Okolí Říma poskytuje celou řadu nejinteresantnějších, historicky velepamátných výletů. Každým krokem nová upomínka dob dávno minulých, jichž světodějné události kameným, posud nesmazaným písmem před nás se staví ve svém historickém dosahu a v kulturní důležitosti světa klasického. Věk předhistorický, republika, císařství římské, počátkové křesťanství, vzkvétající moc hierarchie i vyvolané jí boje středověku — vše zrcadlí se tu poblíž sídla moderní Itálie, v campagni římské, i vyvolává steré reflexe.  

Ponte Molle, Monte Mario, Aqua acetosa, porta Furba i ponte Nomentana, Via Appia a j. jsou příliš blízko Ěíma, než aby výletem se mohly zvát. Za to mezi nejoblíbenější výlety pro cizince i Římany náleží Frascati, po zboření blízkého antického města Tusculum na zříceninách ohromné antické villy mezi keři (frasche, odkud jméno) vystavené. Ode dávna vyznamenávalo se villami, které posud mají hlavní přitažlivost na výletníky. Poblíž nalézají se zříceniny antického města Tusculum, dle pověsti od Telemacha, syna Odyseova, založeného. Zde narodil se starší Cato, zde nejraději dlel Cicero. Zbytky jeho villy, jakož i Césarova hradu (arx), divadlo a j, posud tu nalezneš. V středověku stále byl Tusculum v boji proti Římu; proto pod papežem Coelestinem III. hrad obsazen a město pobořeno.  

Pěkná cesta lesem vede do Grotta Ferrata, s klášterem, v němž jsou fresky Domenichina. Dále kolem jezera albánského do Castel Candolfo, dříve letního to sídla Pia IX., a do Albano, města na zříceninách villy Pompejovy a Domitianovy vystaveného. Velmi nákladný viadukt o třech patrech a 36 obloucích z travertinu postavil Pius IX. mezi Albanem a Aricciou, přes rozkošné údolíčko, které dříve třetí kráter sopky albánské tvořilo, později jezerem bylo, jakým jest albánské a Nemi, ale už za dob starých Římanů vysušeno a částečně městem latinským Aricia zastaveno bylo. Nynější „Ariccia“ zaujímá bývalou arx antického města.  

Albano s Římem spojuje Via Appia, 18 — 20 miglií dlouhá, jako šňůra rovná antická silnice hrobů, po obou stranách zříceninami nákladných a mnohdy ohromných náhrobků pokrytá. Mezi ně vřadit dlužno velezajímavý, etrurský prý, náhrobek Horatiů i Curiatiů nebo jak jiní rovněž libovolně tvrdí, syna Porsenova Arunse, v Aricci zavražděného. Jest to čtyřhranný kvádrový podstavec s pěti homolitými kůželi. Z Ariccie vede cesta přes Genzano a Nemi, malebně nad jezerem položené, na Monte Cavo, vrchol to albánského pohoří. Mons Albanus zvali jej staří Římané. Basaltovými polygony dlážděná antická Via triumphalis, kdež vojevůdcové, jimž senát vítězný průvod v městě odepřel, na vlastní peníz triumf si spořádali, vedla až na vrchol, kde 3000' vysoko chrám Jupitra s mramorovými sloupy ještě r. 1783 stál, až poslední Stuart dosti ještě zachované rozvaliny strhl a klášter passionistů z nich zbudovati kázal. Takým spůsobem nábožní otcové samospasitelné církve pečovali o blaho své duševní a hromadili zásluhy pro tento a onen život; mnohé ty rozvaliny němé mohly by nejvýraznější obžalobu vznést na první hodnosty hierarchie římské.  

Vyhlídka s výše té je úchvatná; v dáli vidět moře a pobřeží od Teraciny až po Civitavecchia, Řím a campagni, hory sabinské a volské, pod námi pak malebně rozložené pohoří albánské s dvěma jezery: Nemi a Albano — dvě to zrcadla, v nichž shlíží se blankyt italský, sytý a průhledný, jak krásná ta zem zasluhuje.  

Oko naše utkvělo na pohoří sabinském; popatříme-li pozorněji, uzříme v dáli, as v půli vrchu domy se bělat: Tivoli.  

Horác popisuje rozkošné sídlo letní, nejoblíbenější pyšným Římanům. Toť naše Tivoli. Na sta malebných, velkých i malých vodopádů, ze skal a jeskyň mnohotvárných se řítících, hučí a duní tu kolem města a vše převyšuje krásný kulatý chrámek Sibily, na 18 sloupech korintských spočívající a čtyrstěným amfiprostylem jónského slohu.  

Krásné položení, zdravý vzduch, romantické okolí už v starověku velmožům Říma bylo pobudkou, že nákladné, velkolepé villy si tu stavěli. Prvního místa mezi nimi, ano mezi všemi celého tehdáž tak mocného státu, římského, zaujímala villa Hadrianova, prostoru několik hodin v objemu pokrývající. Paláce, divadla, akademie, thermy, hippodrom, cirky, nymphaeum, palestra, tak zvané stoa Poicile, prytaneum, tartarus i elysium, byty otroků, zvěřince a mnohé jiné stavby: vše to bylo tu uprostřed čarovných zahrad v harmonický, velkolepý celek spojeno, naplněno výtvory malby i plastiky první ceny. Musea i kostely pyšní se nyní zbytky nesčíslných soch ve ville té nalezených. Celý svět rozkoší a pohodlí soustředil si tu císař Hadrian, by od namáhání vlády odpočinouti mohl. Musilo to být ohromné namáhání, když takých třeba bylo příprav k odpočinku. Ubohý císař!  

Po příkladu jeho i ostatní velmožové Tibur za sídlo letní si obrali, o čemž nesčíslné zbytky vill po okolí roztroušené svědčí, které dle domněnky Mecaenas, Quintilius Varus, Brutus, Cassius, Horác, Cicero a j. sobě tu vystavěli. Kardinál ďEste a papež Pius VI. je následovali, postavivše villu ďEste a Broschi.  

Z Tivoli možno navštíviti Subiaco s klášterem benediktinů a s kostelem sv. Benedikta, v jeskyni nad míru malebné rozloženým, pak Olevano a Palestrinu, rodiště slavného hudebníka. Pohoří sabinské, výběžek Apenin, poskytuje velmi malebný, místy velkolepý pohled a mnohé jeskyně, sluje, vodopády činí je i v detailu zajímavými. Proto malíři celá léta tu se potloukají, hlavně kolem Olevana se zdržujíce.  

Palestrina, bývalá Praeneste, jest jedno z nejstarších měst Itálie. Ještě se tu nalézají zbytky zdí předhistorických tak zvaných cyklopických, o jichž původu posud nikdo neví. Nesčíslné nálezy soch, bronzí a mozaik antických tu učiněny, mezi nimiž ohromná mozaika půlkruhová, na níž znázorněny jsou krajiny, honby, rybaření, obchod atd. Přes 100 osob, asi 90 zvířat jest tu skoro v přírodní velikosti z barevných kamínků vykládáno, což tvoří ohromnou, místy nad míru zajímavou komposici.  

Jako pohoří sabinské již v nejstarších dobách římské historie, na samých už mezích báje, úlohu hraje, (kdož by neznal únos Sabinek?) tak i hory volské obydleny byly národem, který už v pravěku Římanům mocným byl protivníkem, až i on svrchovanost jich uznal. Z castelu S. Pietro

nad Palestrinou přehlednouti lze velmi dobře osamělé pohoří to, až ke Gaetě se táhnoucí, oživené mnohým městem na vrcholech kopců rozloženým. Hnízda sokolí!  

Nejzajímavější z nich jsou Cori a Segni. První nazývalo se druhdy Cora a bylo jedno z třiceti měst latinského spolku; už r. 493 př. Kr. se o něm zmínka děje. Krásně položeno, poskytuje i co do starožitnosti veliký interes svými zdmi až do nejstarších dob k neznámým stavitelům sáhajícími, svým chrámem Herakla a prostorým mostem přes sluj k Niufě vedoucím. Sledujíce tuto cestu, nalezneme dvojí záhadné, nanejvýš romantické rozvaliny měst: jedno náleží mezi nejstarší jako Cora, a bylo ještě z polygonálních zdí staveno ; Norba jest jeho jméno. Druhé, Gregoroviem krásně popsané, je Ninfa a náleží středověku. Leží uprostřed močálu bujně obrostlého, samo jsouc břečťanem a jinými rostlinami skoro úplné pokryto. Chceš-li do kostela, nalezneš dveře zelenou samorostlou oponou zastřené ; tu teprv odhrnout musíš, abys vstoupil do svatyně, kde magicky zelené světlo tajuplně se rozlévá, částečně jen vybledlé fresky ozařujíc.  

Vedle v klášteře slyšet šepot. Snad to mniši se modlí? Toť listů šum, staré báje si sdělují. Tam vchod do sklepa, divoké révy s břečťanem ho vroubí. Bacchovy ty odznaky nás zvou; popatřme, zbyl-li tu pro nás pohár vína. Jak tu temno! Než dvé očí tu se svítí! Je to frater sklepník, který hlídá starý nápoj? Či jeho duch? Ó ne, mohutný výr to na nás mrká. Xedaleko hrad. Erb se zastřel do pola, nevidět, kdo tu byl pánem. U brány had se sluní, teď se vzchopil, mizí. Či nás neohlásí? Po ulicích a na náměstí rozvěšené čalouny, rozmanité barvou i formou. Místy temné, smutné, pak zas světlé, žlutavé, svěží, tu svlačec zvonky pestré nachyluje, tam réva se rozpíná. Vedle břečťan kolem sloupu se vine. A stromků i květů tu jest, jako o božím těle při procesí. Dobře, že tady nikdo po nich nešlape. Krásný vyzdobila si tu koutek příroda. Lidmi opuštěné místo to vyšperkovala po spůsobu svém a vykázala v něm obydlí dítkám svým.  

Nyní věčný tu panuje svátek. Zpěv ptáků, bzukot broučků a mušek, šustot vždy čiperných ještěrek, šelest stromů a keřů, jediné skoro jsou tu zvuky obvyklé — dojemná symfonie přírody! Ani všetečný cizinec, čas od času sem zabloudivší, netroufá si rušit posvátný ten klid. Vstoupí ostýchavě, jako by se bál, že popudí proti sobě víly a šotky lesní, porozhlédne se, propátrá nejvábnější části zarostlého města, usedne a zadumá se. Sterou k tomu nalézá příčinu, neb nic nevybízí tak k přemýšlení, jako zříceniny, zvláště když už úplně přírodě jsou odevzdány. Tlukot slavičí, drozda zpěv, kukačky volání a všechny ty hlasy svobodné, kdož je vypíše? Blankyt nebe, zlatý slunce svit, střídavá zeleň, pestrost květů, groteskních staveb pohádkové útvary — kdož se jich nabaží? Než nutno nám s touto idylou se rozloučit, ještě neskončili jsme dnešní pouť.  

Segni nalezneme po krásné lesnaté cestě, brzy údolím, pak po hřebenu vrchů se táhnoucí, as za čtyry hodiny z Cori. Jest to staré Signia už Tarquiniem Priscem kolonisováné, 2200 stop vysoko na kopci ležící. Starý chrám, zdě cyklopické, brána tím interesantní, že stavena byla dřív, než ještě oblouk vynalezen byl, a mnohé jiné starožitnosti nás tu pobaví. Rossa Massima, Monte fortino. Norma, Anagni a j. města byla by pro nás zajímavá, než nestačí nám už čas. Ostia, Fiuminčino, Castel Fusano, Porta ďAnzio, Nettuno, Astura, kde Konradin Frangipauem jat byl — jaké to ještě množství před námi !