Čeljabinský incident 1918
Po úspěšném stažení
jednotek Československého armádního sboru z Ukrajiny na východ po březnové bitvě
u Bachmače, kdy se úspěšně podařilo zachránit sbor před zničením německou
armádou, naráželi Čechoslováci hned z počátku na nedůvěru tamních sovětů.
Bolševici se již od Bachmače snažili udržet Čechoslováky pod svou kontrolou s
tím, že vysoce bojeschopný sbor chtěli využít pro svou obranu a své cíle. Brzy
však pochopili, že Čechoslováci svůj záměr dosáhnout přístavu Vladivostok a
následný odjezd lodní cestou na západní frontu k pokračování boje, proti německé
a rakousko-uherské armádě, myslí vážně.. Z dobře vyzbrojeného a disciplinovaného
Čs. armádního sboru přitom měli bolševici obavu a chovali se tedy k jeho
příslušníkům opatrně a podezíravě kvůli zastávané neutralitě sboru. Přitom také
zpomalovali postup čs. vlaků ve vyčkávání na další instrukce.
To vše způsobovalo v řadách Čechoslováků atmosféru nedůvěry k bolševikům a
tehdejší náladě nepřispělo jistě ani to, že si také stále ještě zvykali na
improvizované životní podmínky v těsných „těpluškách“ vlaků. Navíc také byli
tehdy opět sužováni špatnou stravou, jíž byl v ruských poměrech pro armádu
absolutní nedostatek. Zejména také z důvodu špatné funkčnosti sovětské správy a
rozsáhlých krádeží, prováděných různými tlupami ať již s vědomím bolševických
činitelů na různých stupních nebo bez jejich vědomí.
Ve snaze rozptýlit sovětské obavy a urychlit tak maximálně přepravu celého sboru
do Vladivostoku, k čemuž byla potřebná spolupráce se sovětskou vládou v její
části Ruska, jednal za sbor prof. Maxa (jako „komisař“ sboru) s velitelem
bolševické jižní armády Antonovem-Ovsjenkem nakonec o předání části výzbroje
sboru jeho armádě, jak bolševici žádali. Obratem byla povolena vlakům čs. sboru
cesta dále na Samaru. V Penze ale musela proběhnout opět další jednání s
předsedou tamního sovětu Kurajevem. V Moskvě se sovětskou vládou souběžně zatím
jednali za sbor zmocněnci OČNR (odbočka Československé národní rady) J. Klecanda
(bohužel v dubnu následně zemřel) a B. Čermák. Podařilo se jim tehdy u sovětské
vlády získat liknavý souhlas k cestě sboru po železnici přes celé Rusko až do
Vladivostoku. V centrální sovětské vládě však došlo několikrát k neshodám mezi
Leninem a Trockým ve věci povolení odjezdu Čechoslováků do Vladivostoku. Mezitím
se v Penze Kurajev dožadoval dalšího odzbrojení jednotek sboru.
Dne 22.3.1918 byl československým vlakům v Penze odjezd opět odepřen, na rozkaz
Kurajeva, který se odkazoval na instrukce z Moskvy (údajně od Stalina). Tou
dobou nebyl u OČNR v Rusku bohužel již T.G.Masaryk, protože ještě předtím musel
odcestovat do USA (kam jel přes Japonsko) k důležitým jednáním, zejména o
zajištění dostatku lodních transportů pro sbor z Vladivostoku na západní frontu.
OČNR tak nakonec po zhodnocení situace souhlasila s požadavky Kurajeva na
předání části výzbroje bolševikům (zejména byl jimi žádán dělostřelecký
materiál). Na každý vlak (celkem se jednalo o 63 vlaků, každý z nich měl kolem
40 vagónů) mohla podle nové dohody zůstat jen jedna ozbrojená rota k ochraně
vlaku. Všechny ostatní zbraně – pušky, kulomety a všechna děla měla být
odevzdána sovětské správě. Čs. legionáři bolševikům a jejich slovům o bezpečí a
volném průjezdu do Vladivostoku nevěřili, proto často samostatně zbraně ve vlaku
různě před kontrolní komisí schovávali. Z čs. sboru tehdy také odešla většina
ruských důstojníků, kteří zde dosud byli. Jen někteří zůstali. Velení většiny
pluků následně převzali českoslovenští důstojníci. V Penze tak museli čs.
legionáři odevzdat bolševikům 21.000 pušek, 216 kulometů, 44 děl, 3.500 koní, 4
letadla, 11 automobilů, přes milion nábojů a další obtížně dříve získaný
vojenský materiál. Přesto velká nedůvěra v úmysly sovětské vlády přetrvávala,
sbor se tak měl vlastně vydat na milost a nemilost bolševikům, v jejichž slovo
příliš nevěřil. Když se o situaci Čs. armádního sboru dozvěděl T.G.Masaryk (byl
již na cestě do Ameriky) vydal instrukci, že se sbor musí dostat do Vladivostoku
za každou cenu a v jakékoliv podobě. Od 1.4.1918 se také sbor stává z hlediska
hospodaření zcela soběstačný (do té doby byl financován z ruské pokladny, po
obou revolucích potom se silně se snižující intenzitou.
Ve Vladivostoku se vylodily v dubnu 1918 spojenecké oddíly japonské armády.
Sovětskou vládu to vyděsilo a s poukazem na změnu trasy směrem na přístav
Murmansk byla zakázána další cesta čs. vlaků na východ do Vladivostoku (některé
části sboru však byly již vyslány předtím po dráze napřed, např. vlaky 5.
střeleckého pluku „T.G.Masaryka“). U sovětské vlády převládla obava z možnosti,
že by se vyzbrojený a vysoce bojeschopný Čs. armádní sbor mohl na východě třeba
spojit s protisovětskými silami. Nepomohly ani protesty OČNR ke změně trasy.
Navíc by tím došlo i k rozdělení sboru na dvě části, protože část jednotek již
byla na cestě do Vladivostoku – Čechoslováci v tom viděli úmysl jejich sílu
rozdělit k jejich oslabení. K tomu také legionáři těžce nesli i stále
probíhající odzbrojování. Nevěřili slibům bolševiků a často obtížně získané
zbraně sboru nechtěli vydávat bolševikům před tak dlouhou cestou do
Vladivostoku, která je čekala. Většina pluků 1. divize sboru stála v Penze,
další vlaky s ostatními pluky byly zastaveny v Samaře. Do Vladivostoku nakonec
koncem dubna dojely jen 5. a 8. stř. pluk. Cestu si musely doslova postupně
vykupovat odevzdáváním zbraní a munice. Cestu jim navíc blokovaly početné vlaky
s německými a maďarskými válečnými zajatci, kteří na základě dohody sovětské
vlády s Německem a Rakousko-Uherskem byly urychleně propuštěni a a přednostně
transportováni po železnici domů, kde je německá a rakouská armáda hodlala
recyklovaně použít jako vítanou posilu pro jižní a západní frontu poté, co
východní fronta měsíc předtím (po brestlitevském míru) zcela padla. Tito
maďarští a němečtí váleční zajatci také často vstupovali po cestě do
bolševických internacionálních oddílů k boji v nastalé občanské válce v Rusku.
V Penze a Samaře byly jednotky sboru navíc tehdy také neustále ovlivňovány
českými komunisty (čeští bolševici z internacionálních rudých oddílů) nátlakem a
sliby k upuštění od cesty do Francie a vstupu do české rudé gardy k boji za
bolševické myšlenky a světovou proletářskou revoluci. V Samaře tuto
přesvědčovací akci českých bolševiků vedl tehdy již rudý komisař J. Hašek
(donedávna příslušník sboru, který od sboru zběhl – pozdější autor Dobrého
vojáka Švejka…), v Penze se tak zase dělo pod vedením dalšího českého bolševika
- komisaře J. Štrombacha. Čeští komunisté zrazovali čs. legionáře od jejich
cesty do Francie výzvami, že prý jsou „prodáni“ a jedou „bojovat za cizí zájmy
kapitalismu“, že „na ně již čekají německé ponorky, které je hned na moři
potopí“ apod. Až na několik jednotlivců však sbor zůstal vůči agitačním snahám
(často velmi uboze argumentačně podloženým) českých komunistů imunní a dále se
držel úmyslu přesunu na francouzskou frontu. Velení spojenců Dohody se mezitím
rozhodovalo mezi variantou přesunu Čs. armádního sboru (byl po předchozím
prohlášení T.G.Masayrka součástí spojeneckých vojsk) na francouzské bojiště, s
možností cesty přes Archangelsk, a variantou ponechání sboru v Rusku jako
předvoj spojeneckých armád k zamýšlené možnosti znovuobnovení východní fronty
pro boj s Německem a Rakousko-Uherskem (po zamýšlené budoucí dohodě s váhající
sovětskou vládou, kde někteří její členové byli myšlence obnovení východní
fronty částečně nakloněni kvůli vysokým válečným reparacím placeným Německu a
vlivu Německa v evropském Rusku). Čs. legionáři přesto chtěli držet směr
Vladivostok, i podle původní instrukce T.G.Masaryka, a nevěřili při možnosti
cesty na Archangelsk v přežití sboru (byla obava z odzbrojení sboru a jeho
předání Němcům, kde by čekala zřejmě všechny smrt jako zrádce stále ještě
existující Habsburské monarchie). Také se stále množily stále častější provokace
ze strany německých a rakousko-uherských válečných zajatců, kteří se vraceli na
západ k německé armádě po železnici. Množily se tou dobou také v rozvrácených
poměrech sovětského Ruska dále různé krádeže ruského majetku na nádražích a
docházelo i k železničním neštěstím (jedno velké postihlo i vlakové pekárny čs.
sboru).
V tomto vypjatém čase, který hrozil výbuchem, se stala v Čeljabinsku událost, co
byla jednou z jisker, která jej přivodila.
V Čeljabinsku stály tehdy zadržené vlaky 3. a 6. čs. střeleckého pluku. Dne
14.5.1918 čeljabinským nádražím projížděl dopoledne směrem na západ vlak s
maďarskými, německými a rumunskými válečnými zajatci. Stejných vlaků s
propuštěnými válečnými zajatci směrem na západ projíždělo na základě mírové
smlouvy sovětské vlády s Německem mnoho. Zmíněný vlak se zajatci v Čeljabinsku
nějakou dobu stál. Čechoslováci, když viděli nuzné podmínky zajatců, o které se
sovětská vláda prakticky nepostarala, darovali jim ze soucitu část svých
potravin a tabáku. Když se však následně vlak rozjel, tak z jednoho vagónů vlaku
někdo hodil mířeně a úmyslně kus železa po jednom z čs. legionářů (stř. Ducháček
ze 6. stř. pluku „Hanáckého“), kteří ve skupinkách postávali na nádraží a čekali
na povolení k pokračování v cestě jejich vlaků. Zasažený legionář byl vážně
zraněn a zůstal v bezvědomí ležet v kolejišti. Čechoslováci ze strážního oddílu
6. pluku, rozjitření z této svévole a „odplaty“ za jejich soucitné chování k
zajatcům, okamžitě zastavili vlak a hledali viníka. Zajatci však odmítali viníka
označit. Následně tedy Čechoslováci nechali vystoupit zajatce z té části vlaku,
odkud byl předmět vyhozen. Zajatci museli s donucením vystoupit, ale odmítali
stále viníka vydat. Naopak chovali se drze a vyzývavě. Po několikeré výměně
názoru a opakování výzev k vydání viníka, kdy se zajatci jisti si
nedotknutelností před čs. legionáři chovali dále drze, provokovali a začali
Čechoslovákům sprostě nadávat, došlo k prudké rvačce muže proti muži, v níž
Čechoslováci rychle začali vítězit. Teprve tehdy tito zajatci označili viníka.
Ten byl v nastalé rozjitřené atmosféře napaden okamžitě několika Čechoslováky
tvrdými ranami, na jejichž zranění následně na místě zemřel. Ostatní zajatci
potom vypovídali, že viník ještě před výjezdem ze stanice prohlašoval, že než
odjedou, musí si zabít alespoň jednoho Čecha. K vyšetření této události ihned
československé velení na nádraží ustanovilo vyšetřující komisi. Ta měla událost
vyšetřit, zjistit viníky na čs. straně, jejich stupeň provinění a případně je
nechat potrestat. Mezitím však se do události vložil místní sovět. Ten žádal,
aby se na druhý den do budovy sovětu dostavilo 10 čs. legionářů ze strážního
oddílu. Ti se tedy druhý den skutečně k vysvětlení události do budovy sovětu
dostavili. Tam však byli bez výslechu okamžitě uvězněni. Ve snaze urovnat
hrozící výbušnou situaci, dostavili se do budovy sovětu následně i dva čs.
důstojníci ze 6. pluku s žádosti o propuštění uvězněných Čechoslováků. Sovět
reagoval tím, že jednoho z nich rovněž uvěznil. Tento akt v celkové atmosféře
nedůvěry v sovětské úmysly měl za následek to, že jednotky 3. a 6. stř. pluku
17.5. vyhlásily bojovou pohotovost, obsadily nádraží a následně po několika
přestřelkách (v nichž měli i své padlé s zraněné) celé město a své uvězněné
druhy osvobodily. Šokovaný sovět prosil, aby se čs. jednotky stáhly z města. V
dobré vůli k urovnání události se čs. jednotky skutečně stáhly z města na
nádraží. Vyděšený tamní sovět se neodvážil proti nim cokoliv podniknout, vědom
si jejich síly (během obsazení města se jednotky navíc opět v městském zbrojním
skladu částečně ozbrojily) a podrážděnosti. Událost však sovět okamžitě hlásil
do Moskvy sovětské vládě.
Od 20.5. se navíc právě v Čeljabinsku konala předsjezdová porada zástupců
jednotek Čs. arm. sboru, velitelů vlaků (stojících na čeljabinském nádraží) a
některých zástupců OČNR. Na těchto poradách byl vytvořen Prozatímní výkonný
výbor, který převzal vedoucí pravomoc nad transporty vojska od OČNR, která byla
tohoto vedení a rozhodování o přepravě čs. vojska v Rusku zbavena. Dále byl
rozhodně odmítnut plán cesty na Archangelsk a potvrzen záměr přesunu do
Vladivostoku, za každou cenu. V případě odmítnutí této žádosti sovětskou vládou
následně provést přesun „vlastním pořádkem“. Znamenalo to překonat kolem 10.000
km v cizí zemi a v případě nesouhlasu sovětské vlády třeba i bojem. Spolu s tím
bylo rozhodnuto o zamezení dalšího odzbrojování jednotek sboru. Zároveň byli
určeni tři velitelé čs. jednotek, nacházejících se na trati od Penzy po Irkutsk.
V evropské části Ruska, od oblasti Penzy po Syzraň, převzal velení nad čs.
jednotkami poručík Čeček. V pásmu od Čeljabinska po Petropavlovsk převzal nad
čs. jednotkami velení ruský podplukovník Vojcechovskij (ruský důstojník v čs.
službách). Nad čs. jednotkami, nacházejícími se východně od Omska, převzal
velení kapitán Gajda. Dále potom ještě východněji v Kansku a před Irkutskem se
nacházely části 2. divize. Čs. vlaky východně od Irkutska postupně dojely
úspěšně mezitím do konce května do Vladivostoku - jednalo se o 5. stř. pluk „T.G.Masaryka“,
8. stř. pluk „Slezský“, část 7. stř. pluku „Tatranského“, 2. záložního pluku a
několika dalších jednotek - celkem asi 14.000 mužů).
Po poradě sovětské vlády nechal 21.5. Trocký hned zatknout a uvěznit členy OČNR,
nacházející se tou dobou v Moskvě - byli zde po předchozích jednáních se
sovětskou vládou o přesunu čs. vojska. I jménem prof. Maxy (vynuceně) poslala
pak sovětská vláda do Čeljabinska čs. vojsku rozkaz vydat sovětům všechny
zbraně. Čeljabinský sjezd legionářů odpověděl jednomyslně, že nevěří v záruky
sovětské vlády, proto že zbraně neodevzdá, dokud nebude zajištěn svobodný
průjezd a bezpečnost jednotek sboru. Tuto odpověď čeljabinský sjezd zaslal na
vědomí i všem sovětům po trati na úseku Penza - Irkutsk a dále ještě francouzské
vojenské misi.
Dne 22.5. došlo k dalšímu incidentu v Krasnojarsku, kde tamní sovětská vojenská
posádka násilně odzbrojila čs. vlak, který se na nádraží zrovna nacházel.
Podobné události se množily. Druhý den 23.5. čs. spojaři sboru zachytili v
Čeljabinsku tajné telegramy sovětské vlády z Moskvy, které byly poslány všem
sovětům po železnici na východ, s rozkazem zadržet a odzbrojit Čechoslováky.
Rozhodnutí čs. legionářů o pokračování v cestě do Vladivostoku nezměnil ani
pokus důstojníka francouzské vojenské mise, který nechápal danou situaci a
snažil se přesvědčovat zástupce sboru o nutnosti splnit rozkaz k cestě na
Archangelsk. To již ale 25.5. na úseku ruského podplukovníka Vojcechovského
došlo k prvním otevřeným bojům s bolševiky. Tehdy byl štábní vlak 6. stř. pluku
„Hanáckého“ zastaven na stanici Kulomzin na trase do Omska. Tamní sovět chtěl
vlak odzbrojit, což jim velitel vlaku odmítl a stáhl se zpět na západ. Cestou
potkal vlak II. praporu svého pluku. Oba vlaky se následně postupně stáhly na
stanici Marianovka.
Omský sovět za nimi však okamžitě vyslal dva vlaky Rudé gardy (byla složená i z
množství německých a maďarských internacionalistů), která je měla za
neuposlechnutí příkazu k odzbrojení potrestat. Čechoslováci však byli varováni
svými hlídkami. Sotva bolševické vlaky přijely, okamžitě se z nich vyrojily
bolševické jednotky a zahájily na čs. legionáře kulometnou palbu. Čechoslováci
se rychle rozvinuli do dvou linií, severně a jižně od trati. Následnou přesnou
palbou, zejména československých kulometů v jejichž palbě se bolševikům ani
nepodařilo rozvinout do rojnice a byli často likvidováni v neorganizovaných
houfech kolem tratě, byl boj po čtyřiceti minutách dobojován. V tomto boji padlo
na straně nepřítele asi 250 bolševiků. Dalších 128 jich Čechoslováci zajali.
Zbytek Rudé gardy utekl v panice do lesů. Čechoslováci v boji utrpěli ztráty 28
padlých a 15 zraněných. Zajatí bolševici byli posléze po jednání s vystrašeným
omským sovětem ve snaze o urovnání situace propuštěni.
Ten samý den večer však Čechoslováci zachytili také Trockého telegram všem
sovětům na trati Penza-Omsk, který obsahoval instrukce: „...Všechny sověty na
železniční linii jsou povinny pod hrozbou těžké odpovědnosti odzbrojiti
Čechoslováky. Každý Čechoslovák, který bude dopaden se zbraní na železné trati,
budiž na místě zastřelen. Každý ešelon, v kterém se ukáže třebas jen jeden
ozbrojený, budiž vyhozen z vozů a zavřen do tábora zajatců. Místní vojenské
komisariáty mají povinnost ihned vyplniti tento rozkaz...“. To se rovnalo
vypovězení války Čechoslovákům.
Po incidentu v
Čeljabinsku a přepadení částí 6. střeleckého pluku „Hanáckého“ bolševiky u
Marianovky koncem května 1918 došlo i následně k dalším přepadením
československých částí. Trockého telegram sovětům na magistrále z konce května
byl písemným potvrzením vyhlášení otevřeného nepřátelství Čechoslovákům ze
strany sovětské vlády. Mimo zmíněného přepadení u Marianovky došlo i k
přepadením čs. legionářů v Irkutsku (26 .5. 1918) a u Zlatoustu (27 .5. 1918).
Místa těchto zákeřných přepadení (bez předchozího vyhlášení nepřátelství) –
Marianovka, Irkutsk, Zlatoust – jsou od sebe velmi vzdálena. Od Marianovky je
Irkutsk na východ kolem 2 500 km a asi 1 000 km na západ od Marianovky je
Zlatoust. Je tedy jasné, že tato přepadení, která proběhla zhruba ve stejné
době, byla spuštěna právě Trockého telegramem a dalšími instrukcemi sovětské
vlády, zaslaných po magistrále.
Tento Trockého telegram byl i dále doplňován dalšími instrukcemi, a to i po
přepadení u Marianovky, např. dne 26. 5. 1918 odpoledne rozeslal z Moskvy lidový
komisař komunikací Něvskoj po magistrále telegram: „Doplňuji telegram č. 1151 z
25. května a nařizuji, aby přesně a ihned bylo jednáno takto: Za žádnou cenu
nevyhovujte prosbám ani dispozicím Čechoslováků, zejména: 1. nedávejte jim
parostroje, 2. kdyby si je brali násilím, nastrojujte československým vlakům
železniční katastrofy, 3. nedovolte Čechoslovákům užívat k rozmluvám ani
telefonních ani telegrafních aparátů, 4. nedovážejte Čechoslovákům žádných
zásob, 5. upozorňuji, že každý železničář, který prokáže Čechoslovákům
jakoukoliv pomoc, bude vyhozen z řad železničářů a bude odevzdán soudu.“ Lze si
samozřejmě snadno představit jaký trest pro takového souzeného železničáře měla
sovětská vláda na mysli.
Dne 26. 5. 1918
přijel ze stanice Inokentijevskaja do Irkutska (který byl sídlem sovětské vlády
pro střední Sibiř) vlak části 2. čs. dělostřelecké brigády. V Irkutském sovětu
bylo množství rudých internacionalistů. Zejména vliv německých a maďarských
internacionalistů podněcoval k nenávisti proti Čechoslovákům. Nádražní budovu
tehdy tajně bolševici obsadili s množstvím kulometů, s úmyslem likvidace celé
posádky čs. vlaku. Nic netušící Čechoslováci z dělostřelecké brigády přijeli na
nádraží a po výzvě od zástupců sovětu ke složení zbraní sdělili, že takřka žádné
zbraně nemají, vyjma 16 pušek na nejnutnější obranu vlaku při zastávkách. Děla
již byla vydána dříve. Byli tedy vyzváni ke složení zmíněného zbytku pušek.
Sotva tak učinili, byla z doposud skrytých stanovišť z oken nádražní budovy na
neozbrojené Čechoslováky zahájena prudká kulometná palba. Překvapení
Čechoslováci začali po desítkách rychle padat k zemi, zabití a ranění. Tato
zákeřnost a pohled na zabité druhy jim dodala v dešti nepřátelských střel odvahu
k zoufalému činu. Vrhli se do útoku proti nádražní budově neozbrojeni, takřka s
holýma rukama. Sbírali rychle kameny, klacky, kusy železa a s nimi se vrhli na
nepřítele, který je doslova kosil soustředěnou palbou svých kulometů. Zoufalým
útokem se jim nakonec podařilo neočekávané, dobýt nádražní budovu, pobít kameny,
trubkami a klacky střílející nepřátele. Brzy se zmocnili nepřátelských kulometů
a zbraní a následně obsadili celé nádraží. Irkutský sovět se nemohl vzpamatovat
z šíleného obratu situace. Místo pobitých bezbranných Čechoslováků a kořisti z
vlaku zde měl najednou Čechoslováky ozbrojené a rozlícené z tohoto zrádného
přepadení (do té doby totiž stále sověty vystupovaly v tonu přátelském či
alespoň neutrálním, dávaly sliby, zaručovaly si písemnými smlouvami o
propouštění čs. vlaků). V boji na nádraží padlo 15 čs. legionářů, dalších 33
jich bylo zraněno těžce a 30 lehce. Ztráty bolševiků neznámy.
Českoslovenští dělostřelci o události ihned poslali zprávu jednomu vlaku 7.
střeleckého pluku (vlaku velel štábní kapitán Hoblík, mimo tří pěších rot pluku
měl ve svém vlaku i kulometné čety a další materiál – např. několik letadel
aviatického oddílu), který se nacházel asi 13 km západně od Irkutska na stanici
Battarejnaja. Jednotky štábního kapitána Hoblíka se po zprávě o přepadení
dělostřelců v Irkutsku okamžitě zmocnily Battarejné, kde ukořistily množství
dalších zbraní a ihned zahájily rozhořčený postup na Irkutsk. Cestou obsadily
stanici Innokentijevskou a druhý den, 27. 5., byly již před Irkutskem, na nějž
připravovaly rozhodný útok. Většina obyvatelstva Irkutska, které si již užilo za
těch pár měsíců sovětské vlády dost, když se dozvěděla o událostech na nádraží,
sympatizovala nadšeně s Čechoslováky, které vítala a cítila s nimi pro jejich
oběti.
Avšak před zahájením útoku k dobytí města najednou kolem 7:00 h. se dostavila
delegace vystrašené irkutské vlády centrální Sibiře ke sjednání příměří.
Doprovázeli ji americký a francouzský konsul z irkutských spojeneckých
zastupitelských úřadů. Tito spojenečtí představitelé nebyli informováni o
událostech posledních dnů a činech sovětské vlády proti Čechoslovákům, proto na
ně nyní naléhali, aby od útoku upustili a přijali písemný smluvní závazek
irkutské sovětské vlády centrální Sibiře, sepsaný a podepsaný za svědectví
spojeneckých zástupců, že po složení zbraní budou československé vlaky z
Irkutska bez překážek posílány do Vladivostoku. Čechoslováci i pod dojmem
sympatií irkutského obyvatelstva na město útok neprovedli a přistoupili na
smluvní ujednání závazku irkutské sovětské vlády, že nebude klást překážek
československým vlakům k cestě do Vladivostoku. Na základě této smlouvy tedy v
důvěře ve svědectví spojeneckých zástupců USA a Francie za horlivě opakovaných
záruk bolševiků tedy nakonec oba československé vlaky (dělostřelecké brigády i
7. stř. pluku) složily a odevzdaly své zbraně a kolem 22:00 h. odjely na východ.
Sovětská vláda centrální Sibiře si oddechla, že se zbavila hrozivého nebezpečí,
avšak dodržet smlouvu samozřejmě nehodlala.
Dne 26. 5. 1918
přijel do Zlatoustu vlak štábu 1. střeleckého pluku „Mistra Jana Husa“ (tj. asi
450 mužů, vesměs „nebojových“ – písaři, kuchaři, hudba, řemeslníci atd.). Po
výměně lokomotivy měl vlak pokračovat v cestě do Čeljabinska. Čekání na výměnu
lokomotivy se však protáhlo. Večer dostalo velení čs. vlaku od ruského velitele
stanice tajnou zprávu, že v polovině cesty do Čeljabinska, u Miass, má být vlak
přepaden zřejmě bolševiky. Tamní sovět zdržoval úmyslně čs. vlak až do rána 27.
5. Mezitím ostražití Čechoslováci zjistili, že asi půl kilometru za vlakem na
západ nějaký bolševický oddíl o síle asi 50 mužů připravuje kulomety. Protože je
však čekala cesta na východ a byli tehdy ještě vedením stanice ubezpečeni, že
brzo budou moci vyjet, nebyli si jisti, zda je to příprava k útoku na ně.
Zpozorovali však silnou nervozitu u některých tamních ruských železničářů, proto
velitel vlaku nařídil jedné rotě pohotovost k možnosti případného rychlého
zásahu při napadení. Mezitím byly k vlaku připojeny lokomotivy, které měly vlak
přetáhnout na jinou kolej. Začaly proto s vlakem popojíždět až k nedalekému
výkopu, odkud najednou byla z návrší na neklidné Čechoslováky zahájena prudká
palba z kulometů a pušek připravenými bolševiky. Situace byla kritická. V
otevřeném terénu déšť nepřátelské husté palby pronikal dřevěnými stěnami
těplušek, z nichž dělal třísky. Nejsilněji byl ostřelován důstojnický vagon.
Rozhořčení Čechoslováci v prudké nepřátelské palbě začali hned se zbytkem pušek
vyskakovat z vagonů na straně odvrácené od nepřítele. Zde utvořily skupinu,
kterou vedl praporčík Zanáška. Sotva vlak odjel kus dále, rozhodným útokem se
skupina praporčíka Zanášky vrhla na bolševiky. Během krvavého boje, kdy došlo i
na boje muže proti muži, byl bolševický oddíl rozprášen. Množství bolševiků
zůstalo v krvi ležet na bojišti, zbytek bolševiků utekl, zanechávajíce na místě
své zbraně.
Mezitím dojel vlak štábu pluku asi kilometr dále na zastávku Zavodskaja
platforma. Zde byli shromážděni všichni, kteří měli zbraň. Byli rozděleni do tří
skupin, které postupovaly po trati v očekávání dalšího napadení bolševiky. Ze
Zlatoustu vyrazil bolševické přepadové skupině na pomoc další bolševický oddíl,
který však narazil na jednu ze tří postupujících skupin Čechoslováků a byl
zničen. Mezitím sovět ve Zlatoustu zastavil výrobu v tamní továrně a nutil
dělníky k boji proti Čechoslovákům v obavě nadcházejících událostí. Z důvodu
nedostatku zbraní, neznalosti velikosti sil bolševiků a nutnosti ošetření
množství vlastních zraněných, rozhodl se velitel vlaku stáhnout s vlakem od
Zlatoustu až ke stanici Tunduš. Tehdy se dostavil k vyjednávání ze Zlatoustu
sovětský komisař, který žádal kategoricky složení zbraní, jinak že nebude jednat
o podmínkách propuštění vlaku dále. Dostal zamítavou odpověď. Následně dorazil z
druhé strany železnice komisař z Berďauše, který byl s ultimatem ke složení
zbraní rovněž odmítnut. Bolševici tedy připravovali následně obklíčení vlaku z
obou stran a jeho likvidaci následného dne. To si Čechoslováci, kteří měli
nedostatek zbraní a množství zraněných, uvědomovali, proto v noci na poradě
velení vlaku bylo rozhodnuto opustit vlak a naprosto neznámým krajem (neměli
potřebné mapy) dojít pěšky do Čeljabinska, kde již byly československé síly.
Problém však byl, co s raněnými, kteří nemohli jít. Ti sami žádali, aby byli
ponecháni ve vlaku. Po deváté hodině tedy opustili vlak a vyrazili na cestu
okolní krajinou, vedeni jedním místním průvodcem. Ten se jim však po chvíli
ztratil. Zůstali v neznámé krajině s malou železniční mapou a kompasem.
Pokračovali dlouhým pochodem několik dní přes dva hřebeny pohoří Ural a řeku Aj,
čímž obešli nakonec úspěšně Zlatoust ve vzdálenosti asi 30 km. Během pochodu jim
radami a zprávami pomohli někteří vesničané horských vesnic a dále hlavně
Baškyři. Od nich mohli konečně nakoupit potřebné potraviny a s jejich pomocí
zjistili, že nedaleké Miassy jsou snad již obsazeny československým vojskem.
Vyslaný jezdec potvrdil, že Miassy již tou dobou drží 2. československý
střelecký pluk, který po zprávách o přepadení čs. vlaků obsadil město. K večeru
tak štáb 1. stř. pluku dorazil v pořádku do Miass.
Skupina kapitána Gajdy (čs. jednotky v oblasti od Omska na východ) provedla
úspěšně sloučení svých částí, které byly předtím lstivě rozděleny bolševiky
různými úskoky v jednáních o posílání čs. vlaků dále a jejich zastavování.
Následně v noci na 26. 5. 1918 obsadily po předchozím propuklém nepřátelství s
bolševiky jednotky Gajdovy skupiny Novonikolajevsk.
Již 25. 5. 1918 získaly jednotky kapitána Kadlece Mariinsk. Ve spojení s
Gajdovou skupinou jim však bránilo pásmo uhelné oblasti ovládané bolševiky.
V Čeljabinsku mezitím 27. 5. Čechoslováci ze skupiny podplukovníka
Vojcechovského (čs. jednotky v úseku mezi Čeljabinskem a Petropavlovskem) vydali
provolání k ruskému obyvatelstvu se zprávami o zmíněných přepadeních. Všechny
jednotky se držely stále ještě snahy nevměšovat se do vnitřních ruských poměrů a
soustředily se jen na svou bezpečnost. Ve snaze o poslední pokus o domluvu k
volnosti průjezdu do Vladivostoku, ve snaze o zabránění dalšího krveprolití,
vyslala ještě Vojcechovského skupina vyjednavače k sovětu do Jekatěrinburku s
nabídkou mírového řešení propouštění čs. vlaků, kde byl však odmítnut a poslaná
nabídka ke smíru do Moskvy zůstala bez odpovědi. Ze zjištěných zpráv místo toho
bylo zjištěno, že bolševici soustřeďují síly k likvidaci Čechoslováků, že je
připravován útok na československé jednotky v Čeljabinsku.
Na východ od Gajdovy skupiny dobyla 28. 5. odříznutá skupina podplukovníka Ušakova (jejíž součástí byl i elitní úderný prapor) Nižněudinsk a Kansk. Ve
spojení s osamocenými jednotkami kapitána Kadlece však bránila silná sovětská
posádka v Krasnojarsku.
V nejtěžší situaci ze však nacházely jednotky skupiny poručíka Čečka, která se
nacházela na železnici nejzápadněji a tvořila tak zadní voj celého
Československého armádního sboru…
Hlavní prameny:
www.pamatnik.valka.cz
Československý denník, Orgán ČsNR a správy Svazu čs. spolků na Rusi (ročník
1918), Rusko, 1918
Juza J.: Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou 1914-1921, OÚ Rychnov n. K.,
Rychnov n. K., 1998
Kubíček A.: Hanáci v revoluci. Kronika 6. čsl. střeleckého pluku Hanáckého,
Olomouc, 1928
Kuthan P.: Bachmač 1918, Kaleidoskop 1/07, ANLET 2006
Medek R., Holeček V., Vaněk O.: Za svobodu, III. díl, Památník odboje, Praha,
1926
Pichlík K., Klípa B., Zabloudilová J..: Českoslovenští legionáři (1914-1920),
Mladá fronta, Praha, 1996
Sak R.: Anabáze, H a H, Jinočany, 1996
https://www.valka.cz/11948-Celjabinsky-incident-1918
Československý
denník. Orgán Československé Národní Rady a správy Svazu československých spolků
na Rusi. 1918- . Ročník 1918.
Památník čs. legií Čestná vzpomínka. Památník čs. legií Čestná vzpomínka
[online]. 2005 [cit. 2007-03-17]. Dostupný z WWW: https://www.pamatnik.valka.cz>.
JUZA, Josef. Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou : 1914-1921. 1. vyd.
Rychnov nad Kněžnou : Okresní úřad Rychnov nad Kněžnou, 1998. 3 sv. (441, 407,
449 s.). ISBN 80-901757-5-9.
KUTHAN, Pavel. Čeljabinský incident 1918. Kaleidoskop : journal legionářských
tradic. 2007, č. 4, s. 4. ISSN 1802-1409
PICHLÍK, Karel, KLÍPA, Bohumil, ZABLOUDILOVÁ, Jitka. Českoslovenští legionáři
(1914-1920). 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1996. 282 s. Archiv; sv. 74. ISBN
80-204-0580-1
SAK, Robert. Anabáze : Drama československých legionářů v Rusku /1914-1920/. 1.
vyd. Jinočany : H&H, 1996. 174 s. ISBN 80-85787-86-5.
MEDEK, Rudolf, et al. Za svobodu, III. díl : Obrázková kronika československého
revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Vaněk Otakar; Holeček Vojta. Praha :
Památník odboje, 1926. 891 s.
https://www.valka.cz/12133-Od-Celjabinskeho-incidentu-k-valce-se-sovetskou-vladou-1918?utm_source=valka_cz&utm_medium=article&utm_campaign=autor
Zpět na hlavní
stránku
|