Spor o den nezávislosti

tedy o přechod od monarchie k republice
a s tím související pokus falšovat historii

19.2.2023

Revidováno v květnu 2024

Muži 28. října
František Soukup – Alois Rašín – Jiří Stříbrný – Antonín Švehla – Vavro Šrobár
nejde o autentickou fotografii, byla pořízena o několik týdnů později v atelieru.

 

Obsah

Porovnání textů

Exilová ČSNR

Washingtonská deklarace

Závěr

Poznámka o Rakousku

Příloha 1 Faksimile Rašínovy deklarace nezávislosti

Příloha 2 Provolání Národního výboru

Příloha 3 Národní výbor

Příloha 4 Národní manifest císaře Karla I.

Příloha 5 Washingtonská deklarace

Příloha 6 Tříkrálová deklarace

 

Porovnání textů

Alois Rašín byl 12. 7. 1915 zatčen za protistátní činnost, zbaven poslanecké imunity, soudní proces trval od 6. 12. 1915 do 3. 7. 1916, byl odsouzen spolu s Karlem Kramářem, Josefem Zamazalem a Vincencem Červinkou k trestu smrti pověšením za velezradu a vyzvědačství. Proces s ‚Karlem Kramářem a jeho druhy‘, jak se tehdy říkalo, byl symbolicky vnímán jako proces s celým českým národem. O proces se zajímali zahraniční státníci. Kramář a Rašín byli obžalováni ze zločinu velezrady a zločinu proti branné moci státu. Po smrti císaře Františka Josefa I. 21. 11. 1916 nastoupil Karel I., který se chtěl pokusit o vstřícnější vztahy s opozicí, takže v červenci 1917 tyto odsouzené omilostnil.

Rašín během dvouletého pobytu ve vězení ve Vídni promýšlel postup, jakosamostatnit českou a moravskou zemi a případně slovenskou část Uher. Potvrdil si své úvahy z devadesátých let, že při vzniku nového státu, zamýšlené republiky, nemá smysl odvolávat se na feudální státní právo (české královské tradice). Stejným úkolem ještě před uvězněním pověřil několik blízkých prřátel, kteří na tom pracovali nezávisle v dokonalé konspiraci. 

České státní právo byl program, který vznikl koncem 18. století v opozici k tereziánským a josefinským reformám, v jejichž důsledku se Habsburská monarchie stala územím s jednotnou správou a tři české země (Čechy, Morava a zbytek Slezska, neodstoupený po prohraných válkách Prusku) ztratily politickou souvislost a byly spravovány zcela odděleně, jako od sebe navzájem odlišné korunní země, z Vídně. Vycházel z koncepce nepřerušené právní existence českého státu v rámci Habsburské monarchie (do roku 1804), Rakouského císařství (do roku 1867) a Rakousko-Uherska. Usiloval o obnovení spojení zemí Koruny české do samosprávného celku a požadoval rovnost češtiny s němčinou na celém území českých zemí.

Ve vězení Rašín promyslel jakousi provizorní ústavu, na jejímž vyhlášení by se mohl založit postup získání nezávislosti. Nesměl dělat poznámky, takže se své koncepty učil zpaměti. Ústava měla prý přes šedesát článků. 

Po propuštění první, co udělal , znovu složil zkoušky a obnovil si na Karlově univerzitě právnický titul, který mu byl rozsudkem odebrán. Počátkem srpna tuto svou prozatímní ústavu sepsal. Text následně za přísných konspiračních podmínek konzultoval s některými kolegy právníky a nakonec dospěl k názoru, že to je příliš komplikovaný koncept. Text zničil, aby nemohl být příčinou dalšího trestního stíhání. V rámci Maffie Rašín  určitě navazoval na návrh Dr. Ferdinanda Pantůčka, soudce, který byl v letech 1901-1906 poslancem říšské rady za mladočechy a později se stal prvním prezidentem Nejvyššího správního soudu Československa; na výzvu Bohuslava Franty a Přemysla Šámala zpracoval počátkem roku 1918 návrh osnovy první přechodné ústavy. Při důvěrných rozpravách o obou návrzích se Rašín přiklonil k minimalistickému návrhu právní deklarace nezávislosti. Minimalistická varianta měla několik výhod. Za prvé: Snadněji se na ní shodnou zástupci politických stran. Ve chvíli osamostatnění by byly rozpory mezi stranami nežádoucí a mohly by proces zdržet a ohrozit. Za druhé: Pro veřejnost bude minimalistický návrh srozumitelnější. Za třetí: Otevře prostor pro sjednocení domácího odboje s exilovou Masarykovskou opozicí. 

Podrobnosti o průběhu vyhlášení nezávislosti jsou uvedeny zde

 

Václavské náměstí 28. října 1918 v 11 hodin

Minimalistická deklarace nezávislosti má následující strukturu (faksimile viz Příloha 1):

 Samostatný stát vstoupil v život – zachována kontinuita právního řádu.

 Národní výbor se touto deklarací ujímá moci a vydává první zákon.

 Státní formu určí Národní shromáždění. Do té doby vykonává výkonnou moc Národní výbor.

 Zákony a nařízení zůstávají v platnosti.

 Všechny státní orgány se podřizují Národnímu výboru a fungují podle platných předpisů.

 Účinnost (tedy i platnost) zákona nastává okamžitě.

 Zákon vykoná dole podepsané pětičlenné předsednictvo Národního výboru.

 

Na základě těchto ustanovení může ten, kdo ji vyhlásí, začít jednat jménem nového státu. Vedle toho Rašín napsal ještě politickou deklaraci samostatnosti pro veřejnost (viz v příloze 2 text Provolání), která dokládá Rašínovu právní konstrukci vzniku státu. Porovnejme znění originálu a textem ve sbírce zákonů a na některých místech se zněním publikovaným v tisku.

Oranžově jsou vyznačena místa, která Rašín nenapsal a byla do původního textu dodatečně vložena. 

 

1.

Rašínova deklarace nezávislosti

Sbírka zákonů

V den vítězství čs. revoluce

a nové samostatnosti národa

sepsal Dr. Alois Rašín

Touto poznámkou poslanec Dr. František Soukup potvrzuje, že jediným autorem deklarace nezávislosti je Alois Rašín. Ve sbírce zákonů to však není publikováno. Při vzniku státu je podstatnmé, kdo je jeho zakladatelem. 

Ve sbírce zákonů jméno zakladatele není záměrně uvedeno. 

 

2.

Originál prvého zákona

československé republiky

Poslanec Soukup potvrzuje, že se jedná o originální historický dokument a stvrzuje jeho pravost. Ve sbírce zákonů toto není publikováno. Poslanec Soukup na tomto místě funguje v roli ověřovatele, stvrzuje svým podpisem pravost dokumentu. 

Stát vzniká prvním zákonem, kterým je nezávislost vyhlášena. Tento text je úmyslně vynechán, aby bylo možné ve sbírce místo toho uvést jiný zákon s číslem 1. 

3.

Uložil pro archiv Soukup

Soukup deklaraci nezávislosti uschovává, aby mohla být uložena do archivu. Ve sbírce zákonů ani toto není publikováno. Jeho podpis by se dal přirovnat například ke spolupodpisu předsedy Sněmovny pod každým zákonem v naší současné sbírce zákonů. Potvrzuje tím, že text, který bude následně publikován, odpovídá tomu, co bylo ujednáno a schváleno. 

Ve sbírce to nemůže být uvedeno, protože je tam publikován odlišný text o toho, co bylo ujednáno. 

4.

Zákon vyhlášený Národním výborem
dne 28. října 1918

Čís. 11. 

Zákon ze dne 28. října 1918

zřízení samostatného státu československého.

(Veřejně vyhlášen dne 28. října 1918.)

Rašín začíná deklaraci nezávislosti záhlavím, které především určuje, že deklarace má povahu zákona. Stát vzniká vyhlášením prvého zákona.  Zároveň je nutné určit, kdo zákon vydává, v našem případě je to Národní výbor. Stát nelze založit jinak, než zákonem. Nebylo-li by vyjasněno, kdo je zákonodárcem, nebylo by možné ani žádný zákon vyhlásit. K definici státu náleží nezávislý zdroj práva a označení zákonodárce. 

Protože podobných deklarací může existovat a zjevně existovalo vícero, Rašín připojuje datum. Ve sbírce zákonů místo toho je publikován text, který posouvá smysl dokumentu.  Z jedinečné deklarace nezávislosti, od které se odvíjí celý právní systém nového státu, činí běžný řadový zákon, dokonce namísto toho, aby měl číslo 1, jak byl schválen, je až jedenáctý v pořadí. A zákon číslo 1 ve sbírce pojednává o sbírce zákonů.  Z hlediska konstrukce právního systému text v naší sbírce zákonů pomíjí otázku, kdo zákon číslo jedna o sbírce zákonů vydal a jaké k tomu měl zmocnění.  Československý stát v okamžiku vzniku samostatnosti zatím ještě neexistuje, tedy nemůže vydat žádný zákon o sbírce zákonů. Bez uvedení zákonodárce je text neúčinný a neplatný. Konstatování, že zákon byl „veřejně vyhlášen“ prolamuje princip publikace zákonů ve sbírce. Vzniká otázka, proč je tedy zákon ve sbírce publikován, když už byl veřejně vyhlášen? Jak mohl být veřejně vyhlášen v médiích, když by už existovala sbírka zákonů? 

5.

Samostatný stát československý vstoupil v život     zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým,

aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, Národní Výbor

jménem Československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti

nařizuje:

Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, nařizuje Národní výbor jménem československého národa, jako vykonavatel státní svrchovanosti  toto:

Porovnejme pro úplnost, co bylo publikováno v novinách: 

Lidových novinách publikován text:

Právo lidu:

Samostatný stát československý vstoupil v život. Zachována souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu.

Národní Výbor jménem Československého národa jako výkonný státní svrchovaný orgán nařizuje:

Samostatný stát československý vstoupil v život; aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu.

Národní Výbor jménem Československého národa jako výkonný státní svrchovaný orgán nařizuje:

První věta je vlastně tou nejdůležitější, je faktickým vyhlášením vzniku nového státu. Je ukončena tečkou, protože to je ten nejpodstatnější krok k ustavení nezávislosti a od něj se potom odvíjejí další kroky. Oznamuje, že právě tímto prohlášením stát vznikl. V Rašínově textu věta zahrnuje nejen oznámení o vzniku nového státu, končí až konstatováním, že „zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým“. Existence vlastního právního řádu je totiž podstatným atributem každého státu, proto táž věta, která oznamuje vznik státu, musí zároveň jedním dechem určit, jaký právní řád v novém státě platí, nestačí jen první zákon. Nelze ustavit stát a nemít žádný právní řád, protože pak není určeno, že vůbec nějaké zákony mají existovat ani kdo první zákon (ústavu) vydá, takže stát nemůže vzniknout. Nebo mohou paralelně vzniknout víceré právní řády. Teprve druhá věta deklaruje, že subjekt, který vyhlásil nezávislost, nařizuje ustanovení obsažené v následujících článcích a odůvodňuje, proč je nařízení vydáno: „aby byl upraven nerušený přechod k novému státnímu životu“. Dále Rašín upravuje vztahy v nově vzniklém státě: Národní výbor, který se tímto chopil moci, jedná jménem Československého národa a určuje sám sebe za vykonavatele státní svrchovanosti, je v této chvíli jediným ústavním orgánem nového státu.

Drobné změny v textu publikovaném ve sbírce však posouvají právní smysl do zcela jiné roviny. Stát vstoupil v život, ale protože nejsou vyjasněny další atributy státu (zákonodárce, právní řád, území, obyvatelstvo), není jasné, zda vstoupil v život v tento den, či již někdy dříve. Namísto vyhlášení, že je zachována kontinuita právního řádu, činí z kontinuity pouhý praktický účel. Ukončením věty tečkou a přidáním spojky „ABY“ pouze teleologicky a vlastně jen pro pořádek akceptuje kontinuitu práva. Z Národního výboru se stává pouhý subordinovaný pořádkový oddíl, který shodou okolností vykonává státní svrchovanost, která se ale již dříve odněkud vzala či sama od sebe přihodila, není tím suverénem, který samostatnost vyhlašuje. Tento degradovaný administrativní oddíl zvaný Národní výbor cosi nařizuje ve jménu jakési nedefinované moci přicházející odjinud.

6.

Článek I.

Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou Národní Radou v Paříži jako orgánové jednomyslné vůle národa. Než se tak stane, vykonává státní svrchovanost Národní výbor.

čl. 1. Státní formu československého státu určí národní shromáždění ve srozumění s Československou Národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor;

Rašín si byl vědom napětí, které panovalo mezi domácím úsilím o samostatnost a naprosto samozvaným jednáním Masaryka a Beneše v exilu bez jakéhokoliv mandátu. Tímto článkem Rašín nabídl velkorysé smíření, použil méně emotivní slovo „srozumění“, které vyžaduje aktuální situace a nezbytnost jednomyslnosti ve chvíli vyhlášení nezávislosti. Nechce oslabit jednotu v okamžiku nastolení nezávislosti, vyjadřuje vůli domluvit se na společném pojetí a charakteru státu. Je si vědom, že Národní výbor není reprezentativním zákonodárným sborem, přepokládá proto vznik nového orgánu státu –  Národního shromáždění (reprezentativnějšího, než neformálně ustavený Národní výbor) – jako zákonodárného orgánu, a přiznává exilové ČSNR v Paříži vysoce privilegované postavení při jednáních o novém uspořádání. Do doby přijetí alespoň provizorní ústavy, je nejvyšším výkonným orgánem nového státu Národní výbor, jehož mocenské postavení je dáno tím, že vyhlásil a provedl osamostatnění.

Ve sbírce publikovaný text mění velké písmeno „N“ ve slově Národní shromáždění na malé „n“, čímž dává najevo, že to ani není orgán, který by byl nějakým právním subjektem. Oproti tomu ponechává velká písmena v názvu ČSNR. Rašínovu větu přerušuje tečkou tak, že Národní shromáždění přestává být orgánem státu. Naopak za zákonodárný orgán nového státu prohlašuje Národní výbor, činí z něj jakousi pořadatelskou skupinu, implicitně za jedinou výkonnou moc považuje údajnou exilovou vládu v Paříži zvanou ČSNR.

7.

Článek II.

Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím

v platnosti.

čl. 2. veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím

v platnosti;

Rašín provádí recepci právního řádu. Tím, že zemské zákony vymezil jako platné, určil tím také, že nový stát vzniká na půdorysu zemí koruny české (země Česká a Moravská). Měl připravené pokračování textu, které mělo určit, jaké právo bude platit na Slovensku. Problém spočíval v tom, že v České a Moravské zemi platilo rakouské právo, zatímco na Slovensku platilo uherské právo. Text, který uměl Rašín zpaměti, měl pokračování týkající se Slovenska a Rašín jej automaticky začal psát. Vavro Šrobár však neměl v okamžiku podpisu mandát jednat jménem slovenských členů Národního výboru. Slovensko proto bylo škrtnuto. Připojilo se až na základě Martinské deklarace z 30. 10., což je bezesporu právně možné. Rašínova deklarace samozřejmě nevylučuje následné změny v tomto okamžiku vzniklé státní hranice, ty už ale musí probíhat na základě mezinárodních smluv[1].

Text ve sbírce spojuje druhý článek s předchozím, takže to má vypadat, že recepci právního řádu provádí ČSNR a jen organizačně provedením pověřuje Národní výbor. Problémem je, že ČSNR nikdy žádnou recepci právního řádu neprovedla a nikdy nikoho ničím nepověřila. 

8.

Článek III.

Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní, župní a obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosud platných zákonů a nařízení.

čl. 3. všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní, župní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle  dosavadních platných zákonů a nařízení;

 

Lidové noviny:

Právo lidu:

III. Článek: Všechny úřady státní, zemské, okresní, župní a obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosud platných zákonů a nařízení.

Článek III.
Všechny úřady samosprávné a státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní, župní a obecní jsou podřízeny Národnímu výboru, prozatím úřadují a jednají dle dosud platných zákonů a nařízení.

Národní výbor se tímto ujímá moci, touto větou se mu podřizuje samospráva a úřady (tehdy se podle právní teorie nazývaly „ústavy“). A první rozhodnutí pro tyto úřady zní, že jednají a rozhodují podle dosud platných obecně závazných předpisů. Tím výkonná moc přebírá odpovědnosat a poprvé úkoluje administrativu nového státu. Rašín patrně věděl, že nově vzniklý stát se zařadí na stranu vítězů války a že odmítne odpovědnost za reparace, které muselo platit Rakousko, že převezme jenom adekvátní část zahraničního dluhu celé monarchie. Mohl možná formulovat deklaraci tak, že „dosud platné zákony a nařízení vstupují s novým státem v platnost“, ale z praktického hlediska pro klidný průběh proměny monarchie na republiku a pro srozumitelnost vůči všem úředníkům byla tato formulace jednoznačnější. 

Formulace zveřejněná ve sbírce se liší vložením slova „zejména“, které zdánlivě nic nemění na obsahu, je jakoby zbytečné, ale degraduje Rašínovu deklaraci na bezvýznamnou událost na téměř komunální úrovni. Z Rašínova taxativního výčtu činí slovem „zejména“ výčet demonstrativní. Změna slova „dosud“ na slovo „dosavadních“ představuje obsahovou změnu.  Formulace naznačuje, že mezi právním stavem 28. 10. ráno a večer po právní stránce není žádný rozdíl. Nepřímo to znamnená, že žádné převzetí moci neportoběhlo. Úprava originálního textu má vyznít příznivěji k pojetí vzniku státu podle exilové ČSNR, ale mohlo by se to stát problémem právě pro právní postavení Československa po válce a v otázce nástupnictví.

9.

Článek IV.

Zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem.

čl. 4. zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem;

 

Lidové noviny:

Právo lidu:

IV. článek: Zákon tento nabývá platnosti dnešním dnem.

Článek IV.
Zákon tento nabývá platnosti dnešním dnem.

Rašín si byl vědom toho, že v den osamostatnění nemůže existovat sbírka zákonů a že nesmí vzniknout spor o platnost zákona, že zákon musí nabýt účinnosti okamžikem oznámení veřejnosti a vyhlášením v médiích.

Dodatečně upravený text ve sbírce tím, že článek spojuje s předchozími, nabourává promyšlený scénář vzniku státu. Věta navazuje na jedinou zmínku o ČSNR v původním textu a má vytvořit dojem, že se vše, co následuje v následující větě, odehrává z vůle ČSNR. Jenže nic takového se nestalo. 

10.

Článek V.

Předsednictvu Národního výboru se ukládá, aby tento zákon provedlo.

 

Dáno v Praze, dne 28. října 1918

čl. 5. Předsednictvu Národnímu výboru se ukládá, aby tento zákon provedlo.

Podle tehdejšího právního pojetí musel každý zákon obsahovat určení, kdo jej provede. Rašín si byl vědom toho, že ten, kdo vyhlašuje samostatnost, je v daném okamžiku suverénem a může, pokud to situace vyžaduje, vytvořit jakýkoli nový orgán a jeho legitimita je dána právě tím, že provede osamostatnění, je tím suverénem, který nezávislost vyhlašuje. Neformálně ustavený Národní výbor nebyl schopen se celý 28. 10. sejít, nicméně všech pět zakládajících mužů bylo členy Národního výboru, Švehla byl místopředsedou, Dr. Soukup jednatelem a mohli se proto v té chvíli kvůli provedení osamostatnění prohlásit za předsednictvo s tím, že druhý den začíná úřadovat celý výbor.

Národní výbor se skutečně sešel 29.10.1918 v 17 hodin a ujal se řízení státu. Odsouhlasil postup Předsednictva. Prvním diplomatickým krokem téhož dne bylo přijetí říšsko-německého konzula v Národním výboru. Vyslovil podiv nad ukázněností českého lidu a potěšení nad vlídným přijetím. To bylo první faktické uznání suverenity nového státu. Národní výbor ustavil komisi zahraničních záležitostí, která okamžitě začala plnit běžné funkce ministerstva zahraničí. Národní výbor také téhož dne vyzval vojáky, aby se vystříhali jakýchkoli násilností, aby se vrátili do kasáren, aby se vojáci na dovolené v Praze hlásili na Žofíně u doktora Scheinera. Ve Vídni se ještě 29.10. večer tvrdí, že státní moc v Praze stále vykonávají c. k. úřady, zatímco hrabě Andrássy se stále pokouší telefonicky kontaktovat ČSNR v Paříži (víme, že tou dobou byli všichni ve Švýcarsku).

Nábor dobrovolníků 29.10.1918 na Žofíně – vznik první ozbrojené složky nového státu

 

Rašínova koncepce velmi demokraticky spočívala na tom, že Předsednictvo Národního výboru se chopí moci, ale moc v samotné deklaraci okamžitě předává Národnímu výboru.

11.

Antonín

Antonín Švehla

Dr. Alois Rašín

Jiří Stříbrný

Dr. Frant. Soukup

Dr. Vavro Šrobár

Dr. Al. Rašín v. r.

Ant. Švehla v. r.

Dr. Fr. Soukup v. r.

Jiří Stříbrný v. r.

Dr. Vavro Šrobár v. r.

 

Rašín si byl vědom toho, že musí v deklaraci určit, jaký stát vzniká, jaký má právní řád a na jakém území vzniká, čímž se zároveň určí, kdo je občanem nového státu. Byl si vědom toho, že nestačí něco vyhlásit, to totiž udělali i jiní (nebo se o to pokoušeli). Rašín si byl vědom toho, že podstatou vzniku státu je faktické převzetí moci a následný výkon státní moci.

Tuto kapitolu můžeme uzavřít nesporným konstatováním, že se někdo pokusil zfalšovat historii a úmyslně pozměnil Rašínův originální text. Zařídil, že ve sbírce zákonů je publikována pozměněná podoba deklarace nezávislosti, která neodpovídá skutečnosti. Změny v textu nejsou náhodné, neodpovídají ani textu publikovanému v novinách, sledují zřetelný politický cíl degradovat zásluhy Aloise Rašína. Kdo se tohoto činu dopustil, o tom zatím můžeme spekulovat.

Exilová ČSNR

Proti Rašínovu konceptu, na kterém Rašín pracoval od devadesátých let (a musel ho od základů včetně všech detailních kroků vymyslet), stál koncept Benešovsko-Masarykovský, uskutečňovaný od února 1916 pod názvem Česko-Slovenská Národní rada.  Tuto ČSNR vytvořil Masaryk, Beneš, Štefánik, Osuský, Dürich a spolupracovníci v Paříži. ČSNR vydávala dva časopisy: La Nation Tchéque a Československá samostatnost. ČSNR si vzala u několika států jménem budoucího Československa úvěry, ze kterých financovala jak svou vlastní činnost, tak i činnost, výzbroj a vybavení Legií. Pro tyto úvěry však neměla žádný mandát. Za Legie ČSNR koordinovala válečné aktivity s partnerskými vládami. ČSNR získala zdánlivé „uznání“ od francouzské, britské, americké a japonské diplomacie. Ovšem po právní stránce se nemohlo jednat o uznání. Nelze uznat ještě neexistující stát, jednalo se pouze o příslib, že diplomacie jmenovaných států je připravena uznat stát, který případně vznikne. ČSNR přesto prohlásila 14. 10. 1918 sama sebe za prozatímní exilovou vládu. Jenom neměla ten stát. 

Problém jednání ČSNR bez mandátu a problém budoucího splácení úvěrů a získání podpory od domácích politických stran řešil Beneš na takzvaných ženevských jednáních.

Vývoj na konci války byl pro Rakousko-Uhersko v posledních měsících dramaticky neúspěšný. Císař Karel I. proto vydal 7. 10. 1918 a diplomaticky rozšířil Národní manifest (Völkermanifest), ve kterém pod tlakem válečné reality navrhnul přeměnu monarchie na spolkový (federální) stát. Zveřejněn byl až 16. 10. „Sebeurčení“ svého druhu (limitované) sliboval jednotlivým národům v rámci federace. Oznámil, že bude jednat s národními radami o budoucím uspořádání. Ovšem na základě tohoto dokumentu žádná nová rada nevznikla, ale dalo by se to interpretovat tak, že tím částečně legitimizoval Národní výbor v Praze.

Dne 22. října 1918 se profesor Heinrich Lammasch, císařem Karlem pověřený, aby sestavil předlitavskou (rakouskou) vládu, setkal s Kramářem a jednal s ním o zamýšlené federalizaci. Ve Vídni si byli vědomi toho, že Kramář propuštěný z vězení je vnímán jako neoficiální lídr českého národa. Kramář, který měl právní podklady od Rašína, mu oznámil, že na federalizaci je pozdě. Rakouští poslanci plán federalizace odmítli již den před tím. Nicméně Kramář dosáhl slibu, že zástupci Národního výboru dostanou cestovní pasy, aby mohli jednat o budoucím uspořádání. Téhož dne (tedy již po socialistické generální stávce a demonstracích 14. 10.) přijal císař Karel I. Václava Klofáče (národní socialisté zastávali v průběhu války taktiku naprosté loajality vůči trůnu, za kterou očekávali větší vstřícnost k jejich požadavkům).

Beneš na základě vydání pasů představitelům politických stran a ekonomických subjektů uspořádal v Ženevě ve dnech 28. ‑ 31. 10. 1918 jednání zástupců Národního výboru a Českého poslaneckého svazu (poslanecký klub českých poslanců na říšské radě). Beneš se třemi spolupracovníky jednal jako zástupce samozvané prozatímní vlády ve funkci ministra zahraničních záležitostí. Měl v úmyslu vyjednat podřízenost celé domácí reprezentace vůči ČSNR resp. vůči samozvané vládě, ale hlavně potřeboval legitimizovat exilové působení ČSNR během války, hlavně kvůli závazku splatit poskytnuté úvěry.

První část delegace (K. Kramář. dr. Preiss a P. Šámal) dorazila do Ženevy v doprovodu Š. Osuského v sobotu večer 26. října. E. Beneš přijel z Paříže v pondělí ráno 28. října a na nádraží jej už očekávali F. Staněk, V. Klofáč, G. Habrman, A. Kalina, P. Šámal, dr. J. Preiss a ředitel Agrární banky K. Svoboda. K. Kramář očekával Beneše v Hotelu National. Později se k jednání připojili i Benešovi spolupracovníci Š. Osuský, L. Strimpl a I. Markovič. Samotná jednání pak probíhala v hotelu Beau Rivage.

Dr. Ivan Markovič – Karel Svoboda – Antonín Kalina – Dr. Štěpán Osuský – Ludvík Strimpl – Dr. Jaroslav Preiss
Gustav Hermann – František Staněk – Dr. Karel Kramář – Dr. Edvard Beneš – Václav Klofáč – Přemysl Šámal

 

Beneš se v úvodu jednání v dlouhém vystoupení chlubil svými diplomatickými zásluhami. Aby zdůraznil historický význam této akce, nechal si později namalovat scénu, jak na jednání v hotelu Beau Rivage dominuje všem ostatním. Jeho představa byla, že následně vyjedná jakési „pověření“ od Francie, Spojených států a Británie k založení nového státu, se kterým potom přijede Masaryk do Prahy jako osvoboditel. Při jednání v Ženevě chtěl také předběžně vyjednat složení budoucí vlády, které by potom předložil výše zmíněným státům, se kterými Beneš jednal. Beneš (ani Masaryk) neměl přesné informace o tom, jaká je situace doma. Jejich exilová činnost byla často kritizována. Někteří nesouhlasili s jeho „kabinetními“ (zákulisními) postupy. Kritizoval to například i Štefánik: Beneš jedná na vlastní pěst, aniž by cokoli konzultoval, ale výsledek jednání pak vydává za společné stanovisko. Typicky se to projevilo u Masarykovy Washingtonské deklarace, na které byl Štefánik podepsán, avšak o svém údajném podpisu se dozvěděl až z tisku, aniž by měl možnost uplatnit své připomínky. 

Karel Kramář, předseda státoprávní demokracie, strany, která prosazovala nezávislost po mnoho let i proti vůli Masaryka, strany, která byla blízko naplnění hlavního bodu svého programu, byl v té chvíli nejpopulárnějším „disidentem“, národním lídrem a politickým hrdinou. Beneš pochopil, že bez něj nemůže nic dělat, proto mu slíbil funkci předsedy vlády. Kramář za to ustoupil ze svého osobního požadavku zachování monarchie a smířil se s republikánským zřízením. Beneš si pro sebe nechal schválit funkci ministra zahraničí v budoucí vládě a pro nepřítomného Štefánika vyjednal funkci ministra obrany.

Jednání v hotelu skončilo 31. 10. podepsáním zápisu z jednání a pro Beneše zásadně důležitým podpisem Prohlášení, kterým se přítomní čeští poslanci obracejí k velmocem a oznamují jim vůli jednat o samostatnosti. S tímto dokumentem chtěl Beneš získat pověření k založení nového státu. Beneš neměl tušení o tom, že v průběhu těchto jednání už samostatný stát vznikl. 

Hotel Beau Rivage
Beneš, aby zdůraznil historický význam svého jednání, si nechal scénu namalovat

 

Washingtonská deklarace

Císař Karel I. vydal 6.10. Národní manifest (Příloha 4), ve kterém reaguje na nabídku příměří a nabízí v rámci poválečného uspořádání federalizaci Rakousko-Uherska. Masaryk bezprostředně na tento dokument reagoval sepsáním deklarace, která si kladla za cíl odmítnout tuto federalizaci. Deklaraci sepisoval ve dnech 13. – 16. 10. 1918 ve Washingtonu, proto se jí říká Washingtonská deklarace, ačkoli deklarace ve svém textu uvádí, že je vydána v Paříži. Deklarace byla předána dne 18. října 1918 Jaroslavem Císařem na Ministerstvo zahraničních věcí Spojených států (State Department) ve Washingtonu D. C. a deklarace s průvodním dopisem od Masaryka byla předána do Bílého domu. Originál deklarace je v angličtině. V odpoledních hodinách byla předána tisku. V tisku byl text publikován následující den 19. 10. 1918.

Vzhledem k tomu, že president Wilson dne 18. 10. odeslal oficiální odpověď na nótu Karla I. dříve, než mu byl Masarykův text doručen, je jisté, že Masarykova deklarace (Příloha 5) neměla na historické události vůbec žádný vliv.

President Wilson Masarykovi odpověděl, že jeho deklaraci četl a že s již odeslanou americkou odpovědí bude snad Masaryk spokojen. Dne 20. 10. ve tři hodiny odpoledne byla americkým velvyslanectvím Benešovi doručena úřední odpověď (deklarace obsahuje zpáteční adresu v Paříži), že USA podporuje v rámci uzavření míru samostatnost Čechoslováků a Jihoslovanů. 

V preambuli se Masaryk odvolává na Tříkrálovou deklaraci českých poslanců ze 6. 1. 1918 (Příloha 6). Ta ovšem neměla ambici stát se základem pro vznik nezávislosti, neudělovala nikomu ani v exilu žádný mandát, byla reakcí na Brest-Litevský mír. Masaryk z ní patrně vycházel, takže analogicky věnuje počáteční odstavce svého textu situaci na bojišti. To ovšem do vyhlášení samostatnosti nepatří. Pokouší se konstruovat samostatnost na historickém státním právu českého království. Tím se ale dostává do problému, protože Slovensko nebylo historicky součástí této tradice, nemůže tedy tuto argumentaci použít. Zároveň vytváří kontradikci – historické státní právo českých zemí je vázané na monarchii, kterou ale chce Masaryk odmítnout v případě Habsburské monarchie: „Odmítáme svatokrádežné tvrzeni, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů.“  Protiřečí tím právě středověkému pojetí suverenity, které bylo založeno na principu, že na svrchovanost má nárok jenom takový národ, který má svého národního světce, jenž se u Božího trůnu za svůj lid přimlouvá. Slovensko svého světce nemělo. Patetický výkřik Masarykův v závěrečném odstavci: „Demokracie porazila teokratickou autokracii“ vylučuje jakoukoli možnost odvozovat vznik nového státu od historického státního práva jakékoli monarchie. 

Masaryk ve své deklaraci uvádí jakési minimum základních lidských a sociálních práv, které nezávazně (nemá žádný mandát) slibuje jménem budoucího státu. Proti této pasáži obsahově nelze nic namítat, morálně by se politik nikdy neměl zavazovat k čemukoli, k čemu nemá mandát. V deklaraci ovšem slibuje zásady zahraniční politiky budoucího státu tak, aby se zalíbil americké diplomacii. To je bez mandátu sporné. Také slibuje, že nový stát znemožní „třídní zákonodárství“, kterého se někteří tehdy obávali. Jak známo, neznemožnil jej ani v nejmenším a k třídnímu převratu v roce 1948 skutečně došlo. V protikladu k tomu Masaryk oznamuje: „velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci“, čímž otevírá cestu budoucí kolektivizaci. Je zřejmé, že vlivná agrární strana, která představovala podstatnou část tehdejší pravicové politické scény, by s takovouto deklarací za žádných okolností nikdy nesouhlasila.

Poněkud úsměvně zaznívá věta, že „veškeré úmluvy a smlouvy mají být sjednány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie“, když si za ministra zahraničí ČSNR vybral Beneše, který byl právě netransparentní zákulisní diplomacií proslulý, a když celá konstrukce ČSNR byla na zákulisní diplomacii postavena – Masaryk s Benešem si zákulisně bez jakéhokoliv mandátu vyjednali postavení, které sami nazvali exilovou vládou.

Kromě toho byla Masarykova deklarace naprosto bezohledná vůči národnostním menšinám, které na území zamýšleného státu měly žít. 

Proto lze uzavřít, že Masarykova a Benešova konstrukce státu byla falešná jak v tom, že Washingtonská deklarace nebyla ustavujícím dokumentem nového státu ani fakticky, protože nic neovlivnila, ani politicko-právně protikladnými vyjádřeními, a fakticky nevedla k převzetí moci. Nemá ani formálně charakter vyhlášení samostatnosti nezávislého státu. Diplomatický příslib budoucího aktu uznání nového státu od vítězných mocností nelze zaměňovat za vznik státu a jeho uznání. Není v principu možné uznat existenci neexistujícího státu a samostatný nezávislý stát samozřejmě nelze založit na základě zmocnění od jakékoli velmoci. Podle Masaryka měla být československá suverenita odvozena od vůle jiných států, čímž je ale popřen samotný pojem suverenita. 

Závěr

Nezpochybnitelným faktem je, že ve sbírce zákonů byl publikován odlišný text, než jaký byl schválen a podepsán 20. 10. 1918 v Obecním domě. Motivem byl spor o den nezávislosti. Zatímco Beneš chtěl prosazovat za den nezávislosti 15. 10., kdy mu francouzská vláda přislíbila, že uzná stát, který případně vznikne, Masaryk trval na tom, že nový nezávislý stát vznikl 18. 10. na základě Washingtonské deklarace, a prosazoval to skutečně vší silou. Spor začal 22.12.1918, kdy Masaryk v prvním svém projevu ve funkci presidenta mluvil zejména o svých zásluhách, o zásluhách Edwarda Beneše, o zásluhách legionářů, ale domácímu odboji, tomu, že byli někteří skutečně persekvováni a dokonce odsouzeni k trestu smrti, že skutečně riskovali život,  že byl vězněn Viktor Dyk a další, tomu nevěnoval ani slovo. Bylo to, jakoby vybuchla nášlapná mina. Navzdory morálně sporným praktikám Masaryk svou koncepci neprosadil a státním svátkem se stal 28. říjen. Masaryk na to reagoval tak, že na oficiální oslavu státního svátku ty, kteří samostatnost vyhlásili, vůbec nepozval. Spor o 28. říjen trval až do roku 1938. Tento spor byl motivem pro publikování pozměněného textu ve sbírce zákonů. Změnu si prosadil Beneš. 

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že bychom měli nadále vycházet z důsledného rozlišování odlišné podoby prvého zákona a zákona č. 11/1918 Sb. Deklarace nezávislosti byla ve sbírce zfalšována. Parlament by měl tento rozpor vyřešit, protože tolerance vůči neautorizovaný, nelegitimním a protiprávním změnám ve sbírce zákonů zpochybňuje celý právní řád. 

 

Poznámka o Rakousku

Vznik rakouské republiky jako pozůstatku monarchie provázely zmatky, které byly přirozeným vyústěním krize Taffeho vlády v roce 1893 a chybných rozhodnutí Badeniho vlády, která vyvolala otevřené napětí v roce 1897 a následně výjimečný stav. Nepromyšlená anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908 nestabilitu jenom prohloubila. Samostatné Srbsko inspirovalo slovanské národnosti v habsburské monarchii k stupňování úsilí o samostatnost, Sarajevský atentát se stal vlastně jen záminkou k vyhlášení války. K samostatné existenci či k sebeurčení Rakušanů scházelo vlastenectví, rakušanství byla ideologie používaná k udržení soudržnosti rakouské monarchie. Ještě za války císař přejmenoval komplikovanou entitu „Království a země na říšské radě zastoupené“, krátce Předlitavsko, na Rakousko. Válečná spolupráce s Německem se postupně změnila v podřízenost. Ve Vídni se 21. 10. 1918 sešli němečtí poslanci k poradě. Uvažovali o spolkové monarchii, o Svobodném svazu národů, o připojení Rakouska k Německu. Do toho na ulicích vyvolávali nepokoje komunisté, kteří chtěli zahájit světovou revoluci. Po kapitulaci podepsal císař Karel 11. 11. 1918 manifest, ve kterém se vzdal jakékoli účasti na budoucím uspořádání, nedomníval se však, že se jedná o odstoupení, pouze deklaroval, že přijme rozhodnutí o budoucnosti Německého Rakouska. Prozatímní národní shromáždění však 22. 11. 1918 vyhlásilo „územní svrchovanost oblastí s německým obyvatelstvem v rámci království a zemí zastoupených v říšské radě“, tedy republiku na územní celého Předlitavska. Nebyly ale učiněny žádné kroky k ustavení takové republiky. Karl Renner, první kancléř, navrhoval název Jihovýchodní Německo. Uvažovalo se také o názvu Vysoké Německo, Dunajská Germánie, Východoněmecký svaz a Německá Marka. První poválečná ústava z 12. 11. 1918 ve druhém článku vyhlašovala tzv. anšlus: „Deutschösterreich je součástí Německé republiky.“  Teprve smlouva uzavřená třemi desítkami států 10. 9. 1919 v Saint-Germain-en-Laye potvrdila vznik nového státu, bez Jižního Tyrolska, bez Istrie, bez Sudet, bez části Dolního Štýrska a Korutanska (části Jugoslávie). Oproti rakouské komplikované cestě od monarchie k republice vnímali i v Rakousku Rašínovo vyhlášení československé nezávislosti za právně promyšlené a přímočaré.

 

 

Příloha 1

Faksimile Rašínovy deklarace nezávislosti

Text je napsán tužkou Rašínovým rikopisem na papíře o velikosti A5, kerý prošel psacím strojem.

Patrně je to důsledek Rašínovy šetrnosti. 

 

 

Příloha 2

Provolání doprovázející deklaraci nezávislosti

Provolání Národního výboru

Lide československý!

Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa. Národní výbor, nadaný důvěrou veškerého lidu československého, přejal jako jediný a oprávněný a odpovědný činitel do svých rukou správu svého státu.

Lide československý!

Vše, co podnikáš, podnikáš od tohoto okamžiku jako nový svobodný člen velké rodiny samostatných svobodných národů.

Novými činy v těchto chvílích zahajují se nové, bohdá slavné dějiny Tvoje. Nezklameš očekávání celého kulturního světa, který se žehnáním na rtech vzpomíná Tvých slavných dějin, jež vyvrcholily v nesmrtelné výkony československých legií na západním bojišti a na Sibiři.

Celý svět sleduje Tvoje kroky do nového života, Tvůj vstup do země zaslíbené. Zachovej štít čistý, jako jej zachovalo Tvé národní vojsko: Československá legie. Buď si stále vědom, že jsi občanem československého státu nejen se všemi právy, nýbrž i povinnostmi.

Na počátku velikého díla ukládá Ti Národní výbor, ode dneška Tvá vláda, aby Tvé chování a Tvá radost byly důstojny velké chvíle nynější. Naši osvoboditelé Masaryk a Wilson nesmí býti zklamáni ve svém přesvědčení, že dobyli svobody lidu, který dovede sám sobě vládnouti, ni jediným rušivým činem nesmí býti zkaleny nynější veliké okamžiky, ni jediný z Vás nesmí se dopustiti ničeho, co by mohlo vrhnouti stín na čisté jméno národa.

Každý z Vás musí bezvýhradně šetřiti všeho, co jinému jest svato.

Svobody osobní, majetku soukromého nesmí býti dotčeno. Podrobte se bezvýhradně rozkazu Národního výboru.

 

V Praze, dne 28. října 1918.


Za Národní výbor československý:

Dr. Fr. Soukup v.r., Dr. Vavro Šrobár v. r., Antonín Švehla v. r., Jiří Stříbrný v. r., JUDr. Al. Rašín v. r.

 

 

Příloha 3

Národní výbor

Národní výbor byl neformálně ustaveným sdružením v poměrném složení odpovídajícím výsledkům voleb do říšské rady z roku 1911. Se slovenskými delegáty měl 42 členů. Bylo bez jakéhokoliv mandátu vytvořeno, aby existovala alespoň nějaká platforma, kde by mohly spolu jednat zástupci politických stran. Je jisté, že na konci války bylo rozložení politických názorů odlišné, tedy reprezentativnost Národního výboru nebyla vysoká a legitimita byla nulová. Po právní stránce začal Národní výbor a jeho Předsednictvo existovat teprve na základě Rašínovy deklarace nezávislosti.  Složení výboru bylo doplněno o 4 členy zastupující Slovensko, tím se celkový počet členů zvýšil na 42. Německá a maďarská menšina zastoupena nebyla (stejně jako Podkarpatská Rus). Předsedou Národního výboru se stal Karel Kramář, místopředsedou Antonín Švehla, jednatelem František Soukup.

Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická
Česká strana agrární
Česká státoprávní demokracie
Česká strana národně sociální
katolické strany
Národní strana (Staročeši)
Česká strana pokroková

10 míst
9 míst
9 míst
4 místa
4 místa
1 místo
1 místo

Členů:

38

 

Členy byli:

Rudolf Bechyně, novinář (soc. dem.); Jaroslav Brabec, advokát (státoprávní dem.); Jaroslav Budínský, advokát (státoprávní dem.); Ervín Červinka, ředitel cukrovaru, předseda Katolicko-národní strany konzervativní; Matúš Dula, advokát, finančník, předseda Slovenské národní strany a předseda Slovenské národní rady; Cyril Dušek, novinář (pokroková); Gustav Habrman, novinář (soc.dem.); Antonín Hajn, novinář (státoprávní dem.); Antonín Hampl, odborář, předseda soc. dem.; Jan Herben, spisovatel (státoprávní dem.); Cyril Horáček, národohospodář (agr.); Mořic Hruban, advokát, předseda Katolické strany národní na Moravě; Alois Jirásek, spisovatel; Václav Jaroslav Klofáč, novinář a předseda nár. soc.; František Kordač, teolog (katol.); Karel Kramář, předseda státoprávní demokracie; František Krejčí, filozof (nár. soc.); František Václav Krejčí, novinář (soc. dem.); Josef Svatopluk Machar, básník (pokroková); František Mareš (rektor), filozof (státoprávní dem.); Alfréd Meissner, právník (soc. dem.); Antonín Němec, novinář (soc. dem.); Adolf Prokůpek, statkář (agr.); Alois Rašín, advokát (státoprávní dem.); Josef Rotnágl, náměstek pražského primátora (státoprávní dem.); Josef Scheiner, starosta Svazu Slovanského sokolstva (státoprávní dem.); Jan Slavíček, úředník (nár. soc.); Kuneš Sonntag, předseda Zemské hospodářské rady pro Moravu (agr.); František Soukup, právník (soc. dem.); Otakar Srdínko, lékař (agr.); František Staněk, statkář, předseda moravských agrárníků a místopředseda agr. strany; Josef Stivín, šéfredaktor deníku Právo lidu (soc. dem.); Jiří Stříbrný, novinář (nár. soc.); Jan Šrámek, teolog a předseda Moravsko-slezské křesťansko-sociální strany na Moravě; Vavro Šrobár, lékař (Slovenská národní a rolnická strana); Antonín Švehla, statkář, předseda agrární strany; Vlastimil Tusar, redaktor listu Rovnost (soc. dem.); František Udržal, statkář (agr.); Karel Vaněk, starosta Brna (soc. dem.); Isidor Zahradník, teolog a kněz (agr.); Josef Záruba-Pfeffermann, architekt, zastupoval Slovensko; František Zíka, národohospodář (agr.).

 

 

Příloha 4

Národní manifest císaře Karla I. 

Völkermanifest


diplomaticky byl text předán zúčastněným státům 7. 10. 1918, publikován byl 16. 10. 1918

 

Mým věrným národům rakouským!

 

Od té doby, co jsem nastoupil na trůn, jest Mou nezdolnou snahou vymoci veškerým Mým národům vytoužený mír, jakož i ukázati národům rakouským cestu, na níž by bez překážek a třenic dali požehnaně rozvinouti svým národním silám a využitkovali jich úspěšně k svému duševnímu a hmotnému blahobytu.

Strašlivé zápolení světové války stálo dosud v cestě dílu míru. Hrdinství a věrnost, obětavé snášení nouze a strádání slavně obhájily vlast v této těžké době. Kruté oběti války musily zabezpečiti nám čestný mír, na jehož prahu dnes s pomocí Boží stojíme.

Nyní nutno bez váhání přikročiti k novému vybudování vlasti na jejích přirozených a tudíž nejspolehlivějších základech. Přání rakouských národů jest při tom pečlivě uvésti ve vzájemný soulad a uskutečniti jejich splnění. Jsem odhodlán provésti toto dílo za svobodné součinnosti Mých národů v duchu oněch zásad, které za své přijali spojení mocnářové v nabídce mírové. Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá. Tím se nijak nepředbíhá spojení polských území Rakouska s polským neodvislým státem. Městu Terstu s obvodem dostane se podle přání jeho obyvatelstva postavení zvláštního.

Tato nová úprava, která se nijak nedotýká celistvosti zemí svaté koruny uherské, má zabezpečiti každému jednotlivému státu národnímu jeho samostatnost; úprava tato bude však také účinně chrániti zájmy společné a uplatňovati je všude tam, kde společenství je životní potřebou jednotlivých státních útvarů. Jmenovitě bude dlužno spojiti všechny síly, aby s úspěchem rozřešily se po právu a spravedlnosti veliké úkoly, které vznikají ze zpětných účinků války.

Až do té doby, kdy tato přeměna bude zákonnou cestou dokonána, zůstávají dosavadní zařízení k ochraně obecných zájmů nezměněna. Mé vládě jest uloženo připraviti bez odkladu veškeré práce k novému vybudování Rakouska. K národům, na jejichž sebeurčení bude spočívati nová říše, obrací se Můj hlas, aby spolupůsobili na tomto velkém díle prostřednictvím národních rad, kteréž – utvořeny z říšských poslanců každého národa – mají uplatniti zájmy národa ve vzájemném poměru, jakož i ve styku s mou vládou.

Kéž tato naše vlast, upevněna svorností národů, které v sobě spojuje, vyjde z bouří válečných jako svaz národů svobodných. Požehnání Všemohoucího provázejž naši práci, aby velké dílo míru, jež budujeme, stalo se štěstím Mých národů. Ve Vídni dne 16. října 1918.


Karel v. r.
Hussarek v. r.

 

 

Příloha 5

Washingtonská deklarace

Washingtonská deklarace

V této vážné chvíli, kdy Hohenzollernové nabízejí mír, aby zastavili vítězný postup spojeneckých armád a zabránili rozdělení Rakousko-Uherska a Turecka, a kdy Habsburkové slibují federalizaci říše a autonomii nespokojeným národům, podrobeným jejich vládě, my, československá Národní rada, uznaná vládami spojeneckými a vládou americkou za prozatímní vládu československého státu a národa, v plném souhlasu s prohlášením českých poslanců, učiněným v Praze dne 6.ledna 1918, a vědomi si toho, že federalizace a tím více autonomie neznamenají ničeho pod habsburskou dynastií, činíme a prohlašujeme toto naše prohlášení nezávislosti.

Činíme tak, poněvadž věříme, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává, a poněvadž máme vědomí a pevné přesvědčení, že náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího se útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století. Máme za to, že svoboda jest prvním požadavkem federalizace, a jsme přesvědčeni, že svobodní národové střední a východní Evropy snadno utvoří federaci, jestliže to shledají nutným.

Činíme toto prohlášení na základě našeho historického a přirozeného práva. Byli jsme samostatným státem již od sedmého století a r.1526 jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se v této konfederaci nevzdali dobrovolně svých práv jako samostatný stát. Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovávat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakousko-Uherska v jakékoli formě.

Požadujeme pro Čechy právo, aby byli spojeni se svými slovenskými bratry ze Slovenska, kdysi součástky našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety vtělené v uherský stát Maďarů, kteří nevylíčitelným násilím a krutým útiskem podrobených plemen pozbyli veškerého mravního a lidského práva vládnout komukoliv, kromě sobě samým.

Svět zná dějiny našeho zápasu proti habsburskému útisku, zesílenému a v systém uvedenému dualistickým vyrovnáním rakousko-uherským z r.1867. Tento dualismus je toliko nestoudnou organizací hrubé síly a vykořisťování většiny menšinou; je to politický úklad Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu, stejně jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie. Svět zná historii našich práv, kterých Habsburkové sami neodvážili se popírat. František Josef uznal opětovně nejslavnostnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa. Němci a Maďaři postavili se na odpor tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho předvoj na východě vyvolalo poslední balkánský konflikt stejně jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami, bez souhlasu zástupců lidu.

Nemůžeme a nechceme nadále žit pod přímou nebo nepřímou vládou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, chtěli být vrahy Ruska a Rumunska, jsou vrahy desetitisíců občanů a vojínů naší krve a spoluviníky bezpočetných nevýslovných zločinů, spáchaných v této válce proti lidskosti těmito dvěma degenerovanými a neodpovědnými dynastiemi. Nechceme zůstat součástkou státu, který nemá existenčního oprávnění a který odpíraje přijmout základní zásady moderní světové organizace, zůstává toliko umělým, nemorálním politickým útvarem, který překáží každému hnutí, směřujícímu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světovému míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničeni.

Odmítáme svatokrádežné tvrzeni, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.

Přijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnout, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké zásady, jak byly stanoveny prezidentem Wilsonem: zásady o osvobozeném lidstvu, skutečné rovnosti národů a vládách, odvozujících všecku svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných. My, národ Komenského, nemůžeme než přijmout tyto zásady, vyjádřené v americké deklaraci nezávislosti, v zásadách Lincolnových a v prohlášení lidských a občanských práv. Za tyto zásady prolévá náš národ krev dnes po boku svých spojenců v Rusku, v Itálii a ve Francii.

Načrtneme jen hlavní zásady ústavy československého národa: konečné rozhodnutí o ústavě samé náleží zákonitě zvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného národa.

Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím: ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.

Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského; válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli.

Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou část odpovědnosti za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají být sjednány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie.

Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.

Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen – demokracie je vítězná – na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno. Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva vzchází.

Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.

Dáno v Paříži, dne 18. října 1918.

profesor T. G. Masaryk, předseda ministerské rady a ministr financí,
generál, Dr. Milan Štefánik, ministr národní obrany,
Dr. Edvard Beneš, ministr zahraničních věci a ministr vnitra.

 

Příloha 6

Tříkrálová deklarace

 

Deklarace českých poslanců na Říšské radě a zemských sněmech
proti postupu Rakousko-Uherska při brestlitevském mírovém jednání
vyhlášena v Grégrově sále Obecního domu

Ve čtvrtém roce hrozné války světové, jež si vyžádala nesmírných obětí na životech a statcích národů, dějí se první pokusy o mír. My Čeští poslanci rady říšské, jež byla rozsudky nepříslušných vojenských soudů zbavena rady svých členů slovanských, a zároveň my čeští poslanci rozpuštěného a dosud neobnoveného sněmu království českého jakož i po celou dobu války nesvolávaného sněmu markrabství moravského a neobnoveného sněmu vévodství slezského, jako zvolení zástupcové národa Českého, zdůrazňujíce veškerá prohlášení českého poselstva na radě říšské, jsme povinni určitě a jasně za lid český a za porobenou a politicky umlčenou větev slovenskou v Uhrách vyznačiti svoje stanovisko k nové úpravě poměrů mezinárodních. Když čeští poslanci obrozeného národa našeho promluvili za války francouzsko-německé o mezinárodních otázkách evropských, prohlásili v memorandu svém dne 8. prosince 1870 slavnostně:

„Všichni národové, ať velcí, ať malí, mají rovnaké právo sebeurčení a rovnost jejich má stejně setřena býti. Jen z uznání rovnoprávnosti a ze vzájemné vážnosti svobodného sebeurčení všech národů může vykvésti pravá jejich svoboda a bratrství, všeobecný mír a pravá lidskost.“

My poslancové národa českého, věrni jsouce i dnes těmto zásadám svých předchůdců, s radostí jame pozdravili, že dnes všechny ony státy, které jsou založeny na zásadách demokracie, válčící i neutrální, pokládají stejně s námi toto svobodné sebeurčení národů za záruku trvalého míru všeobecného.

Nové Rusko při pokusu o mír všeobecný vložilo do stěžejních podmínek mírových zásadu sebeurčení národů tak, aby národové svobodnou volbou rozhodovali o svém životě a usnesli se, chtějí-li vybudovati stát samostatný, či tvořiti státní celek ve spolku s národy jinými. Naproti tomu prohlásil zástupce Rakousko-Uherska jménem štyřspolku, že otázka sebeurčení oněch národů, které dosud nemají své státní samostatnosti má býti řešena v každém státe cestou ústavní. Vzhledem k tornu jsme za Český národ povinni prohlásiti, že toto stanovisko zástupce Rakousko-Uherska není stanoviskem naším. My jsme se naopak ve všech svých projevech a návrzích, tomuto řešení vzpírali, ježto po nesčetných trpkých zkušenostech našich neznamená ono nic jiného nežli úplné zamítnutí zásady sebeurčení národů. Trpce žalujeme, že národ náš byl zbaven své samostatnosti státoprávní i svého práva sebeurčení umělými řády volebními, vydán nadto panství německé menšiny a německé centralistické byrokracie. Slovenská větev naše stala se pak obětí brutálnosti maďarské a neslýchaného násilnictví ve státě, jenž přece všechny zdánlivě konstituční formy zůstává nejtemnějším koutem Evropy a v  němž národové nemaďarští, tvořící většinu, jsou panující menšinou týráni a hubeni, od kolébky odnárodňováni, zůstávajíce takřka beze všeho zastoupení na sněmu i úřadech, bez veřejných škol a bez volnosti ve školách soukromných.

Ústava, na niž se odvolává zástupce Rakousko-Uherska, znetvořila i spravedlnost všeobecného práva hlasovacího, rozmnoživši v rakouské radě říšské způsobem umělým počet mandátů německé menšiny a celá její bezcennost pro svobodu národů objevila se až křiklavě jasně v krutém vojenském absolutismu po dobu války. Každý poukaz na tuto ústavu znamená proto ve skutečnosti jenom odmítnutí práva sebeurčení, vydání v plen všech národů v Uhrách, kde jest ústava jen nástrojem nejbezohlednějšího panství oligarchie několika rodů maďarských, jak to bylo znovu potvrzeno novou předlohou o volebně reformě. Národ náš touží se všemi demokraciemi světa po míru všeobecném a trvalém. Jest si však plně vědom pravdy, že trvalým může státi se jenom mír takový, který odstraní staré křivky, brutální moc převahy zbraní jakož i nadpráví států a národů nad národy druhými – mír takový, který zabezpečí samostatný rozvoj národům velkým i malým a osvobodí zejména ony národy, kteří stenají dosud pod cizí nadvládou. Proto také toto právo na svobodný život národní a sebeurčení národů ať malých či velkých a jakékoliv příslušnosti státní, musí býti základem příštího práva mezinárodního, zárukou míru a přátelského soužití národů i velkým statkem ideálním, který si lidstvo vydobude z hrůz světové války.

My, poslancové národa českého, prohlašujeme, že mír, který by národu našemu nepřinesl spravedlnost a svobody, nemohl by pro něj býti mírem, nýbrž jen počátkem nového mohutného a důsledného zápasu za státní samostatnost, v němž by národ náš napjal veškeré své síly hmotné i mravní až do krajnosti a v tomto bezohledném boji neustal by až do šťastného konce.

Národ náš se hlásí o tuto svou samostatnost, opíraje se o své historické právo státní a jsa všecek prodchnut vřelou touhou, aby ve svobodné soutěži s jinými národy svobodnými a v svém státě svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém i na rovnosti všeho občanstva vybudovaném a v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovanské přispěti mohl k novému velkému rozvoji lidstva, založenému na volnosti a bratrství přiznávaje v tomto státě národním menšinám plná, rovná práva národní.

Vedeni jsou těmito zásadami protestujeme slavnostně proti odmítání práva sebeurčení národů při jednání mírovém a žádáme, aby ve smyslu práva toho zabezpečena byla všem národům, tedy i našemu, účast a plná volnost obhájiti svých práv na mírovém kongresu.

 

Slavnostní prohlášení českých poslanců vídeňské říšské rady a zemských sněmů historických zemí Českého království ze 6. 1. 1918, formulující cíle národně osvobozeneckého boje českého a slovenského národa za první světové války. Reagovala na jednání o mír v Brestu Litevském, odvolávala se na zásadu sebeurčení národů, prosazovanou sovětským Ruskem a požadovala, aby budoucí mírová konference uznala právo na sebeurčení dosud nesvobodných národů, jmenovitě pak utlačovaných národů Rakousko-Uherska.

 

 

[1] Poválečná jednání proběhla v rámci Pařížské mírové konference, probíhající od 18. 1. 1919 do 21. 1. 1920, která řešila proměnu příměří uzavřené 11. listopadu 1918 v Compiègnském lese do nového systému mírového poválečného uspořádání. Hlavním dokumentem byla Versailleská mírová smlouva podepsaná 28. 6. 1919 a Saintgermainská smlouva podepsaná 10. 9. 1919. Tyto smlouvy skutečně měnily hranice Československa.