Ústava má pravdu

11.1.1998

Na první pohled se může zdát, že se nám zadrhnul ústavní systém. Jakoby Ústava nepočítala s takovouto situací, jako bychom si nevěděli rady v rámci ústavních pravidel. Jakoby Ústava politikům překážela. A tak pokušitelé navrhují Ústavu přistřihnout podle současné situace.

Není to pravda, že Ústavě něco chybí. Ústava s takovouto situací počítá. Stanoví velmi přesně, že politické strany se musí pokusit třikrát o sestavení vlády, nepřipouští žádné jiné chytračení. Spojení vládní důvěry se zákonem je určeno pro zcela jiné příležitosti, než je tato. Trojí vážné jednání o sestavení vlády je povinností presidenta a politických stran.

V postkomunistické společnosti nepřekvapuje politická nevyzrálost, která se projevuje neschopností rozhodnout a nést odpovědnost. Protože president už nechce dál jednat s politiky (nebo snad s jedním politikem?) či politikové s presidentem, ať rozhodne někdo jiný, ať rozhodnou volby (jindy zase referendum).

Co je na naší situaci nenormální? Za prvé bylo nenormální nepřátelství Havla vůči předchozí vládě. President a vláda dohromady představují výkonnou moc.

Za druhé je nenormální pokus o sestavení nepolitické menšinové vlády, která si chce chybějící podporu koupit slibem předčasných voleb. Je nenormální očekávat, že taková vláda by mohla dostat důvěru.

Nenormální je jmenovat takto nenormální vládu a potom plakat nad tím, že vláda, která se zrodila z tajnosnubného spojení presidenta Havla a pana Luxe, může mít v nejlepším případě několikaměsíční mandát. Taková je logika parlamentní demokracie.

Na omluvu je třeba přiznat, že Tošovského vláda je prvním pokusem. Ústava předvídá ještě druhý pokus, který by musel vypadat podstatně normálněji. Jakkoliv se presidentovi nechce jednat s Václavem Klausem, při druhém pokusu o vládu by jednat musel.

Ovšem Ústava pamatuje i na případ nesouladu mezi většinou v poslanecké sněmovně a presidentem, který je z Ústavy neodpovědný. Proto třetí pokus o sestavení vlády musí učinit předseda sněmovny. To není nedorozumění, to je dobře promyšlený mechanismus. Je pochopitelné, že současnému předsedovi sněmovny Zemanovi se příliš nechce tuto pro něj nepříjemnou povinnost spojenou s jeho funkcí přijmout a proto navrhuje zvláštní ústavní zákon o předčasných volbách.

Problémem navrhované změny Ústavy je, že přistřižení Ústavy podle nenormální situace povede k nenormální Ústavě.

Havel, zpočátku zdrženlivý vůči zvláštnímu ústavnímu zákonu, později podpořil změnu Ústavy nejspíš v domnění, že tím posílí své postavení, neboť se rozšíří rejstřík pravomocí presidenta. To by ale byl omyl.

President Havel často tvrdí, že strany mají u nás příliš velký vliv. Odmítneme-li vizi nepolitické politiky, můžeme připustit, že zčásti to je pravda. Nejmocnějším orgánem není parlament, ale rozhodují všelijaké „pětky“, „trojky“, „devítky“, „třináctky“ (což zcela navazuje na nejhorší prvorepublikové tradice). Dokonce může být dohoda politických stran někdy i nad prostým rozumem.

Pokud by byl přijat návrh na změnu Ústavy, že na základě dohody politických stran může parlament požádat presidenta o rozpuštění, bude volič vydán napospas politickým stranám. Kdykoli si to politické strany usmyslí, sejde se nějaká „sedmička“, prohlásí, že dohoda není možná a požádá o předčasné volby.

Naše Ústava však vyžaduje trojí jednání o vládě, i kdyby to bylo politikům proti vůli. Proč? Protože krátká perspektiva vládě bere chuť k jakékoli dlouhodobější koncepční práci a k odpovědnosti. Víme, jak půl roku před volbami se vždy zastaví skutečná práce ve prospěch země.

Proto: Ústava má pravdu! Je nutné se vážně pokusit o sjednání normální dohody o podpoře vládě dříve, než se začne uvažovat o předčasných volbách. Věrohodně a se všemi partnery, není to totiž jen divadlo.

Pokud Ústava politikům překáží, je to normální. Je to její poslání. Nenormální je, když někteří politikové, pro které je nepříjemné přijmout odpovědnost z Ústavy vyplývající, chtějí raději Ústavu měnit.