Sibiřská anabáze československých Legií

26. březen 1918 T. G. Masaryk v době svého pobytu v Rusku (odjel odsud začátkem března) trval na neutralitě čs.legií. Dostával se tak do sporu s některými západními politiky, kteří se netajili tím, že by rádi viděli, kdyby se dobře vyzbrojené a vycvičené legie zapojily do bojů proti bolševikům. Masaryk však - v souladu s přáním většiny legionářů - tuto možnost odmítal. Legionáři totiž chtěli bojovat proti Rakousko-Uhersku a Německu (a tím i pro vznik samostatného československého státu): kdyby ruská strana obnovila východní frontu, byli ochotni bojovat zde. Po brestlitevském míru, kdy tato možnost padla, viděli čs.legionáři jedinou alternativu - urychlenou cestu do Francie, na západní frontu.
Proto 26. března uzavřeli zástupci odbočky Národní rady československé na Rusi smlouvu se sovětským velením zastoupeným Stalinem, která zaručovala čs. legiím okamžitou přepravu po sibiřské magistrále na Dálný východ a odtud do Francie. Podmínky smlouvy vyžadovaly, aby legie zachovaly neutralitu, navíc však měly složit zbraně a ponechat si jen nezbytné množství pro vlastní ochranu. S těmito podmínkami ovšem československý štáb (R. Gajda, J. Syrový, J. Švec a S. Čeček) nesouhlasil, protože je právem pokládal za riskantní. Situaci komplikovali bolševizující radikálové, odcházející z legií do řad Rudé armády a horlivě zde agitující proti bývalým spolubojovníkům. Množily se konflikty s německými či rakousko-uherskými zajatci, přesouvajícími se opačným směrem – na západ. Četné drobné potyčky vyvrcholily incidentem v Čeljabinsku (14.5.1918); legionáři, kteří se právem cítili ohroženi, sáhli po zbraních: ještě v Čeljabinsku byl zvolen Prozatímní výkonný výbor, jehož úkolem bylo „pracovati všemi prostředky pro uvolnění další cesty“. Čs. legionáři postupně obsadili Penzu, Samaru, Petropavlovsk, Omsk a Tomsk a drželi na dvou frontách - povolžské a uralské - své pozice v očekávání spojeneckých posil. Fakt, že pouhé dvě divize čs. legií držely celou transsibiřskou magistrálu, měl obrovský mezinárodní ohlas a podstatně posílil pozici Čs. národního výboru. Masaryk se v létě 1918 ještě jednou pokusil o dohodu se sověty, po nichž požadoval zaručení „svobodného a nerušeného odchodu čs. legií do Francie“. Když jednání ztroskotala, souhlasil s angažováním čs. legií v Rusku.

Prof. Tomáš G. Masaryk

14. květen 1918 Lidový komisař zahraničí G. V. Čičerin zaslal 21. dubna 1918 sibiřským sovětům telegram, v němž je žádal o urychlenou dopravu německých a rakousko-uherských zajatců, kteří měli posílit armády ústředních mocností bojující na západní a na italské frontě. Tím se prakticky zastavil transport československých legií na Dálný východ. V několika železničních stanicích od Volhy na východ se hromadily vlaky s legionáři a často docházelo ke kontaktům se zajateckými vlaky, které mířily opačným směrem. Narůstající napětí se prudce zvýšilo po incidentu na nádraží v Čeljabinsku 14. května 1918, kdy z vlaku s maďarskými zajatci kdosi vyhodil železný předmět, který těžce zranil vojáka Hanáckého pluku. Českoslovenští vojáci zajatecký vlak zastavili a pachatele na místě zastřelili. Místní sovět při vyšetřování incidentu zatkl československou stráž a odmítal ji propustit. O tři dny později dobrovolníci ze 3. a 6. pluku obsadili nádraží, odzbrojili rudoarmejce, osvobodili zatčené a zmocnili se města. Incident se ještě podařilo smírně urovnat, ale po týdnu přilil oleje do ohně telegram lidového komisaře války L. D. Trockého, který rozkazoval všem místním sovětům zastřelit každého ozbrojeného Čechoslováka, internovat osazenstvo každého vlaku, v němž bude nalezena zbraň, a všemi prostředky zabránit cestě československých legií na východ. Tím byla porušena smlouva z 26. března. Mimořádný sjezd zástupců československých vojenských jednotek na to rozhodl vynutit si pokračování v cestě i silou zbraní a zahájit ozbrojené střetnutí se sovětskou mocí.

Trasa putování československých legií přes Sibiř do Vladivostoku. (Místa větších bojových střetnutí čs. Legionářů jsou vyznačena praporky.)
Po incidentu v Čeljabinsku bylo rozhodnuto dostat se do Vladivostoku třeba násilím (tenkrát se tomu říkalo „vlastním pořádkem“).
Byl zvolen prozatímní výkonný výbor, jenž odpovídal za přepravu; ten pak jmenoval velitele pro jednotlivé úseky železnice, po níž se pohybovaly československé ešalony.