27.3.1998
První fáze Daytonských dohod z roku 1995 měla překvapivý výsledek – během prvních 120 dnů se zastavily vleklé a krvavé boje. Americký kongres měl již tehdy obavy, že se vytvoří situace, ze které nebude možné vycouvat, že vojenské síly zůstanou dlouhodobě rozmístěné (jako na Golanských výšinách či na Kypru) a budou pouze spotřebovávat peníze, ale řešení zůstane v nedohlednu.
Tyto obavy se v Bosně naplnily. Mandát vojákům stále prodlužujeme (a to se týká i českých jednotek), mise stojí peníze, ale výsledek se nedostavuje. Světová veřejnost je smířená s tím, že se situace sice nezlepšuje, ale ono se nestřílí. Politikové jsou zdrženliví, do takových věcí, které neslibují slávu za rychlé úspěchy, se nikdo nehrne.
Potíže dělá vytvoření politických orgánů a institucí, které by byly schopny spravovat zemi (vláda, parlament), udržovat vnitřní pořádek a respekt k lidským právům (policie, soudy). Jen v nepatrné míře dochází k návratu uprchlíků. Původní struktura společnosti byla zničena etnickými čistkami, nový řád se nedaří vytvořit.
Drobným příspěvkem k hledání dalšího programu pro Bosnu by mohla být naše zkušenost s repatriací krajanů.
První zkušenosti jsme získali při přesunu volyňských Čechů k nám a nutno říci, že ne moc dobré. Hromadný přesun obyvatelstva v autobusech má mnoho podobného s etnickými čistkami, i když neteče krev. Motivací k přestěhování byla vidina zaslíbené země. Skutečnost byla mnohem tvrdší, než si kdo uměl předem představit. Velká očekávání, reálné či nereálné sliby tehdejšího předsedy české vlády Pitharta a mnoho jiného vedlo k nespokojenosti a k semknutí volyňských Čechů do vlastní komunity. Teprve po letech se podařilo tyto bariéry překonat.
Česká republika změnila strategii. Namísto hromadného přesunu obyvatelstva se rozhodla pro individuální přístup. Exekutiva využila schopností nevládních organizací a s jednotlivými rodinami byly sjednávány individuální podmínky. Jednalo se o možnostech zaměstnání, možnostech ubytování a dalších perspektivách. Nezastíraly se problémy. S každou rodinou, která se rozhodla využít české vládní podpory, se uzavřela dohoda zavazující obě strany. Naše vláda poskytne finanční i jinou podporu, rodina, která má zájem se přestěhovat se zaváže k určitým aktivitám (například zlepšit si český jazyk). Jakousi cílovou perspektivou zůstává získání českého občanství. Přestěhování je sice krok do neznáma, ale podmínky jsou v tomto případě přeci jen zřetelnější.
K tomu, aby mohla skončit mezinárodní mise v Bosně je nutné, aby vznikly oblasti, které začnou připomínat normální mírový život. Transfer obyvatelstva zanechává hluboké stopy na lidské psychice. Psychicky únosnější a přirozenější je rozhodnutí přestěhovat se.
Pokud by se podařilo zajistit minimální stabilitu alespoň na části území Bosny pro jednotlivé etnické komunity (Chorvaté, Srbové, Muslimové), mohl by začít návrat uprchlíků, organizovaný nikoli jako transfer obyvatelstva, ale na základě individuálního kontraktu za stanovených podmínek s jistou finanční podporou, kterou by musela poskytnout mezinárodní komunita. Bylo by důležité, aby k návratu sice ne vždy domů, ale k návratu na území vlasti vyzvali političtí představitelé etnických komunit.
Nacionalistická nenávist znemožnila spolužití národních komunit pospolu a patriotismus, vztah k vlasti byl slabou vazbou, takže řešením bezperspektivnosti byl pro mnohé útěk. Popsaný projekt by měl za cíl vrátit naději a perspektivu a motivovat k návratu do vlasti a k její obnově.
Další pouhé čekání na zázračné usmíření za asistence poměrně drahých vojenských jednotek z mnoha zemí povede zcela jistě k tomu, že zvolna začne docházet trpělivost. Mohlo by se stát, že prohospodaříme i to dobré, co se prozatím v Bosně podařilo.