MUDr. Milada Reimová

Příbuzní parašutistů, kteří uskutečnili atentát na Heydricha dne 27. května 1942 a další vlastenci z řad domácího odboje byli po zradě parašutisty Karla Čurdy zatčeni a následně zvláštními transporty odesláni do Malé pevnosti v Terezíně. Včera byli dovezeni na nádraží v Bohušovicích nad Ohří a naloženi do zvláštního vlaku č. 206 (Sonderzug no. 206) čítajícího 5 osobních vagónů III. třídy směr Mauthausen. 29. září a 5. října byli odsouzeni stanným soudem gestapa k trestu smrti za své nepřítomnosti. Po poledni dorazil vlak do Prahy, kde k němu byl připojen vagón se skupinou českých Židů a politických vězňů a po půlnoci byl již na místě určení. Kamenný hrad u Lince se začal stavět v létě 1938 jako koncentrační tábor III. kategorie, čili vyhlazovací, pro politické a kriminální zločince, do kterého jsou odesílani i občané protektorátu. Na apelplatzu čekal na osazenstvo transportu sám velitel tábora Franz Ziereis. Poté byli odvedeni do sprch, odkud je po půl hodině zkrvavené od bití dozorci vyváděli. Po celý dnešní den, konkrétně v čase 8:30 – 17:42 hod., se konala největší masová poprava v historii tábora. První popravenou byla oční specialistka MUDr. Milada Frantová – Reimová, která spolu s manželem parašutistům pomáhala a také ošetřovala zraného Kubiše. Ve dřevem obklopeném koutě v tzv. bunkru byla postavena před přístroj určený údajně k měření výšky a pod touto záminkou střelena do týla. Další popravenou byla Zdeňka Bočková, manželka divizního generála Bohumila Bočka. V 10.56 byla popravena také herečka Anna Letenská. Celkem bylo k poledni zastřeleno 135 žen. Vzhledem k tomu, že tato akce musela být ukončena do 18.00 hod, kdy se do tábora vracela pracovní komanda, na řadu přišli muži. Prvním z popravených byl pražský soustružník Karel Olšanský pod číslem 1169. Poté Emil Valčík, Josef Kolařík, Rudolf Kubiš, František Kubiš a Jan Valčík, který by dnes oslavil 62. narozeniny. Každé dvě minuty bylo ranou do týla zastřeleno celkem 262 Čechů. Vrazi se nezastavili před ničím, popravena byla také čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, která odvezla zakrvácený bicykl, na kterém odjížděl z místa atentátu Kubiš a patnáctiletí Miloslav Piskáček, Eva Faltová a Karel Svěrák.
Zdroj: http://www.neaktuality.cz/domaci/pomsta-za-heydrichovu-smrt-v-mauthausenu-byli-hromadne-popraveni-cesti-vlastenci/

Milada Frantová se narodila 28. 9. 1906 v Mezilesí v Horním Slezsku v Německém císařství (Mittelwalde, dnes Międzylesie v Polsku). Vystudovala oční lékařství na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V prosinci 1934 se vdala za očního lékaře Jiřího Frantu, zpočátku společně působili v Opavě, později krátce v Olomouci. Poté, co Jiří Franta nastoupil do nemocnice v Hradci Králové (Spadal mezi průkopníky biochemických vyšetření v oftalmologii a byl dokonce přednostou očního oddělení nemocnice v Hradci Králové), si otevřela Milada Frantová soukromou oční ordinaci na malostranském Újezdě 16.

Pamětní deska na domě Újezd 421/16, 118 00 Praha 1 – Malá Strana

Oba manželé Frantovi se zapojili do protinacistického odboje v Petičním výboru Věrni zůstaneme. Protože měli srozumitelný a tolerovaný důvod k častým cestám mezi Hradcem Králové a Prahou, zajišťovali také konspirační spojení mezi těmito regiony.

Jiří Franta (měl konspirační jméno Balcar – Balcarová bylo rodné jméno jeho poděbradské babičky) byl čelním představitelem Výboru ve východních Čechách. Byl zatčen gestapem byl 27.10.1941, avšak v důsledku dobré konspirace nebyla jeho činnost rozkryta v plném rozsahu.

Milada Frantová na žádost Soběslava Sobka a Jana Sonnewenda (pensionovaný ředitel Okresní nemocenské pojišťovny v Brně, předseda sboru starších pravoslavné církve, který domluvil úkryt v kryptě pod kostelem svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici) ošetřila Janu Kubišovi oko poraněné střepinou při útoku na Heydricha.

Následně mu oko ošetřovala i v kryptě chrámu svatého Cyrila a Metoděje na pražském Novém Městě, kde se spolu s dalšími výsadkáři po atentátu ukrýval. V kontextu výjimečného stavu a hrozícího trestu smrti s vědomím, že její manžel je vězněn, to vyžadovalo obrovskou osobní odvahu. Stejně jako mnohým dalším se jí stala osudnou zrada Karla Čurdy, po které následovala vlna zatýkání.

Její jméno bylo odhaleno údajně buď podle toho, že při ohledání mrtvého těla Jana Kubiše u něj byl nalezen předpis na lék s jejím jménem, nebo podle druhé verze údajně věnovala Kubišovi oblek po manželovi, v němž byl v podšívce zašitý lísteček s jeho jménem. První verze však neodpovídá přísným konspiračním pravidlům, která všichni dodržovali. Je však možné, že lék měl vyzvednout hoch, který výsadkářům nosil do krypty jídlo. Druhá verze je zase problematická proto, že Jiří Franta byl neobyčejně vysoký, jeho oblečení by bylo nápadné na Kubišovi, který byl střední postavy, a také není jasné, proč by bez podrobnějších instrukcí do krypty přinášela oblek svého manžela, který žil v Hradci.

Milada Frantová byla zatčena v červnu 1942, byla vězněna v Praze. Ti, kdo byli zatčeni v souvislosti s útokem na Heydricha 27.5.1942 buď proto, že se nějak podíleli na podpoře jejich činnosti nebo útočníkům jakkoli pomáhali, nebo jenom protože byli příbuzní (tzv. krevní msta), byli postupně odváženi do Malé pevnosti v Terezíně, Milada rovněž.

Z více než 300 zatčených byla skupina 262 osob dne 29. 9. 1942 v nepřítomnosti odsouzena stanným soudem k trestu smrti. V případě Milady protože poskytla lékařskou péči zraněnému Kubišovi. Odsouzení o tom ale nebyli informováni.

Tato skupina byla v pátek 23.10.1942 odvezena na nádraží v Bohušovicích nad Ohří (asi 2 km), kde byli naloženi do pěti osobních vagónů zvláštního vlaku – Sonderzug č. 206 – do Mauthausenu. Po poledni vlak dorazil do Prahy, kde k němu byl připojen vagón s českými Židy a dalšími politickými vězni. Po půlnoci vlak dorazil do vyhlazovacího tábora v Mauthausenu poblíž Lince.

V Mauthausenu je očekával velitel tábora Franz Ziereis. Když večer vystoupili z vlaku, byli přivítáni ranami pažeb pušek, seřazeni do pětistupu a obklopeni štěkajícími psy a esesáky. Při poklusu po stoupající cestě do čtyři kilometry vzdáleného tábora pak snášeli další rány.

Následujícího dne v sobotu 24.10. ráno byla zahájena fiktivní zdravotní prohlídka ve zvláště upravených podzemních prostorách. Nazí byli shromážděni před kanceláří s tím, že je čeká lékařská prohlídka. Bez jakéhokoliv odporu se proto jeden po druhém seřadili a byli postupně přiváděni do další místnosti s dřevěným obložením, která úpravou připomínala lékařskou ordinaci. Prvním krokem lékařské prohlídky mělo být změření výšky u dřevěného metru s posuvnou deskou, u něhož však byla ve vyfrézované drážce umístěna zbraň malého kalibru nastavitelná s posuvem posuvného jezdce při měření výšky. Skrytý střelec otvorem zezadu každému vypálil popravčí ránu do týla.

První popravenou v 8:30 byla oční specialistka MUDr. Milada Frantová-Reimová, která ošetřovala poraněné oko Kubišovi. Další popravenou byla Zdeňka Bočková, manželka divizního generála Bohumila Bočka. V 10:56 byla popravena Anna Letenská. Popravy se konaly přibližně v dvouminutových intervalech. Kolem poledne bylo popraveno 135 žen. Pak začaly popravy mužů. První z nich byl Karel Olšanský, Emil Valčík, Josef Kolařík, Rudolf Kubiš, František Kubiš a Jan Valčík. Popravena byla také čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, která odvezla zakrvácený bicykl po atentátu.

Podobně bylo podle německých seznamů v Mauthausenu v sobotu 24. října 1942 zavražděno 262 Čechů, včetně čtrnáctiletých dětí.

V úterý 26.1.1943 bylo zavražděno dalších 31 lidí. Tentokrát byly ženy zplynovány a muži opět zastřeleni ranou do týla. Poslední oběť heydrichiády, člen sokolské skupiny Jindra a správce Tyršova domu František Pecháček, byl zavražděn ve čtvrtek 3.2.1944. Těla všech popravených byla spálena v Topfových pecích mauthausenského krematoria a jejich popel vysypán na smetiště v rokli mimo tábor.

Zbývající z původně zatčených byli z Terezína převezeni do koncentračních táborů, kde zemřeli.

MUDr. Milada Frantová je připomenuta na památníku před kostelem sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.

Doc. Franta se v březnu 1939 stal přednostou očního oddělení nemocnice v Hradci Králové. Patřil mezi vedoucí činitele PVVZ ve východních Čechách a za odbojovou činnost byl zatčen již v říjnu 1941. Dr. Frantová na požádání MUDr. Soběslava Sobka a Jana Sonnevenda ošetřila Janu Kubišovi poraněné oko a docházela jej kontrolovat i do úkrytu v Resslově ulici! Za to si vysloužila věznění v Terezíně a smrt v Mauthausenu 24.10.1942. Pro smrtící výstřel si šla jako vůbec první pomocník parašutistů již v 8.30.

Její manžel byl po věznění v Hradci Králové, na Pankráci a v Terezíně 22.5.1942 převezen do Drážďan a později do věznice Moabit v Berlíně, kde byl v květnu 1943 odsouzen k trestu smrti. Po rozsudku byl vězněn v Plötzensee a od října v káznici Brandenburg-Görden. Trest mu byl 24.1.1945 změněn na 12 let káznice, ovšem útrapy věznění se na jeho zdraví podepsaly tak, že 2.2.1945 ve věznici Brandenburg-Görden zemřel.

Jiří a Milada

Oči ze všech nejkrásnější jsou oči zdravé

„Oči ze všech nejkrásnější jsou oči zdravé,“ prohlásila důrazně oční lékařka MUDr. Milada Reimová-Frantová. Tak důrazně, že si sice vzpomenete na několik krásných slečen s rozšířenými zorničkami a s černými vějíři řas, které denně potkáváte, ale neodvažujete se je před touhle drobnou energickou doktorkou pochválit.

„A což líčení, barvení očí?“ zeptáte se nakonec přece jen zvědavě.

„Některým lidem nevadí, ale u jiných může vést k otokům celého obličeje. Někdo to prostě nesnáší. Rozšiřování zorniček hematropinem škodí. Chceme-li, aby naše oko vždycky dobře vypadalo, nesmíme zanedbávat chronické katary, při nichž oči červenají a řasy padají. Mnoho lidí věnuje příliš malou pozornost těmhle drobným očním nemocem. Přicházejí, až když to začne škodit zraku.“

Rozmarná siamská kočka Frantových se právě chystala skočit z křesla na vysoká kamna a pozorně odhadovala vzdálenost. Paní Milada se po ní podívala a pletla dál svůj zelený svetr. Mimo ordinační hodiny totiž ráda plete, ráda vaří, ráda koná různé domácí práce. Máte dojem, že vlastně všechno dělá ráda, dobře, rychle. Ráda čte, chodí do divadla, na koncerty, ráda lyžuje, hraje tenis, plave, ráda tančí. Je z mála těch plně zaměstnaných žen, které kromě své práce stačí i na sportovní a kulturní život.

„Je vůbec něco na světě, co byste nedělala ráda, paní Milado?“

„Nerada hraji karty a nerada luštím křížovky,“ doznává paní doktorka a div se přitom provinile neusmívá.

Blížilo se ke třetí hodině. Zazvonil první pacient. Paní doktorka odložila své oblíbené pletení a oblékla bílý plášť. Venku pršelo. Nedalo se říct, že by v pokoji bylo právě jasno. Vzala jsem do ruky kus zeleného rukávu.

„Nekazíte si tím oči při dnešním světle?“

„Ne. To je pověra, že se oči kazí čtením a námahou. Oční vady se objevují mezi 12. a 17. rokem, a proto se myslilo, že vznikly námahou ve škole. Ale jsou to hlavně vady vrozené, dědičné, krátkozrakost, dalekozrakost, šilhání. Takové vady lze zmírnit, zlepšit, ne léčit. Pacienti si je však přicházejí léčit a trvají na tom.“

Jako první pacientka přišla starší paní. Bolely ji oči, chtěla vyměnit skla. MUDr. Frantová jí zkoušela různá skla a neustále se vyptávala: „Je to lepší tak nebo tak?“ Dala jí do ruky optotypy: „Najděte si sama vzdálenost, odkud nejlépe vidíte.“ Konečně se paní rozhodla.

Po ní přišel starší pán s trombózou v oku. „Jakmile hnu okem, mám nahoře tmavý pruh; bojím se, že už to nikdy nebude lepší.“

„Určitě se to zlepší,“ těší ho paní Milada, „ale ve vašem věku to tak rychle nepůjde. Je to krvácení do sítnice, trochu tam ten pruh zůstane. Ale zlepšení je už dnes vidět.“

„Trochu ano,“ souhlasí pán. „No, jakáž pomoc,“ dodává smutně. Paní doktorka ho odvádí do temné komory, aby vyšetřila oční pozadí.

Potom přichází radostnější případ: maminka s dítětem, ukázat, že už je zdravé. „Jednou jsem vyléčila tříletou holčičku,“ vzpomíná paní Milada, když maminka s děckem odešla, „a ta mi při své poslední návštěvě přinesla jako dárek tři červená ušmudlaná cukrátka. Jen tak je vytáhla z kapsičky a na dlani mi je podala. Děti jsou někdy dojemné.“

Do ordinace vchází dívka, řečí jako vody, chová se tu jako doma. Tanečnice z předměstského divadla. „Sundejte si klobouk, slečno,“ upozorňuje ji lékařka.

Slečna má totiž kloboukem přikrytu celou půlku obličeje a má si zkoušet brýle.

Po ní úředník, který má na oku zákaly, „jako bych viděl samé drobné mušky“, a po něm – řada jiných. Mnozí mizí v černé komoře mezi ofthalmoskopy, lištami na skiaskopování, penimetry, jen slabé červené světlo prozrazuje, že se tam vyšetřuje.

Děti se trochu ustrašeně ohlížejí na skříňku s nástroji, lékárničku s lahvičkami kapek, které dovedou tak protivně pálit. Zajímá je „brejlová skříň“ se spoustou skel. Je tu přístroj na měření skel, obávané bílé sklápěcí křeslo, na němž se upraví nejvhodnější poloha pro operaci.

„Dnes už není z operace taková hrůza jako dříve,“ říká dr. Frantová, „lidé se už
nebojí, že hned po operaci oslepnou. Zvykli si na to, že je operují ženy právě tak jako muži, a rádi chodí k lékařkám.“

„Pracujeme s manželem ve stejném oboru, o to máme víc společných zájmů,“ říká paní Milada. Vydala za svobodna několik samostatných vědeckých publikací: Léčení atrofií a zánětů zrakového nervu sírou, Slzný lysozym, Záněty sliznice a zrakového nervu při různých formách hypertonie, Sedimentace červených krvinek při očních chorobách. Společně s manželem napsali: Určování pracovní schopnosti při nálezech v centrální krajině sítnice.

Nakonec jsme se rozhovořili o tom, co všechno zhoršuje oční nemoci. „Nejen podvýživa a zanedbávání, ale také psychické vlivy. Zelený zákal nebo krvácení do sítnice bývá zhoršováno psychickými příčinami. A ještě bych čtenářům něco vzkázala,“ vzpomněla si paní Milada, „lidé by se neměli stydět nosit brýle. Hlavně venkovské maminky je nerady dávají dětem, že prý se jim ostatní budou smát. Dělníci je mají neradi a děvčata je nenosí ráda z ješitnosti. Právě minulý týden se mi rozplakala jedna studentka při představě, že bude nosit brýle.“

Zase někdo zvoní. Opožděný pacient.

Paní doktorka mu sama otevírá – a slyším: „Slečinko, kdypak přijde paní doktorka?“ „Jděte zatím do čekárny,“ vlídně ho posílá paní Milada a vrací se na skok ke mně.

„Vidíte, v tomhle je taky potíž. To se mi často stane, že mě nepokládají za lékařku.“

Paní Milada vypadá totiž tak vesele a mladě, že se tomu ani nedivíte. Patrně proto, že má tolik práce, ani přísná důstojnost povolání nemají čas na její zjev zapůsobit. „Ještě mnoho lidí si myslí, že doktorka má mít brejle a úctyhodný věk, aby budila důvěru,“ směje se.

S. L.

Článek z Národní práce 11.5.1941
pět měsíců před zatčením manžela a rok před útokem výsadku Anthropoid

Rodiče:
Sourozenci:	MUDr. Milada Reimová Frantová * 28.9.1906 † 24.10.1942 Božena Reimová * 1905 † ?
Manžel:	MUDr. Jiří Franta * 31.8.1899 † 2.2.1945
Děti:	-