15.4.2023
Inspirace
V devadesátých letech Pentagon musel šetřit a došlo i na šetření v logistice. Spoustu peněz spotřebovávala přeprava vojenského materiálu. Zjistilo se, že až na výjimky se přepravují malé zásilky, jako třeba spisy nebo jednotlivé součástky, které někde chybí. Většinou zajišťovala přepravu dvojice vojáků, kteří si sedli do vojenského auta a odvezli například karburátor z Kalifornie na Floridu. Přeprava jim trvala několik dnů, někdy i týdnů.
Návrhy na úspory připravovaly nezávislé týmy. Každý návrh měl vlastní strukturu uzlových bodů, do kterých zásilku přepraví odesilatel, které si zásilku předávají. V některých variantách se využívaly letecké a železniční spoje. Všechny varianty zaměstnávaly spoustu vojáků a vyžadovaly techniku v pohotovosti. Žádný projekt ale nepřinášel zásadní úsporu.
Nakonec někdo přišel s nápadem využít služeb komerčních přepravních společností. Úspory byly grandiosní. Firma, která se přepravou po Státech zabývá jako svou hlavní činností, udržuje dostatečné kapacity, má vymyšlenou síť vlastních přepravních center, má k dispozici dostatek pracovníků, udržuje v pohotovosti auta i letadla, využívá vlaků, svou síť nepřetržitě optimalizuje, aby byla levná a rychlá. Ukázalo se, že erár nedokáže konkurovat soukromým specializovaným firmám. Rozhodnutí bylo jednoznačné: zcela zrušit erární přepravní logistiku a pro veřejné účely využívat normální komerční civilní služby.
Když nyní diskutujeme o prvním stupni redukce poboček České pošty (další kola rušení budou brzy následovat), napadá mne, zda bychom se nemohli inspirovat.
Historie pošty
Proč vůbec vznikla státní pošta? Kromě antické přepravy zpráv, která zcela zanikla s rozpadem Římské říše, najdeme zárodky v roce 1500 v císařském pověření rodu Turn-Taxisů, kteří zajišťovali pravidelné poštovní spojení mezi určenými místy, zpočátku jen pro zásilky, ale zanedlouho bylo pověření rozšířeno i na přepravu osob. Po sto letech byly pro tuto rodinu poštovní úřady hodně výnosným podnikem. Už tehdy vznikaly takzvané „černé kabinety“, někdy také zvané „Briefloge“ (lóže), specializované místnosti na některých stanicích, kde se během přepřahání kontroloval obsah převážených zásilek. Citlivé dopisy se pro císaře přepisovaly. A za úplatek se přepisovalo i pro jiné osoby. Rod Turn-Taxisů začal být příliš mocným, takže veřejná zakázka byla z mocenských důvodů dělena na menší územní celky. V době bělohorské bitvy svěřila Vídeň poštovní přepravu na habsburském území hrabatům z Paarů. Jan Kryštof Paar se stal v roce 1624 nejvyšším dvorským dědičným poštmistrem.
Poštovní stanice byly zřizovány podél stanovených udržovaných silnic na základě licence (privilegia). Poštovní přepřahací stanice musela poskytovat pohostinské služby každému příchozímu, na rozdíl od některých hospod a krčem, které fungovaly se souhlasem místní vrchnosti na jiných spíše právovárečných principech. Pošty musely zajišťovat přepravu dopisů i osob pro veřejnost a musely držet v pohotovosti stanovený počet koňů pro přepřahání. V druhé polovině 18. století měla pošta v habsburské monarchii 658 stanic, z toho 97 v českých zemích. Poštmistři i postilióni byli povinně ozbrojeni, kromě šavle nosili bubínkový revolver, aby mohli chránit zásilky, k přepadení poštovních vozů totiž skutečně docházelo. V cílových městech se zřizovaly poštovní výdejny.
C. k. pošta měla už tehdy mohutnou nestátní konkurenci v podobě formanů. Ti převáželi mnohem objemnější zásilky, ale i dopisy a peníze a ještě k tomu levněji. Aby se nemuseli zdržovat doručováním v cílové destinaci, zřizovali si také vlastní struktury skladů, výdejen a doručitelů.
Co stát nepotřebuje
V době komunistické totality Pošta zajišťovala kontrolu obsahu posílaných dopisů, jenom už to nebyly „černé kabinety“, ale obrovské specializované úřady. Ty už nepotřebujeme. Vzhledem k aktuální nevelké a nepředvídatelné rychlosti poštovního spojení (v devatenáctém století u nás fungovalo ranní a odpolední doručování – na dopis, který přišel ráno se odpovídalo odpolední poštou), si zločinci a spiklenci posílají protistátní informace elektronicky a zašifrovaně, Českou poštu v žádném případě nepoužívají. Například Alexandr Miškin odstartoval celou akci ve Vrběticích tím, že se vyfotil před staroměstským orlojem a umístil fotku na Facebook, kdyby totiž čekal, až Česká pošta doručí do Moskvy pohlednici, nikdy by se jim to nepovedlo.
Úkoly pošty
Co vlastně stát potřebuje a co potřebují občané?
a) Česká republika je členem Světové poštovní unie (zal. 1874) a musí zajistit, že zásilka, která přijde ze zahraničí, bude doručena na libovolnou adresu v ČR. To je velmi přesné zadání: víme, kolik zásilek ze zahraničí do ČR v průměru přijde. ČR by mohla vyhlásit jednoduché výběrové řízení, zda by nějaká firma chtěla tuto státní zakázku získat. Není totiž pravda, že každá firma umí všechno a žádná firma neumí všechno nejlépe. Prostě by se vybrala firma, která je v doručování ze zahraničí nejlepší – nejlevnější a nejrychlejší. Zcela jistě by dokázala při proclívání balíčků, což je hlavní agenda, poskytovat mnohem lepší služby, než Pošta.
b) Česká republika zatím chce mít možnost posílat doporučené úřední dopisy na adresu trvalého bydliště občana. V mnoha případech je to úplně nesmyslná činnost, protože trvalé bydliště často není místem skutečného pobytu. Protože si náš byrokratický stát nepřeje kooperativní vztahy s občany[1], uzákonila se tzv. fikce doručení – když si občan dopis nevyzvedne, protože neví, že mu přišel, po uplynutí lhůty stát začne jednat, jako by zpráva byla doručena. To se pak nesmíme divit, že máme rekordní počet insolvencí, že každé správní řízení trvá dlouho, že je státní správa nefunkční. Drahý projekt evidence obyvatel nám komunikaci mezi státem a občanem neusnadňuje. Český byrokratický moloch proto vytvořil dost nesmyslný a drahý projekt datových schránek, ve srovnání s normální elektronickou komunikací notně nepraktických[2].
V řadě zemí je elektronická komunikace se státem dobrovolná. Mnoha lidem opravdu šetří čas. Takoví lidé státu dobrovolně sdělí (resp. si nastaví) svou e-mailovou adresu, na které se státem chtějí komunikovat. Nepotřebují žádnou datovou schránku. Při převzetí mailové zprávy potvrdí přijetí. Je to mnohem flexibilnější a mnohem levnější. A občanů, kteří si přejí kooperativní vztahy se státem je většina.
V případě nedoručení stát dostane informaci, že zpráva doručena nebyla. Co kdyby i Česká republika začala slušným občanům věřit a při komunikaci by jako první pokus využila takovéto dobrovolné elektronické komunikace? Občan ovšem může být na pochybách, zda doručená zpráva opravdu přichází od dotyčného úřadu. Proto stát potřebuje jak pro komunikaci mezi dvěma státními úřady, tak pro zasílání obsílek občanům, elektronický podpis, který každému občanovi a adresátovi umožní bleskurychle si ověřit[3], že zásilka je opravdu úřední. Jednoduché a levné. Zatím to u nás nefunguje. Teprve na druhý pokus o doručení by se použila klasická doporučená zásilka[4]. Byla by to nesporná úspora!
Na doručování doporučených dopisů, kterých zbude po zavedení dobrovolné mailové komunikace se státem jen málo, může stát vypsat výběrové řízení. Zatímco skoro každý má zkušenost s tím, jak si poštovní doručovatelé mnohdy usnadňují práci („že to podepíšete za manželku …“), může si dát stát do smlouvy naprosto spolehlivá kritéria doručení. Přepravní společnosti mají svou logistickou strukturu, mají vozidla, mají zaměstnance, umí flexibilně zaměstnat brigádníky, jejich zaměstnanci znají svůj obvod a jeho obyvatele, mají na adresáty telefonní i mailové spojení, flexibilně se s nimi domluví na praktickém doručení. Tedy něco, co Pošta neumí.
Pro zajímavost je třeba uvést, že v některých zemích z úsporných důvodů nahradil poštovní kontakt obecní nebo soudní doručovatel, který problematického adresáta fyzicky vyhledá (někdy skoro detektivními metodami) a zásilku mu prostě předá do ruky.
c) Zvláštní služba, kterou pro stát Pošta zajišťuje, je doručování hlasovacích lístků na adresu trvalého bydliště. Vzhledem k tomu, že obálky jsou na jméno s adresou, je to jenom větší zakázka stejného typu, jako obyčejný dopis. S jistotou by tuto službu dokázala soukromá společnost zajistit levněji. Opět na dobrovolném základě by stát mohl nabídnout tomu, kdo si to vyžádá, že mu bude informace obsažená na volebních lístcích doručena mailem a lístky si vyzvedne až ve volební místnosti. V mnoha případech by nemusely lístky ležet někde ve schránce na adrese, kde je někdo sice hlášen, ale nebydlí tam.
d) Pošta také zajišťuje přepravu cenných psaní, ale to zajišťují přepravní společnosti také a lépe, vlastně je to jenom rozšíření o možnost pojistit si přepravovanou zásilku.
e) Pokud jde o doručování balíků, vůbec nemá smysl trvat na tom, že balík doručuje nepříliš kvalitní státní instituce, když existuje celá škála různých specializovaných přepravních firem. Kdyby stát opravdu trval na nějakých zvláštních pravidlech, může si je dát do smlouvy a v extrémním případě může nutná pravidla uzákonit (podobně to stát udělal u telefonních operátorů).
f) Doručování reklamních materiálů, což Pošta nyní dělá, stát vůbec zařizovat nemusí. A už vůbec není důvod, aby to zajišťovala dotovaná státní instituce. Bylo by nejlepší, kdyby stát tuto službu přenechal v plném rozsahu konkurenci.
g) Pokud stále ještě potřebujeme síť poštovních schránek, zcela jistě by prozatím mohla existovat samostatná státní zakázka na vybírání schránek a doručování běžných dopisů. V mnoha oblastech se místo plechových dopisních schránek prosazují elektronicky ovládané boxy, které poskytují mnohem více služeb.
h) Pošta umí kromě zásilek také přepravovat peníze. Je to extrémně drahá služba, protože kvůli tomu musí být každá poštovní pobočka bezpečnostně zajištěna. A stejně došlo, jak si jistě vzpomeneme, k několika velkým poštovním loupežím. Finanční služby Pošta zajišťuje ve spolupráci s bankou ČSOB. Podle dosavadních diskusí se zdá, že nejcitlivějším poštovním problémem je doručování důchodů. Není známo, pro kolik občanů je toto skutečně zásadní, ale předpokládejme, že jsou takové případy.
Přepážku vyplácející peníze docela dobře nahradí bankomat. Určitě by nějaká banka dokázala po stát zajistit umístění bankomatů do vybraných obcí, zejména kdyby mohla využít radniční budovy. Bankomaty umí peníze nejen vydat, ale i odeslat. Ale možná jsou i takoví občané, kteří si peníze v bankomatu vybírat nechtějí, takoví lidé možná potřebují individuální péči, třeba popovídat si na poště. Pokud nyní musí stát mnoha miliardami poštu dotovat, aby nezkrachovala, měl by si spočítat, zda není levnější místo pošty zaměstnat sociální pracovníky, kteří takové občany jednou týdně navštíví, pomohou jim se vším, co potřebují a případně jim za stanovených podmínek pomohou i s vyzvednutím důchodu. Opět by stát přesná pravidla (a odpovědnost) formuloval ve smlouvě, případně by je mohl uzákonit. Pravděpodobně by se našla charitativní organizace, která by tyto služby dokázala v rámci zakázky poskytovat smysluplněji, než Pošta.
Případně by mohla do určených lokalit jezdit mobilní úřadovna, která by přijela na základě elektronické žádosti (pro své občany bez počítače by žádost zprostředkovával místní úřad), nebo by do vesnice jezdila pravidelně, vyřídila by peněžní služby a odeslání i doručení balíků.
i) Poslední službou, kterou Pošta poskytuje, je kontaktní bod státní správy Czech-Point. S poštovními službami to nijak nesouvisí, jde o státní správu. Za prvé by tuto službu měl zajišťovat každý státní úřad automaticky, a v některých případech tak už činí, a přinejmenším pověřené obecní úřady by to měly poskytovat povinně, další pokud chtějí. Vedle toho tyto služby poskytuje také každé notářství. Pokud jsou notářské služby pro některé obce obtížně dostupné, bylo by určitě vhodné, aby stát dohodou s notářskou komorou stanovil dostupnost notářských služeb pro občany.
j) Možná zbývají poštovní úřady na ústavních institucích jako je Pražský hrad, Úřad vlády, Sněmovna, Senát atd. Zcela jistě by se dala v rámci sjednaných komerčních služeb domluvit existence toho, čemu se nyní říká poštovna.
Závěr
Neexistuje žádná služba České pošty, kterou by stát potřeboval poskytovat formou státní instituce, a neexistuje žádná poštovní služba, kterou by neuměly privátní firmy poskytovat levněji a lépe. Pokud bychom si přáli mít přívětivější a úspornější stát, pak úplné zrušení pošty je jedním z prvních kroků, které musíme podstoupit.
[1] Nekooperativní vztahy zatěžují drtivou většinu slušných občanů, které stát apriorně podezírá na základě presumpce viny, zatímco občané, kteří se pokoušejí uniknout komunikaci, se v takovém systému snadno schovají.
[2] Datová schránka je založena na certifikaci způsobu doručení, který se ale rychle vyvíjí a mění, stát nikdy nebude stačit vývoji. Jenže už po staletí je vyzkoušeno, že podstatou úřední komunikace je podpis (certifikace) přenášené informace nezávisle na způsobu doručení. Mnoho zpráv se doručuje přes sociální sítě a chatovací funkce, mnohdy se už e-mail nepoužívá.
[3] Například by ověření mohla poskytovat mobilní aplikace.
[4] Systém trvalého bydliště a doručovací fikce potřebuje také zásadní reformu.
Tento text posílám k informaci: Prezidentu republiky Petru Pavlovi, premiéru Petru Fialovi, ministru vnitra Vítu Rakušanovi. Informatiky.