Nová bezpečnostní architektura

29.9.1996

Naše politika dává jasně najevo, že dáváme přednost kolektivní obraně proti bezpečnostním rizikům v rámci plného členství v NATO. Odpovědný politik si musí však položit otázku, zda se nemáme pro případ dlouhodobého odkladu připravovat také na jinou alternativu.

Během několika týdnů či měsíců se patrně dostane na stránky denníků dokument, který se již delší dobu připravuje a který má pojednávat o rozšíření NATO. Pracovně by měl odpovědět na otázky proč a jak k rozšíření dojde. Ovšem středoevropské státy očekávají odpovědi na otázku kdo a kdy. Bude následovat období vyjasňování stanovisek a ujišťování o budoucích záměrech.

Střední Evropu můžeme již od dob první světové války považovat za prostor bezpečnostního vakua, za prostor, který nemá jednotící bezpečnostní koncept jako celek. Československá diplomacie se ve dvacátých a třicátých letech pokusila tento problém řešit jednak politickou, diplomatickou cestou tím, že akcentovala malou dohodu a uzavřela smluvní závazky s Francií, jednak urychleným budováním armády, odpovídající tehdejšímu bezpečnostnímu riziku. Výsledkem selhání evropského bezpečnostního systému (nebo iluse o bezpečnosti) bylo, že do tohoto prostoru vstoupilo hitlerovské Německo, smluvní vztahy preventivní diplomacie se zhroutily, český národ utrpěl další kolektivní trauma a začala druhá světová válka.

Již v průběhu druhé světové války si ve středoevropském prostoru vytvářel sféru vlivu Stalin a v průběhu konce čtyřicátých let ji důsledně naplnil ideologicky založenými nedemokratickými režimy. Komunistická ideologie pro něj byla pouhým maskovacím manévrem a záminkou, jak do země dostat své lidi. Prostor mocenskopolitického vakua poté, co Německo prohrálo válku a bylo oslabeno, vyplnil na padesát let Sovětský svaz.

V devadesátých letech došlo k relativně pokojnému rozpadu Sovětského bloku a zjednodušeně lze říci, že Rusové prohráli studenou válku. Střední Evropa opět připomíná skládačku puzzle – hromádku států, které mají své zájmy (reformovat starý zdevastovaný politický a hospodářský systém a připojit se k oblasti stability) a mají i svá bezpečnostní rizika. Na rozdíl od diplomatických výroků západoevropských politiků o vstřícných (partnerských) vztazích s Ruskou federací uslyšíme v pobaltských státech přímočaré konstatování, že pociťují obavy z Ruska, z jeho koncepce blízkého zahraničí, z jeho prosazování sfér vlivu. Rusko dostalo po skončení studené války šanci přesvědčit, že není pro nikoho rizikem ani hrozbou a že ve svých reformách sleduje prosazení evropských demokratických hodnot. Dostalo se mu při tom i nezanedbatelné finanční pomoci zejména od Spojených států a Německa. (Po období soutěžení se ukázalo, že zvítězil vliv USA a v Moskvě je rozhodující cizí měnou americký dolar.)

Nová evropská bezpečnostní architektura (což je eufemistické vyjádření touhy po sice drahé, ale nevídané stabilitě (byť drahé), jakou poskytovala studená válka). Nový bezpečnostní systém musí poskládat puzzle středoevropských zemí. Jistého odkladu řešení bylo dosaženo v Programu partnerství pro mír, který však není řešením trvalým.

Ujišťování, že středoevropské země mají spoléhat na kolektivní a kooperativní model bezpečnosti je nevěrohodné. Není znám žádný příklad z poslední doby, kde by tyto instituce (OBSE) dokázaly účinně reagovat, zato známe řadu příkladů ze situace na Balkáně či na Kavkaze svědčí o tom, že by bylo bláhové se na působení diplomatických prostředků spoléhat. Srbové si prosadili princip územního zisku vojenskou silou. Rusko ukončilo období fragmentace vojenským zásahem proti vlastním občanům v Čečensku.

Politikové každého státu jsou povinni zajistit v první řadě bezpečnost vlastního státu a uchování svobody. To platí i pro českou republiku. Spoléhat na přísliby se nám již nevyplatilo v roce 1938. Máme před sebou období, kdy se rozhodne, zda budeme pozváni k plnému členství v NATO, v němž budeme zajišťovat svou bezpečnost na základě aliančních závazků kolektivní obrany. Nebo, pokud nedostaneme jasnou perspektivu a pokud by mělo být naše členství dlouhodobě odkládáno, budeme povinni budovat vlastní bezpečnost nezávisle a pokud možno v blízkých vztazích se státy NATO. Nezávislé budování vlastní obrany by bylo dražší a neslo by s sebou riziko, že dojde k militarizaci Střední Evropy.