V Pivské oblasti patří rod Gagovičů odedávna k rozhodujícím. Archimandrita Arsenij Gagović na začátku 19. století plánoval povstání proti Turkům ve spolupráci s ruskou diplomacií a karlovackým metropolitou Stratimirovićem.
 

V době Omer-pašova útoku na Černou Horu se roku 1852 vydal bojovat do Moraky (Morače), doprovázelo ho čtyřicet vybraných bojovníků z Pivy. Jeho družina roce 1853 přepadla obchodníky z Korjeniće a zabila šest Turků.

Kníže Danilo si ho v roce 1858 vybral za svého osobního strážce perjanika - перјаник - osobní gardisté nosili gardisté nosili na čepici nebo orlí pero. V roce 1863 byl členem delegace k pašovi do Mostaru.

V roce 1864 byl jmenován do rady pro správu tureckých daní, když byli v Pivě jmenováni juzbašiové. S Vulem Hadžićem, Lazarem Sočićou a stovkou dalších obyvatel Pivy přeběhl v roce 1873 do svobodné části Drobnjaku. V roce 1875 se přesunul do Pivy. Na začátku Hercegovského povstání zničil turecké stráže na Pišče a v roce 1875 dobyl tureckou pevnost poblíž Kaluđerského mostu na Komarnici (most přes řeku Komarnice v pohoří Dormitor mezi Šavnikem a Plužine v kaňonu  43.0586003N, 18.8833133E).

Když byly podle černohorského vzoru formovány první vojenské jednotky, byl v roce 1876 jmenován velitelem druhého pivského praporu s pěti rotami. Přispěl k vítězství povstání v oblasti od Smriječna po Lipnik, kde padlo asi osm set Turků. V bitvě u Muratovice 23.5.1877 bojoval v zákopech na pravém křídle. Se svou jednotkou se účastnil všech hlavních bitev až do konce černohorsko-turecké války v roce 1878, kdy se Piva oficiálně stala součástí Černé Hory. Kníže Nikola mu udělil titul serdara ¹. 

V hercegovské brigádě vévody Lazara Sočice byl nepřetržitě až do roku 1903 velitelem praporu Pivské planiny o pěti rotách.

Dochovaly se jeho válečné dopisy a zprávy, které posílal s vévodou Pekem Pavlovićem a velitelem Vikem Radojićićem. V lidových písních byl opěvován jako jeden z nejzasloužilejších občanů Pivlje své doby. Obdržel Obilićevu medaili, Kříž svatého Jiří a další ocenění.

1. Nejvyšší vojenský a civilní titul serdar je převzatý z turečtiny/perštiny: ser = hlava, dar = držet, „ten, kdo stojí v čele“. Serdar velel větším vojenským celkům (kmenovým oddílům, brigádám), serdar měl často i soudní a správní pravomoci ve své oblasti (řešil spory, dohlížel na pořádek). zpět

Vojvoda – nejvyšší vojenský/kmenový velitel

Serdar – vysoký velitel, čestný titul za zásluhy

Komandir/kapetan – velitel praporu/roty

Perjanik – osobní gardista knížete