Bazár místo trhu
3.5.2023
Podstatou tržního hospodářství je férová soutěž. Podstatným úkolem státu je postarat se o to, aby soutěž byla férová a spravedlivá. K tomu patří i to, že má každý zákazník nakupovat za stejnou cenu.
Na „bazárech“ zvaných někdy také „suk“ platí jiná pravidla: cena není předem stanovena a o ceně se smlouvá, takže každý zákazník dostane individuální cenu. Když přijde nakupovat cizinec, zaručeně nakupuje s notnou přirážkou. Tato praxe je podstatným důvodem, proč se některým státům nedaří dostat se do kategorie civilizovaných zemí.
U nás se zcela nově zrodilo „turecké hospodářství“[1], které dokonce v mnoha oblastech nahradilo tržní ekonomiku.
Proč máme dlouhodobě vysoké ceny potravin? Kdyby fungoval trh, musely by ceny klesnout během několika týdnů na úroveň srovnatelnou se sousedními státy. Někdo by prostě přivezl konkurenční zboží a dal by ho na trh.
Jenže u nás podstatná část malých obchodů zanikla. Zůstaly večerky, které ale nedovážejí potraviny ze sousedních států, nakupují je ve velkých řetězcích. Takže to není konkurence, je to jenom rozšíření prodejní sítě velkých řetězců. Do jejich postavení na trhu by měla být tato síť započtena, ukázalo by se, jak je to s jejich monopolním postavením. Tržní prostředí u nás tvoří pouze velké řetězce.
Česká Republika má prazvláštní zvyk nevnímat podstatu prodejů ve slevě. Slevy jsou tak oblíbené, že se prodává až 60% některých produktů ve slevě. U některých komodit dokonce 80%. Ministři a mnozí jiní ve svých vyjádřeních mluví o cenách ve slevě jako o něčem normálním.
Přeložme si to: pokud se prodává víc než polovina zboží na trhu ve slevě, pak zlevněná cena je tou tržní a údajná cena bez slevy je něco jako lichva. Tržní prostředí se stává nevyzpytatelným a konkurenční soutěž přestává fungovat.
Prodejce nabídne předražený produkt. Někteří ho koupí, třeba proto, že ho právě nutně potřebují. Pokud se na trhu objeví konkurence a mohlo by dojít ke ztrátě zákazníka, překlopí prodejce cenu do slevy. Dá se to přirovnat k dumpingové taktice. Konkurence je tak vyřazena. Zákazník si nedokáže udělat smysluplnou představu o tržní ceně. Vlastně se pohybuje v prostředí dvou tržních cen. V systému více tržních cen hrají řetězce se zákazníky přesilovou hru. Aniž by se na tom musely nějak kartelově domlouvat, prostě hrají s dvojími cenami na desítkách produktů „bazárovou“ hru s cenami. Střídají se v tom, kdo prodává tentýž produkt ve slevě a kdo prodává za lichvářskou cenu. Výsledkem je vyšroubování průměrných cen na úroveň, která nemá s tržní ekonomikou nic společného. Slevové a věrnostní karty jim poskytují absolutní kontrolu tím, že dostávají mnohem podrobnější informace, než zákazníci nakupující na trhu, tříděné podle skupin preferencí.
Pokud navíc nastanou ještě nějaké mimořádné okolnosti, jako třeba covid nebo energetická krize, daří se jim vyšponovat již původně vysoké ceny na dvojnásobek. To je zdražení, které se nedá žádným způsobem odůvodnit, kdysi se tomu říkalo válečná lichva. Býval to u nás trestný čin: „Kdo, využívaje mimořádných poměrů vyvolaných válkou, žádá za předměty potřeby zřejmě přemrštěnou cenu, dává jí sobě nebo jinému poskytovati nebo slibovati, potrestá se soudem …“ [2]
V čem se tedy liší české prostředí třeba od polského? Právě v tom, že se u nás polovina zboží prodává za lichvářskou cenu a druhá polovina za mírně dumpingovou cenu. Tržní prostředí se nemůže uplatnit. Průměrná cena je vysoko nad průměrem, než jaký mají v okolních zemích a nevyřeší to nákupní turistika.
Co se s tím dá dělat? Za prvé by měl antimonopolní úřad[3] dostat pravomoci zabývat se takovými problémy a řešit je. Možná bychom mohli hledat formulaci nějakých sankcí za lichvářský prodej. Jednou z dalších možností by bylo regulovat slevové akce, v některých zemích jsou regulovány časově (sezonní akce, nesmí probíhat celoročně), v některých zemích je omezen maximální objem zboží prodávaného ve slevách (např. 20%). Jinou možností je daňové opatření – větší než stanovený objem zboží prodaného za „lichvářské ceny“ je zdaněno tak, že firmě zbude stejná marže, jako při prodeji za „zlevněnou“ cenu. Politikové si mohou vybrat podle svého vidění světa a mohou navrhnout další opatření.
Je jisté, že na první pohled budou naši lidé naříkat na tím, že by se měly slevy omezit. Je důležité objasnit jim, že výsledkem fungujícího trhu je pro ně výhodný pokles cen a zmírnění inflace. Omezením cen získají levnější potraviny a zároveň ušetří čas sledováním slevových akcí.
Podobnou deformaci tržního prostředí máme například u telekomunikačních služeb. Nadpoloviční objem služeb je poskytován v různých slevách, často firemních. Jako na „bazáru“ u nich vlastně nakupuje každý za individuální cenu. V takovém prostředí konkurence také nemůže fungovat.
Chceme-li se vypořádat s šílenou inflací, musíme vedle radikální politiky ČNB, vedle okamžitých vládních úspor a zastavení zadlužování věnovat pozornost obnovení normálního fungování trhu. Jsou za to odpovědní jak naši politikové, tak média.
[1] Omlouvám se všem Turkům, ale v češtině je to epiteton constans a znamená to úpadek morálních hodnot v obchodě.
[2] Zákon 568/1919 Sb.
[3] Úřad pro ochranu hospodářské soutěže