Warning: Parameter 1 to wp_default_scripts() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.payne.cz/www/WP15/wp-includes/plugin.php on line 600

Warning: Parameter 1 to wp_default_styles() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.payne.cz/www/WP15/wp-includes/plugin.php on line 600

Warning: Parameter 2 to M_DataMapper::set_custom_wp_query_where() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.payne.cz/www/WP15/wp-includes/plugin.php on line 291

Warning: Parameter 2 to M_DataMapper::set_custom_wp_query_groupby() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.payne.cz/www/WP15/wp-includes/plugin.php on line 291

Warning: Parameter 2 to M_DataMapper::set_custom_wp_query_fields() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.payne.cz/www/WP15/wp-includes/plugin.php on line 291

Warning: Parameter 2 to M_DataMapper::set_custom_wp_query() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.payne.cz/www/WP15/wp-includes/plugin.php on line 291
Leaving | Jiří Payne

Leaving

 Jiří Payne 3.3.2013

Podle českého zvyku odcházející politiky mediálně popravujeme. Démonizujeme si je z obavy, že by o nás mohli z politického záhrobí vyslovit nějakou pravdu, že by mohli polemizovat s těmi, kdo přišli na jejich místo. Odcházející politik nemusí vyvažovat různé zájmy, může mluvit otevřeně. V demokratických zemích proto bývá pro média navýsost zajímavý. U nás, prý od dob ministra Rudolfa Baráka, je každý bývalý politik nebezpečný. Popravy odcházejících politiků se dějí uvnitř politických stran, v médiích i v očích veřejnosti. Je-li to alespoň trochu možné, je bývalý politik uvězněn. Pak ovšem nemáme na koho navazovat a stále začínáme od nuly. Likvidace bývalých politiků mívá podobu s volání po nových tvářích. Ti, kdo bývalé politiky ‚popravují‘, pak mají strach, že budou také ‚popraveni‘, a tak se křečovitě drží funkce, dokud to jde. Stejně ‚popravě‘ neujdou. Je to praxe hloupá, ale hluboce zakořeněná.

Likvidace bývalých politiků koresponduje s konceptem ‚nefilosofické politiky‘. Co to znamená? Normální politika spočívá na svobodné soutěži politických filosofií. Zatímco mnoho rozhodnutí ve veřejné správě může podle předpisů udělat odborník nebo úředník a politik mu do toho nikdy nesmí zasahovat, jsou jiná rozhodnutí, kde není žádné kritérium ani předpisy pro úředníka či odborníka. Není jak zvolit jednu z tisíců variant. (Proto je tak hloupé chtít vládu odborníků.) Pokud se ale omezíme na jednu konkrétní politickou filosofii, otázka jednoznačné řešení má, z mnoha alternativ lze vybrat nejlepší. (Někde se relevantní politické směry shodnou na společném jmenovateli, kterému se pak říká národní zájem.)

O tom, která politická filosofie dostane přednost, se rozhoduje ve volbách. Aby volby měly smysl, volí se politická filosofie, nikoli jízdní řád či pětiletý plán. V takovém systému není důvod bývalé politiky popravovat, naopak je potřebujeme ke každodenní interpretaci veřejného dění. Od bývalých politiků se učí ti začínající.

V roce 1989 skončil systém komunistické nepolitické politiky, ve kterém volby neznamenaly hledání nejlepší politické filosofie, protože vedoucí úloha komunistické strany jakoukoli volbu znemožňovala. Jedním z vášnivých přání Karla Marxe bylo zlikvidovat svobodnou soutěž politických filosofií tím, že představil svůdné pokušení experimentovat na lidech. Utopické vize a sociální inženýrství způsobily nesmírné škody. Marxistická pokušení ale po listopadu neskončila. Proměnila se ve snění o třetích cestách včetně komunismů s lidskou tváří, o existenciálních revolucích, o vládách odborníků. Převtělila se do bruselského systému, který tvrdí, že není nutná politická opozice. Teprve zvolení Václava Klause do čela Občanského fóra znamenalo vykročení k normální parlamentní demokracii založené na svobodné soutěži politických konceptů.

Postoj Václava Klause byl jednoznačný od konce šedesátých let. Polemizoval s představami socialistické ekonomiky kombinované s prvky tržního hospodářství. Varoval před bohorovnými experimenty a třetími cestami. I po listopadu hledal inspiraci v osvědčených zkušenostech.

Proti poloorganizaci Občanského fóra postavil koncept tradiční politické strany. Proti postkomunistické představě, že vedoucí úlohu dělnické třídy nahradí vedoucí úloha vyvolených intelektuálů, postavil koncept politické soutěže. Proti permanentní revoltě, založené na neinstitučních společenstvích vedených zapálenými vizionáři s asketickou sebekázní, jimž vyvolení svěří moc, postavil model normálně fungující parlamentní demokracie bez experimentů s postdemokracií. Proti alternativám s polosocialistickou ekonomikou populárních v šedesátých letech postavil koncept normální tržní ekonomiky. Proti podnikovým samosprávám postavil normální podnikající obchodní společnosti. Pro tradiční pojetí politiky a ekonomiky získal podporu veřejnosti.

Česká republika ovlivnila i ostatní postkomunistické země. Zatímco Západ očekával a možná si přál ‚Střední Evropu‘, která bude jako nárazníkové pásmo desetiletí experimentovat s třetími cestami, Václav Klaus nasměroval vývoj k parlamentní demokracii a tržní ekonomice. Zatímco jedni mu dávají za vinu, že příliš akcentoval osvědčené zkušenosti, jiní mu naopak vyčítají, že to činil nedůsledně. Nebýt Václava Klause, zcela jistě bychom se léta a možná desetiletí potýkali s hromadnými experimenty na lidech.

Zvolením Václava Klause presidentem z parlamentní politiky odešla i politická filosofie. Střetávání filosofických interpretací se změnilo na handrkování o moc. Politické strany, a nejvíce to je vidět na ODS, opustily původní principy. O politických stranách platí ještě více, než o státech, že „povstávají a upadají zároveň s těmi ideály, na nichž byly postaveny“. Volební programy, které ještě v devadesátých letech měly alespoň ambice mít nějaké ideály, se změnily na rozporuplné seznamy nahodilých požadavků zájmových skupin.

Proti politické politice se prosadilo chybné pojetí volebního programu jako ‚smlouvy s voličem‘, střetávání filosofických konceptů nahradily volební ‚čtyřleté plány‘ a představa, že strany smí dělat, jen co měly ve volebním programu a musí plnit vše, co do programu napsaly. Přitom je nad slunce jasné, že realita přináší nepředvídatelné problémy a že si s nimi volební program nebude vědět rady. Politický program, který měl na příkladech ukázat, jak se v konkrétních situacích aplikuje politická filosofie, byl degradován na absurdní jízdní řád, který nelze dodržet.

Strany, které mají jasno, co je jejich filosofický základ, mohou udělat podstatné kompromisy, protože odlišují podstatné od nepodstatného. Vyprázdněné strany tak jako tak své sliby neplní, neumí nacházet kompromisy a není důvod jejich kompromisy tolerovat.

Chybějící politické principy často nahrazuje volání po odbornících a po morálce. Obtíž spočívá v tom, že politické problémy z podstaty věci nemají ‚odbornické‘ řešení. Kdyby měly, už by to nebyla politika. Je správné, když je politik zároveň odborníkem v nějaké oblasti, ale odbornost nenahrazuje politické vzdělání. Z morálky nelze vytvořit politický program. Každý politik musí s posvátnou úctou respektovat morální zásady, ale nikdy se nesmí pokoušet je jakkoli utvářet. Morálku nejde uzákonit, jak správně tvrdí teoretikové právní filosofie, a nesmí se odvozovat od politiky. Politika není odpovědná za morálku, ale naopak morálka je odpovědná za politiku. Ptáte-li se, co bychom si měli uchovat z odkazu Václava Klause, je to normální politická politika.