Vincenc Červinka

Vincenc Červinka se narodil v Kolíně v rodině zdejšího průmyslníka, dlouholetého člena městské rady a předáka strany Staročechů Josefa Červinky. V roce 1896 odmaturoval na kolínském gymnáziu a začal studovat medicínu na České Univerzitě Karlo-Ferdinandově v Praze. Z medicíny však brzy odešel a začal se věnovat filologii a novinářství, jež studoval v Berlíně a v Petrohradu.

Po návratu do Čech spolupracoval s Dr. Aloisem Rašínem a skupinou kolem týdeníku Slovo, kde v letech 1901 – 1905 působil jako odpovědný redaktor. Roku 1905 byl vyslán jako zpravodaj Národních listů do Petrohradu, kde strávil zhruba rok. Po návratu založil s Karlem Kramářem časopis Nová česká politika, který byl později přeměněn na deník Den, a stal se jeho redaktorem. Krátce poté začal spolupracovat s časopisem Zlatá Praha vydavatele Jana Otta a stal se členem jeho redakce. Zároveň přispíval do časopisů Osvěta, Česká revue, Lumír a Zvon. Roku 1907 se stal členem redakce Národních listů, roku 1911 jejím tajemníkem, později odpovědným redaktorem a nakonec zástupcem šéfredaktora. Vedl zde rubriku Ze světa slovanského a psal úvodníky. V té době se začal věnovat také literárním překladům, především z ruštiny a dalších slovanských jazyků.

Červinka sdílel politické představy Karla Kramáře, prosazoval slovanskou vzájemnost, později se pod jeho vlivem připojil i k myšlence novoslovanství. Byl členem Kramářovy národní demokracie, nějakou dobu i jeho osobním tajemníkem.

Roku 1911 se stal členem pražské zednářské lóže Hiram.

Patřil do užšího vedení Maffie. V roce 1915 byl v procesu s Karlem Kramářem, Aloisem Rašínem a Josefem Zamazalem zatčen a po osmiměsíčním procesu byl 3.7.1916 odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství. Po smrti Františka Josefa I. mu nastupující císař Karel I. udělením milosti snížil trest na 20 let žaláře, v červenci 1917 byl pak amnestován a propuštěn na svobodu.

Po propuštění se vrátil k práci v Národních listech. Brzy po vyhlášení samostatného Československa byl zvolen předsedou Syndikátu denního tisku československého. Roku 1919 se vydal na pozvání krajanů na přednáškové turné do USA. V cestě pokračoval na Sibiř a dále do Ruska k jednotkám Československých legií. Do Československa se vrátil až začátkem roku 1920 přes Čínu, Indický oceán a Suezský průplav.

Po válce pracoval v redakci Národních listů, jimž zůstal věrný až do odchodu do výslužby v roce 1934. Měl široký novinářský záběr, psal články politické, komentáře, úvahy o významných osobnostech různých národů, literární a divadelní kritiky. Kromě novinářské práce v letech 1919–1933 v Ottově nakladatelství řídil a redigoval edici Ruská knihovna, velmi respektovanou pro ediční výběr i pro kvalitu překladů. Pokračoval i v překladatelské práci a české čtenáře seznamoval i s tvorbou sovětských autorů i ruských emigrantů. Do češtiny zavedl ruštinou inspirovaná slova bezprizorný, kulak nebo kerenština.

Roku 1921 byl přijat do nově založené zednářské lóže Jan Ámos Komenský a zůstal členem až do zrušení v roce 1938. Byl členem všech československých novinářských organizací, místopředsedou Syndikátu československých spisovatelů. Dále byl členem Slovanského ústavu a od roku 1934 předsedou Společnosti slovanské vzájemnosti.

Zemřel v říjnu 1942 na arteriosklerózu. Je pohřben na Olšanských hřbitovech.

Používal pseudonymy a akronymy: E. Adámek, Ervín Kačer, Vikentij Osipovič Červinka, Campanus, Tantris, V.Č., Č., E. Ad., E.A., V. Kol, Viki, Samo, Bis, A-Z. Za okupace pravděpodobně používal značky J.M., Leon B., L.B.