Na počátku bylo slovo. Před několika lety při jednom rozhovoru mi dr. Miroslav IVANOV jen tak letmo v řeči naznačil, že připravuje knížku o Národním divadle. Nyní, abychom dokončili onu první větu, slovo skutkem učiněno jest a M. Ivanov dělá posledni korektury knihy o požáru Národního divadla. Má vyjít letos, v Roce českého divadla. Pochopitelně. Co může asi obsahovat nového? Tuto otázku si jistě položí nejeden čtenář a v paměti mu vytanou slova, která slýchal kdysi v dělepise nebo v hodinách, české literatury: ... dva řemeslnlci pracujicí na střeše Národního divadla způsobili svou nedbalostí...
Tedy záležitost více než sto let známá a tradovaná. A tady je háček. Právě v tom jediném slově: tradovaná. Zivotním krédem M. Ivanova je latinské přísloví Amicus Plato, amicus Aristoteles, sed magis, amica verita aneb
Přítel je Platón, přítel je Aristoteles, pravda je však přítell největší. „Nemiluji legendy a mýty, jsou většinou pohodlné a často zkreslují minulost. Chci proto chápat historii pravdivě - a to je velké a vzrušujici dobrodružství...,“ zdůrazňuje.

Proto jsme mu takě položili několik otázek týkajících se Národního divadla a jeho požáru v létě 1881. Je snad obestřen nějakým mýtem? Je už z této tragické události legenda? Jaká je pravda?

Letošní rok, Rok českého divadla, je dán dvěma výročími. Jednak uplyne 100 let od znovuotevření Národního divadla po leho požáru, jednak bude dokončena současná rekonstrukce a přestavba. Čím je pro vás, autora literatury faktu, Národní divadlo?

Myslím, že v tomto případě není rozdílu mezi kterýmkoli naším občanem a „autorem literatury faktu“. Cítíme to všichni: Národní divadlo je jedním ze symbolů české země, české kultury. Symbolem minulosti i přítomnosti... Když si uvědomíme situaci našeho národa v minulém století - politická nesvoboda, v kultuře jsme museli dohánět Evropu, která se nám v 17. a v 18. století notně vzdálila - nebylo to záviděníhodné postavení. A tak celá ta obrovská snaha národa mít vlastní divadlo byla grandiózním kulturně-politickým programem. Málokterá akce svým způsobem tak sjednotila národ jako právě sbírky na stavbu Národního divadla. Nezapomeňte, že to bylo období srážek staročechů s mladočechy, že to byla doba počátků dělnického hnutí, že zde existovalo mnoho politických rozporů mezi jednotlivými složkami české společnosti... a to všechno ustoupilo aspoň na čas do pozadí: budovalo se přece Národní divadlo, mající nad jevištěm jako jednoznačné motto celého tohoto snaženi dvě slova: NÁROD SOBĚ.

Kolem požáru budovy ND v roce 1881 je stále ještě mnoho nejasností. Nelákalo vás někdy, hledače pravdy o naší vzdálenější i blízké minulosti toto téma?

Vaše formulace - že jsem „hledačem pravdy o naší minulosti“ - je pro mne jistě ctí... Máte pravdu v tom, že mne zneklidňují a provokují mnohé legendy české minulosti, od nichž je často jen krůček ke zkreslování, k nepravdám. Národní umělec malíř Jan Bauch napsal ve své moudré knížce „Čím jsem byl“ zajímavou větu: „Mým údělem je asi... spíš zneklidňovat než uspokojovat.“ Zaujala mě, poněvadž do jisté míry vyslovila i to, čím žiji: nechci „učesávat“ minulost do líbivých obrazů, poněvadž takto pojatá historie tlumočí dávná svědectví současným lidem nepřesně... Literatura faktu má především tehdy svůj společenský smysl, jestliže predkládá čtenářům otázky i problémy a vede je k tomu, aby o nich přmýšleli... Sto let se už hovoří o požáru Národního divadla v srpnu 1881, sto let se přešlapuje kolem některých i nejasností, které celou národní tragédii obklopují. Je tedy pochopitelné, že mne tato tématika vzrušovala, přitahovala, a že jsem toužil ji objasnit. Výsledkem je kniha „Požár Národního divadla aneb Příliš mnoho náhod“, která vyjde ve 3. čtvrtletí letošního roku v nakladatelství Panorama.

Podařilo se vám zjistit některé nové, dosud neznámé nebo opomenuté skutečnosti?

Těch „neznámých nebo opomenutých skutečností“ je mnoho. Už podtitul mé knihy, v němž se hovoří i o „náhodách“ - já bych to ještě upřesnil: o podivuhodných náhodách - to ostatně naznačuje. Víte, požár ND se obvykle chápal tak nějak izolovaně od všeho, čím tehdy žily Čechy a zdejší obyvatelé... Jenže k tomu, abych porozuměl bitvě u Lipan nebo bitvě na Bílé hoře a pochopil je, musím znát i to, co předcházelo, a co následovalo. Musím znát atmosféru doby, její problémy i puls. A totéž platí pro požár Národního divadla. Jaké to bylo vlastně léto 1881? Plné nervozity, napětí. Němečtí nacionálně zaměření buršáčtí studenti provokovali, poněvadž chtěli způsobit výtržnosti, které by oddálily rozdělení univerzity na českou a německou. Podařilo se jim to: v Chuchli došlo i koncem června 1881 ke střetnutí mezi českými tovaryši a studenty na straně jedné (v jejich čele byl herec Prozatímního českého divadla Ferdinand Kaňkovský) a zfanatizovanými buršáky na straně druhé.
Bitka měla dramatické i osudné následky. Němečtí bušáci (jedním z jejich ideových vedoucích byl profesor Ernst Mach, s nímž později ostře polemizoval Vladimír Iljič Lenin) zaslali vzápětí místodržiteli rezoluci, v níž žádali, aby jim byla zajištlěna taková bezpečnost, jaká je běžná „v kterémkoli právním státě“. Řečeno jinými slovy: v Čechách prý panuje bezpráví a buršáci jsou tady pronásledováni...
Zástupce místodržitele slíbil německým šovinistům ochranu a prohlásil: „Bude-li třeba, zakročí proti lidu vojsko“.
Herec F. Kaňkovský z Prozatímního českého divadla je zatčen, spolu s ním několik českých studentů, kteří jsou pak vyloučeni ze škol, řádí cenzura, vznikají pouliční bouře, velké demonstrace, při nichž se zpívá Hej Slované, Kde domov můj, vídeňská vláda odvolává dosavadního místodržitele jako člověka prý slabého a neschopného, vládne vzrušení... Češťí studenti a učňové, zkrátka mladí lidé, napadli německé Stavovské divadlo, a tady vytloukli kameny 41 oken; na víc už neměli čas, zasáhla policie... Taková byla situace před požárem Národního divadla.
A když jste se už ptal na zajímavé skutečnosti: oficiální verze vzniku požáru tvrdila, že dva řemeslníci, kteří na střeše divadla vyměňovali lano hromosvodu, špatně uhasili po skončení své práce dřevěné uhlí, to vysypali do měděného žlabu a od něho z pak chytilo dřevěné bednění podkroví divadla.
Co je však pozoruhodné: že kouř vystupoval zpod střechy na dvou od sebe protilehlých místech, že protipožární železná opona, oddělující hlediště od jeviště, která v případě požáru měla být spuštěna, byla právě to odpoledne omotána řetězy a nešla stáhnout, že se toho dne po obědě odbýval pohřeb „nadhasiče Čeňka Diviše“ (psalo se o tom předem v novinách), takže hasiči přijeli k požáru pozdě, že v den požáru byla dopoledne zkoušena právě za koupená nová moderní parní stříkačka, a poněvadž se už spěchalo na pohřeb, nebyla znovu složena dohromady, že den před požárem došlo k porušení vodovodního potrubí v Myslíkově ulici, o čemž psaly noviny; snížil se tím podstatně tlak vody ve vodárně, takže každý věděl, že oblast kolem Národního divadla má problémy s vodou, že při hašení požáru se zjistilo, že kdosi zurážel v divadle hydranty, že ... atd., atd., atd. Těch náhod mohu jmenovat ještě mnohem víc a některé jsou zvláštní.

Při psaní knihy o hledání a ověřování kosterních pozůstatků Jana Žižky jste spolupracoval s celou řadou vědců a odborníků mnoha výzkumných ústavů a pracovlšť. Bylo tomu tak i v případě pátrání po příčínách požáru Národniho divadla?

Kniha o Žižkovi „Kdy umírá voje vůdce“ byla asi nejtěžší, nejnesnadnější, jakou jsem kdy psal. Pracoval jsem na ní tři roky a na ověření mých hypotéz se podíleli odborníci z více jak deseti rozličných vědeckých ústavů. Řešení otázky požáru ND bylo jednodušší v tom, že průzkum se prakticky soustředil na jedno místo: do Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu v Praze-Letňanech. Na přípravě experimentů se podílela Požárně technická laboratoř Městské inspekce požární ochrany hl. m. Prahy v čele s tamějšími odborníky... Když se v roce 1881 konal soud s oběma řemeslníky, kteří byli obviněni, že svou neopatrností požár způsobili, požadval jejich obhájce, „aby se realizovaIa zkouška, v níž by se ukázalo, zda může od rozpáleného měděného plechu chytnout přiléhající dřevo. Předseda senátu to tenkrát - na podzim 1881 - odmítl s odůvodněním, že nelze navodit podmínky, jaké byly toho dne na střeše Národního divadla.

A vy jste to dokázali?

Uplynulo sto let, věda postupuje stále kupředu, vznikají nové přístroje. Zjistil jsem ze záznamů hvězdárny v jezuitské koleji Klementina na Starém Městě pražském, kde se od roku 1752 konala pravidelná meteorologická měření, přičemž se od roku 1775 zachovaly zápisy, přesné počasí toho dne, tedy 12. srpna 1881, především sílu větru i množství srážek. Záznamy se prováděly tiřkrát denně... Dal jsem zhotovit na základě originálních plánů prof. Zítka (ty jsem ovšem musel nalézt) model měděného okapu a části střechy divadla, a ten jsem vložil do měřicího prostoru Eiffelova otevřeného tunelu ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu v Letňanech. Tam lze přesně navodit směr a sílu vzdušného toku, poté jsme do žlabu vysypali rozžhavené dřevěné uhlí. Ke žlabu pevně přiléhala dřevěhá deska, a v ní byly umístěny termočlánky, měřící stoupající teplotu. Pak proběhlo i několik zkoušek za různých podmínek... O všem existují přesné protokoly, podepsané přítomnými odborníky.

Autor knih, které se řadí do oblasti literatury faktu, se tedy neobejde bez pomoci moderní vědy a techniky. 

Poznávám to při každé své knížce. Chcete-li „dělat“ literaturu faktu poctivě, to znamená nekompilovat, ale docházet k novým závěrům, je třeba, aby věda a moderní technika se podílely na ověřování hypotéz - mnohdy odvážných, které   iniciativně vytyčuje literatura faktu. Ta v žádném připadě není konkurentem vědy, spíše přítelem moderního člověka, který si uvědomuje, že bez vědeckého poznání by nebylo ani dobré lidské budoucnosti.

Můžete alespoň ve stručnosti naznačit, k jakým závěrům jste došel?

Naznačit mohu, přičemž se jistě nebudete zlobit, že výsledky celého pátrání i zkoumání zveřejním až ve své knize... Tedy ve stručnosti: téměř všechno, co souvisí se vznikem požáru Národního divadla a s jeho tehdejším vyšetřováním, se odehrálo jinak než jsme se to sto let domnívali.

Rozhovor připravil Pavel Miňovský