Kudy vede tvoje další cesta, Evropo?

1994

Evropa se po skončení studené války ztratila svou studenou stabilitu a hledá svou novou tvář. Polarita velmocí zajišťovala po 40 let Evropě neobyčejnou stabilitu s ohledem na kontinentální dějiny i na celosvětový kontext. Nelze se zbavit dojmu, že rovnováha, zajišťovaná přítomností armád supervelmocí na Evropském kontinentě a postavená na hrozbě přechodu od studené války k jadernému konfliktu, tak trochu vyhovovala. Vzpomeňme například na rok 1968, kdy se u nás málem schylovalo k jejímu prolomení a kdy se nakonec obě strany železné opony opět uchýlily do jejího chladivého poklidu.

Západoevropským státům zmizel společný nepřítel na východě, jehož existence vyrovnávala mnohá napětí, lze říci, že zmizel symetricky s tím, jak Evropské společenství usilovalo o svou společnou identitu, sílil zejména ve střední Evropě boj o identitu vlastní. Hospodářský integrační vývoj v západní Evropě zasadil „východnímu bloku“ poslední ránu a napomohl tak k nastartování dalekosáhlých změn. Prezident Gorbačov pochopil globální vývoj a otevřel dveře perestrojky, jíž se pokusil řešit ekonomické problémy SSSR pocházející z toho, že jediná výhoda obrovského ekonomického potenciálu dostávala postupně silnou konkurenci v integračním procesu ES. Bylo zřejmé, že udržení statu quo se stalo utopií.

Sovětské impérium muselo nejen uvolnit vazalská pouta „navěky spřátelených zemí“, ale samo v zápětí prodělalo rozpad. Komunistický politický systém se před třemi lety dostal do neodvratné krize, podobně jako jeho ekonomika.

Kromě rozpadu sovětského impéria však přispělo k narušení zavedených evropských pořádků následné sjednocení Německa.

A tak Evropa, která byla po dlouhou dobu instrumentem politiky mimoevropských velmocí (západní Evropa dobrovolně, střední a východní Evropa proti své vůli) se pokouší udělat první samostatné kroky. Ostatně byl to svým způsobem její historický sen.

Západoevropské státy odsunuly vliv velmocí stranou a vydaly se cestou hledání a prosazování vlastních zájmů, vlastní identity v rámci Evropského společenství.

Dosavadní vývoj ukazuje, že vše běží mnohem rychleji, než se očekávalo. Problémy jsou příliš naléhavé a je jich příliš mnoho na to, aby se mohla seriózně ustavit přirozená Evropská identita.

V tomto prostředí středoevropské země zahájily své ekonomické a politické reformy a měřeno rozsahem a významem učiněných změn, na které si obyvatelé těchto zemí v krátké době zvykli, dosahují reformy rekordních výsledků.

Maastrichtská smlouva se pokusila proces sjednocování západní Evropy poněkud posunout dopředu, ale zkušenost Dánska a Francie a možná i Velké Británie ukazuje, že obyvatelé Západní Evropy se nenechají do ničeho nutit. Západoevropané na takové tempo změn, jaké nastartovala střední Evropa, nepřivykli.

Vedle toho středoevropské země, pokoušející se ve svých ústavách vyvážit výkonnou a zákonodárnou moc, sledují s trochou nedůvěry architekturu ES, v níž je cítit to, co před nedávnem nalezlo vyjádření v myšlence jistého evropského politika: Evropské společenství, kdyby chtělo vstoupit samo do sebe, nemohlo by být přijato, protože nemá demokratické instituce. Nikdo sice netvrdí, že ES se vyvíjí nedemokraticky, ale co kdyby, na rovnováhu moci jsme asi nyní, po čtyřiceti letech s bezmocným parlamentem, mnohem citlivější.

Do této situace vstoupil proud zlatokopů, přistěhovalců, kteří se vydali za lepším živobytím především v Německu.

Je zřejmé, že tento proud může v budoucnosti jen sílit, možná, že budeme jednou mluvit o druhém stěhování národů. Nejvíce zasažené Německo na sebe vzalo úkol bránit vnější hranici ES, ovšem pevná hranice proti uprchlíkům znamená určité ohrožení pro takzvaně podporované mladé demokracie v sousedství.

Cesta opevňování hranice proti uprchlíkům je však jen dočasným řešením, příliv imigrantů však nezmizí, naopak bude ještě posilován případnými regionálními konflikty (jako např. v bývalé Jugoslávii), neúspěšnými či příliš pomalými ekonomickými reformami v některých postkomunistických zemích, nespokojeností s politickou situací (jako například v Rumunsku) či nepředvídanými katastrofami typu Černobyl.

Uzavírání hranic Německa trochu kontrastuje s velkorysou myšlenkou Spojených Států pokusit se prostřednictvím smlouvy NAFTA „ekonomicky civilizovat“ sousední Mexiko.

Pokud by se tím podařilo zastavit proud ilegálních uprchlíků do Spojených států, znamenalo by to obrovskou experimentální zkušenost, s níž tak jako tak bude muset Evropské společenství do budoucnosti počítat. Jak, to se pokusím naznačit za chvíli.

Zatím se však otálí se skutečným rozšiřováním ekonomického prostoru, které by přineslo ono „know how“, civilizování postkomunistických zemí, tak potřebné pro další bývalé komunistické země. A některé z nich pozvolna začínají ztrácet naději.

Evropa hledající svou identitu jako by si tak trochu nevěděla rady sama se sebou. Chtěla by si sice vystačit sama, ale Jugoslávský konflikt je jasným dokladem toho, že přítomnost jistého vlivu Spojených Států je nepostradatelná.

Proč je vlastně Jugoslávský konflikt tak nebezpečný? Na rozdíl od dříve všeobecně přijaté zásady, že hranice v Evropě nesmí být změněny silou, přinejmenším ne bez souhlasu velmocí, v Jugoslávii se hranice vojenskou silou mění. Protože však národnosti jsou promíšeny i v jiných zemích, mohla by se stát Jugoslávie nebezpečným příkladem.

Návod je prostý, stačí prohlásit nespokojenost s ústavním uspořádáním, ustavit samozvaný parlament, vyhlásit autonomii vlastních zákonů na vymezeném území a konflikt může začít. Není bez zajímavosti, že s podobným nápadem samozvaného moravského sněmu a vlády přišla nedávno jedna z extremistických politických stran u nás.

Nakonec obdobný charakter má i požadavek navrácení několika bývalých slovenských vesnic či jejich územní kompenzace.

Všimněme si, že do rétoriky vedoucí ke konfliktům, patří i volání po referendu, které je podle těchto hlasů prý demokratičtější, než zastupitelská demokracie. Avšak nepromyšlené míchání obou typů demokratického rozhodování vede k likvidaci zákonodárné moci (když se v příhodnou chvíli prohlásí, že parlament není kompetentní rozhodnout a ať tedy rozhodne lidové hlasování).

Další zkušenost, zaručeně vedoucí ke konfliktu, je rétorika přehnané ochrany menšin a jejich práva na sebeurčení. Nepochybně si náležitou ochranu zaslouží. Ale když začínají mít pocit, že mohou diktovat většině své požadavky i tam, kde se vůbec o jejich práva nejedná, znamená to popření základního pravidla demokracie, že rozhoduje většina. Svým způsobem náš zákaz majorizace v nevyjasněných kompetencích byl vlastně zákazem demokracie.

Ale vraťme se ještě k situaci na našem kontinentě. Ukazuje se, že místo jadernými hlavicemi se politická moc států dnes měří růstem produktivity, obchodní výměnou, technologickou inovací a informacemi. Proto zároveň s jednáním o smlouvě Start 2 jsou akcentována jednání o obchodní spolupráci v rámci GATTu. Budou-li dodržována pravidla volné soutěže v mezinárodním obchodu, představuje obchodní výměna nepochybně jeden z pilířů mezinárodní stability a tedy i stability Evropy.

Avšak zároveň se dostavila ekonomická únava rozvinutých států a tak vyvstaly problémy s obchodem. Právě pro nedodržování základních principů volného trhu došlo k obchodnímu napětí mezi Evropským společenstvím a Spojenými státy zvláště v zemědělských komoditách. Téměř předvídatelným bylo embargo Evropského společenství na dovoz některých zemědělských produktů ze střední a východní Evropy.

Že je volný obchod všestranně výhodný je evidentní a pro zemědělské produkty to dokazuje nedávno publikovaná studie, že otevření volného obchodu se zemědělskými produkty a kdyby vzrostl dovoz zemědělských produktů do ES ze střední a východní Evropy na dvojnásobek, klesly by v Evropském společenství ceny potravin, což by sice znamenalo snížení zemědělské produkce, avšak spotřebitelé by na tom vydělali sumu o málo větší než by byla celková ztráta. Kromě toho by také odpadly státní dotace na zemědělství a v důsledku toho by klesly v ES daně. Celkový zisk by tedy umožnil nejen trvale kompenzovat ztrátu zemědělcům, ale znamenal by ještě finanční přínos řádově stejné velikosti, takže by bylo možno zaplatit například i rozsáhlé rekvalifikační programy. Vedle toho je nezanedbatelné, že by to znamenalo výraznou pomoc pro stabilizaci transformujících se zemí Středovýchodní Evropy.

Můžeme si přát, aby v Západní Evropě vyrostli osvícení politikové nadaní velkorysostí autorů Americké smlouvy NAFTA, protože volný obchod by pro Evropu znamenal významnou redukci přílivu zmíněných zlatokopů a možná, že by nebylo nutné budovat obranný systém readmisních smluv.

Je to samozřejmě velmi zjednodušená představa, ale utvrzuje mne v jednom: Akcenty naší ekonomické reformy a naší politiky sledují správný směr a mají dlouhodobou perspektivu.

Urazili jsme nepochybně pěkný kus cesty, že? Ale ještě máme také ještě pěkný kus cesty před sebou, než spočineme v nějakém novém systému Evropské stability.