Valetián Magnis (* 1586 † 1661) bratr Františka, provinciál der rakousko-české řádové provincie řádu kapucínů, císařský diplomat, odpůrce jezuitů, diplomat, filosof.

Na strážnickém panství svého bratra Františka prováděl masivní katolizaci města a panství.

Valerian von Magnis  (narozený 15. října 1586 v Miláně jako Maximilian de Magni, † 29. července 1661 v Salcburku) byl provinciálem rakousko-české provincie na kapucínů a diplomatem.

Jeho otcem byl Constantin von Magnis (1527 - 1606), císařský soukromý rada ve Vídni  pocházející z milánské obchodní rodiny, matka Octavia (kolem 1562–1616)byla dcerou Giovanniho Paola Carcassoly. V roce 1588 se rodina přestěhovala do Prahy, kde se roku 1598 narodil jeho bratr František .

Maximilian von Magnis vstoupil do kapucínského řádu v Praze v roce 1602 a přijal křestní jméno Valerian (Valerianus a Milano). Po vysvěcení se stal známým kazatelem a přednášel filozofii, prostřednictvím svého učení dosáhl přízně císaře. Brzy se stal provinciálem rakousko-české provincie a působil také jako rádce císaře a dalších evropských knížat. Roku 1616 ho pozval polský král Žigmund III. na kapucínskou misii v Poalsku. V roce 1621 jej vyslal císař Ferdinand II  do Francie na diplomatickou misi. 1622–1623 byl jedním z poradců vévody Maximiliána I. Bavorského a pro něj v Paříži získal podporu bavorského kurfiřství. Po bitvě na Bílé hoře v letech 1623-1634 podporoval pražského arcibiskupa Ernsta Adalberta von Harrach při rekatolizaci obyvatelstva a při diecézních reformách. Ve STrážnici vedl rekatolizační rozhovory s Janem Amosem Komenským. V roce 1630 se jménem císaře účastnil jednání s kardinálem Richelieuem o dědičném nástupnictví v Mantově. V roce 1635 působil jako teologický expert při vyjednáváních o pražském míru a od roku 1645 jako apoštolský misionář pro Saské kurfiřtství, Hesensko, Braniborsko a Gdaňsk. 1650-1652 dosáhl konverze zemského rytíře Ernsta von Hessen-Rheinfeld a jeho manželky.
Poté, co byla v roce 1623 převedena pražská univerzita na jezuity, zaujal vůči jezuitům negativní postoj, v roce 1661 sepsal dokument proti nim. Poté byl ve Vídni zatčen. Na žádost významných osobností byl propuštěn z vazby a odešel do Salcburku. Ve stejném roce tam zemřel.


De luce mentium (1642)
Principia et specimen philosophiae (1652)
Opus filozofophicum (1660)
Acta disputationis habitae Rheinfelsae apud S. Goarem (1652)
Christiana et catholica defensio, Adversum Societatem Jesu haeresi a aismismo infectam (1661)