Bylo pozdní léto, když z Florencie jsem vyjel. Mohutný Arno v té době arci na polo vyschlý, — onť v zimě a na jaře tak plýtvá vodami svými, že v létě a na podzim nedostatkem jich trpí — tento značně uskromnělý Arno byl nám vůdcem, jehož směrem jsme se k moři středozemnímu brali. Údolí jeho se svou temnou zelení, sem tam na mnohobarvou zemi rozloženou, s poklizenými polmi a s uvadlými stráněmi, poskytovalo mi obraz muže v zápasu se života svízeli již již umdlévajícího. Však pohled na svěží temena hor umbrických v levo a mohutné, jasné a hrdé vrcholy Apeninu v právo mi dával záruku, že znova osvěží se luhy ty vedrem a prachem zmořené: panuje změna stálá v přírodě i v životě.

Minuvše Empoli, odkud se k Sieně a Orvietu dráha odbočuje, blížili jsme se při vzmáhajícím se horku druhdy mocné a pyšné Pise. Bylo to o 9. hodině. O 12. hodině odjíždí vlak k Spezii, zbylo mi tedy času dosti, bych si prohledl ještě jednou památné, ve svém sestavení jediné náměstí domu Pisanského se svým Battisteriem, s Campo Santo (hřbitov) a nad ně proslulou, nakloněnou věží (campanile)*.

Nechci popisovat a rozebírat, co architektura, plastika i malba v svorném spolupůsobení zde vytvořily, mám účel jiný a proto jen mimochodem jsem se o tom zmínil. Ani vyhlídky z té divné, krásné věže osmipatrového sloupoví nevylíčím, vždyť sotva času jsem měl jí se nabažit a již chvátal jsem k dalekému nádraží. Sotva jsem koupil lístek a se usadil, zavznělo již obligátní: „portenza!“ Nyní teprve prohledl jsem si společnost. Jel jsem třetí třídou, k vůli horku, a věru nelitoval jsem. Vůz náš měl lavice podél a tak přehledl jsem celou společnost. Byla zajímavá. Větší díl jí patřil k sobě, či spíše k svému impressariu, který nad ostatní vynikal nejen mocným, rozkazujícím hlasem, a pánovitými posuňky ale i okrouhlejší tváří a solidní postavou — bylo poznat, že jemu se vede nejlépe. Úplná společnost divadelní seděla tu kolem mne a cíl cesty její byla rovněž Carrara. Měl jsem příležitost si ji prohlednout. Typy ostré; každý obor tu byl přísně vyznačen a snadno bylo poznat, k jakému každý náleží. Impressario a zároveň direttore seděl mi naproti; polhodlně rozložen prohlížel čas od času pluky své, sem tam vtipem neb rozkazem se pronášeje. Vedle něho sluha a segretario, hubený, živý človíček bez stáří v modrém fráčku a s kloboukem jako ústřice, patrně na něm často sedával. Bylo na něm vidět faktotum celé tlupy. Chudák zanesen byl nesčetnými ranečky a ranci, škatulemi a deštníky a mimo to držel v ruce lístky pro veškerou společnost; vzdor tomu měl stále ještě několik rukou k disposici pro každého. — Vedle mne seděla tragická herečka s výraznou, druhdy snad krásnou tváří, v níž lapidárními tahy zračily se tragoedie nejen sehrané ale i prožilé. Stále vážná, s bolným a pro okolí netečným výrazem, činila na mne dojem smutný. Nemluvila, jen sem tam zašeptla něco dutým hlasem vedle sebe sedící dívčině, patrně dcerušce.

Tato podobna byla matce své, jen že všechny starosti jí ponechala: posud byla svěží, jemná a — naivní. Čítala sotva 14 let. Charakterní herec nebyl, proti obyčeji, mrzout, naopak živý a hovorný. Jen když nějaký vtip se mu vydařil — tu stáhl obličej jako Richard v posledním tažení. Obočí měl ale stále svraštěné jako antická maska.

V nejzazším koutě vozu seděla důvěrně podle milovníka primadonna. Malá, živá, tmavovlasá, v elegantní, však valně vybledlé toiletě. Mladá nebyla, ale přece střílela očima, které, mimochodem řečeno, lépe byly konservovány než zuby. Byly všude ty oči a na kom utkvěly, ten se odvrátil; já také. Klobouček s ohnivě červenou pentlí visel jí přes loket, vějíř a lorgnet držela v rukou. Užívala často výkřiku „Dio mio“ a hlas byl trochu — smím-li říci — natržený. S prvním milovníkem byla patrně v dobré vůli. Tento mladý, ale zkušený blondýn trochu pošilhával a měl pleť šedivou. Ostatek byl člověk dosti příjemný a kořil se primadonně — buď že z úcty k jejímu stáří, nebo že byl rozený galantuomo. Bavil se s ní živě a podkuřoval ji viržinkou.

Byl zde též šprýmař — Arlechino a Pantalone — dobrácký troup, stálé to postavy jeviště italského. První z nich vězel stále v novinách, tak že mimo vyšeptalý cilindr a široce kostkované zpodky ničeho jsem neviděl. Pantalone, dlouhý a vytáhlý, držel si kolena a bradou popisoval půlkruhy kolem osy krku; nos úpěl svírán jsa „cvikrem“ a malá, šedá očka stále se mu musila vyhýbat. To byla honorace tlupy Ippolita Torcianiho, jak mi primo attore (karakterni herec) sdělil; mimo to jich bylo ještě as 10 — 12, ale méně zajímavých osob a k tomu aspoň tucet dětí různého stáří.

Vedli živý hovor a pohybovali se s jistou eleganci, která Vlachu zejména kočujícímu umělci, je vrozena. Dal jsem se s nimi do řeči, ale zamlčím zkušenosti tím nabyté, pro mne sice zajímavé, ale sotva obecenstvu širšímu.

Než brzy jímala mne krajina více a počal jsem opět pozorněji pohlížet oknem. Z počátku vede se dráha rovinou mezi vinicemi a různými polemi, dále pak přibližuje se moři, u jehož břehu probírat se musí četnými výběžky Appeninu. Právě jsme minuli Viareggio, velmi to oblíbené mořské lázně, hlavně Vlachy navštěvované, proto že lacinější jiných. Zde počíná krajina zvaná Lunigiana dle staroetrurského města Luny, kde posud zbytky amfiteátru a cirku se nalézají. Hory, které čím dále k moři, tím příkřeji se zdvíhají, skládají se hlavně z mramoru a zdaleka již možno rozeznat četné lomy, ze všech stran je brázdící. Jsme už blízko proslulých Carrarských lomů. Minuvše stanici Pictrosanto, s rtuťovými báněmi, přiblížili jsme se k prvnímu z nich poblíž rozkošného městečka Serravezzy. Jsou to tři města, která tak zvaný kararský mramor do světa rozesýlají: Serravezza, Massa a Carrara. Za starověku lámali Římané v lomech as hodinu od Carrary vzdálených, nyní Fantiseritti zvaných.

Serravezzu a Massu neznám, ač rovněž mocná ložiska jako Carrara mají, ale toto místo jsouc nejznámější i mne nejvíce vábilo a proto nejprve tam jsem se odebíral. Opustivše stanici v Masse přibyli jsme po 1 hodinné jízdě do Avenzy. Zde odbočuje se trať do Carrary, kdežto náš vlak dále k Spezii a k Janovu spěchal. Přidržev se své společnosti sedl jsem do nového vlaku, bych po jízdě asi 10 minut dorazil do města pro mne již odedávna velezajímavého. — Rozkošné údolíčko! Vinice a zahrady po březích potoka Torano se rozkládají o něco výše vroubeny lesem kaštanovým a omšenými skalisky — samý mramor. Lomy vidět už zdáli nesčíslné, tu výš, tu podle sebe až do nejvyšších vrstev hor. Mimo to oživována krajina letohrádky a úpravnými domky selskými, zhusta mramorovými plotnami krytými. Vůbec vidět všude, že nalézáme se ve vlasti mramoru, vše, nač pohlédneme, nám to hlásá.

Trať se tu již před stanicí všelijak stáčí stále stoupajíc a poskytuje tím rozmanité, přerozkošné vyhlídky, brzo na moře a jeho břehy, brzo do údolí a na živé jeho stráně. Město Carraru nevidět až bezprostředně před stanicí, tak dobře ukryto a chráněno je stromovím kolem něho rozloženým. Leží jako v hnízdečku, jen sem tam nějaká vížka neb výše položená villa pohlíží nám vstříc. Konečně jsem se dočkal, vlak zastavil a já rozloučiv se s novými známými, seskočil jsem s vozu. Vyšed z nádraží, pustil jsem se akáciovým stromořadím podle potoka, na jehož březích po obou stranách stojí pily mramorové a dílny, z nichž stále šum, klepot, vrzání se rozléhají. Přestoupiv přes hezký mramorový most, nalézal jsem se v hlavní ulici, nové, široké a mramorem vydlážděné. Po obou stranách nic jiného než samé dílny sochařské a kamenické; ze všech stran to klepe a teše, mramor zvoní a kusy lítají všemi směry do ulice. Dělníci ledva si všimnou cizince kolemjdoucího a znova buši do kamene až se práší. V prvním patře (obyčejně jich víc nebývá) vidět v oknech květiny a za nimi někdy usměvavou dívčí tvář. Nebezpečná cesta! Z přízemků lítající mramorové střepy a z pater sálající pohledy děv — tuť hrozí pohroma vnitř i zevnitř a třeba spěchu, chceš-li zdráv vyváznout. Urychliv krok octnul jsem se na malém náměstí. Zde stojí divadlo velmi pěkné se sličným jonickým portikem. Tady zejtra vystoupí noví moji přátelé, škoda, že nebudu moci je navštívit! I rozhlížím se po náměstí kolem a vidím nápis: „Trattoria nazionale“, vzpomenu na hlad a poradivše s Bedekrem, který ji odporučuje, ubírám se tam, bych si objednal „pranzo“ (oběd).

Hned z průjezdu viděl jsem do zahrádky a odebral se přímo tam. Byla rozkošná. Terassa s mramorovými lavičkami a stoly pokryta byla úplně révím, z něhož krásné zralé hrozny všech barev visely, a vyhlídka do ostatní zahrádky byla neméně vábná. Cestičky, křoví, besídky, květiny a ovocné stromy s výtečným ovocem všeho druhu v tak milý, příjemný celek se pojily, že po přestálém vedru maně připadlo mi: „zemský ráj to na pohled.“ Mimo hostinského, přívětivého a zaokrouhlého to muže a jeho „fiasco“ s třpytivým vínem, nebylo tu nikoho, mohl jsem si tedy svědomitě vybrat nejhezčí místečko a pohodlně si usednout. On vstal, pronesl povinné zdvořilosti a seznav přání mé odebral se do kuchyně. Mezi tím přišel mne pobavit pěkný, černý pes, který hlavu na koleno mi položil a ohonem vážně zamával. Nebyl hubený, dobré to znamení.
Oběd byl dobrý, víno výtečné a za příjemného hovoru s hostinským přeptal jsem se na poměry Carrary. Město čítá as 6 — 8000 obyvatelů, z nichž valná část zabývá se mramorem co kameníci, punktéři. sochaři a obchodnici. Mimo to zaměstnáno u Carrary ve 400 lomech asi 6000 dělníků lámáním a svážením mramorových balvanů. Tito nejvíce bydlí mimo město ve vsích. Lid je dobrý a pracovitý a těší se v celku jistému blahobytu. Nejvíce těží ovšem obchodníci, z nichž někteří velkolepé závody zřízeny mají. Co se uměleckých památek týče, není jich zde valně nahromaděných, vždyť tu převládá víc průmysl a spíše hledí se na jakost materiálu než na formy. Něco nalézá se v kostelích S. Andrea a S. Maria delle Grazie a o další vývoj umělecký pečuje Academia delle belle arti, v níž malé museum a několik začatých i hotových prací starořímských se nalézá.
Starší část města leží o něco výše a má ještě trochu středověký' ráz. Zbytky románského a gotického slohu sem tam se nalézají, v celku ale více převládají stavby jednoduché; barokního velmi málo se nalézá. Uličky jsou pěkné, nepříliš široké a vesměs mramorem dlážděné, což ovšem i o mnohých střechách říci možno, neb i ty zhusta mramorovými plotnami pokryty jsou. V oknech skoro všude květiny a na ulicích pestrý život dodávají městu ráz velice vlídný.

To a jiné sdělil mi mezi řečí hovorný hostinský, který mi po celý oběd společníkem byl. Po jídle žádal jsem ovoce a přinesen mi pěkný košíček plný krásných fíků, oranží, hrušek, ořechů atd. Ovoce svěží, na pohled už výborné jakosti. Sáhnul jsem po něm dychtivě, ale jak jsem se uleknul: místo chutného samorostlého ovoce podali mi výrobky mramorové tak znamenitě padělané, že jsem je ani od skutečného rozeznat nedovedl. Opravdu ! položiv takovou broskev neb fík vedle opravdové, nerozeznal jsem jich — posud tak úplné podařenou imitací nikdy jsem neviděl. Je prý v Carraře už jen jeden starý muž, který tak dokonale padělávat umí ovoce všeho druhu, ti mladí už prý neznají tajemství míchání a nanášení barev a napodobení onoho jemného nádechu neb jíní, který čerstvé ovoce zdobí. Rozumí se, že jsem několik exemplářů na památku si vybral.

Vyšel jsem si do lomů zotaven a osvěžen. Z počátku ještě mi vedro vadilo, ale výše, mezi lesy kaštanovými, příjemný chládek mne ovíval. Údolí Torana, příkře stoupající, rozvětvuje se za městem různými směry a všude jsou četné lomy po obou stranách a cesty vyryté a mramorovým prachem naplněné , tak že četné káry s balvany, které dolů se vlekou, až po nápravy v něm se hrouzdí. Stálá změna podle těch cest!

Tu lom nad silnicí s velkým náspem trosek, tu skaliska zvětralá, tmavošedá s prameny četnými a bujnou vegetací, tu zase krásná lesní idylla s mechovou půdou a kapradím mezi mohutnými kaštany, které převládají, a mezi tím roztroušené četné pily mramorové, selské chatrče a improvisované sklady na mramor a při tom při všem příjemný chládek, lesy a mořskými větry působený, — zkrátka, přerozkošná procházka — až na ten prach ! Kararského mramoru, u nás tak drahého, je tu všude a všemožně užito. Pohledněme jen na takový domek: vystaven je z větších odpadků mramoru, lemování oken i dveří je z tesaného mramoru, svršek buď s mramorovou terassou neb střechou, dláždění vnitř i zevnitř — z mramoru terassy i s pilířky pro réví — a sedátka, zdi zahrad, slovem, vše je z mramoru! Ba i boudy jsou tu mramorové. Viděl jsem jich několik. Někde o zeď oprou ohromnou mramorovou plotnu šikmo, neb dvě vedle sebe, ano i proti sobě na spůsob domků, za zadní stěnu dají jinou plotnu a bouda je hotova. Aby to nespadlo, zarazí se několik opor a klínů. Komické je vidět psa uvázaného k mramorové budce, která u nás by měla značnou cenu, a ještě s ní není spokojen; stále se z ní sápe, jako by byla dřevěná.

Stoupal jsem stále. Přede mnou střídal se lom za lomem a za mnou vždy šířila se vyhlídka na údolí, lesy a moře s četnými lodicemi. Byl jsem už půl druhé hodiny stoupal stále jedním směrem a nemoha ještě dojíti konce, stanul jsem v jednom z větších lomů, bych si jej prohledl. U Carrary neláme se jen bílý mramor, jaký u nás nejvíce je znám, nýbrž ve všech odstínech barvy od bílého až do tmavošedého, skoro černého. Bílý, zamodralý a šedý, pokud stejnoměrný v barvě, hodí se na sochy; pruhovaný, s bílým neb šedým základním tonem, oblakovitý a žilovatý pak k architektuře, na náhrobky, stoly a prodává se dle kostkové míry a sice 1 krychl. palmo = 25 Cm. za 1, 2, 3 — 5 franků dle jakosti a velikosti balvanu, čím větší balvan, tím dražší cena. To platí se za ulomený balvan v lomu; za dopravu z dolů a t. d. se platí zvlášť. Velmi nesnadno určit, jaký mramor se v lomu nalézá, neb v tomtéž možno nalézt dnes bílý kámen jako sníh a zejtra barevný, dle toho jak vrstvy jdou, které nemožno stopovat, any nemají pravidla.

Lámání děje se, jak známo: balvan se zaseká dlátem, podle rýhy vyvrtá se řada děr pro prach a mezi 4 — 5 hod. odpůldne obyčejně se trhá; mezi tím časem se dělníci buď skryjou neb pryč odeberou. Před vypálením dávají se výstražné signály troubou.

Nejlépe udělá, kdo hned v lomu kámen si vybere a vylomit dá. Tento se pak svalí po svahu na silnici a naloží na káru dvou neb čtyřkolou, taženou voly. Po této se vleče příkrou cestou dolů, při čemž zvláštního spůsobu užívají, by se na srázné cestě vůz nerozejel. Vezmou totiž jiný menší balvan asi 5 — 10 centů těžký uvázaný na řetěz 10 — 15 stop dlouhý a ten vlekou za vozem po cestě ho smýkajíce. To ovšem zadržuje na hrbolaté cestě povoz dost vydatně tím více, ana vymleta a spoustami prachu pokryta jest.

Tak dostane se mramor do Carrary. Je-li určen pro vývoz, doveze se na nádraží nebo do přístavu v Avenze, by dále zaslán byl buď drahou neb po moři. Má-li se spracovat v Carraře, tu buď na plotny jej rozřežou, nebo do dílny kamenníka neb sochaře odevzdají. Určen- li pro rozřezání, složí se hned v některé pile při potoku Torano. Pily se ženou rukou, vodou neb parou. Vodních pil je nejvíce. Konstrukce je jednoduchá: dřevěný rám, v němž upevněno 10, 15 — 20 ocelových ploten (6 — 10“ širokých
a 6 — 8 stop dlouhých) kolmo podle sebe v také vzdálenosti, co tlouštka plotny obnášeti má, pohybuje se vodorovným směrem podle hřbetu pil sem i tam, při čemž stále mokrý písek mezi ně se sype, tak že nikoliv ocel, nýbrž písek sám kámen řeže. Trvá to obyčejně 1 — 2 dny, než se takový balvan rozřeže. Tím se vysvětluje, proč neleštěné plotny zrzavými pruhy pokryty jsou.

Je-li kámen určen na sochu neb jiné plastické dílo, postupuje se as následovně. Dle velkosti modelu sádrového, který v celé velikosti neb třetinou až polovinou vyhotoven bývá, vybere se balvan. Tomu třeba nejdříve přitesat spodní plochu, na niž příští socha státi má. Potom převezme práci abbozotore (punktér), jehož úlohou jest dle modelu pomocí stálého měření různými kružítky a pozvolného odtesávání přenášet body, které na modelu sobě poznamenal, do mramoru a sice nejdříve vynikající body a pak hloubky postupem takovým, že nejdříve nejvíce vynikající si určí a od těch stále hustěji síť jich rozmnožuje, až veškerá modelace sochy znenáhla v mramoru, ač v obrysech posud hrubých, přenesena jest. Tím povstane kopie, která v ustanovených bodech již úplně rovná se modelu; mezi těmito ale ještě vrstva 1 — 2 linií silná se nalézá, jako by socha ještě v nějaké obálce vězela, která jen ve vypracovaných místech provrtána jest. Práce ta je velmi trapná a vyžaduje zvláštní pozornosti a zručnosti, aby všechny body tak se přenesly, by každý ke každému v též vzdálenosti se nalézal, jako na modelu. Dospěla-li práce tak daleko, převezme práci sochař, jehož úlohou jest, nyní už jen od oka, bez měření onu vrstvu odtesat, tak aby kopie originálu sádrovému nejen se rovnala, ale obyčejně i co do precisnosti provedeni jej předčila. Ku práci té slouží na sta různých dlátek všelikých forem, mlátky různých velkostí, zvláštní přístroje k vrtání, rašple a pilníky a t. d.

Jest tu potřebí pozornosti největší, by se nic neuštíplo neb neurazilo i aby veškeré jemné záhyby věrně podány byly; pracuje se tedy pozvolna, tak že jen prášek odpadává, ne už střepy jako při punktéřích a kamennících. Co se posledního provedení týče, může býti rozličné. Buď se provede vše pouze dlátem, bez pomoci pilníků a pemzy, čímž povstane povrch zrnitý a v jisté vzdálenosti živý — nebo se používá pilníků, pískovce, skelného papíru a t. d. ku uhlazení povrchu, k čemuž někdy i částečné neb povšechné leštěni se přidává. Prvního spůsobu nejvíce při větších a monumentálních pracích se užívá; v nejnovějším pak čase více do obliby přichází. Tak byl původně i Laokoon pracován, což posud, ač později leštěn byl, pozorovati lze.
Druhý spůsob pro menší, jemnější sošky se hodí, a bývá ho nejvíc užíváno, an jest nejpohodlnější. Zvláště často se vidí v době barokní ; zejména Bernini a jeho stoupenci si jej oblíbili.

V částečném leštěni šperků a jiných drobností vynikají zvláštní bravurou Vlaši, jak na výstavě světové vidět bylo. Vůbec jsou Vlaši, co do technické zručnosti, mistry posud nepřekonanými, žel, že přes příliš na této lpěti, zůstávají na vlastni úlohu plastiky, ideu a koncepci, příliš malou váhu kladouce. Ještě mnohých jiných technických pomůcek užívá se ku zvýšení dojmu a docílení jisté elegance, jako na př. napouštění čajovým odvarem anebo voskem. První spůsob je oblíben při tak zvaných kabinetních skulpturách, které pro salóny, tedy místnosti kryté určeny jsou a záleží v tom, že velmi slabým odvarem čaje hloubky sochy se navlhčí, čímž silnější stíny a zároveň velmi příjemný tón asi jako polostíny mezi lupeny růže Thea zvané se docílí. Napouštění voskem děje se hlavně při sochách pod širé nebe určených, i ač neznámo posud tajemství v starých zlatých dobách antického umění užívané, přece dosti zhusta a s dobrým výsledkem se ho užívá. Na světové výstavě bylo několik prací, které oba spůsoby, a vůbec veškeré pomůcky dokonalé routiny spojovaly, jako ku př. onen debardeur na stolku sedící, práce to v technickém ohledu dokonalá.

Když už socha úplně provedena je, tu počíná velmi často práce tak zvaných intogliatorů nebo incisorů t. j. rytců. Tito zabývají se tím, že provádějí s velkou precisnosti vedlejší, pro kupce ale mnohdy rozhodující přídavky, jako šperky, krajky, knoflíčky, zbroj, švy, látky, vůbec vše, kde takřka rytecká přesnost se vyžaduje a k čemu sochaři ani chuti ani schopnosti nemívají. To v celku krátký nástin processu, jakým mramor projde, než v některém salónu neb museu neb na veřejném místě co ozdoba postaven býti může.

Snad nebude na škodu, promluvím-li něco také o jakosti a vlastnostech kararského mramoru. Jeť ze všech druhů nejjemnějšího zrna, krystaly jeho jsou nejmenší a i proto také nejlépe dají se z něho úžasně jemné práce provádět. Parický a Pentelský mramor je teplejší v barvě, trvanlivější na vzduchu a o mnoho tvrdší, ale za to má zrno hrubé a nedá se tak do podrobna propracovati, jako kararský, hodě se spíše pro monumentální plastiku, kde z jisté vzdálenosti o mnoho lepší dojem činí, než kararský, i tím vyniká, že aspoň dvakrát tak dlouho vydrží. Příklady toho nalézáme na nesčetných antikách, kde za stejných okolností současné práce z mramoru řeckého nepoměrně lépe zachovány jsou než z kararského. Tyrolského bílého mramoru nedá se pro hrubozrnost a nestejnou tvrdost jinak užít, než na větší skulptury, na stavby u pomníky. Jiných bílých mramorů je velmi po řídku a nebývají k plastickým dílům hrubě ani brány, vyjma snad na náhrobky, jak je naši kamenníci vyrábějí, ať už s figurálním přídavkem neb bez něho.

Co se tvrdosti kararského mramoru týče, bývá prarozdílná. Měl jsem v rukou mramor, který možno prsty drtit jako špatné cihly a pak postupem až do nejtvrdšího, který zvoní až milo. Měkký nazývá se spálený a je ovšem nejlevnější (rozdíl bývá tak značný, že mnohdy na 50% obnáší), ale za to je nejméně průzračný, nejkřídovatější a nejbělejší, čím tvrdší mramor, tím průsvitavější a v tónu příjemnější, buď žlutavý neb zelenavý. Prvějšího na portréty a reliéfy, druhého na sochy a skupiny nejraději se užívá. Vše, co tuto jsem řekl o mramoru prvé jakosti, platí nehledě k skvrnám buď šedým neb rezovým, které sem tam se objevují, a o jichž přítomnosti žádnými hypotesami, jedině prací přesvědčiti se možná. Mimo to užívá se mramoru zamodralého neb šedivého pro větší sochy lepšího druhu, na pomníky a t. d. pokud stejnoměrně zbarven je. Tento je tvrdší a trvanlivější ještě než dříve vyznačený a zároveň snadněji ve velkých balvanech se nalézá než úplně
bílý; tím také je lacinější.

Velkou závadou v práci bývá, mimo netušené skvrny, i to, že někdy se objevují trhliny v mramoru, jichž rozměry nesnadno určit a které v tomtéž směru se někdy opakují. V obou případech se stává, že práce úplně zahodit a znova začíti se musí. Ano znám případy, kde i 5 — 6krát táž soška punktýrovat se musela, než úplně čistý exemplář se vyrobil. Na tuto vlastnost především Amerikáni a Angličané při koupi důraz kladou. Jim je materiál hlavní věcí a často viděl jsem takového mecenáše dávat přednost práci nepoměrně slabší jen proto, že ona lepší malou skvrnu měla, kdežto ta horší byla úplně čistá. De gustibus noii est disputandum.

Však musím už skončit svou přednášku, bez toho už vidím na tváři mnohého čtenáře nelibou otázku : K čemu to vše povídá? Co odpověď sděluji, že už tak mnohé falešné a křivé úsudky o věcech těch jsem slyšel, že nutným se mi zdálo, konečně něčím ku poznání práce v mramoru přispět.

Prohlednuv si několik výše položených lomů, usedl jsem si na jeden z balvanů, stočil si cigaretu a užíval vyhlídky ve vzácné kráse se mi naskytující. Slunce chystalo se na lůžko, a nedočkavá luna již již probírala se za vrcholem hor a znenáhla rozkládal se klid večerní krajinou. Práce v lomech přestávala a houfně vraceli se kolem mne dělníci ke krbu domácímu — jen sem tam některý tupý výstřel mísil se v jasný zvuk klekání, které až sem z města zaznívalo. Rychlým krokem dal jsem se zpáteční cestou, bych ještě zastihl poslední vlak do Avenzy odjíždějící. Předstihl jsem ještě několik vozů s balvany a přidruživ se k tlupě dělníků, dorazil jsem s nimi zároveň do Carrary.

Zbývalo mi ještě něco času i zašel jsem si do kavárny. Tato stojí na náměstí, je pěkně upravena a obyčejně k večeru začíná se plnit — hlavně sochaři, punktéry a vůbec lidem, který po celý den s mramorem se zabývaje, k večeru prach jeho si zplakuje buď v osterii neb v kavárně. Byla to náhodou první v městě a proto také navštěvována nejlepšími a tedy nejlépe placenými dělníky, s kterými jsem do hovoru se dal, bych vyzvěděl podrobnosti o opatřování si mramoru, o cenách, firmách atd.

Šeřilo se, když jsem se loučil s milým rozkošným městem Carrarou, lituje, že nemohu pobyt tu déle, bych užil a seznal vše, co poskytuje. S pevným předsevzetím, že vrátím se sem opět k delšímu pobytu, jakmile jen možnost toho se mi naskytne, usedl jsem opět do vozu a vracel se do Avenzy.

Bylo mi zase čekati půl druhé hodiny na vlak ku Spezii a čas ten abych marně neztrávil, zašel jsem si do městečka as 10 minut od stanice vzdáleného. Měsíc mi svítil na cestu a ozařoval nejistým svým světlem jednoduchou ale vábnou krajinu. Na levo u prostřed hlubokých příkopů stojí mocný hrad s kulatými věžmi, bastiony a silným cimbuřím, zbudovaný z cihel roku 1322 druhdy mocným pánem Castrucciem Castracanim. Činil zejména v noci dojem přísný a nepřístupný, který v pozadí stojící velké stromy nezmírňovaly. Tyto tvořily hájek, v němž silnice v čiré tmě se ztrácela — až na druhé straně velmi malebným dřevěným mostem známý nám již potok Torano překročila, vroubena jsouc stále různým křovím, rákosím a vinicemi. Tak konečně došel jsem města .Avenzy a vstoupil po krátkém hledání do skromné osterie, bych povečeřel. Hostinský (l'oste) byl velký, silný, šedivý muž, bývalý námořník tvrdých tahů, ale při tom dobrák a hovorný. Dal mi v džbánku obstojného vína a národní, jemu, jak řekl, nejmilejší pokrm, nakládané různé houby s mandlemi a hrozinkami.

K tomu přidal chléb a velikého slanečka. Chci-li být upřímným, musím uznat, že nepokládal jsem ani tehda tu večeři za nejlepší ve svém životě, ale v těchto okolnostech jsem nedbal oposice chuti a konal povinnost svou k „nejlepšímu kuchaři“ — žaludku. Seděl jsem uprostřed jizby, naproti mně hostinský se synem a obsluhován jsem byl hluchou a belhavou stařenou s tváří, která vypadala jako kombinace tří prací Michelangelových. Jizba měla po dvou oknech ve dvou stěnách, u třetí byl krb, kotel a police a ve čtvrté dvéře do ulice a podle těchto narovnané sudy a rozvěšené sítě. Dvéře i okna obstoupeny byly bodrými občany, kteří na mne zevlovali a prstem si ukazovali „forestiéra“, šeptem mezi sebou hovoříce. Situace má nebyla příliš volná a přec jsem tam rád dlel navzdor houbám, slanečku, babě i publikum. Bylo tolik originálního a samorostlého v tom lidu, v hovorech a názorech hostinského a jeho syna, tolik upřímnosti jevilo se ve všem, že nepřipadla mi ani myšlenka nepříjemná, naopak, rozveselen a spokojen vracel jsem se k nádraží. Hostinský mi potřásl rukou a řekl, bych ho zas brzy navštívil. Snad to také jednou udělám.

Dvouhodinná jízda drahou přivedla mne do Spezie, kamž jsem v ½11 dorazil, a vsednuv do corriéra (omnibusu) vtlačil jsem se do koutku, bych příjemnému oddal se spánku — na hrbolaté silnici, v tom prachu a při značném horku. Jel jsem do Sestri a musel ještě vozem, ana dráha posud vystavena nebyla a parník byl už odejel. S radostí vítal jsem po důkladném protřesení stanici Sestri, kterou jsme za svítání dostihli a nemeškaje koupil jsem si lístek do Janova. Po páté hod. ranní unášel mne tam parostroj krajinou nad míru zajímavou stále podle moře, nesčetnými tunely a ráz na ráz měnící se vyhlídkou. O osmé hodině už vystoupl jsem v Janově z nádraží a krásným portikem na náměstí Aquaverde, kdež uvítal mne ve velikolepém svém pomníku Cristoforo Colombo.

*) R. 1063 po slavném vítězství námořném u Palerma založen dom v normansko-toskánském slohu staviteli Boschettim a Ralnaldem ; později, r. 1153 zbudoval Diotti-Salvi Hattisterio a r. 1174—1350 postavena proslulá ona věž, kterou Bonnano da Pisa začal a Tomaso Pisano skončil. zpět