16.12.1997
V našem politickém životě chybí hlubší debaty, takže některé myšlenkové rozdíly a rozdíly politických názorů zůstávají veřejnosti utajeny. Do této kategorie patří i obecné pojetí práva, či právní filosofie.
Abychom mohli o tomto problému vůbec zahájit rozpravu, musím se pokusit za cenu zoufalého zjednodušování (neboť přirozenoprávní představy prošly v dějinách mnoha různými podobami) načrtnout to, co je pro přirozenoprávní směry společné.
Přirozené právo (ius naturale) vycházelo z přesvědčení, že existuje soubor neměnných pravidel, která ovládají celou přírodu, jakýsi věčný řád. Tomuto řádu byl připisován božský původ. Positivní právo je jen nedokonalou napodobeninou principů, které jsou obsaženy v objektivním světě nejvyšších idejí. Z transcendentního řádu se odvíjí také závazný, univerzální a spravedlivý model právního uspořádání lidských vztahů, tedy i stát. Dokonce nalezneme i pojem „jusristický světový názor“. K přirozenoprávnímu přesvědčení patří i představa, že přirozené právo je nadřazeno platnému pozitivnímu právu, takže státní moc musí přirozená práva respektovat.
Z této pozice byla také vedena kritika bývalého komunistického režimu u nás: jeho jednání bylo v rozporu s přirozenoprávními principy. Znamenalo to, že není nutné respektovat zákony, které považuji za nespravedlivé. Tato kritika sice umožňuje přísnější soud nad zločiny komunismu, ale má také svá úskalí. Jakmile připustím, že existuje něco jako „nadzákonné“ právo, připouštím, že je možné z pohledu ideologie, která si činí nárok být absolutní (univerzální, totalitní) postupovat i v rozporu s platným positivním právem, pokud to vyšší zájem vyžaduje. To je ale přesně to, co komunistický režim využíval a to je také důvod, proč může být přirozenoprávní přesvědčení velmi problematické v postkomunistickém státě, kde doposud není zřejmé, že zákony se mají opravdu dodržovat, kde jen s velkou dávkou naivity se předpokládá, že alespoň většina společnosti má shodné přirozenoprávní představy a je ochotná se podle nich dobrovolně řídit.
Vedle positivněprávního pojetí se přibližně od reformace utváří důraz na individuální svobodu svědomí, základní subjektivní práva, nepřenosnost práv, nezcizitelnost práv.
Právní teorie ovšem pokročila (již v době reformace se utváří důraz na individuální svobodu svědomí, na základní subjektivní práva a jejich nezcizitelnost). V tomto století došlo k posunu od přirozených povinností ke kodifikovaným základním subjektivním právům, k občanským právům. Ukázalo se, že neměnné transcendentní principy, poté co byly kodifikovány, podléhají svému vývoji. A tak zatímco dříve byla obhajována neměnnost, konstantní a absolutní platnost normativních principů přirozeného práva, dnes vystupuje do popředí koncepce proměnlivosti a variability.
Úplně nejnovější přístup vychází z dokumentů a jednání OBSE. V rámci helsinského procesu byly sjednány základní kodexy slušného chování států k občanovi (dokumenty o lidských právech) a sjednávají se kodexy slušného chování států mezi sebou (například smlouva o volném nebi apod.).
Závažnou skutečností je, že ani po osmi letech transformace se dosud nepodařilo zahájit diskusi o filosofii právního řádu českého státu.
V rámci této neujasněnosti probíhá již několik měsíců diskuse o koncepci lidských práv v zahraničním výboru. Zatímco část poslanců vychází z přirozenoprávního pojetí, z představy univerzálně platných kodexů lidských práv, z představy, že bílý muž má právo přinést lidská práva zaostalým kulturám, jiní tuto teorii nevyznávají.
Jakkoli nejsem vyznavačem teorie srážky civilisací (S. Huntington), jsem přesvědčen, že civilizační rozdíly nelze bagatelisovat. Jsem přesvědčen, že „bílému muži“ sluší daleko více pokory a méně soběstřednosti. To, že dokáže vyrábět videa, mobilní telefony a Mercedesy, ještě neznamená, že žije kvalitnějším životem. A i kdyby byl život „bílého muže“ tak neskonale šťastný, jak jej presentují reklamy, ještě z toho nevyplývá právo popírat jakékoli jiné myšlenkové, filosofické, náboženské a kulturní systémy.
Z toho důvodu je podle mne přiměřenější, když se přidržíme myšlenky, kterou vnesl profesor Jan Patočka do Charty 77, totiž že stát by měl dodržovat alespoň své vlastní positivní právo. I to nám totiž umožňuje vystupovat na podporu dodržování základních lidských práv a přitom se nedostáváme do prokletí pýchy, která evropského bílého muže provází již po staletí.
Konkrétně v diskutovaném případě porušování lidských práv v Číně je myslitelná vedle přirozenoprávního přístupu také cesta odvolat se na platné positivní právo. Čína sice neratifikovala řadu obvyklých dokumentů o lidských právech, avšak Čínská Ústava garantuje všem občanům svobodu slova, tisku, shromažďování a demonstrace, svobodu náboženského vyznání a další. Kromě toho se ale Čína stala smluvní stranou Úmluvy o potlačování a trestání zločinu apartheidu, Úmluvy o prevenci a trestání zločinu genocidy, Úmluvy o právech dítěte, Úmluvy o zabránění všech forem diskriminace žen, Úmluvy proti mučení a jiným krutostem, nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestání, Úmluvy a Protokolu o postavení uprchlíků. Aniž bychom se dostali do močálů debat o univerzalitě některých (kterých?) práv a svobod, můžeme se plnou vahou své autority postavit za dodržování vlastních pravidel „slušného chování“ kteréhokoli státu vůči jeho občanům.