2.3.2022
Úvod
Putin vyhrožuje, že použije vojenskou sílu, aby prosadil svou představu, jak má vypadat mezinárodní světový řád, pokud se NATO nepořídí jeho vůli. Válka na Ukrajině je jen malým závdavkem celého plánu. Počátkem prosince vyhlásil, že nakreslí rudou čáru přes Evropu a vymezí svou sféru vlivu. Později upřesnil, že čára vede po linii rozdělení východ-západ v roce 1996. Požaduje návrat ke stavu po pádu komunismu. My podle něj patříme na východ.
Na Ukrajinu vtrhli Putinovi náckové. Jistě jsou mezi ruskými vojáky podvedení mladí lidé, ale videozáběry, na kterých obrněný vůz jen tak svévolně a pro vlastní potěšení zničí protijedoucí osobní vozidlo řízené starým člověkem, ukazují, že nácků je mezi nimi hodně. Lidský život v jejich očích nemá žádnou hodnotu.
Putin
V Putinově hlavě se zrodilo úchylné vidění světa. Dvacet let je uvězněn ve zlaté kleci Kremlu, dva roky žil na samotce kvůli viru. Uvěřil svým fikcím o tom, jak vypadá svět venku. Uvěřil své vlastní představě, že Ukrajinci nejsou národ. Ruskou identitu chtěl postavit na patriotismu a nevšimnul si, že patriotismu by se mohl učit v Kyjevě. Uvěřil své vlastní fikci, že se Ukrajina druhý den po útoku vzdá.
Putin už řadu měsíců trpí paranoiou. Možná právem. Připomenu, jak se v Německu odehrálo několik pokusů odstranit Hitlera atentátem. Nejvýrazněji to formuloval evangelický farář Dietrich Bonhoeffer, který napsal, že když německý národ dopustil, aby se do čela německé politiky dostal diktátor jako Hitler, nejen že neplatí křesťanské přikázání ‚nezabiješ‘, ale je povinností každého slušného člověka pomoci s odstraněním takového diktátora. Zapojil se do přípravy atentátu, který se nepovedl. Bonhoeffera za to na jaře 1945 na přímý rozkaz Hitlera potupně popravili. A řekněme si na rovinu, že něco podobného je morální povinností Rusů. Především Rusové by se měli vypořádat se svým diktátorem. Pokud tak neučiní, příštích sto let ponesou spoluvinu. Není sice žádná záruka, že by po Putinovi nenastoupil podobný diktátor, ale teď okamžitě by to válku zastavilo.
Nevolám po nějakém nepřátelství k Rusům, naopak. Nebojujeme proti Rusům, ale společně se slušnými Rusy bojujeme proti diktátorovi a jeho náckům. Kladu však důraz na jejich morální odpovědnost. Pokud se mezi nimi nenajdou odpovědní lidé, bude jejich staleté pokání podobné, jako v případě poválečného Německa.
Všichni si všimli, že izolovaný Putin už nikomu nevěří. Při jakémkoli jednání si udržuje šesti až desetimetrový odstup. Bojí se, že by někdo mohl například propašovat detektorem kovů na jednání keramický nůž a že by na něj mohl zaútočit. Paranoia zcela ovládá Putinovu psychiku. Hlavním problémem je, že v Rusku panuje absolutní diktatura a neexistuje žádná politická protiváha, která by mohla chorobného Putina zastavit.
Putin považuje liberální demokracii za slabý politický systém, za dekadentní slepou uličku dějin. Lidé se podle něj vyžívají v liberálním životním stylu. Vyznávají svobodu a individualismus. Pohrdají tradicí. Rusko prý nepotřebuje následovat tyto odstrašující příklady. Samoděržaví je podle Putina efektivnější než demokracie.
V jeho představách je válka moderním politickým nástrojem. Na rozdíl od demokratických států, ruská vojenská síla se dá do pohybu bez jakékoli parlamentní diskuse a bez ohledu na veřejné mínění. Putin o tom s nikým nediskutuje. Při bezohledném použití vojenské a policejní síly nemá sebemenší pochybnosti. V demokratických zemích se ve srovnání s Ruskem uplatňuje civilní kontrola ozbrojených sil (mimochodem v této oblasti máme co zlepšovat), proto podle něj nejsou schopny jednat.
Spojené státy jsou v Putinových představách nepřítelem. NATO je v jeho očích agresivní. Politiku v EU podle něj utvářejí rusofobové. Rusko je, jak tvrdí, jediným obráncem konzervativních hodnot (a naši pomýlení údajní konzervativci vlastně léta propagují jako konzervativní hodnotu samoděržaví). Putin požaduje, aby Spojené státy závazně prohlásily, že nepřijmou do své aliance žádné postsovětské státy, že se stáhnou z bývalých států Varšavské smlouvy a že stáhnou jaderné zbraně z Evropy. Míváme tendence Putinovy projevy bagatelizovat, on to ale opravdu vážně myslí. Je-li Česká republika v jeho očích nepřítelem číslo jedna v Evropě, bylo by osudové tyto výroky podceňovat.
Čím méně se bude Putinovi v ukrajinské válce dařit, tím větší bude mít pokušení nasadit rakety i se zakázanými hlavicemi, které jsou pravděpodobně ‚poslušnější‘, než ruští záklaďáci. A nebude-li se mu dařit, je možné předpokládat, že vyprovokuje globální konflikt.
Mesiášský komplex
Putin podlehl své vlastní iluzi o tom, že Rusko má velmocenské postavení. Vypěstoval si mesiášský komplex, myslí si, že zachraňuje civilizaci, že má vyšší osudové poslání. „Vůdce udeří na nepřítele, namísto aby pronášel prázdná slova, vládne a neprodává se cizincům. “
To jej staví do božské polohy, a jak ústy vraha píše Dostojevský, „Není-li Boha, je vše dovoleno.“ Je-li Putin bohem vyznávajícím kult násilí, je-li mesiášem, dává mu to oprávnění použít všech násilných prostředků. Považuje-li rozpad Sovětského Svazu za největší geopolitickou katastrofu, cítí se být povolán impérium obnovit. On přece musí zachránit Ukrajinu před dekadentní demokracií, před svobodou, a musí tam nastolit blažené ruské samoděržaví.
V mezinárodních vztazích můžeme identifikovat něco, co by se dalo nazvat velmocenskou kocovinou. S jistými prvky takového velmocenského mindráku se setkáváme v Řecku. Antické Řecko si přece již ‚odpracovalo‘ svůj podíl na dějinách lidstva a nyní je na zbytku světa, aby ho kvůli tomu respektoval. Podobný mindrák vidíme ve Francii. Bývalá Evropská mocnost selhala ve všech směrech za druhé světové války. Stále si chce vyvzdorovat respekt odpovídající velmoci, jenže svět už na to neslyší. Mindrákem bývalé velmoci trpí nejen Putin, ale i mnozí Rusové.
V některých státech NATO se uplatňuje zásada, že voják (či agent tajných služeb), nemá být politikem ve vrcholných funcích. Patří to k zásadám civilní kontroly. Zatímco posláním politika je zabránit válce, úkolem vojáka je válku vyhrát, když se jí nepodařilo zabránit. Jenže když se voják stane politikem, má větší nebo menší sklon válku si vytvořit. Myslím, že podobnou zásadu o vyloučení osob působících ve služebním poměru z vysoké politiky by měla přijmout jako doporučení Rada Evropy. Na příkladu Putina se ukázalo, jak důležitá je to zásada.
Rusko
Ruský národ má na vybranou. Může se vzchopit k humanitě a odporu proti Putinovi. Vypovědět mu poslušnost. Nebo prohrát válku a zařadit se v historii po bok Hitlera. A příštích sto let činit pokání. Mělo-li Rusko podíl na porážce svého ještě pár roků před tím spojence Hitlera, pak jsou všechny tyto zásluhy dnes anulovány. Za pakt Ribbentrop–Molotov se v Rusku zatím žádné pokání nekonalo, i to je jeden z důvodů, proč se dodnes v Rusku objevují podobné sklony, jako měl Hitler.
Vzpamatují se Rusové? Překonají nedůvěru k Západu? Po tom, co na Ukrajině předvedli, je nemyslitelné, že by mohli Ukrajinci žít v jednom státě s Rusy. Až Rusko tuto válku prohraje, bude to muset mezinárodní společenství garantovat.
I naftoví šejkové dávno pochopili, že je pro ně nevýhodné izolovat se nebo vyvolávat konflikty. Na kooperativním uspořádání vztahů vydělávají mnohem víc. Rusko mělo také tuto možnost, klidně prosperovat jako tankovací stanice pro Evropu. Pod Putinovým vedením se ale od kooperativních vztahů úmyslně odpoutalo.
Světový řád
Před třiceti lety naší zahraniční politiku ovlivňovalo snění o Evropě. Havel v americkém Kongresu prohlašoval: „Když chcete pomoci nám, pomozte Rusku.“ Ukázalo se, že to také byla iluze. Síla Ruska spočívá v tom, že Putin považuje válku za legitimní politický nástroj. Prosazuje světový řád založený na primitivním kultu násilí. Jedinou zásadou v mezinárodních vztazích je pro něj právo silnějšího. Chceme-li, aby to bylo jinak, musíme přijít s vlastním řádem. První zásadou musí být důsledný respekt k suverenitě. Evropská unie musí okamžitě přestat s jejím zpochybňováním. Pravidla fungování EU musí úctu k suverenitě naprosto přehodnotit. Tvrzení typické pro představitele EU, že suverenita je přežitek, je pozvánkou pro velmocenské vojenské ambice Putina.
Mimochodem, odtržení Kosova od Srbska několik let po ozbrojené intervenci, bylo doprovázeno ujištěním ze strany EU, že se Kosovo stane členem EU, jakmile to bude možné. EU z původní humanitární intervence udělala prostou územní agresi. To je ale popření suverenity. Evropská unie tím zavedla duplicitní právo na sebeurčení. Už tehdy bylo zřejmé, že to povede ke kolapsu bezpečnostního řádu. Nepomůžeme si tím, že budeme odtržení Kosova obhajovat nebo bagatelizovat. Měli bychom přiznat selhání. Byl by to začátek pro vytváření nového bezpečnostního řádu. Humanitární intervence, jakkoli sporná, bývala by mohla být součástí fungující ho řádu. Evropská unie ji v Kosovu zcela zdiskreditovala.
Dlouhodobě se ukazuje, že OSN příliš nefunguje. Model Rady bezpečnosti byl založen na přesvědčení, že stálí členové (velmoci) jsou schopni chovat se odpovědně. Ukázalo se, že tomu tak není. Diktátor v Ruském samoděržaví není nikomu odpovědný. Mechanismus Rady bezpečnosti bude nutné upravit tak, že za jistých a velmi přesně definovaných okolností může být hlas stálého člena suspendován, pokud není schopen nést odpovědnost.
Zásada respektu ke svrchovanosti druhých musí být doprovázena vůlí světového společenství umravnit každého, kdo suverenitu jiného státu naruší.
Česká republika
Nevím, jak moc si uvědomujeme, že jsme na řadě. Jsme pro Putina nepřítelem číslo jedna v Evropě. Demokracie je v dějinách jenom historicky krátkým výkřikem proti diktatuře. A demokracie je ohrožená. My jsme v ohrožení. Demokratických států je na světě jenom malá menšina. V dějinách většinou vítězily totality. Válka na Ukrajině je střetnutím tohoto výkřiku s ideologií, která chce demokracii zcela odstranit z povrchu zemského.
Opakovaně slyšíme, že nás NATO ochrání. Zkusme si představit, jak asi bude vypadat diskuse o případném vyslání amerických vojáků na naše území v americkém Senátu, kdyby to bylo potřeba. Někdo uvede, že jsme desítky let do své obrany dostatečně neinvestovali. Zazní, že český prezident je osobním přítelem Putina, že deset let házel v NATO klacky pod nohy společné agendě. Někdo připomene, že Zeman na summitu NATO ve Walesu v září 2014 tvrdil, že na Ukrajině žádní zelení mužíčci nejsou. Zazní, že veřejně argumentoval ve prospěch Putina po Vrbětické kauze a dodnes je v té věci nevyjasněná cesta jeho neformálního poradce do Moskvy. Připomene se, že po kauze novyčok se také pokusil Putinovi pomoci. Určitě se připomene, že chtěl likvidovat novináře kalašnikovem. A konstatuje se, že Zeman teprve po ruské agresi pod tlakem připustil, že se zmýlil. Někdo tam možná podotkne, že po takto fatálním zmýlení měl Zeman odstoupit z funkce. Někdo také zmíní, že Češi dostali nabídku velmi privilegované smlouvy o umístění radaru a zapojení do protiraketové obrany. A že Topolánek tuto nabídku zhatil, nikdy nepochopil její smysl a podstatu. Někdo možná také zmíní, že v době, kdy už bylo nezvratně zřejmé, že chystá válku, Václav Klaus čtvrt roku Putina obhajoval. A konečně se také připomene, že Češi přece nikdy nechtěli žádnou přítomnost amerických vojáků na svém území. Můžeme se dočkat ujištění o solidaritě a nějaké dálkové podpory třeba z německé základy. Ale proč by měli američtí vojáci vstupovat na území státu, který si jejich přítomnost dlouhodobě nepřeje? Alianční smlouva říká, že obrana členských států je kolektivní, ale neříká, s jakou intenzitou a s jakým nasazením bude kdo koho bránit.
Desítky let jsme v obraně vlastního státu švindlovali. Své vlastní obraně dlužíme stovky miliard. Teď by se nám hodilo být součástí protiraketové obrany. Doufám mimochodem, že vláda už jela do Washingtonu prosit, aby nám alespoň částečně poskytli protiraketovou ochranu. A měli bychom urychleně prosit, aby nám dodali protiraketové systémy Patriot. Například Poláci je již nakoupili.
Neumíme v krátké době svou obranu posílit. Měli bychom neprodleně zahájit diskusi o tom, že v případě pádu Ukrajiny (a jen v takovém případě) požádáme USA o vybudování základny na našem území, a nejen to, že požádáme i o umístění jaderných zbraní. Je to jediný prostředek, který Putina zastaví. Zatím jaderné zbraně na území žádného postkomunistického státu nejsou, nepřejeme si jejich rozmísťování, ale v takové situaci je to nutnost. Putin by měl vědět, že se český národ vzpamatoval z jeho propagandy a rozhodl se být skutečným členem Aliance.