Tento článek vznikal v době, kdy ještě nevyšla kniha Miroslava Ivanova o požáru Národního divadla, a nebylo nám známo, co tato publikace obsahuje. Proto se s ní může v mnohém shodovat, ale i rozcházet.

Jak to vlastně všechno začalo? Ve starém časopise „Letem světem“ jsem objevil článek se sugestivní úvodní kresbou a titulkem - „Muž s ohnivým znamením - sensační pověst o vzniku požáru Národního divadla“. Autor - Rudolf Štechmiler ... V hlavě mi začíná šumět příboj sto let starých plamenů vysvětlovaných všemi příručkami i učebnicemi bez výjimky vzplanutím střechy od špatně uhašených kamínek řemeslníků.

Co praví historie a tradice

Předpremiéra, nebo lépe řečeno nepovedené a několikrát odložené první otevření nehotového Národního divadla, se uskutečnila v sobotu 11. června 1881 u příležitosti příjezdu urozených novomanželů, korunního prince Rudolfa a princezny Stefanie.

Zanedlouho se však brána Národního zase uzavřela, aby se mohlo vše připravit ke slavnostní premiéře dlouho očekávaného stánku české Thálie, stanovené na září 1881. Řemeslnické práce pokračovaly.

Firma Deckert a Homolka byla pověřena dodáním nových hromosvodů. Nahrazují předená lana měděným drátem. V pátek 12. srpna pracují na střeše divadla zaměstnanci firmy, dvaadvacetiletý mechanik Karel Machal, stejně starý Václav Zinniburg a devatenáctiletý Emil Jenisch, oba zámečníci. Blíží se večer, nejsou ještě hotovi, proto se rozhodují dodělat práci druhý den, v sobotu. Odcházejí. Před šestou hodinou obchází divadelní hasič Dlabač všechna instrukcemi přikázaná místa. Všude je klid. O šesté přebírá službu Jan Kořínek starší. Devětadvacet minut poté vyjde na čtvrtou galérii a tam ucítí kouř. Běží do malířského sálu a nad ním vidí pod střechou dým. Telegraficky alarmuje další hasiče, kteří drží (?) službu dole, a křičí o pomoc. Venku prý viděli první dým už deset minut po šesté.

A pak začalo to, co dnes každý zná - známá shoda náhod, nešťastných okolností nebo snad ... Zkrátka - voda k hašení nebyla, hasičský sbor také ne a budova prvního skutečně národního českého divadla lehla v krátké době popelem. Vyšetřování bylo ukončeno 22. října 1881 vynesením rozsudku nad zámečníky Jenischem a Zinniburgem. Oběma byl uložen trest jednoho týdne (!) vězení, zostřený dvěma dny půstu. Za vinu jim byla kladena nedbalost při hašení dřevěného uhlí z kamínek, které vysypali do střešního žlabu, a tak vlastně zapálili divadlo. První česká vzájemná pojišťovna vyplatila družstvu Národního divadla pojistné ve výši 296 800 zlatých.

Fantastický příběh Rudolfa Stechmilera

Zjara roku 1935 nebo 1936 vyrazili Rudolf Štechmiler a jeho přítel, malíř Junk, na toulky po Jugoslávii. Jednou večer, když se chystali nocovat v horách nedaleko bulharských hranic, přišel k jejich ohni zvláštní muž s tváří poznamenanou rudými jizvami. Bylo mu snad už přes sedmdesát. Vyprávěl o svých toulkách světem, o cizinecké legii, o jizvách, které získal za povstání v Maroku. Po několika číškách rakije zavzpomínal i na své mládí. A pod nočním makedonským nebem se začala odvíjet zvláštní, prazvláštní historie.

Stařec, říkejme mu vzhledem k budoucímu vývoji jeho vyprávění třeba Student, pocházel z menšího německého městečka v Čechách, jeho otec byl panským úředníkem. Měl se stát advokátem, proto v roce 1879 nastoupil na právnickou fakultu Karlo-ferdinandské univerzity v Praze, kde se v kroužku německých studentů brzy seznámil s jistým Kurtem, také adeptem věd obojího práva. Kurt byl obávaný duelant a nacionalista do morku kostí. Brojil proti všemu českému, štval i proti českému divadlu.

Jednou večer navštívil Kurt Studenta, a aniž by se mu s čím svěřil, přinutil ho, abys ním šel ven. Vedl ho tmavými ulicemi až k budově nového českého divadla. Přišli k jeho zadní straně, kde byl vchod pro personál a do šaten herců. Tam Kurt vytáhl z kapsy úplně nový klíč a odemkl. Tiše vstoupili, chvíli postáli, pak jakoby se cosi zlomilo, zase beze slova vyšli ven. Náš Student nic nechápal, nosil v sobě řadu otázek, na které neznal odpověď. Pomalu už na celou věc zapomínal, když po čase potkal Kurta v jednom nočním podniku na Starém Městě. Cestou domů mu Kurt začal vyprávět. Proč si klíč původně opatřil, vlastně nevěděl, jen se mu zdálo, že by se mohl někdy hodit. Sehnala mu ho už dříve jeho bývalá milá Greta, statistka.

Pak přišel onen osudný pátek 12. srpna 1881. Kurt přišel v podvečer ke Studentovi, mluvil úplně nesouvisle, oči mu divoce plály ... Pod pláštěm měl balík - dvě zabalené a k sobě svázané láhve. Vytrhl Studenta z učení a doslova ho vyvlekl s sebou do ulic. Plížili se uličkami až k budově českého divadla. Kurt odemkl zadní vchod, vklouzli dovnitř a při svitu malé lucerničky kráčeli potichu do nitra budovy. Zastavovali se, naslouchali, až došli do provaziště, kde byly srovnané kulisy, latě, nářadí. Kurt vybalil láhve a začal polévat hromadu plátna a prkének. Byl cítit petrolej. Student se hrozil, ale Kurta by v té chvíli nikdo nezastavil. Byl jako posedlý. K hromadě připevnil šňůru a zapálil ji lampičkou. Student zkameněl. Kurt ho musel násilím vyvléci ven. Rychle přeběhli na Žofín. Několik oken pod střechou divadla zrudlo, pak prasklo a oheň vyšlehl na střechu. Nábřeží i ostrov se brzy začaly hemžit diváky a oba, Kurt i Student, brzy splynuli s davem ...

Kurt zmizel a nikdo už o něm nikdy neslyšel. Student také brzy sběhl ze studií a dal se naverbovat do cizinecké legie. A pak, pak už jen plynula léta až k oné noci jara 1935 nebo 1936, kterou celé vyprávění začíná.

První kroky

Je to pravda nebo pouhá smyšlenka? Je-li to skutečnost, je natolik fantastická, že se člověk zdráhá jí uvěřit. „Letem světem“, časopis, který v listopadu 1936 článek přinesl, nepatřil ke kategorii plátků, živících se lacinými senzacemi. Kdo však byl onen autor Rudolf Štechmiler? Žije ještě vůbec? Podle střízlivých odhadů by mu dnes muselo být kolem sedmdesáti a možná i víc. Podaří se najít někoho, kdo by ho znal?

Dotaz na Českém svazu novinářů určuje směr: „Obraťte se na Karla Douděru, předsedu Klubu redaktorů-seniorů“, Mám štěstí a získávám další tip na pamětníka, Jaromíra Budína. „Bohužel, poslední, kdo asi blíže pamatoval redakci 'Letem světem' té doby, byl nedávno zesnulý Vincek Nečas“. Svěříme se tedy náhodě. Pražský telefonní seznam zná pouze Ljubu Štechmilerovou ... „Ano, Rudolf Štechmiler byl můj manžel, ale zemřel už v roce 1958. V šestatřicátém mu bylo devatenáct, už dělal pro noviny, to vím, a o 'Letem světem' mi také kdysi něco říkal. A malíř Junk? Nic mi to jméno neříká, seznámila jsem se s manželem teprve za války. Ale Rudolf 'nekachnil', byl spíše seriózní typ novináře, věnoval se hodně odborným věcem. Po válce dělal redaktora v nakladatelství Práce. Počkejte, pokud jde o toho malíře, ještě za války můj muž působil jako tajemník Svazu výtvarníků, snad ho tam přivedla právě nějaká taková známost.“

Idyla nebo sud s prachem?

Podívám se tedy zatím na dobu, v níž vznikal článek, i na tu o padesát let starší. Hlodalo ve mně totiž podezření, že takový materiál mohl být klidně napsaný na objednávku. Psal se rok 1936, kolem našich hranic se uzavírala hnědá podkova. Nevyžádala si právě tahle doba obrázek Němce podpalujícího české divadlo? Chvíli se tou myšlenkou obírám, ale pak mi to všechno začalo připadat příliš laciné. Proč si vymýšlet drama, navíc padesát let staré, když svět kolem přinášel dnes a denně hrůzy mnohem přesvědčivější a zaručeně pravdivější - vyhlášení italské okupace Habeše, Vznik osy Řím-Berlín, čínsko-japonská válka ... Ne, tahle doba nepotřebovala dějiny k označení toho pravého nebezpečí.

To ovšem znamená, že by podmínky pro takový čin musely být opravdu v 80. letech minulého století. Byly? V roce 1880 měla Praha celkem 314 442 obyvatele, z v toho 266 333 (86,2%) Čechy a 42 453 (13,7 %) Němce. Jednoznačná převaha českého živlu však nezavdávala podnět ke klidu, spíše naopak. Vezměme za příklad krátký úryvek ze Srbových „Politických dějin národa českého“, které vyšly v roce 1899, a jistě ne bez cenzurního dohledu: „Ano, i v krajinách českých a hlavně v Praze dopouštěli se Němci provokací a hrubých urážek na národnosti české, jsouce k tomu od vůdců a časopisů svých soustavně a zcela zřejmě nabádáni. Nejvyzývavěji počínali si němečtí studenti v Praze, kteří v tomto ohledu nalezli oporu na universitních profesořích. Zpupnost a vyzývavost Němců vzrůstala den ode dne, a v měsíci červnu byla Praha neustále jevištěm výtržností, kteréž německé studenstvo v noci i na bílý den po ulicích způsobovalo“.

Tak, to by nás mělo zajímat. Uváděný červen je totiž červen 1881, tedy doba pouze o dva měsíce předcházející tragický požár Národního divadla. O co vlastně šlo? V Praze existovala celá řada silně nacionalisticky zaměřených německých studentských spolků, které hájily myšlenky pangermanismu. Jejich členové neustále provokovali na ulicích, docházelo i k potyčkám, které vyvrcholily v úterý 28. června 1881 velkou rvačkou v hostinci v Chuchli u Prahy. Němci s hanbou utekli a dlouho do noci zdržovali pronajatý parník, aby nepřijeli přímo mezi pražskou českou mládež, dychtící 'schladit si žáhu' na těch protivných burších.

Ono se řekne, obyčejná rvačka, ale ty následky. To, že hostinský zaslal německému spolku Austria účet na pětasedmdesát zlatých za rozbité sklenice, se ukázalo ve světle dalších dnů jako legrační maličkost. Byl odvolán okresní policejní komisař, odstoupil dokonce místodržící českého království, na univerzitě přerušili přednášky, německé noviny z českého pohraničí žádají rozdělení Čech a zamezení útisku Němců, je zatčen herec Národního divadla Kaňkovský pro údajné podněcování a vedení chuchelské pranice ... Mozaika malých i velkých událostí skládá dohromady obraz celonárodní krize soužití Čechů a Němců. Nálada je více než napjatá, každý den policie zatýká horkokrevné české studenty a tovaryše (německé už méně). „Národní listy“ jsou s naprostou pravidelností zabavovány, objeví-li se na jejich stránkách jen trochu ostřejší reakce na dění v zemi a hlavně v Praze. Čas jako stvořený k nějakému výstřednímu činu.

Pět podezřelých

Přijít do univerzitního archívu, vyžádat si seznamy studentů právnické fakulty 80. let minulého století a neznat jméno, které hledáte, to už budí mírně řečeno podiv. Alespoň jsem ho četl v očích vousatého archiváře, který mne zavedl do depozita ve staroslavném Karolinu a vytáhl mi první z řady zaprášených krabic. Co vlastně vím? Žhář se jmenoval Kurt a byl o něco starší než náš Student. Zmizel ještě v srpnu 1881. A Student, jak mu říkáme? Beze jména, pocházel z německého města v Čechách, nedaleko svého rodiště (nebo snad pracoviště svého otce) studoval gymnázium, jeho otec byl panským úředníkem, na univerzitu vstoupil v roce 1879.

Začneme tedy Kurtem. Aby se se Studentem na fakultě mohl setkat, musel začít studovat nejdříve v roce 1876, protože právnické studium bylo osmisemestrální. Možná, že opakoval ročník, ale ... Začal jsem seznamy studentů zimního semestru 1876/77. Nikdo toho jména. Další rok, ještě další, nikde ani jeden jediný Kurt, až do dvaaosmdesátého. V seznamech studentů zapsaných u jednotlivých přednášejících také není. Je to zvláštní. Nejsem odborník, ale zdá se mi, že tohle jméno se asi v té době neužívalo, nebo tak zřídka, že se mezi několik tisíc zápisů v univerzitních aktech zkrátka nedostalo.

Teď byl na řadě sám Student. V roce 1879 začalo na právnické fakultě studovat celkem 271 mladých mužů od sedmnácti let výše. Z nich bylo pětaosmdesát německé národnosti.

Konečně jsem zavřel poslední knihu posledního roku existence společné Karlo-ferdinandské univerzity - v roce 1882 se totiž rozdělila na českou a německou. Jedna etapa skončila, byl čas na eliminaci. Ten má otce obchodníka v Praze, druhý přišel z vídeňského gymnázia, další zase ... Prvním, hrubším sítem, prošlo z mého předvýběru jedenačtyřicet kandidátů. Kandidátů čeho? Slávy? Pochybuji.

Z řady 'podezřelých' se stávají řádní advokáti, soudci, obchodníci. Zbylo jich už jen pět. Karl Kühnel, Johann Krütner, Johann Foser, Anton Anton, Fortunat Pfeffer. Jeden z nich by měl být Studentem.

Konečně stopa?

„Fortunat Pfeffer, narozený 3. 3. 1861 ve Stříbře, začal i navštěvovat gymnázium v Chebu od školního roku 1875/76. Vstoupil do 5. ročníku, neboť nižší gymnázium vychodil v Lokti. Byl osvobozen od školného a bydlel u vdovy Anny Ledererové na hlavním náměstí čp. 476 ... Podle třídních výkazů patřil Pfeffer k průměrným studentům ... Maturitu složil s nepříliš slavným prospěchem - kromě dvojek z přírodopisu a filozofie a trojky z fyziky měl samé čtyřky. Otec Fortunata, Georg Pfeffer, byl původně c. k. kancelistou okresního soudu v Lokti a během školního roku 1875/76 se stal úředníkem pozemkových knih v Kynžvartě, v kterémžto úřadě působil po celou dobu synových studií.“ Napsal mně ředitel Okresního archívu v Chebu Cyril Nekuda. Mohl jsem si přiznat, že se můj tajný typ začal šplhat na přední příčku kandidátů na krycí jméno Student.

Úvahy, hypotézy, teorie

Zajímavá věc. Na vysvědčení Fortunata Pfeffera v rubrice 'künftiger Beruf' - budoucí povolání - stojí zcela jednoznačně 'Jurist', právník. Jeho tři kolegové, kteří s ním studovali i v Praze, však tohle políčko vypisovali shodně 'unbestimmt' - neurčité nebo dosud nevybrané. Přitom dva z nich patřili k premiantům gymnázia, takže si mohli předem vybrat fakultu a před pokládat, že na ní uspějí. Jak to píše Štechmiler? „... podle otcova přání jsem měl být advokátem“. Tedy naprosto jasně určená životní dráha, o níž se zřejmě rozhodovalo už mnohem dříve, než se psala závěrečná vysvědčení.

O povolání Pfefferova otce se v chebské zprávě uvádí, že byl 'úředníkem pozemkových knih'. Oproti tomu Štechmiler ho představuje jako 'panského úředníka na šlechtických statcích'. Rozpor nebo omyl? Známý germanista nebere telefon, volám tedy kolegu, který se sice němčinou profesionálně nezabývá, ale má ji v malíčku. Potvrzuje mé tušení, že klidně mohlo dojít k přeslechnutí, záměně podobných výrazů nebo k ne zcela přesnému pochopení vyprávějícího starce.

Mladík se šťastným jménem a pálivým příjmením, Fortunat Pfeffer, by tedy snad mohl být jedním z hledaných studentů. Opakuji sám sobě - snad abych zbytečně a příliš brzy nepropadal euforii. Kdo byl ale onen tajemný a naprosto nevypátratelný Kurt? Otazník, který asi zůstane otazníkem. Pokud ovšem ... až mne ta myšlenka zaskočila, jak byla jednoduchá - co když nikdy žádný Kurt neexistoval, co když si ho náš Student-Pfeffer prostě vymyslel, aby mohl vyprávět sám o sobě bez odsuzujících pohledů posluchačů? Stává se to přece často - ze studu nebo touhy po anonymitě lidé vydávají vlastní zážitky za příběhy svých přátel nebo známých.

Hypotéza, která se z ničeho nic vynořila, vyžaduje i trochu jiný úhel pohledu na celou záležitost. Na zajímavosti nabývá například Pfefferovo pražské bydliště. Seznam studentů je udává stručně: 440/III. Znamená to Praha III - Malá Strana, číslo popisné 440. Odpovídá tomu dům číslo 3 ve Všehrdově ulici. A ta, jak známo, dodnes lomeným obloukem spojuje ulici Vítěznou a Újezd. A Vítězná vede přece k mostu 1. máje, končícího na druhé straně Vltavy přímo u Národního divadla. Tehdy tam byl samozřejmě most jiný, řetězový, ale je vlastně téměř jisté, že pokaždé, když Pfeffer vycházel ze svého studentského podnájmu, měl na očích budovu, na niž byl hrdý celý český národ. Ten národ, který musel mít žhář v naprosté nelásce, nechceme-li říci rovnou v nenávisti. Cesta na místo činu by pro něj byla velice jednoduchá, ta zpáteční právě tak.

Čas, čas, čas ...

Nezbývá tedy než ponechat čtenáři k úvaze, zda naznačená cesta od mnoha otazníků k několika málo vykřičníkům je ta správná.

A tak jen ještě slova Rudolfa Štechmilera z úvodu jeho článku: „... jest to příliš romantická historie, než aby se dalo o ní vážně uvažovati. Ale i pravda jest často tak romantická ... Kdo ví! ... možná, že po uplynutí dalšího padesátiletí bude o vyhoření Národního divadla známo více - a možná, že i část z mé povídky přestane být romantikou...“

Poděkovat si zaslouží ti, kteří byli svými informacemi a radami spolutvůrci článku a bez nichž bych nikdy nedal dohromady ani těch pár stránek domněnek a hypotéz. Díky patří pracovníkům archívu Univerzity Karlovy v Praze, okresních archívů v Chebu, Trutnově, Hradci Králové, Českém Krumlově, Lounech, Svitavách, Státního ústředního archívu a divadelního oddělení Národního muzea v Praze, stejně jako pracovníkům Svazu českých výtvarných umělců a Českého fondu výtvarných umění.

V listopadu tohoto roku se znovu otevřou brány Zlaté kapličky nad Vltavou. U příležitosti stého výročí zahájení nové éry české Thálie ožijí ta slavná 'prkna, znamenající svět' a na nich ti nejlepší 'komedianti' vzdají hold nejen kulatému jubileu, ale i práci šikovných rukou tehdy i dnes. Těch rukou, které vykouzlily na břehu naší nejnárodnější řeky naše nejnárodnější divadlo.