1992

Podle opakovaných, primitivně antikomunistických útoků, spočívajících v zjednodušeném odsuzování všech bývalých členů KSČ lze konstatovat, že naše vlastní minulost je pro nás dosud nevyřešeným traumatem. Snadno lze na první pohled rozlišit celé spektrum přístupů. Od radikálního, zásadně odmítajícího přítomnost komunistů kdekoliv, přes jejich odmítání s výjimkami, doporučené odmítnutí až po lhostejnost. Hlubší diskuse se ale v rozsáhlejším měřítku nevede.

Nutno připomenout, že podobné trauma vůči rakouskouherským aparátníkům jsme řešili po roce 1918, další vůči hitlerovským konfidentům po roce 1945, obojí jsme však nedořešili. Podobně jako v roce 1918 došlo k rychlému nenásilnému sesutí rakouské byrokracie, došlo k němu i v listopadu 1989. V prvním případě se mluvilo o převratu, v druhém se již zažil trochu nadnesený název revoluce. Snad proto, že navzdory nesporně horší startovní pozici oproti osmnáctému roku , máme dnes větší iluze o sobě, o vlastních morálních kvalitách, slavné minulosti (dávné, i méně dávné disidentské) a také iluze o vlastním podílu na skončení totalitního systému. Sklon idealizovat si vlastní minulost nám, zdá se, není nevlastní. Spor o pravost rukopisů nám budiž toho dokladem, v němž díky odvážnému postoji T. G. Masaryka zvítězil kritický duch nad neobjektivní idealizací.

Výše zmíněné trauma, jako důsledek minulých hříchů (srovnej J. A. Komenský: po přejití vichřic hněvu hříchy našimi na hlavy naše uvaleného), je součástí našeho kolektivního nevědomí. Avšak neexistuje-li kolektivní vina, existuje nepochybně osobní podíl každého z nás na totalitním systému v němž jsme žili, dokonce i těch, kdo odešli do zahraničí a tak se odpovědnosti zdánlivě vyhnuli, tedy vina osobní. Nepochybně však také existuje kolektivní odpovědnost národa za vlastní dějiny, vlastní minulost a vlastní vývoj. Je-li osobně pociťována vina za osobní jednání, které přispělo k neblahým aspektům národní minulosti, má při přiměřeném postupu za následek pocit odpovědnosti za utváření národních dějin.

Přiměřeným postupem přitom myslím přiznání a vymezení podílu spoluviny, pokání a pokus o nápravu, tedy změnu takového rázu, že k obdobným činům již v budoucnosti nedojde. Podmínkou je však pravdivost vůči sobě samému, jen tak lze dojít skutečného řešení.

Za nepřiměřený postup naopak pokládám toto: jelikož se s pocitem viny špatně žije, pokusím se projektovat vinu na objekt mimo mne. Hledám si vhodnou oběť a zatímco v popřevratové době první republiky jí byl Rakušák, dnes se jí stane komunista. Pocit viny je zpravidla zásadně oslaben, vždyť mohu konstatovat, že jsem byl lepší než druzí. Není to se mnou tedy tak zlé. Místo Masarykova pohledu „sub speciae aeternitatis“ se morálka mění v relativní pojem. Potlačený pocit viny má jen jednu slabinu: přítomnost obětního beránka, na nějž svůj podíl viny projektuji, špatně zpracovanou vinu stále připomíná. Po mysteriosním přenesení viny na oběť v různých náboženstvích následovalo její rituální usmrcení. Avšak s potlačeným pocitem viny mizí i odpovědnost za vlastní dějiny. A to je důsledek primitivního antikomunismu.

Ztráta pocitu vlastní odpovědnosti však následně vede k symetrickému pokusu přenést odpovědnost na politického vůdce. Vede k politickému očekávání mesiáše. Prakticky to může mít podobu očekávání zásahu shora: „ať někdo to za nás vyjedná, ať někdo se postará, ať někdo za mne nese odpovědnost“. To se může projevit různým způsobem, jako například v roce 1918 při Masarykově jednání o samostatné Československo, v roce 1938 při Benešově jednání v Mnichově. Obdobné neodpovědnosti využili komunisté v roce 1938 k uchopení moci, možná s využitím poválečných jednání o uspořádání Evropy.

Víra, že se zjeví někdo, kdo za nás naše problémy vyřeší, je vlastně obsahem známé legendy o Blanických rytířích, i když nechci zpochybnit to, že se v kritických chvílích ohrožení náš národ nečekaně dokázal semknout a projevit jistou odvahu. Avšak výsledkem čekání na Blanické rytíře je zpravidla víra v osudovost českých dějin. A víra ve fatum je fatální, mizí poslední zbytky osobní odpovědnosti za vlastní hledání národní cesty, uzavírám se do sebe a přestávám rozhodovat o své budoucnosti. Zůstává snad jen kolektivní odpovědnost. Sám však přestávám být odpovědný za hledání pravdy a spravedlnosti.

Komunistickou minulost některých mezi námi nevyřešíme jejich vyhnáním do gheta, ani projekcí viny. Na rozdíl od obětního zvířete je nemůžeme rituálně zaříznout. Pokusme se řešit trauma našeho nevědomí pravdivým přístupem k vlastní minulosti, přiznáním podílu na vině, pokusem o odčinění přijetím odpovědnosti v dnešní konkrétní situaci a hledáním odpuštění a smíření. To však nemohu nikomu předepsat, mohu jen apelovat.

Nepřiznané provinění vede k vytvoření iluze morálky, vede k morálce pokrytecké. Nezbývá, než zlo přiznat s vědomím, že existuje obrácení, znovuzrození, katarze. Nastoupit cestu osobního pokání a nápravy nezávisle na míře viny. Vina nemá měrnou jednotku, není větší a menší vina.

A ti, kdo tuto cestu již poznali, nechť jdou spolu s těmi, kdo se provinili a berou na sebe jejich vinu. Je lepší přijmout odpovědnost i za druhého, než na něj svalovat vinu vlastní. A v tom vidím kolektivní odpovědnost, vědomí národní solidarity.