Václav Antonín z Kounic - kočí evropského spřežení

 

Václav Antonín z Kounic a Rietbergu (německy Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg, 2. února 1711, Vídeň – 27. června 1794, Mariahilf u Vídně) pocházel ze staré moravské šlechtické rodiny Kouniců (prvně rytíři, později pánové a od roku 1683 hrabata). Byl prvotřídním císařským diplomatem a vyslancem. Od roku 1753 také působil ve funkci dvorského a státního kancléře. Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Reichsfürst) a roku 1776 i český knížecí titul.

Václav Antonín z Kounic-Rietbergu byl synem moravského zemského hejtmana Maxmiliána Oldřicha z Kounic. Jeho otec získal sňatkem i vestfálské hrabství Ostfriesland-Rietberg. Stejně jako otec a děd se i Václav Antonín vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v Lipsku (únor 1731 - červenec 1732). Posléze se vydal na kavalírskou cestu. Zavedla jej do obojího Nizozemí, Itálie (nejdéle pobýval v Římě - leden-červen 1733), Francie (stěžejní je jeho pobyt v Paříži od srpna do prosince 1733) a Lotrinska. Z cesty se vrátil v únoru 1734 na počátku války o polské dědictví.

Od roku 1735 byl Václav Antonín z Kounic-Rietbergu v císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku 1744 ministrem ve vládě Habsburského Nizozemí a od roku 1748 se účastnil vyjednávání míru v Cáchách. V letech 1750 až 1753 byl činný jako císařský velvyslanec v Paříži.

Po 39 let (1753-1792) byl Kounic odpovědný za císařskou zahraniční politiku jako domácí, dvorský a státní kancléř. V této funkci působil za vlády Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II. i Františka II. Zastával vnější politiku zaměřenou proti Britskému království, což byla zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci Janu Kryštofu z Bartensteina. Se záměrem znovu nabýt Slezsko ztracené ve válce s Pruskem realizoval roku 1756 požadovaný obranný pakt s Francií (o který usiloval již od roku 1749, známý též jako „Změna aliancí“ - renversement des alliances), jakož i spolek s Ruskem, čímž se Rakousko po vypuknutí sedmileté války roku 1756 mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během této války byl Kounic nejbližším poradcem císařovny Marie Terezie a mnoho vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku 1763 vyvrcholily uzavřením míru na zámku Hubertusburg. Poté uplatňoval protiruskou politiku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy se vrátil znovu ke spojenecké politice s Ruskem.

Roku 1761 se ve Svídnice stal svobodným zednářem a členem vídeňské lóže „U tří děl“ (Zu den drei Kanonen). Do řádu iluminátů byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno nejsou jisté. Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také Kounický palác na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola.

Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Fürst von Kaunitz-Rietberg). Dne 27. ledna 1776 byl jmenován českým knížetem.

Jako poradce a spolutvůrce reforem Josefa II. prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí Haliče v prvním dělení Polska. Varoval však před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti revoluční Francii, stejně jako před druhým dělením Polska. V březnu 1792 nazval francouzského ministra jakobínem. Roku 1793 Kounic odstoupil z funkce, poté co František II. postoupil některá polská území Prusku a rakouské državy v Nizozemí chtěl vyměnit za Bavorsko.

Kromě zahraniční politiky se Kounic zabýval i vnitřními záležitostmi s cílem přivést monarchii oslabenou válkami zpět mezi evropské mocnosti. Prosadil řadu reforem jimiž postupně reorganizoval státní správu, finanční správu, školství a posléze i správu zemskou.

Po smrti byl mumifikován a pohřben v rodové hrobce Kouniců ve Slavkově u Brna.

lfancy1.gif (1168 bytes)

1. květen 1756. Václav Antonín z Kounic pocházel z moravské větve jednoho z nejstarobylejších šlechtických rodů v Českých zemích. Narodil se 2. února 1711 ve Vídni jako druhý ze synů Maxmiliána Oldřicha hraběte z Kounic a Marie Arnoštky hraběnky z Rietberka, avšak záhy se ujal rodového dědictví namísto fyzicky i duševně nemocného staršího bratra. Jako skvělý psycholog a mistr kabinetní diplomacie již v době války o dědictví rakouské (1740-1748) učinil z některých nepřátel habsburské monarchie její spojence. Po vyslaneckém působení u francouzského dvora v letech 1750-1753 byl jmenován státním kancléřem, to jest ministrem zahraničí habsburské monarchie, a uskutečnil ‚diplomatickou revoluci‘ ve vztazích mezi evropskými mocnostmi. Spojenectví s Francií, uzavřené 1. května 1756, sice k získání ztraceného Slezska v průběhu sedmileté války nevedlo, avšak urychlil se vnitropolitický přerod monarchie ve státní útvar moderního evropského typu. I v tomto směru osvědčil Kounic nesporný talent a inicioval řadu církevních i agrárních reforem, jež bývají přičítány Marii Terezii a Josefu II. Navíc dokázal být jedním z nejštědřejších kulturních mecenášů své doby a sám vynikal praktickou znalostí jazyků, přírodních věd a uměleckých řemesel.
Protože se v mnoha věcech shodoval s Josefem II., v letech císařovy samostatné vlády (1780-1790) Kounicův vliv zeslábl. Válka s Osmanskou říší, kterou Kounic jasnozřivě označil za důsledek podřízenosti zahraniční politiky ruským zájmům, přivedla habsburskou monarchii na pokraj katastrofy, avšak ‚znovu nalezený‘ ministr dokázal ještě naposledy její velmocenské postavení obhájit. Zemřel 27. června 1794 ve Vídni. Jeho vnučka Marie Eleonora kněžna Kounicová (1775-1825) se stala manželkou Klimenta Václava Lothara knížete Metternicha, důstojného pokračovatele ‚kočího evropského spřežení‘.

lfancy1.gif (1168 bytes)

 

Zpět na historická data

Zpět na osobnosti

Zpět na hlavní stránku