30.4.2001
Církve mají být svědectvím o existenci jiných hodnot, než světských. Mají usilovat o svobodu vyznání, nemají usilovat o majetek.
Svoboda vyznání nesmí být založena na tom, že je pro několik církví zajištěn monopol. Tradiční církve by chtěly okupovat celý náboženský prostor a brání vzniku nových církví a náboženských společností. Církve, jsou-li živé, by se ale měly zřetelně postavit proti jakýmkoli omezujícím podmínkám pro vznik nových církevních společenství. Je to sice konkurence, ale důležitá. Zatímco nové náboženské skupiny přinášejí často dynamiku, klasické církve nesou tradici. Právo založit novou církev je podstatou svobody vyznání. Kdyby chtěl Ježíš u nás založit církev, naše vláda by mu to podle návrhu zákona z ministerstva kultury s pouhými dvanácti apoštoly a několika ženami zakázala!
Zákon o sdružování občanů vyžaduje k registraci tři osoby. Neexistuje žádný důvod, aby pro vznik církevního společenství platil jiný režim. Argument, že si kdokoli může vymyslet novou církev, který slyšíme od představitelů tradičních církví, je mylný. Každý si může založit novou církev, to je přece svoboda vyznání garantovaná naší Ústavou!
Proč má stát rozlišovat občanská sdružení od církví? Pro stát je lepší, když ví, že určitá skupina občanů je nejen občanské sdružení, ale že se považuje za o církev. Stát nemá zájem bránit vzniku nových církví. Má ale povinnost zabránit náboženské nenávisti. To není nějaký teoretický princip, náboženské ideály byly často příčinou válek a situace v Severním Irsku, či na Blízkém východě je dokladem, že to platí dodnes. Má-li stát plnit tuto svou povinnost, musí umět rozlišovat občanská sdružení od církví a „slušné“ církve a sekty od „agresivních“. Měl by ve státní správě zaměstnávat úředníky vzdělané v religionistice, aby uměl nesnášenlivé sekty zrušit a takové rozhodnutí není snadné.
Některé církve jsou státu bližší. Křesťanství je součástí naší civilizace a podílelo se na vzniku české státnosti. Existují tradiční církve na rozdíl od nových sekt. Tradiční církve mají ambice usilovat o zvláštní privilegia, jako je například právo učit na školách a provozovat církevní školy, volný vstup do nemocnic, právo provozovat vlastní zdravotnická zařízení, volný vstup do vězení, působení v armádě, právo vykonávat svatební obřad jako akt státní správy, právo vymanit se z oznamovací povinnosti trestných činů v rámci zpovědního tajemství. (Spornou ambicí je právo neuznávat civilní rozvod.) Zákon může stanovit celý katalog takových privilegií, která nemá obyčejný občan či sdružení. Církev, která o tyto výjimky usiluje (třeba ne o všechny), by měla předstoupit před veřejnost a předložit své argumenty. Veřejnost, má-li takovou církev akceptovat, by měla mít právo dozvědět se o takové církvi vše.
Kdo má posuzovat, která církev je způsobilá nést určitá privilegia? Pochybuji, že anonymní státní úředník na ministerstvu, i kdyby jeho rozhodnutí podléhalo soudnímu přezkoumání. Měl by rozhodovat zákonodárný subjekt. S ohledem na povinnosti Sněmovny by to mohl formou veřejného slyšení zajišťovat Senát.
Má-li česká společnost akceptovat nějakou církev jako součást své státnosti, měla by taková církev předložit své co nejpodrobnější věroučné texty a veřejně vyznat a vysvětlit podstatu své víry. Uznání církve je veřejná záležitost, slyšení by mělo být dostupné veřejnosti jak ve formě televizního přenosu, tak formou stenoprotokolů z jednání.
Jak je to s odlukou státu a církví? Stát musí přísně bránit tomu, aby církev neuplatňovala politický vliv, klerikalismu. Pokusy v historii vždycky byly. Proto Ústava vychází z principu nekonfesijního státu. Věřící ale musí mít efektivní zákonné prostředky, které chrání svobodu vyznání proti zásahům vlády a státní moci.
Jeden z reformačních Pražských artikulů požadoval, aby v souladu s Písmem církev byla chudá. Zkušenost ukazuje, že materiální prostředky se vždycky najdou pro činnosti, které vycházejí z duchovních kořenů. Církev nemá spočívat na majetkové podstatě, majetek nikdy nevytvořil duchovní hodnoty. Písmo na mnoha místech varuje křesťany před majetkem. Církevní vlastnictví má dvojnásobná rizika – vlastnictví jako takové a ještě k tomu kolektivní vlastnictví. Je-li stát špatný hospodář, pak církev je dvojnásob špatný hospodář!
Je správné financovat církve ze státního rozpočtu? Křesťanské církve jsou součástí naší tradice a ta má být podporována státem. To není komunistický model, ale prvorepublikový. Na otázku, zda má nevěřící ze svých daní přispívat na činnost církví odpovídám protiotázkou: Mají bezdětní přispívat na rodiny s dětmi? Mají ti, kdo nechodí do divadla nebo muzea přispívat na provoz Národního divadla a Národního muzea? Mají zdraví přispívat na ústavy pro postižené? Mají nevzdělaní přispívat na činnost vysokých škol? Jsou to činnosti, které jsou ve všeobecném zájmu a proto je chceme podporovat z veřejných prostředků? Církve a duchovní tradice, katedrály a chrámy, jsou podstatnou součástí naší kulturní a státní tradice a chceme je podporovat.