Stručnou zmínku o prvním řetězovém mostu na evropském kontinentu otiskly Inženýrské stavby již v článku Ing. P. Ferjenčíka, CSc.: „150 rokov kovových konštrukcii B. Schnircha“ v ročníku 1973 4/198. Podle Beckových Dějin železa [1] byl v 17. století cech výrobců řetězů pro české země v Praze, v blízkém okolí jen v Bratislavě a ve Vídni. Cech měl ve výrobním programu řetězy k uzavírání ulic, řetězy zeměměřičské, k vahám, ke studnám, návojníky a další části postroje tažných i jezdeckých koní, řetězy na hovězí dobytek, přezky a kruhy.

Již v roce 1615 nebo 1616 uveřejnil Faust Vrančić ze Šibeniku (asi 1540-1617) [2] prvý dobře promyšlený nákres řetězového mostu, snad inspirovaný padacími mosty, které byly zdvihány řetězy už od 13. století. Vrančić byl chorvatského původu, pracoval však mnoho let v ústředních úřadech v Praze; předmluva k sedmijazyčnému vydání jeho slovníku je tam datována 7. 2. 1605. Podle některých pramenů byla kniha [3] sepsána nebo vydána již v roce 1595, takže návrh řetězového mostu mohl vzniknout na našem území.

Obr. 1. Dějepisec Jan Skácel se zachovanou součástkou řetězového mostu ve Strážnici z roku 1823-1824.
Tloušťka prutu je 40 mm, průměr horních otvorů 40 mm, vnější průměr ok 80 mm, vodorovný rozměr při zemi 90 mm, výška dolního otvoru 120 mm

Kniha uvedená v poznámce  NOTEREF _Ref217668704 \h 1 uvádí ještě další neuskutečněné návrhy visutých mostů z kujného železa: 1719 Garin u Lyonu a Desaguiliers přes řeku Temži, 1755 Goiffon a Montpetit přes Rhônu. 1777 a 1778 předložili Calippe a Montpetit dva nové projekty akademii v Dijonu, kde je posuzoval de Morveau. Navier [4] připomíná ještě další navrhovatele: Poyet 1790, Bélu 1807, Stevenson v Edinburghu 1822. v té době už Telford a Brunel pracovali na přípravě stavby skutečných řetězových mostů; provozuschopné silniční mosty postavil před rokem 1823 jen Finley v U.S.A a Samuel Brown ve Velké Británii.

Vlády a správy velkých měst v Evropě se v té době ještě finančně nezotavily z napoleonských válek. Tak se stalo, že prvý řetězový most nevznikl v žádném ze sídel příslušného cechu, nýbrž před zámkem hraběte Františka Antonína Magnise ve Strážnici na Moravě.

Podle spisů uložených ve Státním archivu v Brně si hrabě dal vypracovat od vídeňského stavitele posudek stavu budov a mostů na panství. Zmínku o řetězovém mostu se v této sbírce nepodařilo najít, plyne z ní však, že inženýr Bedřich Schnirch (* 2. 12. 1791 † 25. 11. 1868) vypracoval v roce 1821 pro strážnické panství návrh obytné budovy a že pak ve Strážnici také bydlel.

Dějepisec Slovácka Jan Skácel objevil ve strážnickém zámku původní součásti řetězového mostu: dvě stejné litinové desky rozměru 790 x 950 mm, které mají uprostřed zhruba čtvercový otvor o hraně 95 mm; jejich tloušťka v pruzích asi 250 mm širokých při okrajích je 15 mm a pak pomalu vzrůstá na 35 mm v okolí středního otvoru. Dále dva stejné pruty ohnuté do tvaru V, z nichž jeden je zachycen na obr. 1. Dějepisec Jan Skácel upozornil autora tohoto článku také na knihu archiváře Noppa [5], kde se na str. 44 praví, že hrabě Magnis „roku 1824 dal přes Morávku před zámkem postaviti první řetězový most, jehož konstrukce byla tak důmyslná, že ještě dnes ucházejí se techniky a strojírny o zapůjčení plánů konstrukce mostu ke studiu odbornému“.

Ing. Alfred Hawranek (význačný projektant ocelových mostů a později profesor německé techniky v Brně) záznamy o strážnickém mostu předal pražskému profesoru Melanovi; ani u něj však jejich putování neskončilo. Dostal je nakonec Georg Christoph Mehrtens, tajný dvorní rada a profesor vysoké školy technické v Drážďanech. v druhém dílu svých obsáhlých přednášek [6] se Mehrtens nejdříve odvolává na pojednání C. F. Berg: „Der Bau der Hängebrücken“ (stavba visutých mostů), vyšlé v Lipsku 1824, kde už se v úvodu píše, že na jaře předešlého roku postavil inženýr Bedřich Schnirch pro cís. král. komořího hraběte Magnise ve Strážnici řetězový most, který byl letos, tedy v roce 1824, dne 8. června předán veřejnému používání pro chodce, lehké a těžké povozy. Dále popisuje, že při rozpětí mostu 29,7 m byl průvěs střednice řetězů 2,85 m, tedy poněkud méně než 1:10. Nosných řetězů bylo osm, z toho čtyři na každé straně mostu, a ty byly zase sestaveny do dvou skupin. Prvky řetězů byly z prutů asi 2 cm tlustých, měly délku 2,85 až 3 m a na každé straně mostu nesly 19 závěsných tyčí. Ty držely svými dolními vidlicemi dva železné pruty vysoké asi 5,3 cm a široké 2 cm, které probíhaly po celé délce dřevěné mostovky a sloužily k jejímu uložení. Řetězy byly kotveny pod kamennými opěrami do litinové desky rozměrů asi 1400×950×40 mm. Konce řetězů byly provlečeny otvory v těchto deskách a dole zajištěny silnou závlačí (jako u zední kleštiny). Na každou ze čtyř desek údajně připadl tlak 28 Mp. Pylony na obou březích stály blízko horního okraje říčního koryta na pilotových roštech, založených asi 1,1 m pode dnem toku. (Podzemní části stavby nejsou v náčrtku mostu rekonstruovaném Mehrtensem zakresleny.) Vypočtená únosnost řetězů mezi pylonem a kotvením byla 136 t, účinek vlastní tíhy a užitného zatížení byl 167 Mp, z čehož plynula dvojnásobná bezpečnost. Ze zprávy tehdejšího krajského inženýra plyne, že při plném zatížení byl pokles řetězů uprostřed mostu 15,8 cm. Schnirch vadu napravil tím, že celou železnou konstrukci rozebral (potřeboval na to tři dny) a pak s úspěchem obnovil vodorovný průběh mostovky asi tím, že zvýšil podpory řetězů na pylonech.

Podle Mehrtense byl ve strážnických spisech s datem 7. 11. 1825 založen také dopis, v němž Schnirch píše hraběti Magnisovi o prvé řetězové lávce ve Vídni a chválí její „pěknou přímou mostovku“. Toto druhé dílo, stavěné podle Schnirchových plánů pod vedením tehdejšího vrchního stavebního rady von Kudriaffského v letech 1824 až 1825, dostalo název Žofiin most, bylo však určeno jen pro chodce. Mehrtens uvádí popis této konstrukce a tabulku prvých řetězových mostů a lávek, z níž jasně plyne Schnirchovo prvenství na evropské pevnině.

Noppův původní dojem, že nějaké plány strážnického mostu přece jen existovaly, byl správný. Nalezl je ovšem až koncem roku 1972 Ing. arch. A. Hloušek, vedoucí archivu architektury a stavitelství Národního technického musea, mezi spisy, které tam věnoval prof. Dr. h.c. Alfred Birk, profesor německé vysoké školy technické v Praze. Ing. arch. A. Hloušek popsal nález takto:

1. Kresba tužkou na kreslicím papíře s pohledem a řetězový most, v jehož pozadí je strážnický zámek. Kresba je datována 13. April 1825. Na témže listu výkresu je znázorněn detail řetězového spoje s vyznačením napojení svislého táhla. Síla želez je uvedena v palcích. Nápis u této kresby zní: „Detail der Kette“.

2. Plán tuší na průhledném papíře, zřejmě kopie původního výkresu. Na plánu je zakreslen půdorys mostu a pohled s řezem břehového pylonu a vyznačením způsobu zakotvení. Není datován ani signován.
 

Obr. 2. Tužková kresba z pozůstalosti prof. A. Birka v Národním technickém museu.
Pod obrázkem je německý text: Pohled na řetězový most a zámek u Strážnice... 13. duben 1825

Kopie kresby i plánu přinášíme na obr. 2 a 3. Z půdorysu mostu na obr. 3 dole plyne, že na každé straně mostu byly dva páry řetězů. Kotvení tedy vypadalo tak, že dva prvky, které měly tvar a orientaci písmene v (jeden z nich je na obr. 1), byly postaveny těsně za sebou. Jejich spodní konce zasahovaly na hloubku asi 120 mm pod dolní povrch obruby otvoru v kotevní desce. Proti vytažení byly zajištěny vodorovnou závlačí, jež měla průřez tvaru obdélníka s dole přiléhajícím půlkruhem, aby přenášela tlak z ohybu tyčových prvků na rovný povrch desky. Shodnost tvaru a rozměrů fotografovaného dílce s jeho vyobrazením na plánu potvrzuje, že obojí skutečně patří ke strážnickému mostu. Nesouhlas v jednom z rozměrů desky by se dal vysvětlit tím, že na zhruba čtvercové desce zachované ve Strážnici byla ještě další deska s dosedací plochou tvaru obdélníka, jehož rozměry udává Mehrtens.

Obr. 3. Most ve Strážnici stavěný v letech 1823 až 1824.
Překreslená fotografie plánu z pozůstalosti prof. A. Birka v Národním (0,316 081 m a 1,896 484 m, jeho střední část byla vytržena
a je v technickém museu. Měřítko udává dolnorakouské stopy a sáhy dokreslena). Součástku z obr. 1 vidíme v kotevním zdivu vlevo nahoře

Na každé z horních ok obou prvků tvaru v byl připojen jeden řetěz sestavený z hranatých tyčí s oky na obou koncích. Jejich směr se měnil uvnitř kotevního bloku a pak probíhaly přímo k horní části zděného pilíře, kde byl pro ně vynechán úzký prostup. Jako ložiska pro horní i dolní pár řetězů sloužily dva vodorovné příčné válce ze železa nebo litiny, které přenášely tlak přímo nebo prostřednictvím podkladních desek do zdiva po stranách prostupu. Změnu směru osy řetězu uvnitř pilíře umožňovalo několik krátkých článků. Horní řetězy měly mezi pilíři na obou březích deset tyčí dlouhých asi 2500 mm. Z jejich styků vycházelo devět svislých závěsů. Dolní řetězy měly na tuto délku 11 článků, z nichž koncové byly kratší. Jejich spoje byly umístěny tak, že deset závěsných tyčí z nich vycházejících padlo vždy právě doprostřed vzdálenosti mezi tyčemi z horního řetězu. Styk řetězu je vyznačen na obr. 4. v jeho střední části jsou vyfotografovaná oka dvou zachovaných součástek v poloze, v níž byly konce sousedních tyčí šikmé části mostního řetězu. Zepředu a zezadu se k nim přiložily krátké spojovací díly se dvěma oky blízko sebe a jejich otvory se provlékly krátké šrouby s nízkou hlavou, které se na druhé straně zajistily plochými čtvercovými maticemi. Každý řetěz měl vlastní spojovací příložky a šrouby. Pravděpodobná úprava připojení svislého závěsu ke dvěma nosným řetězům je odvozena z náčrtku šikmého průmětu z výkresu č. 1, uloženého v Národním technickém museu. Na spojovacích příložkách leží tělíska tvaru válcové úseče, v nichž jsou uchyceny dvě krátké svislé tyčky. Každá z nich prochází mezerou mezi spojovacími příložkami jednoho z obou řetězů. Dolní konce tyček jsou ohnuty k sobě a připojeny k hornímu konci svislého závěsného prutu. Úprava dolního konce tohoto prutu není z výkresu jasná. Mehrtensův text mluví o vidlicovitém zakončení. Této úpravy použil Samuel Brown na mostě stavěném v letech 1819 až 1820. Schnirch velmi pravděpodobně znal popis jeho konstrukce a v některých směrech ji napodobil. Tato úprava by byla slučitelná se zmínkou o nadměrném průvěsu a nutnosti rozebrání železné konstrukce pro jeho odstranění.

Obr. 4. Most ve Strážnici. Oka zachovaných prvků řetězu s přikreslenými dalšími částmi styčníku podle výkresu v NTM

Dolní konce závěsných prutů byly na každé straně mostu spojeny železným pásem, který pokračoval až do zdiva pilířů. Na obr. 3 je vidíme pod konci dřevěných příčníků mostu, které jsou uloženy vždy těsně vedle závěsného prutu; jejich osová vzdálenost proto kolísá mezi 1,2 a 1,3 m. Na příčnících ležely čtyři silné dřevěné podélníky, jejichž osové vzdálenosti byly asi 1,35 m. Jezdilo se po příčně kladených mostinách (obr. 3).

Na první pohled překvapí poměrně velké rozpětí mostu. Všechny pochybnosti o rozpětí a době dokončení strážnického řetězového mostu však rozptyluje článek vyšlý v brněnských úředních novinách [7], který pro jeho důležitost celý reprodukujeme na obr. 6. v záhlaví je datum uveřejnění, úterý 10. srpna 1824, a meteorologická pozorování ze dne 8. srpna. Vlastní článek začína slovy:

„BRNO. v denním tisku byla nedávno uveřejněna zpráva, že městečko Männichen-Nienburg ve vévodství Anhalt-Köthen dostane prvý řetězový most v Německu. To nás nutí k oznámení, že od nedávné doby v provincii Morava řetězový most skutečně existuje. Byl postaven na panství Strážnice v Hradišťském kraji, které patří cís. král. komořímu hraběti Magnisovi, na náklad majitele jeho inženýrem, panem Bedřichem Schnirchem, přes rameno Moravy, které protéká v blízkosti zámku Strážnice; dne 8. června byl most předán veřejnému používání nejen pro chodce, nýbrž také pro lehké a těžké povozy.

Most má světlé rozpětí 90 stop, šířku 14 stop, visí10 stop nad nejnižším a 2 stopy nad nejvyšším stavem vody. Řetězy mají při pylonech sklon 22°. Řetězy váží48 dolnorakouských centýřů, závěsné pruty 5 centýřů, oba vodorovné železné nosníčky 12, celkem 65 centýřů.

Sama mostovka je dřevěná, pro bezpečnost chodců ve výši tři stopy bylo vybudováno zábradlí z drátu obtočeného kolem závěsných tyčí. Most má se započtením vlastní tíhy železné konstrukce celkovou únosnost 1203 centýřů a může tedy bez nejmenšího nebezpečí unést i nejvíce naložené povozy; to se také plně prokázalo dosavadním používáním. Lehkost tohoto mostu mu dodává odvážný a zároveň líbivý vzhled; ježto máme ze spolehlivých zdrojů zprávu, že by běžná dřevěná konstrukce na tento most vyžadovala dvojnásobného nákladu, domníváme se, že tento podnik vzbudí zájem každého, kde bude potřebovat stavět mosty …“. Zpráva vyšla i ve Vídni [8].

Most měl tedy unést 1203 centýřů, tj. 61 800 kg. Světlá vzdálenost mezi pilíři byla 29,447 m, na jeden běžný metr mostu tedy připadlo 2170 kg. Odečteme-li od toho vlastní tíhu konstrukce Žofiiny lávky ve Vídni, která byla zhruba stejně široká [9], zbývá 1407 kp. Šířka mostu mezi zábradlími byla asi 4,2 m a užitné zatížení tedy vychází 225 kp/m².

Výrazným zlepšením byl Schnirchův způsob přenášení sil mezi závěsným prutem a dvojicí řetězů. Jeho předchůdci Finley a Brown měli úpravy, kde se na článek řetězu nebo na spojovací příložky síla přenášela hranou břitu nebo velmi úzkou ploškou. Strážnický most (obr. 5) měl spodní povrch vodorovné destičky a horní povrch spojovacích příložek upraven jako části válcové plochy stejného poloměru, takže na sebe dosedaly velkou plochou bez ohledu na to, jaký sklon měly řetězy v daném místě.

Obr. 5. Most ve Strážnici. Vzájemná poloha řetězů a připojení horního konce závěsné tyče podle výkresu v NTM.
Způsob spojení v místě, kde se svislá tyč rozdvojuje a matice nad válcovou úsečí nejsou v původním obrázku zcela jasně znázorněny
 

Poznatky z této stavby vedly Bedřicha Schnircha k tomu, že u dalších mostů vkládal do každého řetězu rektifikační článek, a kromě toho ještě opatřoval svislé závěsy na dolním konci dlouhými šroubovými závity a maticemi, které umožňovaly měnit jejich délku v dosti značných mezích. Po prvé se jich použilo na Žofiině lávce ve Vídni, jejíž projekt připisují profesoři Mehrtens a Velflík Schnirchovi, avšak vídenští autoři [10] aj. výhradně J. von Kudriaffskému. Vyskytuje se i na další lávce ve Vídni, která byla dokončena r. 1828. Stejná úprava v témže roce velmi pomohla A. Robauschovi, staviteli prvého řetězového silničního mostu ve vídeňské oblasti, který spojoval předměstí Leimgrube an der Wien a Neue Weiden a jehož všechny železné časti dodaly naše železárny v Blansku. Při zatěžkací zkoušce došlo k stlačení ne zcela zatvrdlé malty zděných opěr a mírnému posunu ložisek nosných řetězů, takže mostovka zůstala prověšená. Dotažením matic na závěsných prutech se podařilo chybu napravit bez rozebírání mostu.

Ve sbírce Ing. F. Vogla je ještě pohlednice, kterou konzervátor Nopp poslal Ing. Hawrankovi dne 18. 4. 1907, a na níž je průhled alejí k zámku. Vlastní cesta je v popředí lemována řídkým zábradlím a živým plotem, pak následují na každé straně zděný pilířek, úsek hustého železného zábradlí se svislými sloupky a zase zděný pilířek. Jde zřejmě o most přes úzký vodní tok. v prodloužení spojnice zděných pilířků, ale dosti daleko před a za vyobrazeným mostem přikreslil Nopp perem malé obdélníčky. Mezi mostní zábradlí napsal „Bývalý řetězový most“ a k obdélníčkům ještě slova „po dešti je ještě možno vidět podpory řetězů“. Z tohoto svědectví plyne, že řetězový most byl nahrazen jiným, který měl menší rozpětí a ležel mezi pylony původní Schnirchovy stavby. V textu na druhé straně pohlednice se praví, že nebylo možno zjistit přesné datum zrušení mostu. Podle výpovědi starých sluhů to bylo někdy v polovině padesátých let. Konzervátorovi Noppovi se však později přece podařilo nějaké listiny najít. V knize uvedené v poznámce  NOTEREF _Ref217669917 \h 5 je už věta: „1861 odstraněn řetězový most a nahrazen pevným železným“.

Plány mostu přes „Mühlgraben“ jsou uloženy ve Státním archivu Brno, fond F 90-Velkostatek Strážnice, pod číslem 109. Světlé rozpětí je 12 m. Plány jsou podrobně prokresleny, obrysy původních pylonů a opěr v nich však nejsou vyznačeny; chybí také situace. Z toho plyne, že v době projektování tohoto mostu kolem roku 1860 byl už ostrůvek odstraněn a nové úzké koryto Morávky bylo tak jasně vymezeno, že se poloha opěr v ose starého mostu mohla z něho odvodit, aniž bylo nutno udávat vzdálenosti od zdiva původního mostu. Na žádné z pozdějších map se ostrůvek už nevyskytuje.

Majitel panství bydlil v padesátých letech v Přerově a podnikal rozsáhlou přestavbu strážnického zámku, která trvala až do roku 1868. Součástí těchto prací bylo také rozvezení části šanců před hlavním průčelím. Je pravděpodobné, že přitom byl také zrušen ostrůvek a část zbytečně širokého koryta Morávky zasypána. Řetězový most se do této nové úpravy zámeckého parku, kterou vidíme ještě na Noppově pohlednici z roku 1907, svou nadměrnou délkou prostě nehodil, a proto byl nahrazen mnohem skromnější konstrukcí.

Obr. 6. Fotokopie novinového článku z 10. 8. 1824.
Datum otevření 8. června (Juni) je na řádku 16 a 17.
Pod 25. řádkem je připojeno pokračování textu, které je původně v levém sloupci druhé strany novin