Na severním svahu ciminských hor leží rozkošné město Viterbo. Hlavní a zvláštní půvab jeho nespočívá v krásné poloze a vábné vyhlídce po šírém údolí střední Etrurie, ani v pestrém životě na ulicích se hemžícího, bodrého lidu, ani v ponebí velice příznivém: vším tím obdařena jsou rovnou měrou i mnohá jiná města italská. Však nade všemi snad městy italskými vyniká Viterbo krásnou výstavností z 11. až 13. věku.
Jako Norimberk mezi městy německými nejvíce zachoval ráz středověké gotiky, tak ve Viterbu jeví se v míře jinde nevídané sloh románský a přechod do gotického na mnohých budovách všeho druhu. 'Sloh tento je zde spolu tak originelní, tvary jeho jsou tak pěkně promyšlené a vkusné, jako jsem v žádném dosud městě nenalezl. V středověku oplývalo Viterbo bohatstvím a vážností a stopy dřívější moci a nádhery zachovaly se dosud v jeho vzezřeni: pyšné město obehnáno je dosud mocnými hradbami z desátého století, téměř se stem věží — byloť pevností, v které se papežové často ukrývali — uvnitř pak nalezneš množství starých domů, arci částečné již přestavených, které dotud hlásají vkus i náklad, jakým byly zbudovány.
Snad se mi naskytne později příležitost, abych o tom italském Norimberku obšírněji promluvil; k vypsání události, již dnes vypravovali chci, stačí, co jsem pověděl.
V době, kdy počínalo Viterbo vzkvétat, kdy budovy, jež nyní ve svých zbytcích nás vábí, počaly se stavět, za času Bedřicha Barbarossy, stálo nedaleko, v podobné krásné poloze, stejně živé a bohaté město Ferento. Toto, majetek Barbarossy, jedno ze starých etrurských měst (Ferentinum, kdež se narodil císař Otho), bývalo v středověku už od pradávných dob vždy věrným spojencem Viterba. Nebylo boje, v němž by se nebyla obě tato města podporovala a pak o kořist rozdělila. Přátelství jich bylo tak tuhé, jako by věčně mělo potrvat, a přece změnilo se jediným dnem v tak nesmiřitelné nepřátelství, že úplným vyvrácením Ferenta se skončilo.
Jak událost tato se sběhla, slyšel jsem od občana viterbského, u něhož jsem po jistý čas meškal. Chodívali jsme spolu po okolí, ohledávat zbytky měst a hrobů etrurských a pátrat po různých starožitnostech, jichž přítel můj pilným sběratelem jest. Mimochodem řečeno, má již velmi pěkné soukromé museum bronzí, malovaných váz a obyčejných terrakot etrurských, mimo velmi obsáhlou sbírku mincí.
Jednoho krásného letního jitra vyšli jsme si, bychom ohledali Ferento. Bylo to v srpnu. Vyšli jsme ještě za tmy, bychom před polednem vrátit se mohli, neb krajina kolem Ferenta je úplně pustá a tam i zpět třeba nám bylo urazit 15 miglií.
Kráčeli jsme zpočátku vinicemi, později pak malým údolíčkem s roklí, z které prameny železité se prýští, tak zvané lázně Herkulovy a pomalu, při vycházejícím slunci došli jsme kopce nevelkého na výšině, v malé rovině postaveného. „Ecco il monte di carne umana!“ (hle, kopec masa lidského!) zvolal přítel můj ukázav na kopeček, na němž pranic zvláštního jsem nepozoroval. K otázce mé doložil, že kopec ten prý povstal ze samých mrtvol Ferentanů, kteří tu byli zahubeni.
Usedli jsme pod fíkový strom a soudruh vyprávěl mi pověst o zpustošení Ferenta. Předeslav krátký úvod o bývalém bohatství a vespolném přátelství obou měst, pokračoval asi v tento smysl: Jednou poslali tedy Ferenťané ku svým spojencům posly se zprávou, že obyvatelé města Vetralla za nepřítomnosti bojovníků, kteří na jisté výpravě se nalézali, Ferento přepadli, několik žen jim odvedli a jiné škody způsobili. K dobytí a pokoření města toho nejsou prý sami silní dost a žádají tedy věrné spojence, by jim pomohli veškerou silou svou. Zároveň oznámili jim, že je budou za soumraku večerního očekávati u S. Martino, odkudž pak, srazivše šiky své, společně potáhnou na zpupného nepřítele a o půlnoci přepadnou Vetrallu. Viterbští zbrojili se ihned a chvátali z večera na smluvené místo, kde s Ferenťany spojiti se měli. Opustili město bezbranné, nezůstal tam nikdo než starci, ženy a děti; všichni mužové zbraní schopní spěchali svým spojencům na pomoc. Došedše S. Martina nenalezli Ferentanů a po kolik hodin nadarmo je očekávali. Náhle za tmavé již noci objevil se udýchaný, spocený stařec, obyvatel Viterba, s hroznou zprávou o zrádě nejčernější, jaká kdy spáchána byla: Ferentští vylákavše věrné spojence z vlastního města, požádavše je za pomoc ve vylhané při, umluvivše s nimi místo vzdálené, uprostřed lesů se nalézající za shromaždiště, přepadli zatím podlým spůsobem bezbranné město, loupili a drancovali tam, obsadivše brány, by nikdo uniknouti nemohl, pobíjeli, kde kdo z bezbranných se jim protivil, zkrátka řádili spůsobem, za oněch časů při dobytí města obyčejným. Hrozné bylo zděšení mezi ubohými, bez pomoci a obrany surovým lupičům v šanc vydanými obyvateli, jek a vřava po celém městě, z něhož nebylo východu. Jediný stařec unikl z města a spěchal nepozorován k tábořišti mužů viterbských. Po vyslyšení zprávy té zůstali Viterbští po několik okamžiků jak ohromeni takovou neslýchanou podlostí svých bývalých přátel. Však brzy rozlehl se všeobecný výkřik pomsty, divý ryk válečný zahřměl lesem a všichni pádili úprkem k vysvobození města. Dorazili tam právě, kdy zrádcové s bohatou kořistí a ze zajatými ženami se hotovili ku zpátečnímu pochodu. Nastal strašný boj, nejdříve v ulicích Viterba a pak v rovině směrem k Ferento, kamž Viterbští hanebné zrádce pronásledovali. Válčeno po celou cestu až k místu tomu, kde my za vypravováni přítelova seděli; zde pak při úplné tmě sveden poslední rozhodný boj, až prý mrtvoly lidské cely kopec utvořily.
Téměř všechny muže Ferenta stihl zasloužený trest, něco málo jen rozprchlo se do všech světa končin. Zbytek voje byl se uchýlil do města, Viterbští v patách za nimi. Ještě krátký zoufalý odpor ve vlastním městě, které již na všech stranách hořelo, a všeobecné vraždění a pustošení učinilo navždy konec slávě zrádného Ferenta. Vycházející slunce ozářilo na místě bohatého města hořící spáleniště. Kde kdo z Ferentských ještě na živu zůstal, odvlečen co otrok do Viterba. Zbytky města rozkotány téměř úplně a srovnány se zemí až na několik polosesutých budov. Tak zaniklo v jediné noci odvěké přátelství dvou měst a jedno z nich vyhlazeno úplné. Přísný, však zasloužený trest stihl bídné zrádce. — Bedřich Barbarossa, dozvěděv se o zpustošení města jemu náležícího, zahořel hněvem proti Viterbu a již se chystal k válečnému tažení na ztrestání jeho. Však uslyšev celý průběh věcí, nejen že schválil jednání viterbských, ale i pozemky k Ferentu náležící jim daroval.
Tím skončil přítel můj vypravování své. Pozdvihli jsme se a došli za nedlouho Ferenta. Vrchol návrší, na němž stávalo, pokryt je zpoustou kamenů. Nezbylo než primitivní a dosti zajímavé divadlo (neb arena) ještě starořímské, zříceniny malé baziliky a několik velmi groteskních rozvalin věží a zdí města. Krásná krajina kolkolem je pustá, poblíže nespatříš obydlí lidského; časem jen zabloudí sem stádo koz a pastýř, usednuv pod oblouky bývalé arény, naslouchá zpěvu skřivánků.

B. Schnirch