Archiv štítku: Obrana

Jiří Payne 15. května 1995

Americký analytik Samuel P. Huntington koncipoval svůj pověstný článek „Srážka civilisací“ (Clash of Civilisations) na základě hypotézy, že základní zdroj konfliktu nově rozděleného světa nebude ideologický nebo ekonomický, ale že hranice budou kulturní, že národní státy budou nadále nejsilnějšími účastníky mezinárodní politiky, avšak konflikty světové politiky budou vedeny spíše mezi odlišnými civilisacemi a že střet civilisací bude dominovat globální politice. Vyjmenovává civilisace s nimiž v této souvislosti počítá: západní liberální demokracii (západní křesťanství a judaismus, pravoslaví), konfuciánskou civilisaci, japonskou, islámskou, slovansko-pravoslavnou, africkou, buddhistickou a hinduistickou. Svou hypotézu dokládá podrobnými argumenty a následně z ní vyvozuje důsledky pro Spojené státy americké. Západ se podle něj musí připravit na vzrůstající vliv nezápadních civilisací tím, že bude podporovat integritu vlastní civilisace, že bude budovat sympatie k západu, že se pokusí hlouběji rozumět základním filosofickým a náboženským předpokladům a bude hledat styčné body mezi západní civilisací a ostatními civilisacemi. Dále doporučuje klást důraz na transatlantický vztah, ale zároveň udržovat vztahy s Ruskem a spolupracovat s Japonskem. Západ by se měl snažit udržovat si vojenskou převahu a zároveň se snažit omezovat mezicivilisační konflikty. Každopádně se bude muset smířit s tím, že nemůže existovat jediná správná universální civilisace.

Položme si otázku, co jsou to ony základní demokratické principy západní civilisace? Samuel Huntington západní ideály vyjmenovává: individualismus, liberalismus, konstitucionalismus, lidská práva, rovnost, svoboda, vláda zákona, demokracie, volný trh a oddělení církve od státu. Na první pohled je zřejmé, že definice ústředního pojmu celého Huntingtonova článku je spíš namátková. Jakoby jeho definice ve své nepřesnosti implicitně předpokládala, že čtenář, příslušející k západní civilisační oblasti, přece ví oč se jedná. Jaká je však povaha základních principů západní civilisace? Smíme je nadřadit samotné civilisaci, která je vytvořila? Je možné prohlásit tyto hodnoty za universálně platné pro celý svět? Mají evropské západní hodnoty charakter natolik universální, že se evropsko-americké civilisaci podaří prosadit stejné priority a stejné hodnoty po celém světě? Jaké závěry lze vyvodit pro evropský kontinent? To jsou otázky, které citovaný článek vyvolává.

V tomto kontextu je třeba připomenout, že v poslední době se zejména ve Východní Evropě objevují stále důraznější hlasy, které si stěžují na to, že politikové západních zemí používají dvojí měřítka, že jinak hodnotí věrnost základním tradičním demokratickým hodnotám mezi státy „Západu do roku 1989“ navzájem a jinak na východ od bývalé železné opony. Dvojí měřítka („doublestandards“) mají znamenat dvojí svět, dvojí civilisaci. Spor o dvojitost měřítek je prvním varovným signálem, že to, co Západ považuje za obecně sdílené hodnoty, nemusí mít universální platnost a to dokonce ani v rámci jednoho kontinentu.

Za další příklad nám mohou sloužit lidská práva, která jsou v jistém smyslu produktem západní civilisace, na němž lze ukázat některé problémy spojené s podstatou naší civilisační identity. Zamysleme se nad přístupem k lidským právům. Zpočátku po světové válce se jen zvolna a obtížně (díky bipolaritě) prosazovala právní ochrana, dnes o potřebě účinné právní ochrany lidských práv obecně není sporu, avšak mechanicky se zjednodušila tato právní úprava na soubor pravidel slušného chování státu vůči vlastním občanům. Tato „pravidla slušného chování“ se postupně stávají politickým programem. Vzniká myšlenkový komplex, který se na problematiku lidských práv (a vlastně na část oněch „západních civilisačních ideálů“) váže. Díky uplatňování dvojích měřítek se lidská práva mohou stát předmětem politického obchodu.

Křesťan příslušející k evropské duchovní tradici se nevyhne kritické otázce, zda se z ideologie nabalené na civilisační hodnoty a lidská práva nestává myšlenkový komplex, který v sobě nese religionistické prvky. Tento komplex, díky duchovnímu vakuu způsobenému krizí evropské civilisace, se do jisté míry stává moderním náboženstvím (podobně jako například teorie „trvale udržitelného života“). Pokouší se dávat odpovědi na základní existenciální otázky lidského bytí. Současný sekularisovaný člověk do jisté míry pociťuje touhu vytvořit si vlastní „náboženský“ svět, poskytující přímočaré odpovědi. Možná i proto, že lidská bytost má od dětství sklon být homo religiosus spíš než homo sapiens. S trochou obrazotvornosti si pak lze uvědomit, že tento nový náboženský komplex má své mezinárodní organisace, liturgie, jazyk, klerus a bohužel i své mučedníky.

Je zřejmé, že komplexy náboženských myšlenek vytvářené na podhoubí části právního řádu či mezinárodního práva nesplňují předpoklady pro to, aby se rozvinuly do skutečného náboženského systému. Proto vzniká spíš náboženský pseudosystém, který, aspiruje-li na schopnost odpovídat na základní otázky lidského života, může mít někdy nepředvídatelný vliv na člověka. Není vyloučeno, že formální redukce náboženské dimense lidské bytosti na pseudonáboženský komplex může nakonec za jistých okolností posilovat nacionalistické či extremistické tendence.

Zjednodušeně lze ukázat rozdíl na tom, že odpovědnost vůči ústavním listinám pociťovaná v paláci lidských práv je poněkud jiného charakteru než odpovědnost vůči Bohu, navíc osobně prožívaná v katedrále. V tomto smyslu musí křesťan odmítnout každou ideologii, pokud má ambice stát se úběžníkem lidského života.

Oproti tomuto pseudonáboženství stojí pragmatický přístup, který můžeme dokonce označit za „sekularisaci politiky“, je to vlastně pojetí občanské politiky, jehož kořeny najdeme u nás již u Havlíčka Borovského. Bere na vědomí existenci zla, a to i v nás samotných, což vylučuje jakýkoli mesianistický postoj. To však vůbec neznamená nečinnost. Z pohnutek ušlechtilých a často patrně podpořených na příklad celým komplexem křesťanské teologie resp. etiky, který je mnohem propracovanější než výše zmíněné primitivisující nahodile vznikající pseudonáboženství, mohu a musím konstatovat, že v tomto „zlém“ světě, (který je, ne-li zlý, tak jistě tvrdý), mám přijmout jisté zásady jednání, mám vyloučit jisté postupy ponižující lidskou důstojnost, mám přijmout dohodu, že některé věci nebudeme dělat a že některá práva budeme garantovat všem. Je to dohoda více méně pragmatická a měla by být neideologická. Je to výsledek společného hodnotového systému, kompromis, společný jmenovatel. Není to však východisko nového náboženství.

Výhoda neideologického přístupu je v tom, že vedle evropských kodexů vzniklých v rámci KBSE (CSCE) jako atribut takzvané západní civilisace lze usilovat o vytvoření podobných dokumentů v mnohem širším společnenství národů a civilisací. Může se jednat o regionální seskupení, jako například prozatím jen zamýšlená Konference o bezpečnosti a spolupráci na předním východě (CSCME). Mezicivilisační dialog je také součástí výzvy k přípravě reformy OSN.

Na jedné straně si musíme být vědomi, že nelze napravovat svět prostřednictvím dokumentů o lidských právech. Tyto dokumenty nemohou nahradit rozhodování politiků, ani nemohou sloužit jako vodítko v konfliktu dobra a zla. Víra v to, že dobro zvítězí, je něco jiného, než pokusy o nápravu světa. K evropské civilisaci patří i zkušenost, že pokusy o napravování světa vedly k fašistickým a komunistickým diktaturám. Na druhé straně cítíme potřebu dialogu.

Pokusme se tedy chápat „kodex chování“ jako produkt civilisačního či náboženského systému, nikoli jako jeho základ. Bible nepřináší zvěst, že se máme chovat podle vyjmenovaných zásad, ale svědčí o Bohu, který nás proměňuje, v důsledku čehož se jinak chováme. Základní filosofický rámec napovídá v každé civilisaci, co je to slušné chování a z něj se odvíjí kodex chování (morální, zvykový, právní). Etické kodexy samy o sobě nemohou být zdrojem kultury ani samotným cílem. Duchovní prázdnota však může být příčinou toho, že přisuzujeme náboženské atributy i kodexu, který sám o sobě nemá ambice stát se zdrojem náboženského systému a smyslu života.

Položme si otázku, zda politika různých standardů je projevem skutečného porozumění odlišnostem civilisací, jejich filosofických a náboženských kořenů a je tedy náznakem nového dialogu, nebo je spíš projevem politické bezohlednosti a cynismu? Mnoho argumentů svědčí o tom, že je to spíše projev povrchnosti a kompromisů vyplývajících z nepochopení skutečné podstaty evropské duchovní tradice a její záměny za pseudonáboženský systém. Samuel Huntington podává ve své stati náznak poměrně tvrdé odpovědi: „Západní snahy o propagaci těchto myšlenek často končí negativními reakcemi na tento ‚imperialismus lidských práv‘.“

Evropský kontinent si vytvořil fórum, KBSE (CSCE), resp. nyní již OBSE, na kterém by snad mělo být možné vést dialog o těchto evropských hodnotách, o souvislostech mezi lidskými právy, ekonomice a bezpečností. Vznikají i další regionální seskupení mimo Evropu. Problémem zůstává, nakolik se podaří vnést na mezinárodní fóra typu KBSE problematiku civilisační identity a otevřeného dialogu.

Vedle dokumentů o lidských právech, které upravují chování státu vůči vlastním občanům, se objevil v loňském roce zajímavý návrh, který se projednával na prosincovém summitu v Budapešti, aby se původní helsinské dokumenty staly součástí širšího evropského komplexu norem, nazývaného Kodex chování (Code of Conduct), který by upravoval jednak chování států k sobě navzájem (bezpečnost), jednak chování k vlastním občanům (lidská práva). Objevují se první návrhy kodexu chování států v ekonomické oblasti. Z poválečné dohody o clech a tarifech (GATT) vznikla Světová obchodní organisace (WTO). Globalisace mezinárodních vztahů je zřejmá.

V této souvislosti je třeba zmínit i Evropskou unii a trochu strastiplný proces jejího prohlubování a rozšiřování. Filosoficko náboženské kořeny evropské integrace zřejmě nelze vytvořit pouhou kombinací národních identit převedenou na společného jmenovatele. Cesta patrně nevede přes zjednodušování na společné jmenovatele a přes vytváření pseudosystémů, ale spíše povede přes pochopení kořenů evropské civilisace. Proto získává ekumenický dialog v evropském měřítku nový smysl a zároveň se projevuje potřeba širšího dialogu s neevropskými civilisacemi. V tomto smyslu lze adresovat naléhavou výzvu k dialogu všem církvím a náboženstvím.

Pro evropský kontinent, o němž někteří říkají, že se nachází v civilisační krizi, má klíčový význam uchopení vlastní duchovní tradice. Bylo by lépe, kdyby náboženské a mytologické funkce byly nadále doménou náboženství a naopak kdyby lidská práva zůstala civilně chápanou oblastí slušného chování, kodexu, odvozovaného od kulturních (civilisačních) tradic ve smyslu zmiňovaného Huntingtonova článku.

Zároveň s tím, jak jiné „civilisace“ dokáží uchopit vlastní tradice, povedeme s nimi dialog. Budeme k tomu potřebovat velkorysost, bude nutno vykonat mnoho soustředěné práce. Bude třeba velkého sebeovládání a sebekázně, zejména však věrnosti myšlenkám a ideálům, z nichž evropská civilisační identita vychází.

V tomto smyslu lze specificky pro křesťanské církve v Evropě formulovat výzvu k poctivému hledání, výzvu k příkladu neencyklopedického a nepovrchního vztahu k Bohu, koherentního s kontinentální duchovní tradicí, s evropským křesťanstvím. Křesťané mohou být příkladem duchovního úsilí, osobního nasazení a soustředění, které svým zaujetím strhuje k věrnosti a úctě k hodnotám, z nichž vyrůstá evropská civilisace.

Ekumenický dialog v prostředí kontinentu hledajícího svou identitu dostává globální strategický význam ve chvíli, kdy se otevírá dialog mezicivilisační. Chybou Evropanů by bylo, kdyby svou duchovní identitu rozpustili do vágních pseudosystémů bez hlubších kořenů, v důsledku čehož by se Evropa ocitla v pasti kulturní (etnické) nesnášenlivosti. Stejnou chybou by však také bylo nepochopení globálního významu širšího ekumenického dialogu a uzavření Evropy do sebe.