|
Těžké loučení. Podivno,
jak člověk všemu zvykne. 9. února 1917 oznámili nám, že 10. února
nastoupiti máme trest: dr. Kramář a já ve vojenské trestnici v Möllersdorfu,
red. Červinka a Josef Zamazal v Komárně. Nám dvěma, poněvadž jsme
byli doktory a poslanci, přiznána I. kategorie, to jest byli jsme zařaděni mezi trestance a důstojníky, kteří kradli a byli zavřeni,
Červinka, redaktor velkého deníku, musil zápasit o přiznání I.
kategorie.
Těžko se nám loučilo,
nevěděli jsme, do čeho jdeme z vídeňského garnisonního vězení, kde
po půl druhého leta jsme vytrvale veřejně i tajně zápasili o to, aby
s námi bylo zacházeno jako s politickými vězni aspoň fakticky, když
všechny instance, všecky politické strany s německými soc. demokraty
v čele uznávaly, že císařské nařízení z roku 1849 o výkonu trestu
pro zločiny politické ve vojenských trestnicích neplatí, nezmohly se
ani na interpelaci, zapadnout nechaly návrh, který jsem vypracoval.
Nešlo konečně o nás. My průběhem vyšetřovací vazby vynutili si dle
vojenského trestního řádu a jeho ustanovení slušné zacházení, neboť
vyšetřovanec není odsouzenec. Ale bylo mnoho těch, kteří neměli
energie potřebné k stálému zápasu se soldateskou, jež ve věznicích
je vyvrcholena v libovůli, nebo neměli dosti přehledu, aby
nedopustili se při vymáhání činu, který je uvrhl do disciplinárního
vyšetřování. Domáhal jsem se houževnatě toho, aby cís. nařízení
z roku 1849 platilo také ve vojenských trestnicích. Docházelo
k anomáliím podivuhodným.
V kyjovském procesu
odsouzeni mnozí pro velezradu. Ti z nich, kteří odpykávali si trest
v civilních trestnicích – pro nedostatek místa ve vojenských – byli
politickými vězni se všemi výhodami cís. nař. z r. 1849, ti však,
kteří přišli do vojenské trestnice, aby na nich byl vykonán tentýž
trest, zařaděni byli mezi sprosté zločince, obléknuti do
trestaneckých šatů a nuceni vykonávati nejhrubší práce.
Žádal jsem za odstranění
tohoto zlořádu. Obrátil jsem se na přítele Udržala – agrárníci
neměli nikoho zavřeného a mohli postupovati bez výtky stranického
zájmu – obrátil jsem se na sociální demokraty (dra
Šmerala, dra
Meissnera) – neměli nikoho zavřeného, a myslil jsem, že nezapomněli
na to, co pro slušné zacházení s jejich vězni za výjimečného zákona
proti socialistům vykonala mladočeská strana, takže docílila výkonu
dle cís. nař. z r. 1849.
Všecko marno. Byli
ochotni vymáhati protekce, ne hájiti zákon a právo.
Za tohoto stavu jsme se
chystali nastoupiti trest ve vojenské trestnici möllersdorfské. Naše
společná cela rozváta, nevíme, co a jak bude. Složili jsme svoje
věci. Pečlivě zabalil jsem potraviny. Bylo ve Vídni připuštěno při
veliké nouzi o potraviny, aby trestanci ve Vídni dostávali z domova
balíčky. Vařili i pekli jsme si brambory v naší cele, kde
nefungovalo ústřední topení, a my koupili si kamínka plechová,
vařili si čaj, čočku, francouzské brambory, ohřívali si a dodělávali
si potraviny, jež žena moje mi dovážela ve weckových sklenicích,
neboť z toho, co dodávala nám trestnice, nebylo možno žít pro
nikoho, a kde kdo sháněl potravu od příbuzných a známých. (Cena
bochníčku chleba dostoupila až 20 K.) v neděli procesí těch, kteří
nosili přilepšení vyšetřovancům. Občas to Papritz zastavil, ucházely
mu provise z hostince, který přilepšení jinak dodával, ale musilo to
býti zavedeno vždy znova. Vojáci donášeli potraviny, „černé
peníze“, také klíčníci provozovali rozsáhlé obchody, všecko se
instinktivně bránilo hladu. Když odstraněn byl hrubý lékař dr.
Prinz
(který se roztahuje nyní v Karlových Varech) a přišel humánní lékař,
předepisována přilepšení. Povlovně zaveden lepší stav. A nyní znova
do nejistoty.
Odpoledne
10.února naložili
nás do automobilu a odvezli na ošperské nádraží. Provázel nás
pověstný hrubián, přítel a politický přívrženec
Wolfův, pan Papritz.
Chtěl nás uvésti do Möllersdorfu a přiložiti polínko.
Ošklivý den únorového
tání. Špinavý sníh, mlhavé odpoledne se sychravým, drobounkým
deštěm. k večeru jsme dojeli a brodili se řídkým, se sněhem smíšeným
blátem za ochrany Papritze – ozbrojeného dvěma revolvery – a četaře
z kanceláře, ozbrojeného jedním revolverem – k mollersdorfské
trestnici. Kdysi za Marie Terezie byl to lovecký zámek s velikým
špýcharem, hospodářskými budovami velkého dvora a myslivnou. Nyní
jediná vojenská trestnice nad zemí, ostatní byly ony strašné
lidomorny, pevnostní kasematy.
Vstoupíme do přijímací
kanceláře, kde převzal nás profous a vedl do „Zwingru“
krásnou, ale nyní smutnou alejí. „Zwinger“ říkali vlastní
trestnici, obehnané vysokou zdí. Tedy názvem užívaným pro zařízení
pro dravou zvěř.
Po cestě přitočil se
profous ke mně a polohlasem začal: „Nebojte se mně, jsem synovec
Matěje Čapka, Matoušek se jmenuji. Zde je to hrozné. Hladem zde
umřou dva, tři lidé denně. Řekli jsme si s p. kurátem, že vás
nenecháme umřít. Buďte pozorní. Obršt je odřezanec, bude se vám
stavět hezkým do očí, nevěřte mu. Major von Schmuck je hlupák,
vrchní profous Skarič falešný Chorvat, odřezanec, má všude špicly,
pozor na něj, váš klíčník Fureš je Chorvat, hodný člověk, ale
hloupý. Čechům I. kategorie nevěřte, jen dru Kellerovi a koho on vám
doporučí, Italům můžete věřit všem, výborní lidé, Slovinci
Grafenauer a P. Sturm spolehliví, s Poláky a Rusíny nic. Češi
klíčníci spolehliví, ale nedostanete je k vám.“
Není možno zapomenout na
temnou alej, plnou sychravé únorové mlhy, když do ní zasálalo teplo
účasti a vlastenecké lásky sem zavátého Čecha. Viděl jsem, že je
zle, že však opuštěni nebudeme.
Dovedli nás k vrchnímu
profousovi do nevytopené kanceláře. Nařídil, abychom se svlékli do
naha, a prohlížel šaty, odebral snubní prsteny, hodinky, kochal se
na rozpacích dobře vychovaných mužů. Styděl jsem se za toho člověka.
Dali mne do cely s dvěma
bývalými důstojníky, kteří kradli. Jeden Čech, druhý Maďar
s chorvatským, italsky psaným jménem. Zde dělá ze sebe Itala. Hrůzně
vyhublí. Dal jsem jim salám a chléb. Hltali tak, jak hladoví psi.
Nabídl jsem jim čaj, který jsem přivezl z Vídně, vařili ochotně.
Vzduch strašný, nechtějí větrat, malá cela se třemi lůžky je
přetopená. Jsou zimomřiví při špatné výživě. Nemohu usnout. Zvedne
se za chvíli jeden z nich, pomalu po špičkách šourá se k mé posteli
a hledá na poličce opatrně salám. Myslí, že spím. Slyším, jak
opatrně kus ukrojil – aby měl zítra.
Vypravovali strašné věci
o hladu. První kategorie liší se od druhé co do stravy jen tím, že
mají za týden o jedno „maso“ víc.
11.února:
Ráno jsme šli k rapportu ve škole. Žádal jsem za společné bydlení s drem
Kramářem, což bylo povoleno, a tak jsem se přestěhoval z přízemí –
kde za Marie Terezie byl psinec – do prvého poschodí téže budovy C
do cely č. 27 – kde za Marie Terezie byli psáři. Povoleno, abychom
si koupili kamna a nejnutnější nářadí (skříň, mycí stolek, nádobí,
kloset, ozdobení cely), protože kamna nelze roztopit, nářadí je ve
strašném stavu. Také moje zásoby vídeňské, které jsem přinesl, po
dlouhém jednání byly mi vydány. A to bylo naše štěstí.
Budova C - vyznačeno
okno cely 27, ve které byli vězněni Kramář a Rašín
(pohled od západu)
Menáž strašná ... Polévka
z tak zvané wruke. Je to krmná řepa (brukev) pro dobytek, kterou
dodalo Německo spojenci, namrzlou a nahnilou, smrdí tak jako v létě
řepné hnijící kysané řízky. Nemožno pozřít. Pak přišla zadělávaná
„wruke“ na nudle rozkrájená, uvařená a zaprášená moukou. Zápach
strašný. Nejedli jsme. Vzali jsme si kus chleba se sádlem.
Přemýšlíme, jak bude dál,
když potichu otevrou se dveře a do cely vstoupí hladce oholený,
modrooký muž v dlouhém vojenském plášti a tichounkým, nesmělým
hlasem povídá: „Já jsem kurát zdejší, Drábek, a jdu pány pozdraviti v jejich těžkostech. Nevěděl jsem, co bych přinesl,
nekouřím, ale koupil jsem zde, prosím, cigáry; prosím, pánové,
vezměte zavděk. Rád bych těm, kteří trpí za národ, byl prospěšen.“
Začervenal se v rozpacích a nějak se mu zamlžily oči.
„Slyšel jsem o vás, pane
kuráte, již od profousa Matouška,“
řekl jsem mu.
„Ano, ano, to je dobrý
člověk a Čech, ano, je to zde strašné, pánové. Jaký jste měli oběd?
Nejezte to, je to strašné. Katarhy dostanou a stále to do nich cpou,
lidé jsou jako papír, umírají hlady. To je bídák, ten doktor, židák
hanebný, bez srdce, a plukovník, ten je podplacený kantinským,
stydím se, že je to Moravan.“
„Plukovník je Moravan?“
ptá se dr. Kramář.
„No, jmenuje se
Nawratill,
pochází asi od nás z Hané podle jména, ale odřezanec. Já myslel na
kantinského Kankovského, to je spoluviník všeho. Nejvíce však lékař,
dr. Müller, je žid z Hranic na Moravě, ženský lékař, provádí ve
Vídni praxi, ani se nepodívá na jídlo zde a s visitou je hotov za
půl hodiny a ujíždí do Vídně za svými kšefty. Každý téměř den
uslyšíte umíráček. Ale já vás hlady umřít nenechám.“
Je rozrušen, dobrý kurát.
V civilu je Augustinián ze Starého Brna P.
Vilém. Slibuje, že zase
přijde.
V kamnech nelze rozdělat
ohně. Sedíme zabaleni v dekách. Je neděle, nejstrašnější,
nejfádnější den v kriminále.
12.února:
Ráno jdeme na procházku sami dva. Zakázán ostatním styk s námi. Jsme
podrobeni karanténě ne zdravotní, nýbrž – mravní, abychom nezkazili
ostatních. Vyhlídka krásná na hory, na vídeňský Sněžník a hory u
Badenu. Nemá býti z trestnice vyhlídka na hory. Touha po svobodě tím
úžasně vzrůstá a spoutání se přetěžce cítí.
Přes dvůr jde řada
trestanců oblečených v trestanecké pláště z hnědé houňovité látky (v
prvé kategorii připuštěny vlastní šaty, jen trestanecká čepice). Jak
mátohy se vlekou, vždy dva a dva na tyči nesou nádobu na výkaly.
Každých deset kroků postaví ji a odpočívají. Lesklé, zapadlé oči
pátrají po zemi, neuvidí-li zbytek cigarety nebo cigára ...
Nevysvětlitelno, kde se vezme v mátožném, vyčerpaném těle tolik
čilosti, když žene se za špačkem.
„Dobré jitro,“
polohlasně pozdravuje klíčník, jenž je vede, „jsem Čech, moravský
učitel, za čtrnáct dní bude z těchto lidí polovička, hrůza! Buďte
opatrní, pánové, na jídlo!“ a kráčí pomalu dál.
Na konci procházky volali
mně k lékařské prohlídce, povinné pro každý „přírůstek“. Jdu
do nemocnice. Nová, pěkná stavba. Vstoupíme do čekárny. V koutě až
do stropu hromada lidí v trestaneckých pláštích, visí jeden na
druhém. „Co to je?“ ptám se Fureše. „Tam jsou kamna a před
nimi mříž, to se tak ohřívají, jsou zimomřiví, nenajedí se.“
Přišel lékař. U visity
40—50 lidí. Lékař v rukavicích. Marodi říkají, co jim schází.
Vyplazují jazyky, dostanou prášek, povolení, že nemusí do práce,
některý jde do nemocnice, za čtvrt hodiny je procedura u konce, a
když jsme vycházeli z nemocnice, pospíchal již lékař, aby nezmeškal
tramway, jedoucí z Badenu do Vídně.
13.února:
k snídani měli jsme černou „kávu“, kterou však vařili asi
v kotli po „wruke“, smrděla úžasně. v poledne polévku z wruke
a zadělávanou wruke. Zase jen chléb a kousek salámu k obědu. Dr.
Kramář vypravoval, jak se máme, své paní, která ho přišla navštívit.
14.února:
Druhý den wruke a třetí zas. Šikovatel Guttfreund opatřil nám včera
kamna a bylo nám veseleji. Bylo teplo, mohli jsme uvařiti čaj a
upéci brambory, ale musili jsme šetřit s potravinami.
Byli jsme odpoledne na
procházce. Šel zase průvod trestanců z práce, pomalu se vlekli.
Náhle je mezi nimi vzrušení. Jeden padl a nezvedá se. Shánějí
nosítka. Naloží ho na ně a odnášejí do nemocnice. Provází je
trestanec, který najednou mne osloví: „Má úcta, pane doktore, to
nic není, prosím, to je epileptický záchvat.“
Poznal jsem ho:
Lówy.
Krejčovský tovaryš. Obstaral si „dokumenty“ a byl šest měsíců
v posádkové nemocnici brněnské vojenským vrchním lékařem, dělal
diagnosy, předepisoval léky, odváděl, mustroval, propouštěl z vojny
a bral gáži nadlékaře se všemi přídavky. Odsoudili ho pro tento
podvod a on zde dělá také diagnosy, kurýruje v nepřítomnosti
lékařově (a ten je stále ve Vídni).
Diagnosa se mu nepovedla.
Za chvíli zazněl umíráček. Umřel onen trestanec hladem, prasklo mu
srdce úplně strávené. A druhý den v jednu hodinu ho pochovali. Kurát
Drábek jim dělal pohřeb hezky. Ruský tenorista
Sajka, který byl
zatčen při návratu z Itálie a odsouzen pro § 65., zazpíval každému
krásnou Schubertovu píseň pohřební, kurát ve smutečním ornáte vedl
za vyzvánění smutný průvod na trestanecký hřbitov.
Padl tedy zase jeden, a
uložen byl do hrobu, který si sám vykopal. Byla totiž úmrtnost
v trestnici úžasná. Hroby byly kopány do zásoby. Využito oblevy a
vykopáno šest hrobů. Ten, který nyní padl, kopal je před týdnem a
nyní byl pochován ve čtvrtém z nich.
Celá trestnice dělá dojem
hladomorny. Od 1. ledna zemřelo jich již přes třicet při stavu 450
trestanců, a nemocnice je přeplněna, ze 450 je 183 nemocných, nelze
nové umístit. Odpoledne mne tam volali. Jeden český trestanec, na
smrt nemocný, chtěl udělat poslední vůli. Přišli, abych mu ji
sepsal. Strašné bylo podívání na ten sál. Kostry potažené koží
ležely na postelích, těžce oddechujíce. Nepozřel jsem sousto večeře.
15.února:
Volali mne z „Zwingru“ do tak zv. návštěvny, netopené,
železobetonové budovy, podobné pražským záchodkům. Přišla mne
navštívit žena. Zhrozila se mne. Vyhýbal jsem se vždycky přednášeti
jí nějaké stesky. Nesla tak statečně svůj osud, byla tak naplněna
vírou v lepší, krásnější, svobodnější budoucnost, že jsem nechtěl
rušiti svými stesky tento zápal a důvěru v budoucnost, které ji
sílily v její opuštěnosti. Ale tentokráte nebylo vyhnutí. Jak se
odvrátil vrchní profous, řekl jsem jí stručně, jak se máme a poslal
jsem ji na profousa Matouška a na ministra
Trnku. Bylo potřebí
pomoci, nemáme-li zde zahynout. Vstrčila mi kus salámu a smutná
odešla; zůstane prý ve Vídni, pokud to nebude zlepšeno.
Šel jsem nepotěšen. Před
námi pospíchal kurát Drábek, plášť vycpaný, kapsy plné, zmizel
v baráku samovazeb. - Fureš mi povídá: „To jim nese jídlo. Třeba
desetkrát denně jde domů, nacpe kapsy a roznáší jídlo. Příbuzní to
nosí k němu, když jim to v kanceláři nevezmou.“ Zlatý, zlatý
člověk.
Paměti Dr.
Aloise Rašína |
