Po sarajevském atentátu 28.6.1914 zaslalo Rakousko-Uhersko 23.7.1914 Srbsku válečné ultimatum. Dne 5. července se proti Srbsku postavilo i Německo, císař Vilém II. ujistil Rakousko-Uhersko německou pomocí, kdyby konflikt se Srbskem přerostl v celoevropskou válku. Rakousko-Uhersko vyhlásilo 28. července 1914 válku Srbsku, rakouské síly začaly ostřelovat Bělehrad.

Korunní princ-regent Alexandr Karadjordjevič (1888-1934) převzal 28.7.1914 vrchní velení srbské armády. Téhož dne se na srbskou stranu přidala Černá Hora. Dne 6. srpna 1914 prohlásil král Nikola I. Petrovič (1841-1921) Černou Horu za oficiálního spojence.

Po vyhlášení mobilizace srbská vláda opustila Bělehrad, který se nacházel téměř na hranici s Rakousko-Uherskem, a přesunula se do Niše. Generální štáb, přetransformovaný ve vrchní velení, sídlil v Kragujevaci. Náčelníkem štábu vrchního velení se stal generál S. Stěpanovič (1856- 1929).

Vojvoda Radomir Putnik (1847-1917) se vrátil z léčení v Rakousku, návrat mu rakouské velení umožnilo, a převzal funkci velitele a jeho zástupcem stal generál Ž. Mišič (1855-1921).

Rakousko přesunulo ke dni 12. srpna 1914 na Srbskou frontu 16 pěších a 1 jezdeckou divizi, 8 brigád a 40 letadel (o třetinu více, než mohli postavit Srbové). Velením byl pověřen generál O. Potiorek (1853-1935). Zároveň 5. rakousko-uherská armáda v počtu 80 000 vojáků pod velením generála L. rytíře von Frank (1848-1935) překonala Drinu u Loznice a Lešnice a zahájila postup směrem k městu Valjevu vzdálenému zhruba 100 km. Rakousko–Uhersko usilovalo dobýt linii Valjevo-Užice, postupovat na Niš a k bulharským hranicím. Této ofenzívy se jako kaprál 8. sboru 5. rakousko-uherské armády zúčastnil i E. E. Kisch. Potiorkův útok se zhroutil během deseti dnů.

Rakousko-uherskou armádu z 25% tvořili Rakušáci (t.j. rakouští Němci), z 23% Maďaři, z 13% Češi, z 9% Chorvaté, Srbové a balkánští muslimové, z 8% Poláci a Ukrajinci, ze 7% Rumuni a ze 4% Slováci (tj. Čechů a Slováků bylo 17%, jejich podíl na počtu obyvatel monarchie činil 16, 5%). Důstojnický sbor byl ze 75% tvořen rakouskými Němci . Potiorek naprosto podcenil pasivní rezistenci mezi vojáky.

Na valjevskou frontu Srbové rozmístili 3. armádu v čele s generálem P. Jurišičem-Šturmem (1848-1921) a dále drinskou divizi rozmístili na linii Badovinc-Loznica-Zvornik-Obrenovac-Ljubovica. Štáb armády sídlil ve Valjevu v budově obvodního a městského soudu č. 9, regent Alexandr bydlel v domě obchodníka I. Todoroviče na Karadjorjevičově ulici. Srbsku se podařilo zmobilizovat téměř 400 000 vojáků, chyběl však dostatek vojenského materiálu.

Ve dnech 16.-20. srpna 1914 probíhala cerská bitva (dle pohoří Cer, též uváděna jako bitva na Jadaru, tj. na soutoku řek Driny a Jadaru). Skončila rakouským neúspěchem a ústupem na levý břeh Driny (generál Appel). Vyžádala si přes 23 000 mrtvých a raněných na rakouské straně včetně českých příslušníků 28. pěšího pluku a 16 000 mrtvých a raněných na straně srbské.

Rakousko-uherská vojska zahájila nový útok 6. září 1914 na linii Srem na řece Sávě-území Mačva-břeh řeky Driny a ve směru na Valjevo, přes které by bylo možno od jihu pokračovat na Bělehrad a obklíčit ho. 15. září 1914 se 6. rakousko-uherské armádě podařilo donutit 3. srbskou armádu rozmístěnou na pravém břehu Driny na linii Lešnica-Ljubovija k ústupu. Překročila Drinu a postupně ovládla horské hřebeny Gučevo, Boranja, Jagodnja a Sokolská planina; otevřela se jí cesta k Valjevu.

Velitel 3. srbské armády vydal 25. září rozkaz udržet se za každou cenu na stávajících pozicích a znemožnit nepříteli další postup. Po dvaceti dnech bojů se fronta zastavila na linii Ljubovija-Sokolská planina-Jagodnja-Boranja-Gučevo-dolní tok Driny až po soutok se Sávou-Zasavica-Nočaj-Pričinovič. Ani jedna z bojujících stran nebyla schopna podniknout razantní ofenzívu. Spojenci začali dodávat Srbům zbraně a munici po Soluňské železnici a po Dunaji.

Na konci října se rakousko-uherskému kombinovanému sboru podařilo prorazit srbskou obranu 2. armády v oblasti Mačvy, obejít pohoří Cer a přes Koceljevo a Banjani postupovat jižním směrem na Valjevo a obsadit ho. Dne 5.11. začala třetí Rakouská ofenzíva.

Pro srbské ozbrojené síly nastala první kritická situace. Na zasedání vlády a vrchního velení 8. listopadu vojvoda Putnik navrhl pokusit se o uzavření separátního míru s Rakouskem-Uherskem. Předseda vlády N. Pašič (1845-1926) pohrozil demisí a požadavku obnovit boje bylo vyhověno stažením se od řeky Driny a soustředěním se na vytvoření obranyschopné linie na řece Kolubaře ze severu a na řece Ljig z jihu. Byla zahájena příprava k tzv. kolubarské bitvě.

Na linii nové fronty Obrenovac-Ub-Valjevo se mezi 14.-17. listopadem stáhly 1., 2. a 3. srbská armáda o celkovém počtu přes 250 000 vojáků. Do 2.12. se dle hodnocení srbské strany odehrávala defenzivní fáze kolubarské bitvy – stahování armád k řece.

Generál Potiorek zahájil 16. listopadu 1914 nástup rakousko-uherských vojsk na Kolubaru: 5. armáda obsadila linii Obrenovac-Lajkovac, 6. armáda obsadila břeh Kolubary až do soutoku s Ljigem a Ribnicou, 15. sbor pod velením generála Appela a 16. sbor 6. armády se vydal na Valjevo. Pro srbské síly bylo výhodou náhlé oteplení, které zbrzdilo nástup nepřítele, takže se bojiště proměnilo ve velké bažiny. Přesto 18. listopadu dobyla rakouská vojska Lazarevac. Rakouské síly obsadily 2.12. nakrátko Bělehrad.

Král Petar I. (1844-1921) navštívil místa válečných operací a apeloval na morálku srbských vojsk, odkazoval na jejich hrdinství, na příklad pro potomky a připomínal zásluhy z balkánských válek. Dne 1. prosince došlo k prvnímu přeběhnutí českých vojáků k Srbům (2 poddůstojníci 42. honvédské divize), kteří informovali srbské velení o zhoršující se bojeschopnosti rakousko-uherských vojsk. Srbové obdrželi velkou dodávku munice od Spojenců.

Nový velitel 1. srbské armády generál Ž. Mišič zahájil 2. prosince ofenzívu, ačkoli tentýž den rakousko-uherská vojska dobyla Bělehrad. K 5. prosinci 1914 obsadili Srbové pohoří Suvobor a zabránili postupu rakousko-uherských vojsk z jihovýchodu do údolí řeky Kolubary a k Valjevu. Generál Mišič byl 4. prosince povýšen na vojvodu. Dunajská divize 1. srbské armády obešla 6. 12. pohoří Maljen a přešla komunikaci spojující Užici s Valjevem na postupu k Valjevu z jihozápadní strany. Moravská a Drinská divize 1. srbské armády postupovala k Valjevu z jihovýchodní strany od Ljigu v součinnosti se 3. armádou. 3. armáda jen do 7. prosince při postupu k Valjevu zajala přes 6 500 rakousko-uherských důstojníků, poddůstojníků a vojínů. Tvrdé boje trvaly do 15. prosince 1914 a Srbům se podařilo vyhnat rakousko-uherská vojska ze svého území. (pozn.: 7.12.1914 Jaro Schnirch v srbském zajetí)

Generál Potiorek vydal 7. 12. rozkaz, aby 6. armáda zahájila ofenzívu a udržela linii fronty pohoří Povlen-Valjevo-řeka Kolubara-Bělehrad a aby 13., 15. a 16. armádní sbory udržely své pozice.

Vojvoda Putnik přikázal 1. srbské armádě vytlačit nepřítele na linii Kolubara-Valjevo, 3. armádě společně s Drinskou divizí udržet trojúhelník město Ljig, soutok Kolubary s řekou Ljig a Valjevo, 2. armádě zůstat v záloze a být připravena k útoku na Kolubaru. Užická divize měla za úkol vytlačit nepřítele z prostoru Ražan-Kosjerič. 8. prosince 1914 ráno zahájila 1. srbská armáda postup k Valjevu, na linii Valjevo - Divci zlomila odpor a téhož dne večer vstoupila do města. 9. prosince bylo obsazeno celé město. K 9. prosinci 1914 utrpěla rakousko-uherská vojska porážku na linii řeky Driny na západě až po pohoří Kosmaj. Srbská ofenzíva skončila 15. prosince 1914 osvobozením Bělehradu, vítězná Kolubarská bitva návratem srbských vojsk na hranice Dunaje, Sávy a Driny. První fáze války nepřinesla nikomu žádné územní zisky, Srbové ztratili 170 000 vojáků a Rakušané 215 000. V Srbsku se začal šířit tyfus. Do Srbska přicházeli uprchlíci ze západního Srbska a z Bosny-Hercegoviny, celkem téměř půl milionu.

Na území, kde se bojovalo, propukly infekční nemoci (tyfus, cholera) jak u vojáků, tak u civilního obyvatelstva. V celém Srbsku zahynulo na epidemie 100 000 civilistů, 30-35 000 vojáků a 30 000 válečných zajatců. Ve městech byly hromady nepohřbených mrtvol.

Bulharsko se 4. září 1915 připojilo k Ústředním mocnostem, protože mu byly přislíbeny územní zisky. Vyslalo 6. září 1915 na Srbsko 4 divize. Rakousko-Uhersko a Německo po šesti divizích. Celkem na Srbsko zaútočilo 682 tisíc vojáků (800 000).

Srbsko na 1 150 km fronty disponovalo již jen 300 000 vojáky, rozdělenými do operativních skupin.

Konečný útok Ústředních mocností na Srbsko začal 6. října 1915. Ofenzívu ve směru od Sremu a severovýchodní Bosny vedla 3. rakousko-uherská armáda, z jižního Banátu 11. německá armáda a ze západního Bulharska vyrazila 1. a 2. armáda pod vrchním velením německého polního maršála A. von Mackensena (1849-1945). Již 10. října byl po krvavých bojích a bombardování jednotkami Mackensena dobyt Bělehrad. Bulharské vojsko obsadilo 16. 10.  údolí řeky Moravy a přerušilo zásobování srbských jednotek z Dohodových zemí přes přístav v Soluni. Za další dva týdny obsadila vojska Ústředních mocností linii Čajetin-pohoří Rudnik-pohoří Suvobor-Topol-Arandelovac-Palanka-Petrovac. Tím bylo rozhodnuto o pádu Srbska.

Srbové spoléhali na příslib pomoci od Dohodových států, která by měla obnovit bojeschopnost srbské armády. Zbytky srbské armády v počtu asi 155 000 mužů ustupovaly přes Albánii a Černou Horu k pobřeží. Utrpení civilního obyvatelstva za okupace bývá nazýváno „Srbskou Golgotou“. Mezi vojáky se šířila epidemie tyfu. Z přístavů Vlora, Skadar a Drač byli srbští vojáci evakuováni Dohodovým loďstvem na ostrov Korfu. Srbsko opustilo 600 000 uprchlíků a 70000 rakousko-uherských zajatců.

Srbská vláda opustila Srbsko 24. listopadu, do Skadaru přijela 28. listopadu 2015. Vrchní velení ozbrojených sil odešlo 26. listopadu, do Skadaru přibylo 6. prosince 1915. Anabáze téměř 115 000 vojáků a důstojníků probíhala do 21. ledna 1916, od října 1915 do ledna 1916 činily ztráty v boji a na ústupu 70 000 vojáků.

V lednu 1916 vláda a vrchní velení (zejména princ-regent Alexandr) obvinily z chyb generální štáb, který byl včetně náčelníka R. Putnika odvolán. Novým náčelníkem byl jmenován bývalý velitel 1. armády generál P. Bojovič (1858-1945), 20. června 1918 jej vystřídal vojvoda Ž. Mišič.

Srbsko utrpělo obrovské oběti na životech. Království Srbsko ztratilo během války 1 100 000 obyvatel, z toho bylo zhruba 450 tisíc vojáků a 650 tisíc civilistů. Civilisté umírali nejen na následky válečných událostí, ale též z důvodů nedostatku potravy, epidemií a španělské chřipky. Mnoho lidí se stalo obětí dosud nevídaných masakrů, jenž prováděla rakousko-uherská armáda na civilistech, kteří se postavili (byť i domněle) proti agresorovi. Lidé včetně žen byli hromadně stříleni, věšeni, bylo dokonce přistupováno k drastické metodě trestu smrti zardoušením. Ztráty obyvatelstva za 1. světové války znamenaly pro Srby demografickou katastrofu.