Jaroslav Anýž se narodil 5. října 1902 jako prvorozený syn do rodiny známého výtvarníka šperků a užitných předmětů a pozdějšího podnikatele v oboru výroby především kovových uměleckých předmětů a svítidel Franty Anýže a jeho ženy Pavlíny, rozené Schnirchové, neteře sochaře Bohuslava Schnircha.

Umění a díla Franty Anýže byly oceňovány i v zahraničí; některé umělecké předměty byly i vyváženy. Rodina se stýkala s předními českými umělci – Hynaisem, Helichem, J. Kubelíkem, Kafkou, Bílkem a dalšími. Přední architekti – Jan Kotěra, A. Balšánek, O. Polívka, J. Franta a jiní – u něj objednávali realizaci svých návrhů.
V roce 1912 se rodina přestěhovala do Frantou Anýžem nově vybudované základní části továrny nazvané „Umělecké práce v kovu“ v Praze 7 – Holešovicích, U průhonu 40. Zde byl postaven i prostorný dvoupatrový obytný dům, kde přední výtvarní umělci i nadále zadávali realizaci svých návrhů a odlévání svých prací do bronzu. Výroba se rozrůstala a Jaroslav se svým bratrem Františkem mohli vstřebávat atmosféru kulturní rodiny.

V roce 1926 dosáhl úspěch továrny vrcholu; bylo zde zaměstnáno 150 pracovníků.

Již jako chlapec měl Jaroslav nadání pro kreslení. Uvažoval o dráze malířské (rodina vlastní několik jeho drobných obrázků), ale zájem firmy Anýž vyžadoval dráhu technickou.

Po reálce tedy Jaroslav Anýž nastoupil do učení u elektrotechnické firmy Kroupa, kde se jednak vyučil a jednak zde během vysokoškolských studií i nadále občas praktikoval. V průběhu studií krátce pracoval ve Škodových závodech v Plzni a v ČKD Praha. Studia na Elektrotechnické fakultě pražské techniky dokončil v červnu 1928. Po studiích nastoupil vojenskou prezenční službu. Přednášel na poddůstojnické škole a dosáhl hodnosti podporučíka motorizovaného vojska.

Krátce po vojně se oženil s Olgou Čížkovou, dcerou bývalého starosty Náchoda. Dne 20. dubna 1931 se jim narodil syn Jaromír.

Začátkem roku 1930 Jaroslav Anýž nastoupil do otcova závodu jako technický úředník a věnoval se návrhům a konstrukci svítidel. Ve spolupráci a po konzultacích s propagátorem elektrického osvětlení inženýrem Miroslavem Prokopem založil výrobu jednoduchých praktických svítidel, která vyhovovala vkusu této doby a stala se tradičními výrobky firmy Anýž. Své návrhy označoval zkratkou IAS – „Ing. Anýž Světla“. S předními architekty spolupracoval na technickém řešení jejich návrhů. Při těchto pracích též vznikl otočný kloub pro stolní svítidla, na nějž byl roku 1934 udělen patent č. 47046. Několik návrhů stolních i závěsných svítidel z té doby představují obr. 2, 3, 4a, b, c.

V Ústavu pro zvelebování živností absolvoval Jaroslav Anýž v roce 1933 kurs elektrického svařování kovů, které následně v závodě zavedl. Jeho technicky nejvýznamnějším projektem z té doby je konstrukce bezestinného operačního svítidla pro nemocnice (obr. 6). Umožňovalo lékařům naklánět se nad operační pole, aniž by si je zastínili. Princip tohoto svítidla je celkem jednoduchý. Světlo žárovky umístěné v ohnisku eliptického reflektoru se soustřeďuje do druhého středu elipsy – operačního pole. Reflektor o průměru 800 mm byl uvnitř chromován a zavěšován na vyvážený teleskop, který bylo možné naklápět ve všech směrech a ve zvoleném směru zajistit. Aby v případě výpadku elektrického proudu světlo nezhaslo a neznemožnilo pokračovat v operaci, byla žárovka dvouvláknová: hlavní vlákno 220 V 150 W a druhé 24 V 100 W. Při výpadku sítě se soustava přepnula na baterie. Aby nebylo operační pole přehříváno, bylo použito krycí sklo s omezenou propustností tepla a reflektor byl odvětráván. Pro chirurgické ambulance byla vyráběna podobná svítidla o menším průměru. (Asi půl roku před smrtí v roce 1985 upadl Jaroslav Anýž na schodech a způsobil si tržnou ránu na hlavě. V nemocnici v Kladně mu ránu zašívali pod jím navrženým a vyrobeným stojanovým operačním svítidlem. Vážně nemocného Anýže velmi potěšilo, že jeho svítidlo je stále funkční.)

V době nástupu světové hospodářské krize roku 1930 Franta Anýž onemocněl tehdy neléčitelnou Basedowovou nemocí. Během ní ho zastupovali oba synové, především starší Jaroslav. Přestože v té době nebyl dostatek zakázek a podnik v podstatě nevydělával, byl udržován stav odborných pracovníků na stejné úrovni, aby byl podnik po odeznění krize schopen opět kvalitně vyrábět. Náklady na mzdy a léčení zakladatele vyčerpaly všechny fondy a podnik vlastně patřil České bance. Bankovní dluhy činily 2,6 milionu korun, bilanční ztráta 0,7 mil. korun a obrat pouze 3 mil. korun. V roce 1934 Franta Anýž zemřel a zadlužený podnik a jeho vedení převzali jeho synové, tehdy v řízení podniku ještě málo zkušení.

Díky dobrému jménu firmy a jeho šéfů poskytla banka poradce a další úvěr na výrobu. Synové se zaběhli a do začátku války byl podnik bez dluhů.

V 30. letech byl Jaroslav Anýž také jmenován soudním znalcem v oboru osvětlení. (V roce 1948 byl odvolán.)

Největší zakázkou, které se podnik po roce 1937 pod vedením bratrů Anýžových věnoval, bylo odlévání osmimetrové sochy Štefánika a lva o délce 8 m od Bohumila Kafky pro Bratislavu. Sochy byly odlévány po částech, poté smontovány a spoje zacizelovány. Hmotnost obou soch dosáhla osmi tun. (Za války byly sochy demontovány a uloženy. Štefánik byl později podle rozkazu po roce 1948 zničen a rozlit, na kusy demontovaný lev byl uschován v Harmaneckých papírnách. Roku 1985 byl znovu „přijat na milost“, opraven a v Bratislavě znovu instalován.)

Mimo řízení podniku sám i ve spolupráci s nejlepšími výtvarníky Jaroslav Anýž nadále navrhoval různá svítidla, která firma vyráběla. Jako příklad lze uvést většinu svítidel, která navrhl pro Ústav pro doškolování lékařů. Při mobilizaci roku 1938 Jaroslav Anýž 24. 9. narukoval k autokoloně jako poručík a 29.10. se vrátil.

Za okupace se zúčastnil rozšiřování ilegálního časopisu „V boj“ ve svém závodě. Němci to zjistili a postupně zavřeli sedm zaměstnanců. Naštěstí Anýže nikdo nejmenoval. Rodinám zatčených byl i nadále vyplácen plat. Naštěstí se všichni zaměstnanci v podstatě v pořádku vrátili.

Pracovní styk s Němci byl nutný. Jaroslav Anýž se s nimi stýkal v závodě a hovořili s nimi pouze prostřednictvím tlumočníka. Němci firmám vnucovali i válečnou výrobu. Zmiňované firmě se podařilo pouze opracovávat litinové odlitky a díly pro Siemensovy rentgenové stěny.

V době totálního nasazení, kdy bylo mnoho mladých lidí odvezeno na práci do Německa, „válečnou výrobu“ u Anýžů zajišťovali mladí výtvarníci a tím byli uchráněni nucených prací v Německu.

V průběhu roku 1942 bylo původní uspořádání firmy Franta Anýž a spol. změněno na rodinnou akciovou společnost. Akcionáři se stali Jaroslav Anýž, František Anýž ml. a Ludmila Adámková, rozená Anýžová. Sestra Věra byla dříve na vlastní žádost vyplacena. Mezi sourozenci byla uzavřena notářská dohoda, že žádné akcie nesmějí být převedeny mimo rodinu. Řediteli podniku zůstali oba bratři.

Po válce se díky získaným zkušenostem a obnovení republiky rozběhla umělecká výroba. Bylo nutné, zvláště na Slovensku, nahradit hodnoty zničené válkou. Podnik vzkvétal.

V lednu roku 1948 se v podniku konala malá oslava pro úředníky a přední dělníky, na které tito děkovali oběma ředitelům za jejich péči a starost o zaměstnance a slibovali věrnost a podporu. Za měsíc nato stejní dělníci oba ředitele násilně vyvedli z jejich kanceláří. Bratři sice dostali půlroční výpověď, ale do podniku již nesměli. Byla to typická ukázka socialistických charakterů a tomu odpovídajícího jednání.

Jaroslav Anýž pak půl roku dojížděl pracovat do připojené dílny v Brandýse nad Labem. Po roce 1950 se v národním podniku Signáltechna (ten posléze přešel do n. p. Elektrosignál v Praze 7) věnoval vývoji a výzkumu světelných návěstidel pro letištní provoz. Zde navrhl a pomohl realizovat svítidla pro vymezení startovací dráhy a její neoslňující osvětlení a počítal i tzv. Fresnelovy čočky. Spolu se zástupci vedení letového provozu, hlavně s Ing. Karezem, se zúčastňoval zkoušek a měření. Navržená svítidla byla zavedena na většině československých startovacích drah. Přes úspěšný vývoj a doporučení vedení letového provozu bylo v roce 1955 Jaroslavu Anýžovi, jako bývalému kapitalistovi, z politických důvodů zakázáno pokračovat v práci na vývoji letištních svítidel a hlavně ve zkouškách na letišti.

V roce 1952 byla pro „kapitalisty“ vyhlášena tzv. milionářská dávka. Jaroslav Anýž měl při platu přibližně 1 300 Kčs za měsíc splácet 120 000 Kčs. Po roce se podařilo dávku převést na hypotéku malého venkovského domku. V roce 1953 ráno přišla pro Jaroslava Anýže tehdejší policie, SNB. Protože nebyl doma, chtěli zatknout jeho syna, ale matka je holí vyhnala. Pro Jaroslava Anýže již nepřišli, ale zatkli jeho bratra, který byl bez udání důvodů dva a půl roku vězněn.

Asi v roce 1956 Jaroslav Anýž přešel do Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK) a zde ve spolupráci s architektem Pavlem Grosem a sklářkou profesorkou Smrčkovou vytvořili mnoho návrhů na svítidla. Dokumentaci se bohužel nepodařilo najít. V té době se Jaroslav Anýž též věnoval propagaci správného osvětlení domácností a kanceláří. V Lidových novinách z 23.10.1960 byl v článku o ÚBOK jmenován jako propagátor správného osvětlení. Publikoval v časopise Domácnost z roku 1960 článek „Jak svítit v nových bytech“, v časopise Elektrotechnik č. 864 příspěvek „Osvětlení a svítidla v nových stavbách“ a v časopise Naše domácnost č. 5/69 „Světlo v bytě“. Články obsahují mnoho návrhů a fotografií. Není však uvedeno, kdo návrhy vytvořil.

Podle vzpomínek Ing. arch. Ladislava Monzera, CSc., spolupracoval Jaroslav Anýž v roce 1969 v oddělení výzkumu osvětlení národního podniku Tesla Holešovice na návrhu veřejného osvětlení historické části Pardubic. Vytvořil ideové napodobeniny koše na louče. Později spolupracoval na návrhu osvětlení vstupní haly Právnické fakulty v Praze, na osvětlení Spořitelny v Liberci a na dalších výzkumných úkolech.

V Tesle byl Jaroslav Anýž zaměstnán do roku 1972, tedy do svých 70 let.

Po založení Československé vědeckotechnické společnosti se aktivně podílel na projektech v oblasti světelných zdrojů a životního prostředí. Za tuto činnost a za významný přínos k rozvoji vědy a techniky v oblasti osvětlení mu byl 13.6.1986 udělen Pamětní list.

I v důchodu vytvořil několik drobných projektů, např. stolní svítidlo s oválnou zářivkou firmy Tesla a jiné. Pak se podle vlastních slov stal „ředitelem domácnosti“. S ženou žili skromně, ale relativně klidně a do jeho 81 let jezdili v autíčku Velorex. Smrt manželky nesl velmi těžce, rychle zestárl, onemocněl a přesně po roce – 31.8.1985 – ji následoval.