Návrh koncepce územně-správního uspořádání ČR

18.2.1992

Návrh koncepce územně-správního uspořádání České republiky
(základní teze)
zpracovali poslanci ČNR Jiří Payne, Hana Marvanová, Anna Röschová a poradce Petr Krejčí 
projednal a odsouhlasil klub ODS v ČNR dne 18. února 1992 

I. Důvody naléhavosti řešení

1) Dosavadní legislativní kroky v oblasti reformy státní správy (zákon o obcích a zákon o okresních úřadech) jasně ukazují, že nebyly připraveny v souvislosti s celkovou koncepcí státní správy a samosprávy a že vedou k systému z ministerstva neřiditelnému, navíc bez dostatečných zpětných kontrolních vazeb finančních i správních. Zkušenosti ukazují, že rozkolísání státního aparátu má závažné důsledky a že pokud se mu chceme vyhnout, je třeba alespoň dvou let k přípravě systémové změny a jejího zavedení k určitému datu.

Zrušení i poměrně málo rozsáhlé samosprávy na úrovni okresu a kraje, kterou garantoval i zákon o národních výborech, a zavedení okresu jako čistě správní instituce, je nutno považovat za neuvážený krok, který mimo jiné nutně musel vést k regionálním problémům typu moravské otázky.

2) V rámci České republiky je zapotřebí vytvořit vyšší samosprávné územní celky nad obcemi, protože např. v oblasti dopravy, sociální péče, zdravotnictví, kultury, životního prostředí je vhodné a účelné svěřit rozhodování těmto větším územním celkům. (To mimo jiné přispívá k větší politické stabilitě celého státu.)

Rozhoduje-li se na co nejnižší úrovni, je to pro občana dostupnější, jinak by problematiku musel řešit orgán státu. Vedle rozhodování v samostatné působnosti může stát ve vymezeném rozsahu přenést na tyto územní celky i výkon státní správy.)

3) Zavedení zemského zřízení neřeší problém územně-správního uspořádání. Zejména proto, že země ve svých historických hranicích jsou tak velikými celky, že by je bylo třeba dále územně členit. O zřízení zemí se zákonodárnými pravomocemi by bylo možno uvažovat v rámci nového státoprávního uspořádání ČSFR.

II. Základní východiska

Základní otázkou je, na jakých územních celcích je potřebná a uskutečnitelná samospráva. Nepochybujeme o správnosti zavedení samosprávy v obcích.

Z následujících obecných principů lze pravděpodobně odvodit řešení vyššího stupně samosprávy:

1) Vyšší samosprávné územní obvody musí respektovat zeměpisná, demografická, dopravní, hospodářská, kulturní i historická hlediska tak, aby tyto územní celky splňovaly pokud možno co nejvíce těchto hledisek, tedy aby byly homogenní a přirozené.

2) Na všech stupních, na nichž existuje potřeba rozhodování v samostatné působnosti, budovat jako protiváhu státní správy přímo volenou samosprávu. Organizace státní správy i samosprávy musí odpovídat hledisku řiditelnosti.

3) Státní správu s ohledem na tradici budovat jako trojinstanční.

Při rozdělení kompetencí mezi jednotlivé úrovně (instance) vycházet z principu subsidiarity (tj. kompetence jsou svěřeny nejnižšímu stupni, na němž je účelné je vykonávat).

Závěry:

nutno zohlednit kontrolní a sistační pravomoci
nutno následně zajistit daňovou reformu (časově i věcně navazující) a finanční vyrovnání mezi obcemi
nepovažujeme za správná provizorní opatření, změny chceme provádět v postupných krocích na základě koncepce

III. Návrh řešení

1) Základním stupněm samosprávy je obec.

2) Vyšším stupněm samosprávy může být kraj (oblast, region).

3) Na úrovni okresu lze uvažovat o zřízení samosprávy, pokud se zjistí, že je na této úrovni potřeba rozhodovat v samostatné působnosti.

4) Státní správa se může poměrně snadno přizpůsobit stupňům samosprávy, pokud tím nebude ohroženo její fungování.

5) Státní správa by měla být vykonávána na těchto úrovních: obec, okres (bývalý soudní okres), kraj, pokud možno tak, aby byla pro občany co nejdostupnější.

IV. Návrh postupu

1) Uskutečnění uvedené koncepce územně-správní reformy, za předpokladu, že bezprostředně po volbách v roce 1992 začne její legislativní příprava, je možné provést k termínu konání komunálních voleb v roce 1994, při nichž by se volilo do všech stupňů samosprávných orgánů (viz též bod IV. usnesení ČNR č. 150/1991). Právní předpisy je třeba připravit a schválit s dostatečnou legisvakancí.

2) Probíhající postupné rozšiřování počtu pověřených obecních úřadů lze podpořit. Následně mohou být okresní úřady a pověřené obecní úřady postaveny na stejnou úroveň z hlediska státní správy. Výsledkem budou přibližně okresy v hranicích bývalých soudních okresů.

3) Do doby nového územně-správního uspořádání ČR lze řešit aktuální potřebu zřízení vyšších územních celků (regionů, euroregionů) vytvořením zákonného rámce pro spontánní sdružování obcí ve svazky, v nichž by obce mohly delegovat část své samostatné působnosti na „kraj“.

4) Atypickým moravským požadavkům na zemské zřízení lze vyjít vstříc umožněním fakultativních krajských (regionálních) svazů.

5) Zavedení vyššího stupně samosprávy předpokládá ústavní zakotvení.

V. Stanovisko k návrhu referenda o obnovení zemí

1) Nestačí formulovat otázku pro referendum. Nejdříve je třeba předložit koncepci řešení územně-správního uspořádání a z ní vyplývající otázku. Otázky mohou být i variantní. (Mimo jiné také proto je nutné, aby ODS měla ve věci koncepce územně-správního uspořádání jasné stanovisko.)

2) Položená otázka neřeší koncepčně požadavek na dořešení územně-správního uspořádání ČR. Spíše se jedná o problém státoprávní.

3) ČNR si vyžádala sociologický výzkum, který byl na základě podrobných otázek proveden v dubnu 1991. Je tedy sporné, zda je nutné nyní iniciovat referendum v této věci.

4) Nutno do příštího týdne zpracovat rozbor zkušeností s fungováním zemského zřízení, které v samosprávné podobě existovalo pouze od roku 1927-1939 a od r. 1945-1949. (Zpracuje P. Krejčí.)

5) V návrhu není vyjasněn pojem „samosprávná země“, její postavení, pravomoci aj.

VI. Nárys stanoviska k některým návrhům vlády ČR

1) Novely obecního zákona, zákona o hl. m. Praze, zákona o statutárních městech a zákona o okresních úřadech je možno po podrobném rozboru a na některých místech i podstatných změnách přijmout. Novela obecního zákona se zdá být nezbytností.

2) Zákon o zemské samosprávě nemá ústavní oporu, není nezbytně nutný do konce volebního období, a je proto možné jej odložit.