28.5.2019
V úterý 26. března 2019 ve Štrasburku přijal Evropský parlament „nezávazné“ usnesení, které kromě dekorativních pentliček autoritativně vyhlašuje:
Evropský parlament žádá Komisi a členské státy, aby s ohledem na stávající právní předpisy a postupy zajistily bezpečné a legální cesty pro přistěhovalce, uprchlíky a žadatele o azyl, kteří chtějí vstoupit do EU.
Evropský parlament žádá členské státy, aby řešily diskriminaci lidí afrického původu na trhu s bydlením a aby přijaly konkrétní opatření s cílem řešit nerovnosti v přístupu k bydlení a zajistily adekvátní bydlení.
Evropský parlament pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi, parlamentům a vládám členských států a Parlamentnímu shromáždění Rady Evropy.
Odpovídám na otázky médií:
Hlasování vypadá jako jednoznačná podpora přijímání Afričanů nebo možná i všech příchozích, a to zcela bez ohledu na azylové řízení. V předvolebních diskusích, když na to bylo poukazováno, zdůrazňovali poslanci, kteří hlasovali pro, buď jeho nezávaznost, nebo údajný fakt, že usnesení bylo vloženo do balíčku s jinými humanistickými dokumenty a že tedy „nešlo“ hlasovat proti. Vnímáte usnesení jako nezávazné?
Politická usnesení jakéhokoliv parlamentu jsou právně nezávazná, ale vymezují pro veřejnost hodnoty, interpretují politické dění, ukazují, jak má být interpretována politická realita. Mají politickou závaznost, pokud výkonná moc není absolutně cynická, je pro ni usnesení parlamentu velmi vážným imperativem. Pokud někdo tvrdí, že usnesení Evropského parlamentu je nezávazné, že jej Komise stejně nebude respektovat, v podstatě tím říká, že bychom měli takový parlament zrušit.
Těžko se mi hledá přiměřené přirovnání, a jak říkali již staří Římané, každé přirovnání pokulhává, přesto uvedu několik příkladů. Připomínáme si výročí vojenského útoku na Heydricha, kdyby v té době přijal parlament usnesení, že odsuzuje každé použití zbraní jako vyjádření politických postojů a že má být poskytnuta lékařská pomoc německým vojákům, kteří byli při útoku zraněni, bylo by to nezávazné usnesení, a přesto bych pro něj nemohl hlasovat. Když se v roce 1969 přijímalo Poučení z krizového vývoje, byl to právně nezávazný text, přesto bych pro něj nemohl hlasovat, i kdyby v něm byla část pojednávající o tom, že sovětským vojákům, kteří při invazi byli zraněni, mají nemocnice poskytnout veškerou potřebnou lékařskou péči. Nebo příklad z osobní roviny: Kdyby mě někdo nutil veřejně prohlásit, že můj bratr je podvodník, který vynáší soudy a nemá žádné argumenty, a že jeho klamavé výroky mají být uvedeny na pravou míru, neřekl bych to. To je přece otázka morální integrity jednotlivého politika.
Politik, který by jakkoliv nějaké takové podobně ‚nezávazné‘ usnesení podpořil, by pro slušné lidi ztratil důvěryhodnost. V tom okamžiku vznikne propast mezi normálními lidmi a politiky, najednou jsme to my a oni, najednou to nejsou naši zástupci, ale přisluhovači. To je nevratný krok, taková ztráta důvěry se už nedá obnovit, ani neustálým opakováním, že „Evropská unie, to jsme přece my“ (pozoruhodné je, že právě ti, kteří opakují, že EU to jsme my, zároveň takto pohrdají normálními lidmi). EU nejsme my, EU jsou „ONI“, včetně těchto poslanců, ti, kdo pro něco takového hlasovali. A takoví politikové už nás nikdy nebudou věrohodně zastupovat.
Říká se, že na původně nezávazná usnesení časem navazují další usnesení (jak EP tak EK) či jiné normy, které už závazné jsou a těch původních se dovolávají. Setkal jste se už s takovými postupy?
Prezident Evropské komise Jean Claude Junker to kdysi velmi názorně popsal: „Na něčem se dohodneme, hodíme to do placu a čekáme, co se stane. A když nevznikne rozruch, protože většina lidí nerozumí tomu, co bylo rozhodnuto, pokračujeme krok za krokem tak dlouho, až už není cesty zpět.” Celý projekt Evropské unie byl takto založen a takto funguje. Je to nepoctivá hra. Slušný politik jasně řekne, oč mu jde a jak to chce uskutečnit. Lidé mají právo vědět, o co politik usiluje. Od počátku se tvrdí, že cílem není vybudovat evropský superstát, ale při tom se to krok za krokem uskutečňuje. Mnozí si pak myslí, že cílem je vytvoření federace. Jenže není – to by od počátku muselo vypadat jinak, a mimochodem Winston Churchill to tehdy navrhoval, ale prosadil se Monnetův neprůhledný model, který nahrazuje politickou odpovědnost úřednickou mašinérií. Od stávající podoby se k federaci nedá žádným způsobem dostat. Demokratický deficit z EU nelze odstranit.
Jak byste komentoval výsledky voleb do Evropského parlamentu?
Výsledky nejsou překvapením, čekalo se, že v Británii vyhraje strana Brexitu. Čekalo se, že v Itálii vyhraje strana Salviniho. Čekalo se, že ve Francii volby nevyhraje Macron. U nás se Babiš v kampani zaměřil na polemiku s Piráty a při tom mu utekly hlasy k ODS, nejspíš ho to překvapilo. Překvapením je vliv preferenčních hlasů na pořadí kandidátů. Když někdo získá mandát z patnáctého místa, nebo když je lídr vykroužkován, to jsou jasné důkazy, že v politických stranách neprobíhají férové primárky. Je to hodně špatná vizitka pro tyto politické strany a špatná vizitka pro českou demokracii. Devastuje to politickou morálku, pak se přestává hrát férově v celé politice.