravedlnost garantovat občanům. Očekává se, že počet úmrtí na silnicích na podzim opět rychle poroste.

II. Chybný filosofický přístup

 

11. Zákon vychází z pantátovského mentorování, že „přísnost musí bejt“. Z několika změn však lze doložit, že zákon je filosoficky posunem od demokratického práva zpět do socialismu. Pokouší se kasuisticky rozebírat co všechno se nesmí a co se musí, takže všude jinde v důsledku této snahy nastává legislativní vakuum. Dopravní zákon by měl být stručný, jednoduchý, snadno zapamatovatelný a hlavně obecný.

Kasuistika vede k paradoxům: čím přesněji zákon upravuje rychlost, tím přesněji musí upravit také její měření, aby se v zápětí zjistilo, že vůbec neupravuje brzdění (má se zpomalit před značkou omezení, nebo přesně na ní? Když se přesně na značce dupne na brzdu, zákon se sice splnil, ale dojde k nehodám.).

Pozn.: Někteří zákonodárci ještě nevědí, že existuje právní a politická filosofie. V souvislosti s tímto zákonem to někteří o sobě explicitně vyzradili.

12. Pro srovnání: V Dánsku platí právo přednosti pro slabšího. Intuitivně snadno zapamatovatelné a aplikovatelné. Znamená: buď ohleduplný k slabším! Takže nákladní auta mají brát ohled na osobní, osobní na motorky, všichni na cyklisty, cyklisté na chodce. Náš zákon říká, že při předjíždění cyklistů se musí dát blinkr. Nic však u nás nezakazuje autobusům s blinkrem přitlačit cyklistu na zábradlí. Rozdíl je v tom, že cyklista u nás musí mít vždycky strach, zatímco v Dánsku se jezdí na kole i nešikovným cyklistům docela příjemně.

13. Pro srovnání: v Itálii má dohoda mezi řidiči přednost před dopravními předpisy. Předpisy se použijí pouze tehdy, když dohoda není. Přednost jízdy často v rámci společenského taktu dostane žena za volantem i tam, kde ji podle pravidel nemá.

14. Příkladem kasuistického přístupu typického pro socialistické právní pojetí je ustanovení o přednosti chodců na přechodech. Jeho zavedení před několika lety způsobilo velký nárůst smrtelných nehod na přechodech, místo aby přispělo k bezpečnosti chodců Chodci spoléhající na přednost umírali. Nyní se mnozí bojí využívat svého práva. Hbití občané totiž přeběhnou ulici kdekoli, ti žádnou přednost nepotřebovali a nepotřebují. Lidé, kterým se těžko chodí, musí dojít na přechod až 50 metrů vzdálený a stejně tam musí mít strach, neboť ani tam si nemohou být jistí životem. Podmínky pro život se jim zhoršily. Zákon nyní zvyšuje sankce a budou se muset zvyšovat i nadále. Vláda místo sankcí měla akcentovat ohleduplnost a slušnost. Po zavedení tohoto zákona se jen zřídka najde řidič, který by dal přednost chodci mimo přechod. Přitom v civilizovaných zemích to je běžné. I u nás je většina řidičů, kteří by se rádi na silnici chovali slušně, ale zákon jim v tom brání.

15. Cílem zákona by totiž nemělo být, aby chodci měli jen vymezené přechody a jinde aby nesměli přecházet pod hrozbou pokuty. Řidiči by se měli chovat slušně ke všem chodcům i mimo přechody jako v jiných civilizovaných zemích. Ohleduplnost řidičů by vedla k opatrnosti chodců, kteří by ale ke svému prospěchu mohli využívat slušnosti alespoň některých řidičů i mimo přechody. Vláda má pro účely takové osvěty agenturu BESIP. Etické chování se nedá přikázat zákonem, je výsledkem dlouhodobého působení pozitivně stimulujících podmínek. Základní etické pravidlo zní: v dlouhodobé perspektivě se nám všem etické chování vyplácí.

16. V rámci socialistické filosofie novely zákona se předpokládá, že všichni řidiči jsou „nesvéprávná čuňata“ a musí se na ně přísně. V rámci stejné filosofie se automaticky rozumí, že pro vyvolenou vládnoucí třídu povinnosti stanovené v zákoně neplatí. Nadřazenost vládnoucí třídy je opravňuje k porušování zákonů. To se již empiricky potvrdilo.

17. Zákon stanoví drakonické pokuty mnohonásobně překračující průměrný plat. Relativně v přepočtu k průměrnému platu jsou to pokuty možná největší v Evropě. Pro některé studenty například může taková pokuta (a to může být dokonce neoprávněně uložená) znamenat osudovou ránu, která poznamená celý jejich život – musí přestat studovat, aby splatili pokutu. Celý systém nesplnitelných příkazů, extrémních pokut a Policie vycházející ze socialistické teorie státu vytváří z občanů hazardní hráče: čím nesmyslnější jsou zákony, tím méně se dodržují, občas někdo spadne do nastražené policejní pasti podle zcela nevyzpytatelných pravidel a ze statistiky vyplývá, že to jsou většinou slušní občané. Účelem zákonů má ale být vytvářet předvídatelné nehazardní prostředí, nikoli stavět na principu náhodné sankce.

18. Zákon kriminalizuje některé dopravní přestupky, ačkoliv trend v jiných (zejména evropských) zemích je opačný: úmysl někomu dopravním prostředkem ublížit je velice řídký, většinou jde o nerozvážnost, neopatrnost nebo přehlédnutí, někdy o nedostatečnou odpovědnost. Zatímco v západní Evropě se redukuje kvalifikace dopravních přestupků jako trestných činů směrem k mimosoudním narovnáním v jednorázové nebo trvalé finanční kompenzaci poškozeným, u nás se vracíme k socialistickému pojetí policejní represe a trestu odnětím svobody. Vězení máme přeplněná, v přepočtu máme mnohem více vězňů, než v normálních zemích. Kriminál ale neopatrného řidiče nenapraví, naopak, udělá z něj doživotního kriminálníka. Náhrada škody ve splátkách a případné dlouhodobé placení renty má na další slušné chování řidiče mnohem větší vliv, než kriminál.

Pozn.: Dopravní nehoda také například diskvalifikuje mnoho dobrých úředníků ze získání prověrky pro utajované informace. Pak se divíme, že nemáme dostatek prověřených.

III. Některé věcné závady

 

19. Systém bodových sankcí není vyvážený: nikdo nevyjíždí na silnice se zhasnutými světly záměrně, je to jenom nepozornost. Zákon měl nechat alespoň rok na zavedení celoročního svícení, aby si na to všichni mohli zvyknout a případně si nechali technicky přizpůsobit auto. Zapomenout rozsvítit světla je kvalifikováno stejně jako úmyslné zneužití modrého nebo oranžového majáčku. Věcně je mezi tím ale propastný rozdíl.

20. Policie, aby zdánlivě vyšla vstříc řidičům, organizuje přeměřování tachometrů. Bezpečnost ale přece neohrožují ti, kdo překročí rychlost o 5-10%, ale ti, kdo ji překračují o 100%. Bezpečnost není ohrožena, když všichni jedou rychlostí o 10% vyšší, ale je ohrožena, když všichni jedou o 10% nižší rychlostí a někdo je předjíždí povolenou rychlostí. Přeměřování tachometrů je projevem tendence kriminalizovat slušné občany. Přitom z hlediska metrologie stát nemůže požadovat po řidiči, který jede v autě schváleném pro provoz u nás, aby na tachometru, který má vyznačenu rychlost v dílcích po deseti kilometrech, odečítal rychlost s přesností na kilometry. Tachometry odvozující rychlost od otáček kol pro tak přesné měření vůbec nejsou určeny. Chyba odečtu závisí také na úhlu, pod kterým se řidič na tachometr dívá. Přesnost měření kromě vlastní chyby policejního radaru a tachometru je ovlivněna také ojetostí a nahuštěním pneumatik a hmotností nákladu. Absolutní chyby měření se sčítají, takže v souhrnu náhodné a metodické chyby mohou dohromady způsobit rozdíl v měření o 10-15 km/hodinu, zejména při větších rychlostech třeba na dálnici. Opět se tím potvrzuje v občanech pocit nespravedlivého státu. Protože předpisy není možné dodržovat, plyne z toho, že vůbec nemá smysl je dodržovat. Všichni jsou potom hazardní hráči.

21. Zákon, který stanoví sankce za „překročení nejvyšší dovolené rychlosti stanovené zákonem nebo dopravní značkou o méně než 20 km.h-1 v obci nebo o méně než 30 km.h-1 mimo obec“ je prostě legislativním zmetkem dovolujícím policejní zvůli vůči slušným občanům.

22. Za věcnou chybu je třeba považovat také překrývající se pravomoci Policie ČR a městské/obecní policie. Zatímco v kultuře by to nevadilo, u represivních složek je to fatální chyba. V oblastech překrývání totiž nikdo nenese odpovědnost za respektování zákona.

23. Zároveň může existovat dvojí úřední záznam o přestupku. Řidič, který má známého u obecní policie si obstará protokol o měření rychlosti a uložení mírné sankce. Protokol předloží do správního řízení. Nemůže být dvakrát trestán za stejný přestupek a vyhne se tak větší sankci. Je-li vláda a zákonodárce přesvědčen, že málo policistů měří překročení rychlosti, musí přidat peníze tomu, kdo za to ponese odpovědnost a musí požadovat třísměnný provoz při obsluze radarů. Nemůže ale dopustit konkurenci – existenci dvou rozporuplných dokladů a to ani teoreticky. Veřejnost je právem znepokojena průpovídkami policistů, že ‚radar si na sebe vydělá‘, dokládajících začínající policejní zvůli.

24. Hlavní úkol Police má být, aby pomáhala řidičům v plynulosti a bezpečnosti dopravy, úkolem policie státní ani městské není škodit řidičům a chystat na ně pasti. Obě policejní složky se radují ze silnějších pravomocí a hodlají jich co nejvíce využívat. Priority policejní práce by měly být stanoveny tak, aby na místě, kde hrozí porušování zákona, vytvořili takové podmínky, že k němu nebude docházet. Policisté se raději schovají za rohem a ukládají pokuty, než aby se postavili doprostřed křižovatky a vyřešili komplikovanou dopravní situaci, aniž by se někdo musel dopustit přestupku.

25. Za věcnou závadu je třeba považovat to, že automobiloví přepravci ani při nejlepší vůli nemohou některá ustanovení splnit, protože si odporují. Zákon poškozuje podnikání v oblasti automobilové přepravy.

IV. Závady právní

 

26. Policista vyšetřující, vznášející obvinění a zároveň ukládající trest je popřením práva na spravedlivé posouzení případného porušení zákona. Vracíme se k socialistickému pojetí policie. Zjistí-li Policie vážnou překážku v řízení na straně řidiče nebo vozidla, má použít prostředky znemožňující vozidlo používat, případně věc, která ohrožuje bezpečnost jinak zajistit, nikoli odebrat řidičský průkaz, což je opatření, které aktuální obecné ohrožení neřeší – opilý řidič klidně po odjezdu Policie pokračuje v jízdě i bez řidičáku.

27. Zákon možná odporuje zásadě, že nikdo nesmí být trestán za tentýž čin dvakrát. Sytém pokut kombinovaný s bodovým systémem se blíží vendetě. Právní interpretace bodového systému je opravdu sporná.

28. Zákon v ustanoveních o cizincích pravděpodobně odporuje vídeňské Úmluvě o silničním provozu z 8. 11. 1968 (částka 40/1980 Sb.), podle které jsme povinni uznávat řidičský průkaz platný v jiné zemi.

V. Závěr

 

Shrnuto: Možná o některých připomínkách můžeme diskutovat, ale je zřejmé, že vládní koalice pod předsednictvím Jiřího Paroubka protlačila Poslaneckou sněmovnou legislativní zmetek . Je zřejmé, že se zatím nezačalo pracovat na kvalitním návrhu. Je zřejmé, že se na silnicích prolínají důsledky chyb v zákoně s policejní praxí, která má špatně nastavené cíle.