6.3.1997
Podmínkou demokratické armády je civilní kontrola. Civilní kontrola je také předpokladem pro členství v NATO. Vojenské síly se budují jako odpověď na konkrétní rizika. Voják musí umět vyhrát válku, politik musí hledat způsoby, jak válce zabránit.
Demokratický stát musí dbát o svou bezpečnost. Mám nyní na mysli bezpečnost takzvaně „vnější“, či „vojenskou“. Někdy slyším otázku kdo nás ohrožuje, proti komu se chceme bránit. Přesněji se musíme ptát proti čemu.
Samotná existence státu s sebou přináší určitá rizika a demokratické zřízení, které se zavazuje poskytovat svým občanům jistotu, že jejich práva a svobody jsou zaručeny, má pochopitelně rizik ještě více. K zajištění pouhé existence demokratického státu musí být vybudována efektivní ozbrojená složka – armáda, která je vyjádřením jeho suverenity, garantem jeho svobody a zárukou jeho nezávislosti.
Větší množství vycvičených ozbrojených jednotek pod centrálním velením je sice účinným nástrojem k řešení v různých kritických situacích a umožňuje vypořádat se s protivníkem různého druhu. Ale takováto vojenská síla v sobě obsahuje zárodek jiného rizika – mohla by být zneužita, například k vojenskému převratu, ale není také vyloučeno, že instituce, která dostává nezanedbatelný podíl z veřejných prostředků, která zadává veřejné zakázky mnoha podnikům a která ovlivňuje významnou část populace díky vojenské službě, začne uplatňovat nepřiměřený vliv na politická rozhodování. Známe takové případy z historie, takže to není nikterak teoretická možnost. To by bylo v protikladu s posláním armády: místo aby demokratický řád a svobodu hájila, stala by se pro ně nezvládnutelným ohrožením.
Proto se zpravidla vytváří rozdílný ústavní a zákonný systém pro období míru a pro období válečného stavu či stavu ohrožení. V době míru je nutné armádu vytvářet a cvičit, ale musí být zajištěno, že nebude zneužita. Ve válečném stavu je armáda podle potřeby mobilizována a stává se nástrojem, jímž mohou politikové, vláda se souhlasem Parlamentu, zajistit bezpečnost země.
Naše ústava popisuje fungování ústavních orgánů v mírovém stavu a obsahuje řadu pojistek proti zneužití výkonné moci, neboli systém záruk, které zajišťují takzvanou civilní kontrolu ozbrojených sil, který omezuje vliv armády na politická rozhodování. Kdybychom použili biologického přirovnání, byl by to imunitní obranný mechanismus, který likviduje jakoukoli infekci, ale neohrožuje při tom vlastní buňky a jejich funkci.
Jaké prostředky civilní kontroly jsou nejobvyklejší? Za prvé bývá zajištěno, že ve vládě není zastoupen voják, který by mohl uplatňovat nepřiměřený vliv na rozhodování. Proto slýcháme požadavek, že by v čele ministerstva obrany měl stát civilista, politik který převezme odpovědnost a starost za obranu země, který ale není „v uniformě“, který není ve služebním poměru.
Někdo se může ptát, proč v době komunistického režimu zpravidla naopak v čele obrany státu stával generál. Je to u totalitních států obvyklé, že k udržení totalitního systému jsou zapotřebí mocenské složky a jejich spoluúčast je vykoupena tím, že jsou zastoupeny v orgánech, kde se rozhoduje a tak mají větší vliv na vedení země. Komunistický režim si zajišťoval kontrolu nad ozbrojenými silami dvojím způsobem. Jednak tím, že na všech úrovních existovaly paralelně k vojenským orgánům také orgány KSČ a vojenská rozhodnutí byla doprovázena stranickým usnesením. To je nepřijatelné v demokratické společnosti s pluralitním systémem politických stran. Druhým prostředkem kontroly byla všemocná, všudypřítomná a všeobávaná vojenská kontrarozvědka provázaná s StB. To je možné pouze v policejním státě.
Demokratické oddělení vojska od vlády je zakotveno v zákonech a vlastně je pojistkou samotná existence ministerstva obrany, které je politickým orgánem, schopným komunikovat jak s vládou, tak i s armádou, která je institucionárně oddělena. Ministerstvo připravuje politické návrhy k zajištění obrany země a předkládá je vládě. Po schválení předá tyto návrhy k provedení armádě (generálnímu štábu) zároveň s potřebnými finančními prostředky.
Ústavní pojistkou proti zneužití vojenských sil je také to, že k vyhlášení válečného stavu a k nasazení vojenských sil v zahraničí je třeba souhlas dokonce obou komor českého Parlamentu.
Parlament také rozhoduje o rozpočtu a kdyby nějaká vláda pod vlivem vojáků navrhovala nepřiměřené výdaje na obranu, parlament by takový rozpočet pravděpodobně neschválil. Parlamentní orgán, výbor pro obranu a bezpečnost, provádí ještě podrobnější kontrolu nad tím, jak se peníze z rozpočtu používají a jak armáda plní úkoly.
Další ústavní pojistkou je to, že prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil, tedy bez jeho souhlasu ke zneužití vojenských sil nemůže dojít. Rovněž skutečnost, že vojáci se nemohou povyšovat navzájem, ale že do generálské hodnosti jsou jmenováni hlavou státu, je jistý druh pojistky.
Nezanedbatelným prvkem civilní kontroly je veřejnost, občané, kteří armádu platí ze svých daní a mají právo na informace a právo spolurozhodovat o tom, jakou armádu chceme mít. K tomu je potřebné, aby o bezpečnosti psali žurnalisté, kteří jsou v problematice bezpečnosti vzděláni. Pro odbornou orientaci veřejnosti i novinářů je důležité, aby se problematikou bezpečnosti zabývaly odborné instituce a univerzity. Na akademické půdě se také zpravidla odehrává podstatná část diskuse o koncepcích zajištění bezpečnosti státu, neboť to je vážný odborný a vědecký problém, který musí řešit každý stát co nejprofesionálněji.
Existuje ještě jedna pojistka, kterou ale neumíme vytvořit nějakým zákonem: je to profesionální vojenská etika, stavovská čest, morální kodex vojáka. Například při humanitárních operacích má každý voják přesně vymezený právní rámec, pravidla či mandát.
Výše uvedené podmínky civilní kontroly jsou a nebo budou zakotveny v našem právním řádu (chystá se návrh nového znění osmi zákonů upravujících vojenskou problematiku).
Jedním z důležitých prostředků přípravy obrany státu jsou základní strategické dokumenty, které musí být připraveny a schváleny na politické úrovni. Celkem jsou to tři analytické dokumenty, z nichž první, nejobecnější, popisuje vnější, zahraniční, zájmy a rizika státu a to i nevojenského charakteru. Například je každý stát závislý na dodávkách některých surovin (energetických), má své obchodní a zahraničněpolitické zájmy, jejichž ohrožení může znamenat riziko pro samotnou existenci státu a jeho stabilitu. Z těchto nejobecnějších analýz potřeb, zájmů a rizik státu se odvíjí druhý dokument, obranná strategie, který určuje uvnitř státu odpovědnost za odstranění či zmírnění hlavních rizik. Rizika mohou mít různý charakter, mohou být vojenská, nevojenská, politická, obchodní, ekonomická, sociální atd. Především jsou rizika naléhavá, rychle se rozvíjející a měnící v konkrétní hrozbu, jiná rizika mají dlouhodobý charakter a důsledky se projevují až po delším čase, jako například některé druhy poškozování životního prostředí. Obranná strategie určí které ministerstvo, které další instituce nesou odpovědnost za přípravu protikrizových opatření a plánů. Každá zúčastněná instituce, zejména ministerstvo, musí vypracovat svoji strategii, jak splnit uložené úkoly v případě nouzové situace. Klíčovou roli musí hrát strategický dokument ministerstva obrany, který ke každému konkrétnímu riziku musí umět přiřadit obranný program, schopný riziko eliminovat, zmenšit či napravit důsledky v případě, že se hrozba uskuteční. Každý program, plán, musí být zabezpečen konkrétními lidmi, jednotkami a technickými prostředky. Ke každému programu musí být naplánován příslušný výcvik. Blížící se vstup do NATO znamená, že na naše jednotky budou kladeny větší nároky – musí být připraveni fyzicky, odborně i jazykově.
Při analýze současných rizik se ukazuje, že je můžeme rozdělit do několika skupin podle naléhavosti. Na některá rizika je potřeba reagovat během několika minut, v některých případech máme na přípravu reakce několik dnů a u některých rizik bychom na přípravu pravděpodobně měli několik měsíců. Podle toho musíme vytvořit i vojenské jednotky: jednotky okamžité reakce, jednotky rychlé reakce a zbývající bojové jednotky, které s ohledem na čas mohou být z velké části doplněny při mobilizaci.
Ukazuje se, že nejobtížnější je připravit se na rizika, která se objevují nečekaně a šíří se velmi rychle. V takovém případě včasná reakce znamená často zmenšení škody na minimum. U jednotek určených pro takovéto situace je důležitá mobilita, často dokonce v první fázi není potřebné mít k dispozici mnoho sil, ale důležité je být rychle na místě.
Pro českou veřejnost je důležité, abychom vedli veřejnou diskusi o tom, která rizika považujeme za nejzávažnější a jakým způsobem na ně chceme reagovat. Závažné je politické rozhodnutí, zda chceme být připraveni reagovat na hrozby politickými prostředky (v tom případě nese politickou odpovědnost vláda), nebo zda chceme připravit příslušné programy pro ozbrojené síly a na určitá rizika v případě nutnosti reagovat prostřednictvím armády. Také kvůli tomuto rozhodování je nutná civilní kontrola armády, protože armáda může být v pokušení řešit situace tak, jak to umí, tedy ozbrojenou silou. Přitom můžeme použít zjednodušující přirovnání: zatímco vojáci musí umět vyhrát válku, politikové se musí snažit válce zabránit.