Když dne 12. srpna t.r. strávil záhubný požár velké Národní divadlo, pátráno bylo pilně po příčinách, z kterých oheň vznikl a se v takové míře rozšířil, že konečně nádherná budova v největší části v krátké době padla za oběť. Výbor sboru našeho odbýval již dne 13. srpna, t. r. schůzi, ve které ustanovil zvláštní komisi, záležející z pánů JUDra Jana Jeřábka a JUDra Jindřicha Šolce, která po příčině vzniku ohně pátrati měla. Věc ta vyšetřována jest také v cestě trestní a již dne 13. srpna t. r. odbýváno místní ohledání shořelé budovy a vyslýchány některé osoby, které by o příčině požáru vědomost míti mohly. Když pak vyšetřování vedené u c.k. zemského co trestního soudu v Praze pro zločin žhářství pro nedostatek objektivní povahy skutku zastaveno býti muselo, postoupena jest věc c.k.m.d. okresnímu soudu v přestupcích, který dne 22. října t.r. vynesl rozsudek. Na základě výsledků vyšetřování vlastního i soudního podáváme tedy slavnému sboru následující zprávu o požáru:

Známo jest vůbec, že se sedlová střecha Národního divadla se všech stran vypínala obloukem, že byla nahoře plochá a že kolem ní běžela v nejvrchnější části pozlacená gallerie, která v každém rohu opatřena byla kandelábrem a hromosvodem. V každém z těch kandelábrů nacházely se tyče od hromosvodu. Hromosvod sám záležel z předeného měděného lana. I ukázala se minulého léta pilná potřeba, aby lano předené a kroucené pouhým měděným drátem nahrazeno bylo. Vykonání této práce zadala stavební správa Národního divadla firmě Deckert a Homolka v Praze zabývající se zhotovováním hromosvodů a telegrafů.
Dne 11. srpna t.r. vysláni jsou od řečené firmy její zřízenci, totiž mechanik Karel Machal se zámečnickými pomocníky Emilem Jenischem a Václavem Zinniburgem, aby vyměnění lana hromosvodu na konci a v nejhořejší jeho části předsevzali. Práce jejich záležela v tvrdém letování, zvláště pak v přiletování tak zvaného kontaktního kruhu na měděný drát, provléknutí drátu skrze zmíněný kandelábr a ve sletování onoho drátu s ostatním lanem sbíhajícím se střechy dolů k zemi. Za tímto účelem přinesli řečení dělníci s sebou obyčejná kamínka na letování se zásobou dřevěného uhlí. Mechanik Karel Machal neměl úkol jiný, nežli aby nezkušeným oběma zámečnickým pomocníkům Emilu Jenischovi a Václavu Zinniburgovi práci ukázal, když se jim ani dne 11. ani osudného dne 12. srpna t. r. dařiti nechtěla. Téhož dne vyměňován hromosvod v kandelábru stojícím na rohu přístřešní galerie proti prozatímnímu divadlu a ostrovu Žofínskému.
Řečení dělníci Emil Jenisch a Václav Zinniburg rozdělali tedy dne 12. srpna t. r. dopoledne v oněch kamínkách oheň pomocí dřevěného uhlí. Vespod kladeno uhlí drobné a s vrchu kusy větší asi 2" až 3" v průměru mající. Aby žár byl prudší, dmýchali tito dělníci do uhlí peroutkou z husích brků. Když se pak jim práce dopoledne za příčinou deštivého počasí toho dne panujícího nedařila, opatřili se na odpoledne větší zásobou dřevěného uhlí, které Václav Zinniburg v pytli přinesl, a pokračovali po jedné hodině opět ve své práci.
Dopoledne chtěli dělníci ti spájeti měděný drát pomocí tak zvaného „šlaglotu“ neboli smíšeniny z mědi, cínu, mosazu s přísadou boraxu, a když se práce nezdařila, zkoušeli odpoledne podle návodu Karla Machala takzvané tvrdé letování. K spájení obou konců měděného drátu pomocí mosazu bylo zapotřebí prudkého žáru. Drát měděný se musel až na bílo rozžhaviti, aby tato práce vykonána býti mohla. Ale poněvadž dělníci za příčinou deštivého počasí a prudkého větru, jaký dne 12. srpna 1881 panoval, s prací svou hotovi býti nemohli, ulili uhlí v kaménkách asi 5 žejdlíky vody. Potom vysypal Emil Jenisch uhlí takto uhašené do žlabu utvořeného na ploše střechy z měděného plechu, který byl přibit na dřevěném bednění, a táhl se uvnitř kolem celého zlaceného zábradlí. Václav Zinniburg ulil uhlí ve žlabě opět z hrnku majícího asi 2 žejdlíky vody, spoléhaje se mimo to dále na to, že se uhlí od vody v proláklině žlabu ještě od deště v některém množství se nacházející udusí, rozmíchal, jak pravil při výslechu, uhlí a popel rukou, aby se přesvědčil je-li uhlí úplně uhašeno, načež oba dělníci sebravše kamínka a své nástroje, opustili asi o 15. hodině střechu divadelní. Vyprázdněná kaménka postavili pod střechu do kouta blíže reservoiru, kde po požáru nalezena byla.
Obloukovitá střecha divadelní budovy spočívala na železných mohutných traversách v síle asi 18" v průměru. Na svrchní a spodní straně travers přibita byla prkna, z nichž prvnější tvořila zevnější, druhá pak vnitřní bednění střechy. Na zevnějším bednění byla v spodnější obloukovité části střechy přibita břidlice; uvnitř pozlacené galerie na ploché střeše spočíval měděný plech. Takovéto opatření uhlí po vykonané práci prohlásili soudní znalci, klempířští mistři p. Josef Schulz a František Russ za velice neopatrné a nebezpečné. Dřevěné uhlí má totiž tu vlastnost, že i když bylo polito vodou, úplně nezhasíná, nýbrž i když na pohled uhaslé se zdá, ještě ve svém jádru žhavé jest, což zvláště platí o větších kusech uhlí. K hašení uhlí má se tudíž užíti písku. Tvrdí tedy znalci s úplnou jistotou, že uhlí od Emila Jenische do měděného žlabu na střeše Národního divadla vysypané a od Václ. Zinniburga rozhrábnuté na větru oschlo, znova oživlo, že měděný plech do červena rozpálilo, že od plechu takto rozžhaveného počalo doutnati svrchní dřevěné bednění střechy bezprostředně pod mědí se nacházející a že dále působením silného větru panovavšího odpoledne dne 12. srpna 1881 vzňalo se zevnější bednění střechy v osudný oheň, kterým Národní divadlo lehlo popelem.
K vyvrácení výčitek, které přetřásány u veřejnosti, jako by hasiči a jiné orgány divadelní nebyly měli o vzniknutí požáru v čas vědomost, aneb by nebyli konali svou povinnosť, sluší uvésti, že služba hasičská v Národním divadle zastávána byla od jednoho vrchního divadelního hlídače, čtyr hlídačů divadelních a jednoho hasiče městského a záležela v tom, že hlídač od šesti hodin navečer do šesti hodin ráno a rovněž ve dne až do šesté hodiny večerní jiný vystřídaný hlídač s kontrolními hodinami celou budovu divadelní obcházeti, a při každé zastávce, totiž na pravém a druhém balkoně na pravé a druhé galerii, na jevišti a v provazišti do kontrolních hodin píchati musil zvláštními klíčky, které se na chodbách ve zvláštních železných skříních nacházely, na důkaz, že divadlo takto, obcházel a že svou službu řádně zastával.
Dne 12. srpna t.r. v 6. hodin večer nastoupil službu hlídač Jan Kořínek, obcházel způsobem svrchu udaným divadlo a přišel při své obchůzce v 6 hodin 18 minut na 4. galerii, kde již ucítil kouř.
V 6 hodin 37 minut večer nacházel se pan Kořínek již v provazišti, kde cítil silný kouř a viděl skrze spodní bednění střechy, směrem k prozatímnímu divadlu vyrážeti oheň mezi oběma zadními hromosvody asi na jeden metr šířky, a směrem k nábřeží asi na 3/4 metru. Sběhnuv s provaziště do malířské síně odevzdal kontrolní hodiny na opatrování malířskému pomocníku Tomcovi a dal znamení na poplach telegrafickým aparátem, přišrouboval dehtované hadice k hydrantu v provazišti a počal stříkati do hořícího místa. Stejně si počínal přichvátavší divadelní vrchní hasič Jung, když jim byl Vavřinec Vorel, montér vodovodu, oba hydranty otevřel. Oba tito hasiči stříkali několik minut do hořícího spodního bednění, až jim vada přitékati přestala.
Divadelní hasič Zahrádka s kominíkem p. Borovičkou a sochařem Šnirchem a více jiných lidí pospíšili na střechu a snažil se hasič Zahrádka pomocí přišroubované hadice z hydrantu dostati vodu nahoru na střechu, ale marně. Divadelní vodovod nekonal svou službu, což se vysvětluje následujícím způsobem.
Jak známo, kladly se dne 12. srpna t. r. na mnoha ulicích pražských nové vodní trouby, následkem čehož Žofínská vodárna častěji musila býti uzavřena. Za touto příčinou, pak za příčinou velkého kropení ulic a parku byl reservoir obecní na Karlově skoro prázdný a nalézalo se v něm toho dne asi 31 metru vody, kdežto za poměrů normálních nalézá se v něm vody 51 metru zvýší. Když byl reservoir na Karlově plný, tlačil vodu v Národním divadle, jak pokusy zjistily, asi 2 metry nad střechu. Dle stavu vody v reservoiru na Karlově toho dne nemohla voda přes střechu divadla vystoupiti a nemohla tedy požár v nejvyšších místech střechy hasiti.
O prvním vzniknutí požáru podal očitý svědek p. Bohuslav Schnirch, sochař, při svém soudním výslechu zprávu následující: „Na střeše se valil kouř u galerie mezi oběma zadními hromosvody a sice blíže k levému, avšak z hadic voda neproudila a hasič Zahrádka píšťalkou dával signál o vodu, a když přece voda nešla, tak jsme všichni tam přítomní běhali po střeše a volali jsme o vodu, která stříkala jen tak dlouho, pokud jsme po schůdkách lezli na střechu, a pak proudit přestala. V tom samém okamžení slyšeli jsme uvnitř divadla šumět vodu a v tom kdosi řekl, že byla kropidla spuštěna.“ Když lidé na střeše se nacházející neměli vody a oheň se mocně šířiti počal, museli pomýšleti na své zachránění a opustiti střechu.
O spuštění kropidel udal městský inženýr p. Jaromír Zelený ve svém soudním výslechu dne 18. srpna 1881, jak následuje: „Tak zvaný dešť, který působil na nejvyšších místech jeviště a provaziště, byl napájen z obecního vodovodu. - Předpokládaje, že zeď proti ohni dělící jeviště provedena jest veskrz a že se nemůže oheň dostati z jeviště nad hlediště a zvláště do malířské síně; předpokládaje dále, že se nechá spustiti železná opona, a dobře věda konečně, že tlak vody až na krovy nestačí, a že střecha již k uchránění není, spustil jsem kropidla, hledě tím jeviště s hora až dolů zachrániti. Deště účinkovaly výborně a hasily všecko, co žhavé dolů sletělo. Asi po 10 minutách přestaly deště účinkovat, neb lidé nepovolaní překroutili hydranty.“ Okolnost, proč nebyla spuštěna železná ohnivzdorná opona, jež měla děliti jeviště od hlediště, vysvětluje se takto: Dne 12. srpna t. r. vystavěno jest pod železnou oponou v rámci proscenia až do výše vrchního rámce dřevěné lešení, aby štukatéři onen rámec dělati mohli. Aby se předešlo veškerému nebezpečí, které by povstati mohlo pro dělníky tam zaměstnané nevčasným spadnutím železné opony, uzavřena jest tato na klíč a upevněna ještě od políra Ant. Kučery železnými řetězy. Zřízené takto lešení zabránilo tedy spuštění ohnivzdorné opony. Avšak sluší podotknouti, že by ani tato opona, i kdyby včas byla spuštěna bývala, nebyla zachránila jeviště. Střecha nad hledištěm souvisící dřevěnými vaznicemi s částí střechy nad jevištěm chytla celá, železné traversy zbaveny dřevěných podpor, prorazily padajíce strop hlediště a veškerá tíže travers, trámů a cihel stropu spadla konečně dolů do hlediště, čímž osud celé budovy rozhodnut. K dovršení svrchovaně nešťastného účinku toho dne přičinilo i, jak obecně uznáno i v kruzích nejkompetentnějších, také vadné zřízení veškerých hasičských příprav obecních. Automatem požárním, nacházejícím se v Ostrovní ulici, dáváno po 6 hodině znamení městské hasičské stráži v obecním dvoře. Když však odtamtud nedávána žádná odpověď, pospíšil jeden strážník bezpečnosti k automatu na polic. ředitelství a dal odtamtud znamení o požáru do staroměstského dvora obecního. Městská hasičská stráž ve dvoře uslyševši znamení telegrafem dané, pospíchala k požáru, ale majíc za to, že hoří někde v obvodu policej. ředitelství a nikoli v Národním divadle, neopatřila se ihned takovými hasičskými potřebami, jakých by ke zmožení a opanování toho ohromného požáru bývalo zapotřebí.
Přehlédneme-li v krátkosti veškeré příčiny, které se spojily a přičinily k tomu, že oheň nejen povstal, ale i tak ohromných a úžasných rozměrů nabyl, přicházíme k následujícím výsledkům: 1. Oheň vzniknul, jak rozsudkem c. k. měst. d. okresního soudu v přestupcích v Praze ze dne 22. října t. r. dokázáno jest, neopatrným zacházením se žhavým uhlím na střeše Národního divadla, tím, že od žhavého uhlí chytilo zevnější bednění střechy, načež se oheň v těch místech, kde toho dne pracovali zámečničtí dělníci na hromosvodu, v zevnějším bednění střechy rozšířil.
2. Divadelní vodovod nevykonal z příčin již vytknutých svou službu. Tlak vody nedosahoval toho dne na střechu a další hašení pod střechou v provazišti ve spodním bednění stalo se následkem překroucení hydrantů nemožným.
3. K žalostnému výsledku přispěl nemálo směr prudkého větru, který dne 12. srpna t. r. vál ve směru od jihozápadu k severovýchodu přes divadelní střechu, takže povstalý požár v krátké době celou střechu zachvátil.
4. Hřeben štítu, dělícího jeviště od hlediště, nedosahoval až nad střechu, nýbrž celá střecha byla jeden celek, spojena jsouc nad oním štítem pod vrchním bedněním dřevěnými vaznicemi, takže požár z části střechy nad provazištěm (jevištěm), kde vzniknul, rozšířil se s velkou rychlostí do části střechy nad hledištěm.
5. Obecní stráž hasičská byla 'nedostatečně organizována, přispěla na místo požáru s méně spůsobilými prostředky hasičskými, ješto jí spůsobilejší k zmožení tak ohromného ohně nebyly ani po ruce a postrádáno vůbec jednotného, účelného, ústředního velení při hašení.
Možno tedy tvrditi s úplnou jistotou, že osudný požár, kterým Národní divadlo lehlo popelem, vznikl neopatrným zacházením s ohněm na nejvyšším bodu střechy divadelní, že však nabyl ohromné rozsáhlosti teprve následkem nešťastné shody a pospolného spolupůsobení všech ostatních neblahých okolností tuto právě vytknutých.

V Praze dne 23. října 1881

Výbor sboru pro zřízení Národního divadla v Praze.