Komorní zamyšlení

1992

Stalo se módou sezóny do profesních komor rázně tepat. Jedni jsou pro, jiní proti, jedni chtějí povinné členství, jiní dobrovolné. K dovršení všeho zmatku se odborová ústředna pojmenovala naprosto paradoxně komorou odborových svazů. Do toho všeho lékařská komora, nejspíš inspirována radikálními odboráři, vyhlašuje cosi jako stávku, nebo spíše bojkot na obhajobu svých údajných práv. Do vášnivé debaty se zapojuje i hlava státu. Smysl celé diskuse se stává zcela neprůhledným.

S patřičnou odvahou a vírou, že střízlivý odborný realismus má naději zvítězit, pouštím se na led, který jest dosti tenký. Útěchou mi budiž, že tak činím již poněkolikáté v této věci a že stejně tenký byl v době schvalování prvních komorních zákonů v dobách ještě revolučních, které doufejme již máme za sebou.

Kladu si tedy řečnickou otázku první: Proč má vůbec stát zapotřebí vydávat zákon o jakýchkoli profesních komorách? Cožpak by nestačilo obyčejné spolčovací právo? Inu, pro založení dobrovolného profesního sdružení by plně dostačoval institut soukromoprávního občanského sdružení. Problém je, že taková asociace není partnerem státu, takže na ní také stát nemůže přenést část výkonu státní správy. Pokud se však nejedná o přenesení výkonu státní správy, bylo by diskriminačním opatřením předepisovat nějakému spolku přísnější pravidla, než jaká určuje zákon pro jiná občanská sdružení. Zvláštní zákon o zřízení komory musí především říci, že komora je veřejnoprávní korporací. Právě veřejnoprávní postavení odlišuje komoru od spolku. Toto zvláštní postavení má povahu jednak privilegia, ale také povahu závazku plnit předepsané povinnosti a v případě neplnění povinnost přijmout zákonem stanovenou sankci.

Kladu si tedy řečnickou otázku druhou: Proč stát nemůže připustit nepovinné členství v komoře? Odpověď je prostá: protože státní správa se musí vykonávat stejně na celém území státu vůči všem členům dané skupiny (profese) stejně. Je zřejmé, že žádná korporace (sdružení) nemůže cokoli požadovat od svých nečlenů. Bylo by to stejně nesmyslné, jako očekávat, že obecně závazná vyhláška jedné obce se bude vztahovat na obyvatele obce sousední.

Kladu řečnickou otázku třetí: Je možné, aby komora plnila úkoly svěřené odborům? Možné to jistě v omezené míře je, ale není to zcela správné. Pro odborové sdružování platí jiné zákony, jiná práva a jiné povinnosti. Bylo by osudovým omylem plést si odbory s komorou, i když není vyloučeno, že odbory by rády vykonávaly nějakou státní správu místo státu a možná i ledacos jiného. Zákon o komoře by pokud možno neměl povolovat klasické odborové působení. Existence veřejnoprávní komory totiž znemožňuje faktické fungování pravých odborů v dané profesi, tedy obhajobu profesních zájmů. Komora nemá sloužit v prvé řadě k obhajobě profesních zájmů, ale k výkonu státní správy v příslušné profesi. Je nemyslitelné, aby se dostala do rozporu státní správa s odpovědným ministrem, jak se to stalo právě u lékařské komory. V takovém případě je povinností ministra třebas i s použitím síly nastolit pořádek ve státní správě. V normálním pojetí má ministr možnost rozpustit neposlušné orgány komory a vyhlásit nové volby. O státní správě se nediskutuje.

Přenesení státní správy na samosprávnou komoru (tedy právně na veřejnoprávní korporaci s nuceným členstvím na profesním principu) je naprosto stejným krokem, jako je přenesení výkonu státní správy na samosprávnou obec (tedy na veřejnoprávní korporaci s nuceným členstvím na územním principu). Zatímco u obcí již po pětileté rekonvalescenci cítíme, že nepovinné občanství by bylo nesmyslem stejně, jako by byla nesmyslná dobrovolná státní správa, u komor jsme zatím samostatnou a přenesenou působnost nepřijali.

Řečnická otázka čtvrtá: Proč vlastně stát státní správu na někoho přenáší, proč jí nevykonává sám? To je výsostné právo státu rozhodnout o tom zda a v jakém rozsahu má být státní správa přenesena. Ukazuje se však, že v některých případech je to levnější. Proto debata o tom, zda státní správu mají vykonávat úředníci či nikoli je logický nesmysl, neboť vždycky to budou úředníci. Rozdíl je v tom, zda to budou úředníci ministerští (u nás například i okresní), nebo samosprávní (obecní či komorní). Vždy to však musí být úředník, který na základě zmocnění v zákoně a v souladu se zákonem vykonává ve stanoveném rozsahu státní správu. Pozoruhodné je, že například u stavebního povolení nás nijak nepřekvapuje, že jej vydává např. obecní úředník, který ve zbylém čase pracuje v samostatné působnosti pro obec. V tom je právě dotyčná úspora, že na málo práce nejsou v jistých případech zapotřebí úředníci dva.

Řečnická otázka pátá: O čem se naopak nediskutuje a mělo by se diskutovat? Diskuse může být vedena o tom, jak rozsáhlou státní správu chceme mít. V tom se nejspíš budou politické strany různit. Pokud se rozhodneme, že pro nás je přijatelné nevykonávat státní správu v oblasti např. lékařské péče, není nutné mít žádnou státní správu a tedy ani žádnou komoru. Pouze riskujeme, že při troše smůly natrefíme se svým dítětem na šamana, který při operaci slepého střeva vyoperuje i ledvinu a tu potom někomu prodá. Můžeme sice potom onoho šamana žalovat, ale ledvinu dítěti ani kladné rozhodnutí soudu nevrátí. Slušný stát svým občanům poskytuje garanci, že psycholog nezpůsobí újmu na duši (těm co na ní věří), že advokát není podplacen druhou stranou sporu, že postavený dům bude mít přijatelné estetické i stavební a hygienické kvality. Dohodněme se tedy v prvé řadě na tom, jak silné garance od státu očekáváme. Nestačí říci ani velké ani malé, musíme to umět popsat podrobněji. Jinými slovy musíme mít vizi, jak má náš stát vypadat. Abych se přiznal, obecně řečeno jsem pro stát s nepříliš velkým rozsahem státní správy, ale ta zato musí být jako řemen.

Řečnická otázka šestá zní: Co je tedy v pojetí státu znamená „liberální“? Předně se shodněme na tom, že státní správa být liberální nesmí. Nerespektování státní správy chápeme zpravidla jako přestupek, v horším případě jako trestný čin. Stát naopak liberální být může a má být. Liberální stát může poskytovat dostatek občanských práv a svobod, avšak myslí-li to se svými občany dobře, musí dbát o to, aby byla státní správa přísná a nestranná. Na rozdíl od totalitního státu nesmí brát ohled na politické pokyny a musí se řídit výhradně závaznými předpisy. Pro občana je vcelku jedno, zda státní správu vykonává v přenesené působnosti samospráva (komunální či profesní), nebo státní úředník. Snad některé zkušenosti nasvědčují tomu, že tam, kde je státní správa přenesená, se samospráva může starat o jakési partnerství. Kdybychom si tedy položili jako jeden z možných pohledů tento, byla by přenesená státní správa snad o něco liberálnější za jistých okolností.

Ovšemže ani přenesení působnosti nesnímá ze státu odpovědnost. To se projevuje právě ve „veřejnoprávnosti“ korporací (sdružení), která mají tu čest, že jsou pověřeny výkonem státní správy. Stát však má odpovědnost vždy, takže si přirozeně ponechává dohled i nad výkonem přenesené státní správy. To bývá například zakotveno v právu státu (vlády, ministra) rozpustit v případě nedodržování zákonných povinností orgány komory a vyhlásit nové volby. Podobně to platí i o obecní samosprávě. Proto nemůže nikdy dojít k tomu, že by se státní správa postavila proti vládě nebo proti ministrovi.

Závěrečná otázka sedmá je tato: „V tom případě by ale bylo nutné znovu diskutovat všechny zákony o komorách, které zatím máme? Ano, můžeme shrnout toto zamyšlení, že je třeba znovu debatovat především o pojetí státu, který budujeme. Můžeme debatovat o naší vizi státu, z níž se nám odvine i rozsah jeho povinností a tedy i rozsah státní správy, resp. její hloubka. Až se na tom shodneme, můžeme pokračovat v debatách o počtu stupňů státní správy a její organizaci. Nevyhneme se při tom možná diskusi o celkové reformě státní správy a jejím územním uspořádání. Po tom se můžeme zaměřit na vytipování oblastí, kde by mohlo být účelné přenést státní správu na korporaci. Zejména tam, kde nároky na vzdělání neustále rostou je pro stát velmi obtížné neustále dohlížet na rozšiřování odborných znalostí. Vzhledem k tomu, že státní správa je stejně stará, jako instituce státu jako takového, vyhněme se debatě o povinném či nepovinném členství, protože to bychom směšovali dvě rozdílné a spolu nesouvisející věci – komoru vykonávající státní správu bychom zaměnili se spolkem. Při tom je zřejmé, že komora bez státní správy a povinného členství by nebyla komorou, ale spolkem. Pak ale také není důvod přijímat nadbytečné zákony, protože stačí spolčovací právo. Proč tedy zbytečně komplikovat náš právní řád, když ještě navíc by mohl někdo položit otázku proč by měl stát přijímat pro některý spolek jiná pravidla, ať už výhodnější nebo méně výhodná.

Tedy: jestli liberální stát, tak sice s malou, ale přísnou státní správou. Jestli přenést státní správu na komoru, tak protože to je výhodnější a pak ale s povinným členstvím. Jestli nepovinné členství, tak podle spolčovacího zákona. Nesporné je, že dosavadní zákonná úprava je nevyhovující.