Psáno na okraj …

1995

V době projednávání jednacího řádu k Ústavě z roku 1920 napsal v Národních listech poslanec Viktor Dyk: „Zde je nutno dvojnásob varovati před každou nepromyšleností a nehotovostí: jediný chybný paragraf, jediná nepatrná chyba v něm může zmařit ústavní život, nebo alespoň těžce ochromiti!“

V Poslanecké sněmovně se v tomto podzimním období projednává návrh zákona o jednacím řádu. Stojí za to připomenout si některé souvislosti tohoto zákona mimo jiné s ohledem na nadcházející prosincový kongres, který v některých drobnostech pravděpodobně pozmění stanovy ODS. Do stanov ODS je navrhováno mimo jiné doplnit ustanovení, podle kterého by kongres stanovil pravidla pro výběr kandidátů a sestavování kandidátek. A nelze vyloučit, že možná i některá obecní zastupitelstva budou zvažovat změnu svého jednacího řádu.  

Parlamentní jednací řád by měl oprášit demokratické návyky a tradice u nás kdysi zavedené v takové míře, aby se mohl stát tak trochu vzorem pro všechny ostatní jednací řády jiných demokraticky organizovaných sdružení u nás. Pozornost si však zaslouží přinejmenším také proto, že parlamentní řád, určující proceduru jednání, diskuse, voleb a schvalování závazných dokumentů může mít někdy významný vliv na podobu a kvalitu výsledného rozhodnutí.

Zamysleme se však podrobněji nad povahou takových pravidel hry. Ukazuje se, že zásady demokratického jednání nelze odvodit z nějakých axiomů. Spíš jde o otázku víry: jakoby podmínkou fungování demokracie bylo na demokracii věřit. Věřit a přijmout, že ačkoli to nelze racionálně vysvětlit v úplnosti, funguje demokratický způsob rozhodování tak, že na první pohled možná zdánlivě neohrabaná procedura projednávání návrhů nakonec jakoby zázrakem vede k odhlasování výsledného rozhodnutí, které je přijatelným kompromisem, který by nikdo z hlasujících nedokázal sám vytvořit. Autorita takového rozhodnutí je úměrná důvěře v pravidla, podle kterých bylo rozhodnuto.

„Nic neodlišuje podmínky ve svobodné zemi od podmínek země, ve které vládne svévole, lépe, než respekt svobodné země k velkým principům známým jako vláda zákona.“, napsal F. A. Hayek. Jde o to, aby se stanovila pevná pravidla pro rozhodování pokud možno bez ohledu na konkrétní situace a osoby, pravidla vyhlášená předem, ještě dříve, než ke konkrétnímu rozhodnutí dojde. Zároveň by měla platit zásada rovnosti (nebo lépe řečeno spravedlnosti: vzpomeňme, že podle původního návrhu mělo znít posvátné heslo Spravedlnost-Volnost-Bratrství). Mělo by platit, že ve všech obdobných případech se bude rozhodovat podle stejných pravidel. Tohoto ideálu nebylo a nikdy nebude dosaženo, ale libovůle by měla být co nejvíce omezena. Ke stabilitě demokratického systému přispívá, pokud je omezeno na co nejmenší míru vytváření pravidel jednání „ad hoc“ a spíše jsou stanovena formální pravidla, která nevycházejí vstříc žádným okamžitým přáním nebo potřebám určitých lidí a jsou zamýšlená pro tak dlouhé období, že není možné vědět, zda budou některým lidem pomáhat více než jiným. Můžeme to přirovnat k tomu, že dopravní předpisy se vytvářejí, aniž bychom věděli kam má kdo v úmyslu jet. Stanoví se v nich pravidla, která na cestě k libovolnému cíli musí dodržovat všichni. Ten, kdo pravidla nedodržuje, měl by být ze hry vyloučen.

Vedle těchto deskriptivních pravidel, která určí jaké posloupnosti úkonů se mají za jakých okolností konat, mohou jednací řády obsahovat i pravidla normativního rázu, totiž že se určité posloupnosti mají konat (např. pravidelné volby). Tak má být zabezpečena trvalá úcta k zachovávání demokratických principů a to je jedna z podmínek pro trvalé zachování svobody.

Předem známá pravidla znamenají zavedení konkurence (myšlenek, návrhů i osob), zabezpečují stejné šance pro všechny. Trvale může být svoboda zachována jen sledováním principů. Naopak je ničena sledováním účelovosti. Rozlišujme různé významy slova pragmatismus, které bývá používáno jako ekvivalent účelnosti, ale také se jím může maskovat prospěchářské chování, o němž Carl Menger v Problems of Economics and Sociology varoval, protože „navzdory úmyslům jeho pшedstavitelů vede nezbytně k socialismu“.

Dobrý jednací řád sám o sobě však ještě není zárukou demokracie. Formální demokratická procedura a její dodržování má spíš charakter elementární abecedy (vždyť formálně demokratickou procedurou lze schválit i nedemokratické zákony). Avšak bez podrobného řádu, pravidel hry platných pro všechny účastníky, je demokratické společenství nemyslitelné. Proto je třeba střežit základní pravidla s největší opatrností. Vždy se o ně a jejich čistotu musí pečovat. Jak stojí psáno v Ústavě Severní Karoliny: „Častý návrat k fundamentálním principům je absolutně nezbytný pro zachování požehnaných darů svobody.“