Na mnoho různých okamžiků ze svého dětství si pamatuji. Některé jsou to chvíle naprosto bezvýznamné, jindy důležité životní události. Mám je vždy v mysli v daném prostředí a barevné – jako ve filmu.

Na první setkání s tátou se velice jasně pamatuji. Vyrůstala jsem téměř do šesti let bez otce a otce jsem znala jen z vypravování mámy. Vytvořila jsem si představu, dětskou představu ideálního hrdiny, který všechno uměl, všechno dělal dobře, všemu rozuměl, byl veliký a silný, uměl rychle utíkat a vypít rychle veliký hrnek mléka – ten byl v mých představách vždycky horký! Často jsme si o něm povídaly a musím přiznat, že jsem se často mámy na něj vyptávala a že jsem se s ním často i před druhými dětmi chlubila.

V zimě jsme žily u babičky v Praze a v létě v Poděbradech, kde v kouzelné zahradě babičky a dědečka jsme se Šinkou a Háňou prožívaly překrásné dětství.

Roku 1920 šestého ledna slavil předobrý poděbradský dědeček sedmdesáté narozeniny. Z pozdějšího vypravování mámy vím následující.

Dědeček lidumil měl mnoho gratulací a gratulantů. Láďa přinesl z pošty telegram z Itálie, který ho velice polekal. Bylo tam nejasně napsáno: JEARRIVEAIBIENTOTBOHUSLAV ^**. Láďu, který neznal franštinu, poděsila kombinace písmen TOTBOHUSLAV. Nechtěl tak smutnou zprávou překazit radostnou a veselou náladu a až po oslavě ukázal telegram tetě Bohuše. Ta s radostí přeložila, že to znamená česky „Přijedu brzy. Bohuslav.“

Pak už je moje jasná vzpomínka. Vidím velkou Poděbradskou jídelnu s velkým oválným stolem, kde se mnoho lidí raduje a objímá.  A já se Šinkou se také radujeme, skáčeme a tleskáme.

Tehdy byl strýc Zdenko Šantl přednostou stanice ve Veselí-Mezimostí a bylo domluveno, že pojedeme s mámou tátovi naproti a u Šantlů budeme čekat na transporty legionářů, které se vracely přes jižní Čechy.

Vzpomínám si, jak najednou přišel strýc Zdenko se zprávou, že co nevidět odjede vlak, kterým můžeme jet až ke hranicím naproti ohlášenému transportu legionářů.

Nastal rozruch a pak jsme jeli se strýcem vlakem a máma mě stále napomínala, ať pořád neklátím nožičkama, abych si neokopala bílé kamaše. Teprve později – když jsem sama poznala lásku – jsem si sama dovedla představit, co tehdy prožívala moje drahá statečná máma, když se blížil okamžik, kdy po šesti letech mladého života se setká s milovaným mužem, který ji musel dva roky po svatbě opustiti! Chápu, že v tom napětí si přála, aby ta její neposedná holčička byla čisťounká, až ji uvidí táta!

Pamatuji se, jak jsme na rušném nádraží (bylo to Horní Dvořiště^*) šli podle dlouhého vlaku, který tam stál. Já měla v ruce kytičku, kterou mi dala máma, a ta mi najednou ukázala na vysokou postavu pána, který stál na plošince před vstupem do vagonu, byl k nám obrácený zády a díval se, jak kolem vyvěšují prapory. Byl vysoký, měl dlouhý béžový kabát (legionářské uniformy byly velice hezké) a černé leklé vysoké boty. Máma tiše vydechla: To je táta! – a už mě vystrkovala po schůdcích vagonu, které byly pro mne velice vysoké. Já toho pána zatahala za kabát a řekla: Táto, tady máš konvalinky!

Jasně se pamatuji, jak mne vyzvedl do náruče. A pak už jsem zase vedle něj stála malinká a držel se v náručí s mámou. Podívala jsem se dolů a tam pod schody stál strýc Šantl. Měl dlouhé bílé kníry a veliké slzy mu tekly po tvářích. Vím, že mi bylo divné, proč pláče, když není nic smutného.

Pak jsme seděli ve vagonu na dřevěných lavicích na kterých byly zelené deky s velkými zapínacími špendlíky. Pamatuji se na dvě zachumlané děti, které přišly a ptaly se  na někoho, jestli přijel. Táta něco říkal a vrtěl hlavou.

Takové bylo moje první setkání s tátou! Nejdříve jsem se táty trochu styděla, ale to přešlo a mám mnoho dalších hezkých vzpomínek. Vyrůstala jsem a dospívala jsem, ale vždy mi byl táta vzorem a příkladem, velice jsem si ho vážila a ze svých dětských představ jsem ani mnoho nemusela slevit!

Je mnoho a mnoho událostí, které jsme spolu prožívali a velice dobře jsme si rozuměli, ale někdy jsme měli i vzrušené debaty.

Samozřejmě, že při dospívání jsem nebyla vždy anděl, mnohdy jsem lajdala, ale táta dovedl ke mně být přísný a ukazoval mi vždy správnou cestu. Velice si vážím toho, že měl ke mně a ve mně vždy důvěru a když přišla vážná a kritická doba před druhou válkou světovou, měl ke mně takovou důvěru, že se mnou mluvil také o svých starostech, které měl a kterých chtěl ušetřit mám. Měl rád Ivu a věřil mu, ale bylo nám souzeno, že ani při mé svatbě nebyl.

V první den války 1. září 1939 byl v Brně při snídani Gestapem zatčen a odvezen do koncentračního tábora!!!

My jsme se pak s Ivou vzali, protože se nevědělo, co bude dál a zda čeští hoši nebudou muset narukovat. A zase by bylo na vzpomínání mnoho dalších vzpomínek a událostí kritických i radostných a zase šťastná shledání…

Jsem vděčná, že mi bylo dopřáno, že jsem si s tátou rozuměla, za to, co mi dal do života a že jsem mu mohla posloužit a být s ním do posledního dne jeho života.

Robka

Velikonoce 1998

* V Horním Dvořišti byl 20.12.1918 vítán T. G. Masaryk,  když dorazil na území nově vyhlášeného státu.

** Nedává smysl, proč by měl Bohuslav psát domů ve francouzštině.