Zatímco hudební skladatel Antonín Dvořák obdivoval svět holubů a lokomotiv, jeho generační druh sochař Bohuslav Schnirch (1845-1901) miloval od dětství koně. Byl jimi doslova okouzlen, s velkým zaujetím prý pozoroval každý jejich pohyb, známý je jeho výrok. že „kůň nás pochopí vždy, horší bývá dorozuměti se s některým člověkem“. Konečně jako pražský rodák se ve druhé polovině minulého století s koňskými potahy setkával jistě poměrně často. Že si jako nastávající sochař vštípil anatomii koně do paměti dokonale, prokazoval už během svých výtvarných studií. Nejenom v Praze a ve Vídni, ale i v Mnichově. Právě tam za kompozici menší plastiky Svatý Jiří na koni získal první cenu Akademie.
Uplynulo několik let po návratu do Čech a mladému Bohuslavu Schnirchovi se naskytla jedinečná možnost: zúčastnit se výzdoby Národního divadla v Praze. Vznikají i jeho slavné Trigy, určené na východní a západní nároží divadelní budovy. Sochařovou touhou je vytvořit dílo, které by bylo vyvrcholením jeho uměleckého podílu na Národním divadle, navíc dílem umělecky osobitým. Tvoří první nákresy, první sochařské skici. Jenže právě Trigy (bohyně Vítězství jedoucí na antické dvoukolce tažené koňským trojspřežím) prožívají pohnutou historii. Při zkázonosném požáru v roce 1881 byl zničen Schnirchův pomocný model provedený ve skutečné velikosti a už osazený na určeném místě. Do další podoby Trig se zdrcený sochař pouští teprve po delší přestávce. Mezitím vytváří pro město Poděbrady známou jezdeckou sochu krále Jiřího z Poděbrad a přispívá i k výzdobě několika reprezentačních budov v Praze. Ale myslí stále především na svoje Trigy. Začíná na nich znovu pracovat, hledá pro ně novou podobu na nových modelech. Zjednodušuje je, upouští od předchozí zdobené ornamentiky, snaží se dospět k ještě lepšímu výsledku. Horečně tvoří. ale jeho fyzické a duševní síly jsou už příliš podlomeny - uprostřed přípravných prací Bohuslav Schnirch náhle umírá. Jeho dílo až o deset let později dokončují podle jeho modelů i podle pokynů Schnirchova přítele architekta Zítka další tři sochaři František Rous, Emanuel Halman a Ladislav Šaloun.
Čas překlenul mnohé radosti i strasti našeho autora Trig, umělce, který kdysi projevil obavy, že jeho podíl na výzdobě Národního divadla bude možná brzy zapomenut. Mýlil se. Jeho obě trojspřeží denně v prudkém cvalu vyjíždějí vysoko vzhůru k obloze. A z hlavního průčelí divadla nás už zdálky zdraví Schnirchovy třímetrové majestátní sochy Apollóna s Múzami.

„Psala se prvá polovina měsíce května roku devětasedmdesátého, vyjel jsem si zase jednou spolu se zedníky, pracujícími kdesi na druhé galérii, jejich dělnickým výtahem na ochoz Národního divadla k trigám,“ píše herec činohry ND Josef Velda ve své vzpomínce U trig. „Nejel jsem je samozřejmě kontrolovat', zda jsou v pořádku, od toho byli jiní, vyškolenější, kteří už přede mnou odborně zjistili, že trigy jsou jednou z mála součástí naší kapličky, jichž se zub času nedotkl. Chtěl jsem si jen zase jednou zopakovat ten úchvatný pohled, který se člověku naskytne, když se octne vysoko nad Národní třídou a pod kopyty vzepjatých ořů pohlédne přes vltavský jez na panorama Hradčan. Já vím, namítnete, že už je to otřelý, tisíckrát obnošený obrázek, ale nezlobte se, já s vámi tak docela nesouhlasím. Také východ a západ slunce se denně opakují a přesto jsou pokaždé neopakovatelné.
U těch heroických trig jsem si vzpomněl ještě na jeden obraz. Mám doma kdesi v knihovně ročenku Národního divadla z roku 1945. Na jedné z jejích zažloutlých stránek (to už je let!) je otištěna fotografie z pražských revolučních dnů. Tady, na ochozu u trig, hlídkují ve stejnokrojích revolučních obránců Prahy členové Národního divadla, Eduard Haken a Miloš Nedbal. Pěvec a herec. Umělci bránící svůj stánek. Nejen pro sebe, pro nás všechny. Spolu s nimi tu stojí mladík, snad spíše ještě chlapec, student a divadelní nadšenec, Zdeněk Stránský. Všichni tři nasazují v těch velikých dnech svůj život, aby ubránili naše Národní… V tom obrázku je nejen patos revolučních dnů, ale hlavně kus opravdové lásky k něčemu většímu než je pouhý lidský život. V tom snímku jako by bylo i něco z toho nápisu had oponou uvnitř budovy.
Samozřejmě můžete namítnout, že posláním umělce je tvořit, stát na jevišti, před plátnem, sedět u psacího stroje a dělat lidi šťastnějšími, lepšími - a máte pravdu. Jsou však chvíle, kdy se z umělce stává občan, kdy je třeba vybojovat prostor pro tvorbu, poprat se se vším, co překáží a brání lidem být šťastní a lepší. Tehdy je třeba vyměnit líčidlo za pušku a kostým za stejnokroj. A snad ani není náhodou, že Eduard Haken i Miloš Nedbal se o mnoho let později stali národními umělci. Zdeněk Stránský svou roli obránce tehdy dohrál až do tragického konce. V těch revolučních dnech čtyřiadvacetiletý padl.
Tohle mi táhlo hlavou, když jsem se zadíval na ty nádherné, monumentální trigy nad Národní třídou.
Snad mě to napadlo proto, že byl zrovna květen...“

Karel Mrázek, Josef Velda