Šalda se narodil v rodině poštovního oficiála Františka Šaldy a Marie rozené Kleinerové v Liberci. Rodina se s otcovou službou brzy přestěhovala do Čáslavi, kde František absolvoval obecnou školu a roku 1878 odjel do Prahy studovat Akademické gymnázium, bydlel tehdy u svého staršího bratra ve Vlašské ulici na Malé Straně. Po třech letech přestoupil na reálné gymnázium v Žitné ulici v Praze II. Dále studoval práva, ale studium nedokončil. V roce 1910 však obhájil na filosofické fakultě doktorát z umělecko-historické problematiky (s přihlédnutím ke dříve publikovaným textům z literární a umělecké kritiky). Habilitoval se a od roku 1919 působil jako profesor románských literatur na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

František Xaver Šalda bydlel v ulici U Kanálky č.p. 1658/4, kde je nyní umístěna pamětní deska. Šalda měl pověst jako netolerantního a ironického člověka.

Chodil na schůzky salonu u Růženy Svobodové. Měl s ní umělecky platonické porozumění. Její manžel František Xaver Svoboda tento vztah respektoval.

Vážné nervové onemocnění (mielitis traversa) jej trápilo od 80. let 19. století; stálé bolesti ovlivnily také jeho kritický vztah k lidem a ke skutečnosti. Od roku 1899 mu částečné ochrnutí těla také omezovalo pohyb. Proto žil sám, kromě milostného vztahu k Růženě Svobodové bližší vztahy nenavazoval. Přátelským kontaktům v kulturním světě se ale nevyhýbal. Zemřel svobodný a bezdětný. Ve své závěti učinil generálním dědicem Jedličkův ústav pro zmrzačené děti. Přál si, aby se jeho vila rozezvučela smíchem a zpěvem drobných obyvatelů.

Tvorba

Někdy bývá považován za vůdčí osobnost literární generace 90. let. Byl spoluautorem Manifestu České moderny. v letech 1894-1908 psal pro redakci Ottova slovníku naučného hesla z české, německé, francouzské a anglické literatury a ze světového malířství. Psal do mnoha časopisů (Literární rozhledy, Novina, Česká kultura, Kmen, Volné směry, Literární listy), kde se věnoval otázkám a problémům výtvarného umění, literatury, kultury i politiky. Od roku 1925 vydával časopis Tvorba (časopis pro kritiku a umění; zajímavostí je, že na podzim 1928, tedy v době, kdy byl perzekvován komunistický tisk, předal časopis Juliu Fučíkovi, který jej s přestávkami řídil až do roku 1938). v letech 1928–1937 vydával Šaldův zápisník, ve kterém uveřejňoval především své umělecké kritiky a eseje, ale také básně, prózu a politickou publicistiku. Pohřben je na Hostivařském hřbitově.

František Xaver Šalda

Dílo

Jeho dílo vyznačuje kritická reakce na pozitivismus. k nejdůležitějším inspiračním zdrojům tohoto frankofila patřilo křesťanství, vitalismus, Nietzscheho filosofie, dále literárně teoretické spisy některých francouzských autorů, kteří z původně pozitivistického východiska naznačovali meze striktně pozitivistického přístupu (Taine, Guyau, Hennequin, Thibaudet).

Největšího významu dosáhl ve svých pracích o literatuře, především v kritikách. Je považován za zakladatele české moderní kritiky. Byl pravděpodobně nejvýraznějším, nejoriginálnějším a nejlepším českým kritikem v meziválečném období.

Jeho kritiky pomohly prosadit se mladým umělcům (velmi rychle dovedl rozpoznat talent). Kriticky posuzoval i nepodařené sbírky básníků, jejichž jiných děl si vážil.

Požadoval, aby umění vycházelo ze života, bylo vnitřně pravdivé a neomezené žádnými ideologickými požadavky. Byl představitelem tzv. duchovědného směru: vycházel ze subjektivního osobního prožitku a zaujetí dílem, současně vysvětloval objektivní záležitosti literárních jevů.

Překládal také z francouzštiny a angličtiny, zredigoval dopisy Jaroslava Vrchlického a řídil Melantrichovu knižnici.

František Xaver Šalda na kresbě od Huga BoettingraLiberec – Sokolská 354/33 (rodný dům F. X. Šaldy)

Hrob rodiny Šaldovy a také F. X. Šaldy v Praze-Hostivaři

Beletrie

Analysa (1891) – povídka

Život ironický a jiné povídky (1912) – soubor povídek

Loutky i dělníci boží (1918) – román milostný o dvou dílech.

Zástupové (1921) – drama

Strom bolesti (1921) – básnická sbírka

Dítě (1923) – drama (roku 1973 zfilmováno, režie: Anna Procházková)

Tažení proti smrti (1926) – komedie o třech aktech.

Dřevoryty staré a nové (1935) – soubor povídek

Literární věda (eseje, úvahy)

Boje o zítřek (1905) – v tomto díle shrnul své názory na literární kritiku. Ta má být literární tvorbě inspirací, proto musí být založena na pochybnosti a zároveň na hledání i kladných stránek díla. 1. Požadoval novou tvarovou řeč, 2. Kritik musí mít osobní a prožitý poměr k umění, 3. Musí být vnímavý, citlivý a senzitivní (prožívá pocity), 4. Kritiku považoval za druh umění, 5. Kritik musí být schopen přebásnit dílo a přenést ho ve vyšší duchovnější typ, 6. Musí mít nejen soucit, ale i odvahu a chuť nalézat pravdu.

Moderní literatura česká (1909)

Vědecká kritika (1896) – překlad díla stěžejního Emila Hennequina (francouzský pozitivista)

Duše a dílo (1913) – problematika romantismu v poezii, hledá duchovní podstatu básníkovy tvorby. Ocenil zde Rousseaua, Máchu a Němcovou.

Antonín Sova (1924)

Juvenilie: stati, články a recense z let 1891-1899 (1925)

O nejmladší poezii české (1928)

Básnická osobnost Dantova (1921)

Mácha snivec a buřič (1936)

Básnický typ Jiřího Wolkra

O poetismu (1927)

Dva představitelé poetismu

Nová proletářská poezie

O tzv. nesmrtelnosti díla básnického (1928)

O nejmladší poezii české (1928)

Krásná literatura česká v prvém desetiletí republiky (1930)

Jean Arthur Rimbaud, božský rošťák, obsáhlá studie (1930)

O naší moderní kultuře divadelně dramatické (1937)

Kritické glosy k nové poezii české (1939) – posmrtně

Výbor z kritické prózy (1939)

Přátelství z konce století: vzájemná korespondence F.X. Šaldy se Zdenkou Braunerovou (1939)

Syntetism v novém umění – první kritická stať; literatura má být živoucí, díla mají zachycovat vše v pohybu

Listy o poesii a kritice: vzájemné dopisy F.X. Šaldy a F. Chudoby (1945)

„Žena mluvící je o kouzlo víc než žena mlčící.“
„Člověk je již tak zařízen, že nejvíce věří svému zraku, mnohem více než sluchu.“
„Chci sloužit, ne posluhovat.“
„Literatura je svět hodnot, vyjádřený světem forem.“