Politická invalidita
20.9.2023
Myslím, že je naprosto špatným východiskem srovnávat demokracii s komunistickou totalitou. Ufňukané srovnávání jak jsme kdysi trpěli a jak je to dneska lepší nikoho nepřesvědčí a ničemu nepomůže. Měli bychom začít od toho, jaké povinnosti má stát. Co musí stát dělat? To je navýsost politická otázka, každá politická filosofie má jinou definici.
Možná najdeme nějaký společný jmenovatel všech politických směrů, jakýsi společný základ, se kterým všichni souhlasí. A také bude velké množství oblastí, kde se neshodneme. Na tom není nic špatného, máme pluralitní demokracii. Ale dovozovat zavádění totality z toho, že máme na něco rozdílný názor, by bylo chybné.
Volič by z toho mohl vyvodit zásadní poučení: nikdy nevolit stranu, která není schopna přesně zformulovat svou politickou filosofii a která nedokáže přesně popsat, co je to stát a jak má stát fungovat.
Kdyby snad skutečně někdo měl nějaké důkazy, že se nějaká strana nebo vláda chystá zavést totalitní systém, pak podle našich zákonů je povinen oznámit to příslušným úřadům. Jedná se totiž o trestný čin a neoznámení by mohlo být považováno za napomáhání a přípravu, která je v tomto případě také trestná (§314 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník).
Pokud však takové důkazy (opakuji důkazy, ne domněnky) nemá, pak tím dává najevo, že nezná naší Ústavu, nezná naše zákony, nemá ponětí o tom, co je to demokracie a jak funguje, neví nic o tom, co je to stát a jak funguje. Navrhuji, aby každý, kdo něco takového pronese, byl vyznamenán titulem „politický invalida“, aby tento titul byl vždy uváděn před jeho jménem, a aby ho voliči důsledně vyhnali z politiky. Ano, postižené diskriminovat nechceme, ale politické invalidy diskriminovat máme a musíme. Když se totiž dostanou k moci, hrozí nám všem vážné škody. Je smutné, že ani naši žurnalisté povětšinou nemají v této oblasti dostatečné vzdělání pochopení demokracie.
V našem politickém prostředí máme poměrně značný počet osob, které si pletou demokracii s anarchií. Za nespravedlivé považují jakékoli omezení jejich anarchistických představ. Ale demokracie se má a musí bránit.
Podívejme se na příklad na to, jak funguje svoboda slova. Svoboda projevu určitě neznamená, že někdo má šest hodin veřejně blábolit. Vždycky připomínám, že Einstein teorii relativity napsal na 18 stránkách. Pokud řečník rozumí tomu, co říká, může to vyjádřit během nanejvýš dvou nebo tří desítek minut. A když to neumí, měl by být v konkurenčním demokratickém prostředí eliminován. Takto hloupí lidé prostě do politiky nepatří.
Svoboda slova neznamená, že si každý může říkat, co se mu zachce. To platí jenom v anarchii, kde si musí každý svá práva prosadit a obhájit obrazně řečeno se zbraní v ruce. Svoboda slova končí tam, kde naráží na svobodu druhých lidí. Například v případě pomluvy musí stát zakročit a přinutit pomlouvače, aby své tvrzení odvolal a aby se omluvil. Můžeme diskutovat o tom, v jaké míře má stát chránit proti pomluvám a jak. U nás máme jak trestný čin pomluvy, tak možnost občanskoprávní žaloby. Problém je, že z neznámých důvodů občanskoprávní osobnostní spory trvají léta. Přitom pro soudy je to banální záležitost: důkazní břemeno je na pomlouvači, soud ani vyšetřovatelé nic nedokazují. Stačí, aby soud řečenému pomlouvači stanovil lhůtu několika dní k předložení důkazů, když je nepředloží nebo jsou zpochybnitelné, měl by rozhodnout. Považoval bych za správné, aby byla pro osobnostní spory stanovena lhůta deseti dnů, jako jí máme u volebních stížností. Není na co čekat. Když někdo najde v uzenině cvrčka a zveřejní to, stačí doručit uzeninu s cvrčkem k soudu a je jasné, že nejde o pomluvu. Po pěti letech se už nedá zjistit, jak to vlastně bylo. A čest v demokracii patří k nejvyšším hodnotám. Pokud ale žádný cvrček nebyl, pak se jedná o pomluvu a musí se neprodleně rozhodnout, protože hrozí, že uzenář zkrachuje. Kdyby naše soudy v této oblasti fungovaly, dalo by se diskutovat o tom, že se třeba postupně omezí pomluva v trestním právu. Ale k tomu je cesta trvající desetiletí.
Slovo může zabíjet, může způsobit psychické problémy, může způsobit nenapravitelné škody. Proto je povinností demokratického státu poskytnout svým občanům spolehlivou ochranu. A to není záležitost politické plurality, k tomu nás zavazují mezinárodní dokumenty o lidských právech. Patří to k tomu společnému jmenovateli. V naší Listině je to v článku 17 v odstavci 4 formulováno takto: „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ A pochopitelně v době bezpečnostního rizika (například jak se vyhlašuje v NATO) by stát měl mít silnější oprávnění postihovat výroky a jednání, které mohou vést k bezpečnostním problémům. Abych měl zaručenu svobodu slova, potřebuji stát, aby mi garantoval, že ji nikdo nebude zneužívat.
A pokud si dovolím na závěr malou retroaktivní poznámku: mnozí si dnes myslí, že Charta 77 dělala nějakou politickou opozici. Mýlí se, byla volným sdružením občanů, kteří se rozhodli sledovat, jak stát dodržuje své vlastní platné zákony. To byla myšlenka Jana Patočky, od které se Charta odvíjela. Tak tedy vypadá totalita: stát vědomě a systematicky porušuje své vlastní zákony!