24.10.2018
V Lisabonské smlouvě není rovnováha moci. Vzájemná kontrola institucí, která se jinak uplatňuje všude, počínaje spolky, přes samosprávy a Ústavy států až po mezinárodní organizace, v Evropské unii chybí.
Začněme analýzu evropskou Komisí. Podle Lisabonské smlouvy „Komise podporuje obecný zájem Unie.“[1] Komise tedy nepracuje pro lidi, ale pro Unii. Pro sebe. Co je obecný zájem Unie je sice naznačeno, ale v praxi si to určuje Komise sama. A množství již zavedených euronesmyslů dokazuje, že to není jen teorie, že to platí i v praxi. Komise je zcela odtržená od lidí. Lisabonská smlouva dokonce nepřipouští ani to, aby mohly být na adresu Komise zasílány petice[2]. Podle čl. 11 odst. 4 se sice lidé na Komisi mohou obrátit s iniciativou [3], ale ačkoli je nesnadné nasbírat milion podpisů, Komise se předloženou iniciativou nemusí ani zabývat.
Skutečnost oddělení Komise od lidí můžeme doložit i dalším citátem, podle kterého jsou členové komise vybíráni tak, aby byli naprosto [4] nezávislí. Nezávislí i na lidech a na občanech členských států. Výslovně se píše: „Komise vykonává své funkce zcela nezávisle … členové komise nevyžadují ani nepřijímají pokyny od žádné vlády, orgánu, instituce ani jiného subjektu.“ 4 Politický systém, jehož vedení si prosazuje své zájmy a nebere ohled na zájmy lidí, se považuje diplomaticky řečeno za autoritativní. Méně diplomaticky řečeno, nějak podobně, jako výše uvedený citát z Lisabonské smlouvy, by asi zněla definice diktatury.
Někdo může namítat, že přece členské státy rozhodují o tom, co bude Komise dělat, že Rada složená z ministrů členských států může nějakým způsobem Komisi ovlivnit. Kdyby chtěl některý stát vnést do Evropské unie více pravdivosti, férovosti, spravedlnosti či demokracie, porušil by tím článek 4 odst. 3 Lisabonské smlouvy: „Členské státy usnadňují Unii plnění jejích úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie.“ Tím je řečeno, že ministři v Radě mají přednostně hájit zájmy Unie a ne zájmy svých občanů. Věřím, že je teď každému jasné, proč je kritizováno Polsko, Maďarsko či Itálie. A také Česká republika. Proč je kritizována Velká Británie za brexit.
Připomeňme na doplnění výrok předsedy komise J. C. Junckera, který předsedy vlád nedávno vyzval: Přestaňte naslouchat svým voličům! [5]
Není náhodou, že v Evropě sílí volání po přímé demokracii. Je to reakce na nemožnost demokraticky ovlivnit dění v EU a na propagandistickou manipulaci. Pro některé politické směry je to naděje, že by lidové hlasování mohlo zastavit alespoň některé nepřijatelné právní regulace. Ukazuje se, že jak při volbách, tak při hlasování v referendech představitelé Evropské unie porušují zásady rovnosti a férové soutěže, které formulují například dokumenty Rady Evropy [6]. Jde o to, aby při hlasování měly všechny zúčastněné strany stejné podmínky, aby veřejné autority zachovávaly neutralitu a aby nezneužívaly svých funkcí k ovlivňování veřejnosti, aby měly všechny strany spravedlivý přístup do médií, zejména veřejnoprávních, aby nebyly používány peníze z veřejných zdrojů ani nepřímo přes agentury a neziskové organizace na ovlivňování veřejnosti. Francouzský prezident E. Macron vyjádřil svůj odpor otevřeně: „Nesmíme opakovat situaci, kdy se jeden stát zmocní zbytku Evropy, protože si organizuje referendum.“ [7]
Takto funguje politický systém v EU, o kterém se tvrdí, že je demokratický.
Všechny demokratické státy mají ve svých ústavách ustanovení, podle kterého je jejich úkolem zastupovat zájmy občanů. Dokonce i v severokorejské Ústavě takový článek najdeme: „Korejská lidově-demokratická republika je nezávislým socialistickým státem, který zastupuje zájmy všeho korejského lidu.“
Zastupovat zájmy lidu je v Evropské unii Lisabonskou smlouvou zakázáno a fakticky dokonce znemožněno.
Někdo by si mohl myslet, že by s tím mohl něco dělat Evropský parlament. V Lisabonské smlouvě je šestatřicetkrát použito slovo odpovědnost. Z toho je pětatřicetkrát řečeno, že členské státy jsou odpovědné za plnění úkolů, které jim Komise prostřednictvím regulací uloží. Jen jednou je zmíněno, že Komise by měla být odpovědná Evropskému parlamentu [8].
Jak je tedy odpovědná? V normálním systému platí pro výkonný orgán, že získává i ztrácí důvěru podobným poměrem hlasů. Právě možnost odvolání a nástupu opozice je pro rovnováhu moci zásadní. Jenomže podle Lisabonské smlouvy Komise získává v Evropském parlamentu důvěru nadpoloviční většinou hlasů, avšak pro ztrátu důvěry jsou nutné dvě třetiny a ještě k tomu zároveň nadpoloviční většina všech [9]. To znamená, že Komisi stačí třetinová podpora, která znemožní vyslovení nedůvěry, a dokonce stačí čtvrtinová podpora, která může svou nepřítomností hlasování o nedůvěře zablokovat.
Rovnováha moci je normálně založena na tom, že v kterékoli chvíli může být koalice nahrazena opozicí. Jak je to s opozicí v Evropské unii? Lisabonská smlouva4 říká, že členové komise jsou vybíráni na základě požadavku „evropanství“ [10]. To znamená, že ten, kdo má o Evropě jinou představu než je hlavní propagandistický proud, řekněme opoziční názor, se nikdy nesmí stát členem komise. Podle Lisabonské smlouvy nikdy nesmí fungovat férová soutěž politických stran, protože je předem rozhodnuto, že opozice nikdy nemůže vyhrát a nikdy se nemůže dostat k moci.
Obdobné ustanovení o vedoucí úloze komunistické strany měly v Ústavě všechny komunistické státy [11]. Pro ilustraci platná severokorejská Ústava má v článku 11 znění s obdobným významem: „Řízení všech činností v Korejské lidově-demokratické republice musí probíhat pod vedením Korejské strany práce.“
Protože v Evropské unii nesmí existovat reálná opozice, dochází v mnoha oblastech k evidentní diskriminaci. Příkladem porušování pravidel férové politické soutěže je skutečnost, že u nás nyní v předvolebním období Tomáš Prouza za peníze EU pořádá akce, na kterých vyvíjí propagandistickou činnost ve prospěch Komise. Oficiální zastoupení Komise v Praze nechává za veřejné prostředky natáčet propagandistická videa. Podobně funguje i Evropský parlament, který za veřejné prostředky ze svého rozpočtu vyvíjí před blížícími se volbami propagandistickou činnost ve prospěch těch stran, které mají většinu v Evropském parlamentu. V Evropské unii volby a referenda nejsou příležitostí, jak zjistit, co si občané přejí. Opakovaná referenda, ke kterým pokud známo dochází jen v Evropské unii, jsou výsměchem demokracii. Lidé musí hlasovat tak dlouho, až odhlasují výsledek, který si Unie přeje.
Před nedávnem byly na adresu Ruska adresovány výtky, že při volbě prezidenta neměli všichni kandidáti rovný přístup do médií a spravedlivé podmínky. Přesně stejná praxe je však v Evropské unii běžným pravidlem. Tam, kde není opozice, ztrácí se svoboda.
Někdo by mohl doufat, že se podaří Lisabonskou smlouvu nějak změnit a odstranit nejhorší zrůdnosti. Kdo by to mohl udělat? Evropský parlament nesmí žádné legislativní návrhy podávat, ale mohl by snad všemocné Komisi zaslat poníženou supliku s prosbou, aby něco napsala. Rada složená z ministrů členských zemí také nesmí nic navrhovat. Jediný, kdo by mohl změny předložit, je Komise [12], ale ta je složená ze samých eurofilů.
Každému snad začíná být jasné, že Lisabonská smlouva likviduje demokracii v členských státech. Ani občané ani státy nemohou a nesmí usilovat o změnu, která by nevyhovovala Komisi. Systém je navržen tak, že umožňuje pouze jednosměrné přesouvání kompetencí na Komisi. Lisabonská smlouva vytváří nejautoritativnější politický systém na světě, který zasahuje do života jednotlivých lidí způsobem, jaký si nikdy žádný diktátor netroufnul zavést. Nepoužívá fyzické násilí, je to diktatura jakoby s lidskou tváří. Není úniku, nelze ji žádným způsobem demokratizovat. Porušuje základní principy zakotvené v dokumentech o lidských a politických právech.
Alexis Charles Henri Clérel de Tocqueville v roce 1840 napsal:
„Pokud by měla být nastolena diktatura nad dnešními demokratickými národy, předpokládám, že by měla jiný charakter, byla by rozsáhlejší, ale uhlazenější. Ponižovala by člověka, aniž by jej musela mučit.
Myslím, že demokratické národy jsou ohrožovány útiskem, který se nepodobá ničemu, co známe, v minulosti nenajdeme žádnou obdobu. Marně hledám výraz, který by popsal tento pojem. Slova jako despotismus nebo diktatura nejsou vhodná, celá věc je nová, a protože zatím nemá název, pokusím se ji popsat.
Až postupně uchopí nejvyšší moc každého občana do pevného sevření, zpracuje si ho, jak potřebuje, vztáhne ruku na celou společnost. Spoutá společnost sítí drobných komplikovaných pravidel, protokolů a normalizací, přes které se nedokážou povznést z davu ani nejoriginálnější osobnosti a nejenergičtější charaktery. Nedrtí lidskou vůli, jen ji otupuje, ohýbá a usměrňuje. Obvykle nenutí lidi jednat, avšak soustavně je v jednání omezuje.
Tato moc neničí, avšak brání životu. Netyranizuje, avšak utiskuje, vyčerpává, dusí a otupuje lidi tak dlouho, až je z každého národa pouhé stádo bázlivých a užitkových zvířat, kterým dělá pastýře vláda.“
(Tocqueville druhý díl spisu Demokracie v Americe Oddíl IV Kapitola VI)
[1] Lisabonská smlouva čl. 17 odst. 1: „Komise podporuje obecný zájem Unie …“
[2] Lisabonská smlouva čl. 227: Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se statutárním sídlem v některém členském státě má právo předložit samostatně či společně s dalšími občany nebo osobami petici Evropskému parlamentu ve věci, která spadá do oblasti činností Unie a která se jich přímo dotýká. “
[3] LS 11,4: Nejméně jeden milion občanů Unie pocházejících z podstatného počtu členských států se může ujmout iniciativy a vyzvat Evropskou komisi, aby v rámci svých pravomocí předložila vhodný návrh k otázkám, k nimž je podle mínění těchto občanů nezbytné přijetí právního aktu Unie pro účely provedení Smluv.
[4] Lisabonská smlouva čl. 17 odst. 3: „Členové Komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a evropanství z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti. Komise vykonává své funkce zcela nezávisle. … členové Komise nevyžadují ani nepřijímají pokyny od žádné vlády, orgánu, instituce ani jiného subjektu.“
[5] Citát je uváděn na mnoha místech a nikdy nebyl dementován. Tisková zpráva Komise z 5.6.2016 tutéž myšlenku formulačně zmírňuje.
[6] Například dokument Rady Evropy Kodex správného jednání při referendech https://www.venice.coe.int/webforms/documents/default.aspx?pdffile=cdl-ad(2007)008-e
[7] http://time.com/4374548/brexit-eu-referendum-emmanuel-macron/
[8] Lisabonská smlouva čl. 17 odst. 8: „Komise je jako sbor odpovědná Evropskému parlamentu.“
[9] Lisabonská smlouva čl. 234: „Je-li návrh na vyslovení nedůvěry přijat většinou dvou třetin odevzdaných hlasů a většinou všech členů Evropského parlamentu, členové Komise kolektivně odstoupí ze svých funkcí…“ Jaké je tedy nejmenší kvorum pro vyslovení nedůvěry? Absolutní většina ze všech 751 poslanců EP je 376. Právě tolik poslanců musí ve veřejném hlasování podpořit vyslovení nedůvěry komisi. Zároveň to je minimální počet, který by musel tvořit dvoutřetinovou většinu pro odvolání. To nastane pouze v případě, že hlasuje právě 564 poslanců. Bude-li hlasovat více poslanců, bude potřeba více hlasů k prosazení odvolání. Méně poslanců nemůže nedůvěru vyslovit. To znamená, že stačí, aby 187 poslanců nehlasovalo, čímž dosáhnou toho, že hlasování nebude úspěšné. Fakticky tedy podmínky pro vyslovení nedůvěry vytváří situaci, že Komisi stačí mít na své straně 187 věrných přívrženců (25%), kteří když opustí jednací sál při hlasování o nedůvěře, Komise nemůže být odvolána.
[10] V anglickém znění „European commitment”.
[11] U nás to byl např. v Ústavě 1960 článek 4: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa …“
[12] Lisabonská smlouva čl. 17 odst. 2: „Nestanoví-li Smlouvy jinak, mohou být legislativní akty Unie přijaty pouze na návrh Komise.“
Ve vystoupení jsem nedopatřením použil několikrát slovo Unie místo Komise. Omlouvám se.